Zhruba koncem února proběhla tiskem nenápadná zprávička, že ministr obrany Martin Stropnický podepsal v Bruselu se německou spolkovou ministryni obrany Ursulou von der Leyenovou smlouvu, jíž byla česká 4. brigáda rychlého nasazení včleněna do německé 10. obrněné divize. Smyslem prý má být propojení české jednotky s německou divizi tak, aby spolu mohly intenzivně cvičit a případně být společně nasazeny.
Jsem si vědom, že naprostou většinu občanů, kteří mají spoustu jiných starostí, tato informace nijak nevzrušila. Ale zažil jsem německou okupaci, všechny negativní dopady druhé světové války a tak můj vztah k Němcům, nemohu si pomoci, není zrovna přátelský. Navíc více než čtyři desítky let jsem byl příslušníkem ČSLA, takže dění kolem armády mě stále zajímá. Proto tuto novou podřízenost bundeswehru vnímám pochopitelně i citově a rozhodně ne pozitivně.
Nevím, kam až sahají pravomoci ministra obrany, ale myslím si, že v tomto případě je pan Stropnický překročil. Je rozdíl mezi rozhodnutím o jednorázovém časově omezeném nasazení našich vojáků kdekoli v zahraničí a rozhodnutím dát je do trvalé podřízenosti armádě jiného státu. Zdůvodnění potřebou společného intenzivního cvičení není přesvědčivé, protože toho lze dosáhnout i jinými formami. Nevím pochopitelně, jaký je obsah čtyřstránkové smlouvy, jestli jsou pro případ společného nasazení uvedena nějaká omezení týkající se rozhodování německého velení. V každém případě je to stav, kdy se dobrovolně vzdáváme možnosti mít vliv na naší vojenskou jednotku, přičemž není vůbec jasné, jaké z toho mohou plynout výhody.
Celá tato záležitost mě vyprovokovala k úvaze o současném stavu naší armády, která už není schopna plnit úkoly obrany státu a je v podstatě jen jakýmsi expedičním sborem. Opět jsem si uvědomil, jací „odborníci“ většinou byli v čele rezortu obrany. Jsou ministerstva, kde ministrem byl měl být odborník. Mám na mysli např. spravedlnost, zdravotnictví, zemědělství či obrana, na rozdíl třeba od životního prostředí či místního rozvoje. A když porovnáme některá z nich za období od roku 1993, tedy od vzniku České republiky zjistíme, že ministerstvo obrany z toho vychází nejhůře. Tak třeba ministrem spravedlnosti byl vždy odborník, tedy právník (dvakrát tři měsíce pověřen předseda vlády Špidla). Obdobně v čele ministerstva zdravotnictví byl v 84 % lékař (mimo politika Stráského, architektky Filipiové a zdravotní sestry, ale i ředitelky nemocnice Juráskové). Hůře na tom bylo ministerstvo zemědělstvy, kde pouze 60 % ministrů splňovalo předpoklad odbornosti.
Jenže daleko nejhůře z toho srovnání vychází ministerstvo obrany, kde ve funkci ministra se ocitli v 81 % lze říci diletantů. Z šestnácti dosavadních ministrů byli jen tři – Kostelka, Šedivý a Picek profesionálními vojáky. Omylem za ně mohou být považování další dva, a to původně učitel matematiky na brněnské akademii Vetchý a bývalý náčelník vojenské zotavovny Tvrdík. Na druhé straně je třeba jmenovat „hvězdy“ ve funkci ministra obrany, jako byla „osmidenní“ ministryně Karolína Peake či ministryně-zpěvačka Vlasta Parkanová, proslulá předraženým nákupem armádních letounů CASA. Z hlediska odbornosti si s nimi určitě nezadala ani taková vojenská „esa“ jako astrolog Baudyš, chirurg Barták či řada politiků počínaje Holáněm, Výborným, Lobkowiczem, přes Kühnla, Vondru, Nečase až po diplomata, písničkáře, spisovatele, herce a politika, to vše v jedné osobě všeumětela, Martina Stropnického. Nakonec jako herec zahraje všechno, pokud považujeme řízení ministerstva za komedii. Není proto divu, že se současná česká armáda ocitla pod vedením této řady „expertů“ v takovém neutěšeném stavu, v jakém v současné době je. Je schopná plnit všemožné úkoly jen ne ten hlavní – zabezpečení obrany naší země.
V souvislosti s uváděnou neodborností našich vládních představitelů stojí za zmínku i jeden nový fenomén – „poradci, s.r.o.“ Současní ministři totiž zaměstnávají desítky poradců, většinou spolustraníků, což přijde státní pokladnu na miliony korun. Přitom odborníky by měli být jejich náměstci a ředitelé odborů. Zřejmě tím nahrazují nejen odborné nedostatky své i těchto svých podřízených-kamarádíčků, a zároveň za veřejné peníze vychovávají nové politické naděje, odměňují mezi volbami členy volebních štábů nebo zasloužilé spolustraníky. V tom vynikají, pokud jde o počty poradců, zejména lidovci. Tak např. ministrovi zemědělství Marianu Jurečkovi radí 14 lidí s legitimací KDU-ČSL za odměnu 600 Kč za hodinu, zatímco např. ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová má 8 poradců, z nich jsou čtyři spolustraníci, a radí jen za 300 až 330 Kč/h. Naopak pokud jde o štědrost, v tom zase mají prvenství ministři ANO. Tak ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová platí svému projektovému poradci 1.400 Kč/h a její stranický kolega ministr spravedlnosti Robert Pelikán dává poradci pro IT dokonce 1.500 K/h. Zůstávají ale pozadu za ministrem obrany Martinem Stropnickým, který svému poradci pro vyzbrojování (k čemu má nejen ministerstvo, ale navíc i generální štáb?) platí 150.000 Kč měsíčně. A stejně tak byl štědrý i ke své poradkyni Zuzaně Lieblové, které vyplácel více než sto tisíc korun měsíčně až do doby než se ukázalo, že bere více než náčelník generálního štábu armády. No a vrcholem je štědrost ministra dopravy Dana Ťoka, který honoroval svého poradce pro kosmonautiku měsíční částkou 180.000 Kč. To se to rozdává z cizího!
Na závěr se omlouvám, kam až jsem se dostal od nesouhlasu s podpisem jedné smlouvy ministrem obrany Stropnickým, přes kritiku nekompetentnosti řady ministrů až po vyslovení údivu nad štědrými odměnami poskytovanými tzv. poradcům. Jenže pozastavení se nad překročením pravomoci jedním ministrem mě myšlenkově převedlo na uvědomění si neodbornosti řady ministrů a následně, po čerstvé informaci v denním tisku, i na jejich snahu kompenzovat své neschopnosti placením hordy poradců. Každopádně se ztotožňuji se záměrem prezentovaným KSČM, protestovat proti podpisu uvedené smlouvy ministrem obrany a zvážit i ústavní stížnost.
Jaromír Dočekal