V posledních dnech si antifašisté a demokraticky smýšlející zemí bývalé Jugoslávie i celého světa připomněli výročí úmrtí osobnosti Josipa Broze Tito. Zemřel v roce 7. května 1980 5 minut po 15 hodině v lublaňské nemocnici, krátce před svými 88. narozeninami. V této osobnosti odešel zakládající člen Komunistické strany Jugoslávie, její vedoucí představitel od roku 1937 a jugoslávský premiér a prezident (1945 a 1953). Jeho jméno je spjato především v národně - osvobozeneckým bojem, který vedla partyzánská armáda mezi lety 1941-45 proti nacistickým a fašistickým okupantům a domácím fašistům (chorvatským ustašovcům a srbským četníkům i muslimské divizi SS Handžar).
Tito velel Jugoslávské lidové armádě (JNA) od 4. července 1941, 26. listopadu 1942 se účastnil ustanovení Antifašistického výboru pro národní osvobození Jugoslávie (AVNOJ). Partyzánským jednotkám se za pomoci Spojenců (Sovětského svazu a Velké Británie) podařilo vytlačit Osu z území Jugoslávie, porazit italské okupanty i monarchisty. Po volbách 11. listopadu 1945 byla ustanovena Federativní lidová republika Jugoslávie, federace rovnoprávných jihoslovanských národů, nahrazující disproporční a diskriminující uspořádání království.
Josip Broz Tito stál v čele jugoslávské vlády od 29. listopadu 1945 do 29. června 1963, prezidentem federace byl od 14. ledna 1953, kdy ve volbách porazil svého protikandidáta Ivana Ribara, což byl jeho partyzánský spolubojovník. Prezidentem pak volen opakovaně až do změny Jugoslávské Ústavy v roce 1974. Je dobré však říci, že si uvědomoval složitost situace a snažil se napřít úsilí na předání rozhodující prezidentské moci kolektivnímu orgánu.
Jak jsem již uvedl, od 4. července 1941 velel Lidové osvobozenecké armádě Jugoslávie, komunistickému hnutí jugoslávského odporu proti Němcům, chorvatským ustašovcům a Italům, a od 26. listopadu 1942 se účastnil významného postavení v protifašistickém výboru pro národní osvobození Jugoslávie (AVNOJ).
Titovi a jugoslávským partyzánům se díky jejich houževnatosti a odhodlání a podpoře spojenců, zejména Rudé armády a Velké Británie, podařilo odrazit Osu z území bývalé Jugoslávie. Porazili také Četníky (JVUO) generála Dragoljuba Mihailoviće, konkurenčního osvobozeneckého hnutí.
Po volbách 11. listopadu 1945 byl král Peter II prohlášen za propadlý a byla založena Federativní socialistická republika Jugoslávie. Kráčela pevnou cestou k jiné než kapitalistické společnosti a dá se říci, že i zosobňovala svá specifika, které často promítala i do často rozdílných názorů se Zeměmi kráčející stejným směrem. Nikdy však své základní hodnoty sociální spravedlnosti neopustil, byť se dá možná říci, že hledala „třetí“ cestu k jejímu naplnění v podobě socialistické společnosti. Zcela určitě směr této cesty určoval mnohonárodní charakter Jugoslávie a volba svým způsobem volného federativního uspořádání.
Tito se po konferenci v Bandungu v roce 1955 obrátil s myšlenkou spojit síly států mimo dva vedoucí bloky na Gamala Abdela el-Násira a Jawaharlala Nehrúa, s nimiž se znovu setkal na konferenci na chorvatských Brijunech v roce 1956. Na konferenci v Bělehradě v roce 1961 spolu s egyptským prezidentem a indickým premiérem spoluzaložil Hnutí nezúčastněných zemí. S indonézským prezidentem Sukarnem a ghanským představitelem Kwame Nkrumahem v rámci iniciativy pěti navázal silné vazby se zeměmi třetího světa. Tento krok byl velmi úspěšný při zlepšování diplomatické pozice Jugoslávie, která se stala neformálním mluvčím zemí třetího světa. Tito udržoval vynikající vztahy s Egyptem, Libyí a Etiopií, zejména s císařem Haile Sellassiem, považovaným za charismatického vůdce Afriky a několikrát navštívil Addis Ababu. Tita v roli lídra Hnutí nezúčastněných nahradili neméně charismatické osobnosti jako Fidel Castro nebo Muammar Kaddáfí.
Specifický postoj si zachoval i v době velice složité pro Československo v letech 1968 a 1969, kdy zastával názor, že naše zem, lid a komunistická strana si samy jsou schopny vyřešit své problémy.
Titův pohřeb se stal největším pohřbem v historii lidstva co do počtu zahraničních delegací (nezúčastnili se jej pouze zástupci Izraele a jižní Koreje).
I přes nedostatky v politickém a ekonomickém řízení federace, spočívající především v ekonomické liberalizaci a ideologických i kádrových pochybeních, zůstává období Socialistické federativní republiky Jugoslávie nejúspěšnějším obdobím historie jihoslovanských národů, ostře kontrastující s dnešním zbídačením a prudkým nárůstem šovinismu, klerikalismu a reminiscencemi na léta fašismu. Tyto soudobé procesy jsou podobně jako u nás spojeny s přepisováním historie, relativizací odboje a obětí nacismu a ničením pomníků osvoboditelů a národních hrdinů, či přejmenovávání jejich ulic a náměstí.