„Dilma Rousseffová byla prezidentkou slabou, ale čestnou,“ píše známý německý týdeník. „Z úřadu ji neprávem vyhnala skrznaskrz zkorumpovaná politická vrstva, neschopná reforem.“
„Slovo puč má v Latinské Americe velkou váhu. Budí asociace s krutými generály v černých brýlích, tanky v ulicích, mučenými a zmizelými lidmi. Označí-li se za puč postup vedoucí k sesazení prezidentky brazilské Dilmy Rousseffové, zní to docela nezvykle. Ale jak jinak ho nazvat, je-li demokraticky zvolená šéfka státu vyhnána z úřadu na bázi pochybného výkladu zákona?“
„Muži, kteří si vynutili v Brazílii převrat, nejsou tak krvežízniví jako Pinochet. Jsou to pánové (i některé dámy) v oblecích a kostýmech, mnozí z nich z řad velkostatkářů a podnikatelů a z velké většiny milionáři. Proti mnoha z nich probíhá soudní vyšetřování kvůli korupci, praní špinavých peněz či zločinného spolčení. Někteří byli dokonce už odsouzeni. Svá privilegia a svobodu si přesto zachovat dokázali. Coby senátoři vynesli soud nad prezidentkou, čestnou a bezúhonnou dokonce i podle názoru jejích odpůrců.“
„Brazilský senát reprezentuje politickou vrstvu, která je starší než demokracie. Spočívá na dynastiích, vládnoucích často již dlouhá desetiletí v celých spolkových státech, jakoby to byla jejich soukromá království. Většina senátorů zastává systém, s nímž se někdejší účastnice guerilly Rousseffová nikdy skutečně neztotožnila – a hluboce jím vnitřně pohrdá.“
Sama totiž „není z politiků, protřelých v úskocích“. Na „kompromis se systémem přistoupila jen proto, že jinak by vládnout ani nebyla s to. Když na ni ovšem jeho vrcholný představitel, bývalý předseda parlamentu Eduardo Cunha, obžalovaný z korupce a praní špinavých peněz, naléhal, aby ho ubránila proti ztrátě mandátu, odmítla to. Teď jí to systém vrátil. Člověk nemusí být přívržencem Rousseffové, jejího předchůdce Luly nebo Strany pracujících (PT), aby mu došlo, že na této ženě byla spáchána historická křivda.“
„Obžaloba z velezrady (impeachment) je legitimním politickým nástrojem, tvrdí Rousseffové kritici. Ta je prý potrestána za politiku, jíž zemi přivedla do nejhorší hospodářské krize za celé desítky let. To ovšem není důvod, pro nějž byl impeachment tvůrci ústavy zkoncipován. Jde o klauzuli, mající národ chránit před zločinci na samém vrcholu státní moci. Už proto předpokládá i to, že odsouzený bude na osm let zbaven všech politických práv. Politická vrstva Brazílie této klauzule zneužila, aby se nepohodlné prezidentky zbavila.“
A „protože pochybnosti, zda postupují v souladu s ústavou, měli i někteří senátoři, v druhém kole hlasování Rousseffové právo vykonávat veřejný úřad ponechali.“ Zavedli tak cosi jako „soft impeachment – špatné svědomí se zřetelněji snad dát najevo ani nedá.“
„Brazílie má prezidentský systém, sesadit vládu a vyhlásit nové volby, ztrácí-li svou většinu, podobně jako v parlamentním systému, tak jednoduše nelze. Jediná legitimní mocenská změna nastává každé čtyři roky na základě voleb. Tak dlouho však protivníci Rousseffové čekat nechtěli. Za záminku si vzali manipulace se státním rozpočtem, běžné i za Rousseffové předchůdců, aby tím proti prezidentce zinscenovali kauzu.“
„Tři z šesti původních bodů obžaloby zkrachovaly už na samém počátku procesu. I samo státní zastupitelství totiž shledalo, že postupem, kladeným Rousseffové za vinu, ke zneužití úřední moci nedošlo. Ničeho na ten způsob se nedopustila. Nic z toho se v úvahu ovšem nevzalo. Z impeachmentu se stala politická pomsta: formálně vzato sice O. K., právně vzato však na tenkém ledě.“
„Rousseffová se v pondělí, během jedenáctihodinové schůze, bránila senátorům až do naprostého vyčerpání. Třebaže to její povinnost nebyla, trvala na tom: náturou je to bojovnice. Vysvětlovala do všech podrobností, kdo a jak rozhoduje, když se sestavuje státní rozpočet, kolik různých institucí se na tom podílí, kdo všechno do toho mluví. Kdo naslouchal, ten se dozvěděl, jak že to ve vládních kruzích funguje a jak pedanticky se ta žena řídila ústavou. Brazilský stát není jarmareční bouda, kde by o distribuci peněz rozhodovala prezidentská svévole. To už však nikdo v potaz brát nechtěl. Šetření se zvrhlo ve frašku, výsledek byl dohodnut předem čistě politicky.“
„Opozice si ovšem tím, že Rousseffovou sesadila, nadělila medvědí službu.“ Od „konce vojenské diktatury v polovině 80. let byl podobným způsobem zbaven úřadu už druhý prezident. Svůj mandát tak řádně dokončili vlastně jen Fernando Henrique Cardoso a Lula. Bude-li cestou impeachmentu vyhnán i každý z budoucích nepohodlných prezidentů, poločas rozpadu brazilského prezidentského úřadu to zkrátí ještě víc. Hluboká krize důvěry v politický systém se sesazením Rousseffové rozhodně nezmírnila. Právě naopak.“
„Brazílii tak čekají neklidné časy. A právě muž, který chce zemi v krizi řídit, se snadno stane její další obětí. Michel Temer, vázaný nyní oficiální prezidentskou přísahou, chce zemi vnutit konzervativní obrat, který legitimitu na bázi voleb postrádá. Bude-li trvat na svém, zemi to rozštěpí ještě víc. Vyjde-li vstříc PT a Lulovi, musí počítat s tím, že jeho koaliční partneři nechají padnou jeho samého i ekonomiku – o tom, že Temer potřebné reformy prosadí v Kongresu, pochybuje řada ekonomických expertů už nyní. Nepodaří-li se mu dostat pod kontrolu inflaci a oživit ekonomiku, čeká Brazílie nové ztracené desetiletí, tak jako v 80. letech.“
„Převraty v Latinské Americe, jak zní lekce z jejích dějin, jsou úspěšné jen tehdy, mají–li podporu široké části občanské společnosti. Brazílie není výjimkou. Rousseffová byla slabou prezidentkou, na sklonku svého úřadu neměla ani desetiprocentní podporu. Ke svému pádu přispěla i vlastní chybnou hospodářskou politikou a autoritářským, často strohým stylem.“
„Za hospodářskou krizi však sama zodpovědná není. Brazílie trpí hlavně propadem cen surovin a slábnoucí poptávkou z Číny. Rousseffová však skutečný rozsah krize ve volebním boji zastírala a reagovala na něj až příliš pozdě. Ztratila tím i podporu středních vrstev, bez níž se v Brazílii vládnout nedá.“
Právě ty „chtěly stůj co stůj zabránit tomu, aby se Strana pracujících bývalého prezidenta Luly udržela u moci. Bály se, že Brazílie skončí jako Venezuela – což je absurdní představa. Korupční skandál kolem polostátního ropného koncernu Petrobras podnítil v brazilských elitách obavy, že zemi hrozí levicově populistická stranická diktatura.“
Předáci stran, které vynesly k moci Temera, se teď v tichosti pachtí tím, jak si zajistit amnestii za svou vlastní korupci. Vyšetřování řady z nich však zatím běží dodnes. „Historie jednou rozsoudí, co že se v Brazílii v těchto dnech odehrálo. Dilma Rousseffová do dějin zřejmě nevejde jako velká prezidentka. Jako čestná, přímá žena, jež chtěla pro svou zemi to nejlepší, vyhnaná neprávem z úřadu skrznaskrz zkorumpovanou politickou vrstvou, která potřebných reforem není schopná, však bezpochyby ano.“