Stanislav Grospič byl ve čtvrtek 24. října hostem ČRo Plus. S poslancem ODS a zakladatelem Ústavu pro studium totalitních režimů Pavlem Žáčkem diskutoval o tom, jestli by měl být 21. srpen zařazený významným dnem. Moderátorkou pořadu byla Věra Štechrová.
Vzhledem k tendenčnímu a účelovému zkreslování rozhovoru různými sdělovacími médii zde uveřejňujeme písemný záznam včetně audionahrávky.
Moderátorka: Pane Žáčku, proč by měl být 21. srpen zařazený mezi významné dny?
Pavel Žáček: 21. srpen 1968 rozhodně byl zlomovým dnem v historii Československa a našeho národa, rozhodně je nutné připomínat zejména ty oběti, a to nejenom těch zmíněných 120, ale i dvojnásobek za celou dobu sovětské okupace, resp. okupace po vstupu těch vojsk Varšavské smlouvy a zejména sovětských vojsk až do poloviny roku 91. Myslím si, že je to velmi nutné a nesmíme na ně zapomenout.
Redaktorka: Pane Grospiči. Jaký je postoj KSČM k tomuto návrhu?
Stanislav Grospič: My jsme ten postoj vyjádřili tím, že jsme tento návrh zákona nepodepsali, tzn. nejsme jeho spoluautoři. Diskutovali jsme názory na takovýto zákon a myslíme si, že není nutné jej přijmout.
Redaktorka: A bude klub KSČM v tomto jednotný nebo bude každý poslanec hlasovat podle vlastního názoru. Já se ptám třeba proto, že pan poslanec Jiří Dolejš souhlasí s tím, aby byl zařazen mezi významné dny.
Stanislav Grospič: To vráží názorové spektrum u nás na klubu v tomto smyslu, ale myslím si, že on je v tomto názoru výjimkou, ostatní setrvají na tom, že ten návrh zákona nebudou podporovat.
Redaktorka: Proč budete proti?
Stanislav Grospič: Já už jsem to řekl. Nemyslím si, že bychom měli nějak tyto události bagatelizovat či upozaďovat, určitě patří do naší historie, určitě byly svým způsobem tragickým momentem, ale nemyslím si, že by to byla věc, která by měla být zmíněna na úrovní významného dne, státního dne.
Redaktorka: Pane Žáčku, odhlasovat významný den je samozřejmě jedna věc, ale stačí to k tomu, aby, řekněme, nedocházelo k překrucování minulosti, aby společnost na svoji minulost nezapomínala?
Pavel Žáček: Tak samozřejmě nestačí. Podívejme se na dnešní průzkumy, např. kolik toho ví mládež o roce 68, to je ostuda nás všech a zejména pak systému školství a výuky dějepisu. Já si myslím, že bychom měli znát své dějiny. Tím spíše, že nás do značné míry ještě ovlivňují. Podívejme se na postoje Ruska a bagatelizaci. Stále omílají svou tezi, že šlo o bratrskou pomoc a ti zavraždění z rodin, kteří ještě žijí a vzpomínají na tu dobu, si tu pieti zaslouží. Tedy, určitě bychom měli mít tento pamětní den a všichni kromě komunistů ho budou podporovat.
Redaktorka: Pane Grospiči, už jsme to zmiňovali. Pád vojsk Varšavské smlouvy do Československa si vyžádal na 130 obětí za celou okupaci. Historici dokumentují na 400 obětí. Nezaslouží si tito lidé připomínku, aby se nezapomnělo, proč museli zemřít? Proč by neměli mít tyto oběti významný den?
Stanislav Grospič: Každého promarněného lidského života je třeba litovat a mít ho samozřejmě v úctě.
Redaktorka: Proč potom nebudete hlasovat pro?
Stanislav Grospič: Já bych tady poprvé řekl paní redaktorko, že základní premisa z našeho pohledu souvisí s tím, že se nejednalo o okupaci. Byl to tragický moment, nebyl správný ten moment, to jsme řekli několikrát, ale nebyla nijak odzbrojena Československá armáda, bezpečnostní složky, likvidována státní moc, např. jako v případě okupace nacistickým Německem. Tedy, jedná se o vstup zahraničních vojsk, který nebyl šťastný. Největší problém s tím měla samotná komunistická strana. Bylo to díky tomu, že vedení komunistické strany, tehdy v čele s Alexanderem Dubčekem, nezvládlo danou situaci a ty oběti, které jste tady zmiňovala, to byly oběti, které vesměs pocházely z dopravních nehod. Čili samozřejmě, myslím si, že si zaslouží vzpomínat, vyjádřit jim úctu. Ale nebyly to oběti žádných ozbrojených bojů nebo aktivního ozbrojeného boje.
Redaktorka: Pane Grospiči, ale já bych se vrátila k tomu slovu okupace, v tom zdůvodnění návrhu se píše o vpádu vojsk Varšavské smlouvy a v tom uzákonění je, že to je o připomínce obětí invaze. V tom návrhu se slovo okupace nikde neobjevuje, tak se ptám, proč to nemůžete podpořit?
Stanislav Grospič: Já se můžu zeptat, proč vy jste používala slovo okupace, když to v tom návrhu není?
Redaktorka: V tom návrhu to není a proč tedy nepodpoříte ten významný den, pokud vám vadí na tom okupace. Ta tam není zmiňována.
Stanislav Grospič: Já jsem to tady řekl. Z našeho pohledu není správné na takového události zapomínat, ale myslíme si, že není třeba z toho činit významný státní den.
Redaktorka: Pane Žáčku. Podle vás šlo o okupaci, nebo ne?
Pavel Žáček: To je úplně absurdní, to, co pan Grospič řekl. Komunistická strana je hluboko, hluboko ve stalinistické minulosti. A je to, už se to ukázalo, protože i část z reformní komunistické strany to odsoudila jako okupaci, jako porušení mezinárodního práva, jako akt, který byl naprosto neoprávněný, a který žádný československý orgán, dokonce i stranický organ, jaksi nevyvolal nebo neschválil. Je to úplně absurdní. To si myslím, že je i přesně vidět, proč to musíme dělat, proč to musíme připomínat. Je to urážka všech těch obětí, které zde byly od toho srpna 68 až do června 91.
Redaktorka: Pane Žáčku, ještě pan Grospič připomínal, že jde většinou jen o oběti dopravních nehod. Můžete vy říci víc o tom, o jaké oběti šlo?
Pavel Žáček: Máte tam samozřejmě oběti, které byly zabity střelnou zbraní, máte tam oběti, které byly zavražděny, tam těch obětí je vícero, nejenom při tom průchodu sovětských vojsk, ale třeba například, když dezertovali někteří vojáci zbraní v ruce a pak stříleli na československé občany a pak sovětská armáda ve spolupráci s komunistickými a bezpečnostními složkami spolupořádaly hony, čili máte jich celou řadu, ale když se podíváme, že tam máme třeba výjezd, skoro každý velký výjezd obrněné techniky sovětské, z těch míst, kde byla soustředěná až do roku 91, tak znamenal, že ten tank mnohdy projel třeba rodinným dojem a přejel půlku rodiny včetně malých dětí. Myslím si, že ta pieta by měla být a jednou budeme muset vybudovat centrální památník, kde budou všichni tito mrtví, kde budeme centrálně pokládat květiny. Zatím je to roztříštěno na těch místech, kde se to stalo.
Stanislav Grospič: Já si myslím, paní redaktorko, když to tady tak poslouchám, že samozřejmě jsem tady důrazně řekl, že my považujeme ty události za tragické, byť si nemyslíme, že by měly být označeny za významný státní den. To je potřeba, aby to všichni posluchači věděli. Pak si myslím, že pan Žáček chtěl být úzkým hlubokým výpravným antikomunismem, kterým rozděluje českou společnost a (nesrozumitelné) spojení. Když si vezmeme případy, třeba americké armády, Spolkové republiky Německa, nabíledni tam je navzájem to, že některému vojákovi rupnou nervy, dostane se do psychických traumat, vystřílí své kolegy...
Redaktorka: Můžete mi říct, pokud by tady na našem území nebylo 75 tisíc ruských vojáku, tak by pravděpodobně nedocházelo k těm nehodám a obětem, k tomu že někomu rupnou nervy, tak znovu se ptám, sám říkáte, že šlo o tragické události, nezaslouží si ty oběti uctění třeba právě významným dnem.
Stanislav Grospič: Paní redaktorko, posuzujme každou dopravní nehodu, tedy i s tragickým osudem tím, že za sebou zanechá nějaké mrtvé, které jsou součástí té oběti, posuzujeme ji věcně, konkrétně, řešme, proč k ní vzniklo. Dochází k nim i dnes, dochází k nim i v jiných situacích a zrovna tak je to tragické a nemělo by k tomu docházet.
Redaktorka: Pane Žáčku, vaše reakce?
Pavel Žáček: Celý demokratický svět považuje okupaci za okupaci. Já si myslím, že se prostě projevilo to jádro myšlení, kde je zakotvena v minulosti hluboce komunistická strana nebo aspoň její podstatná část. Pro mě je to absolutně absurdní. A jestli bych se měl spojovat s těmito lidmi, stalinisty, názorově, tak s nimi se opravdu spojit nechci, a to si myslím, že jako demokrat nejsem jediný.
Stanislav Grospič: Já si myslím, že jsem demokrat a také se nebudu spojovat s hlubokými antikomunismy a Úřad pro studium totalitních režimů je pro mě naprosto nepřijatelná, vysoce tendenční instituce.