Mosty vždy spojují lidi a národy. Je známo, že více spojily národy mosty železniční za pár desítek let než-li tisíc let římskokatolické ideologie. Ale mosty nepřinášejí jen radosti, ale i starosti. Občas nějaké spadnou, o jiné pečují tzv. odborníci.
Začnu u mostu jehož základy položil před skoro sedmi stoletími náš panovník Karel IV. Tento skvost naší minulosti posprejovali němečtí výrostci a díky duchapřítomnosti občanů byli zadrženi takříkajíc se sprejem v ruce. Co následovalo poté je ukázkou toho jak to v naší zemi funguje. Nejen, že se o problému skoro dva týdny mluvilo, ale slovutní památkáři začali rozebírat látky, které byly na mostě nastříkány. A to přestože byli němečtí výrostci zachyceni ihned na místě činu spolu s příslušnými spreji. Po důkladném průzkumu laboratoří se znalci našeho umění a kultury vydali na místo štětečky zkoumat co na sprej na mostě platí a co ne. Kde se vzal tu se vzal, našel se bodrý chasník, nějaký pan Černý, který místo chemikálií, které začali používat tzv. restaurátoři, odstranil barvu horkou párou za dvě hodiny. Když se slovutní památkáři v deset(!) hodin dostavili čistit a zkoumat Karlův most, po nasprejovaném nápisu nebylo ani vidu.
A nastal kvikot o neodbornosti... Přitom Technická správa komunikací se nechala slyšet, že most poškozen nebyl. Ono totiž stačí někdy používat selský rozum! Kdyby pana Černého, nebo kohokoliv jiného naše slovutné instituce zavolaly hned tu noc, kdy se to stalo, stačilo opravdu ještě tekutou barvu umýt horkou párou a nemohla se do kamene dostat a tam zaschnout. Vůbec by naší kultuře prospělo, kdyby těch poučených s kulatými razítky bylo živeno v našich institucích méně a zato více jich bylo posláno do ulic a do vykopávek za účelem průběžné péče o naše památky. Slovy Karla Čapka: Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.
Jak někdy pečují naši památkáři o památky si ukažme na příkladu relikviáře sv. Maura, památky nevyčíslitelné hodnoty. Tento vzácný historický předmět byl za dramatických okolností nalezen našimi kriminalisty v podlaze na zámku v Bečově nad Teplou a putoval na policejní stůl. Odtud však skončil v rukou památkářů, kteří jej zavřeli do sejfu. Zde v nevhodných podmínkách se jeho dřevěná část doslova rozpadla a následná obnova zabrala řadu peněz a celých jedenáct let! Ve světle toho jak úporně brání oživení historických míst buďme rádi, že zde nebyli památkáři v minulosti, protože bychom mohli mít Prahu pouze gotickou a přebudovávání gotických staveb na renesanční a barokní by nebylo možné.
Památky mají sloužit široké veřejnosti a neměli by si na ně činit monopol ani jedni a ani druzí. Proto je třeba více selského rozumu a méně rozumbradování. Při vzpomínce na nedávnou generální rekonstrukci Karlova mostu, kdy pod dohledem tzv. odborníků bylo odstraněno zbytečně moc původních kamenů mi jejich lamentování nad ušlým výdělkem při odstraňování grafiti přijde více než symbolické.
Abych nekřivdil jenom památkářům krátce a symbolicky - most v Petrově nad Desnou na Šumpersku z roku 1906. Dle jiných odborníků v havarijním stavu s omezenou nosností 13 tun unesl při testech Českého vysokého učení technického celých 455 tun! Most přes Desnou v Petrově oproti mostu Karlovu v Praze nijak zvlášť nevynikal rozměrově, ani architektonicky. Jde o příhradovou konstrukci z nýtované oceli na betonových základech. Zvláštností je půdorys mostu, který jde přes řeku Desnou na šikmo. Most postavili přes Desnou v roce 1906 domácí stavitelé a mostaři. V Sobotíně stávala železárna bratří Kleinů a právě zde se zrodila konstrukce celého díla.
V roce 1909 byla po zkouškách stanovena nosnost mostu až na 160 tun. Podle současných dopravních značek ale na most nesmělo vjet jednotlivé vozidlo nad 19 tun, zátěžová značka hovořila o 13 tun. A most vydržel celých 455 tun! Báječné. Co na to říkají mosty - například Lanový v Praze? Bohužel i tak skvělý most musí pryč, přestože evidentně není v havarijním stavu, ale bude se rozšiřovat koryto řeky z důvodu protipovodňových opatření. Důvod pro odborně zdůvodněnou a z EU štědře financovanou zakázku pro odbornou firmu s odbornými posudky se přece vždy najde.
O mostu ve Studénce se vyjadřovat raději příliš nebudu, tam tzv. odborníci soudu tak zamotali hlavu, že nebyl ani po 11 letech od jeho pádu schopen nikoho odsoudit. Přitom odpověď je tak prostá: kdo pustil vlaky na trať 160 kilometrovou rychlostí? A je jasno. Více selského rozumu a není se o čem bavit. Ale to bychom nežili v krásné zemi jménem Česká republika