Heroický, po desetiletí trvající kurdský boj ve čtyřech rozdílných zemích je jedinečným úsilím za demokratické konfederační uspořádání
Dá se říci, že desetidenní návštěva 2. zástupce generálního tajemníka Jihoafrické KS Sollyho Mapaily v kurdských oblastech Iráku a Íránu měla obrovský účinek. Hovoří zaníceně, s vášnivým třpytem v očích. „Kurdové trpí útlakem ve všech čtyřech sousedících zemích, ve kterých žijí - v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii. Přes 50 milionů lidí bez vlastní země, přestože tu žijí tisíce let a po celá desetiletí vedou boj za národní nezávislost. Tisíce z nich byly zabity, mimo jiné i ve válce chemickými prostředky.“ Jihoafrická KS udělila na svém 13. sjezdu zvláštní uznání Abdullahu Ocalanovi, vězněnému předákovi Marxistické kurdské dělnické strany (PKK), za oddanost demokracii a socialismu. Mapaila navštívil osvobozené zóny Kurdistánu, aby „vyjádřil solidaritu a z první ruky získal zkušenosti z kurdského osvobozeneckého boje“. Silně na něj zapůsobila oddanost Kurdů k osvobození.
„Jejich obětavost, ochota obětovat se, mě ohromila! Partyzáni PPK musí, než dosáhnou způsobilosti, projít dlouhým procesem zasvěcení. Musí splňovat hodně přísné, značně obtížné normy. Ti, kteří jsou přijatí, to považují za čest. A musí být připravení obětovat všechno, dát život od začátku, když se chtějí zapojit do ozbrojeného boje. Nesmějí se vdát! Nemohou mít děti! Žádný osobní majetek! Jejich potřeby jsou jen ty nejzákladnější - a ty jim hnutí poskytuje. Když jsem potkal předsedu KCK (Kurdistan Democratic Communities’ Union; Svaz kurdských demokratických společenství) Cumu (Cemil Beyik), zjistil jsem, že jediný oděv, jaký měl, byl ten, co měl právě na sobě.
Byl jsem také silně dojatý způsobem, jakým si PKK váží svých mrtvých. Navštívil jsem hřbitov mučedníků. Byl jsem překvapený, jak úzkostlivě je o ně postaráno. Existuje také památník na hřbitově, kde mají pár osobních věcí zesnulých- bojový oblek, v němž zemřeli, boty, hřebeny, brýle, počítače (notebooky). A mají tam fotky druhů, se stručným životopisem každého z nich.“ Jeden z vůdců vysvětlil, že protože od svých druhů tolik požadují, mají úctu k jejich úmrtí. Myslím, že je spousta toho, co bychom se od nich mohli naučit o úctě k našim padlým hrdinům a hrdinkám.
Také jsem navštívil mučící komory v iráckém Sulaymaniyahu, kde byli týráni ti, ti, kteří bojovali za kurdskou svobodu. Soudruzi z toho udělali muzeum. Tak trochu jako náš Constitution Hill.“ (Památník boje za svobodu, vybudovaný z bývalého vězení v jihoafrickém Johannesburgu; pozn. překl.)
Je až tak překvapující, že tento smysl pro obětování má u Mapaily takovou odezvu. Je známý tím, že vede vcelku spartánský život. Několik let odmítal přijmout navýšení platu a k tomu, aby si pořídil lepší auto po několika poruchách při návštěvě provincií, ho muselo donutit Politbyro strany. Mapaila vysvětlil, že PKK pracuje uvnitř KCK, což je „široká fronta organizací oddaná demokratické konfederaci, společenskému systému, jenž praktikují hlavně v osvobozených zónách, což je celkově větší území než Francie. „PKK,“ říká, „je marxistická, ale ne leninská. Oni už nevěří v usilování o státní moc. Jejich přístup utvářejí unikátní podmínky a zkušenosti Kurdů, kteří jsou rozházení ve čtyřech zemích. Národní stát pro ně není alternativou, protože by znamenal změnu hranic čtyř zemí, vůči nim nepřátelských. Oni pociťují, že národní stát tíhne k jediné národní kultuře a jazyku a k netolerování menšin. Národní stát, říkají, je spjatý s průmyslovou revolucí, ale teď překáží vývoji a přerostla jej globalizace. Pro ně zhroucení Sovětského svazu a dalších socialistických zemí ukazuje i na selhání státu. Takže chtějí decentralizovaný politický systém, s lidovou samosprávou, s plným respektem ke kulturním a jazykovým právům. Odvolávají se na to jako na demokratický systém lidu bez státu. Kladou obrovský důraz na rovnost pohlaví a na ekologické problémy. Mají spoluprezidentský systém se všemi strukturami, s mužem a ženou v čele.“
Jejich demokratický konfederační přístup je silně ovlivněný Ocalanem, který čerpal z myšlenek amerického anarchistického filozofa Murraye Bookchina. Na Mapailu hluboce zapůsobil rozsah lidové demokracie v osvobozených oblastech a smysl pro společenství. Ačkoli musí mít v těchto oblastech obrovské sociální napětí, zdá se, že postrádají materialistický étos. Byl také překvapen nenuceností, s jakou partyzánské oddíly komunikují s civilisty, a byl zmatený, protože postrádal hranice.
„Nemůžete skutečně říci, kde začínají a končí osvobozené zóny.“
Mapaila je přesvědčen, že nejen komunistická strana, ale celá aliance Afrického národního kongresu musí boj Kurdů podporovat.
„Cuma mi řekl, že je značně inspiroval Mandela a jeho oddanost k vyjednávání. Řekl, že je spousta hodnot, jež vycházejí z našeho boje a oni je napodobují. Já si ale myslím, že je hodně toho, co si z jejich boje můžeme osvojit, spousta hodnot, jež můžeme napodobit my. Ztotožněním se s jejich bojem můžeme opět povzbudit ten náš.“
Zajímavé, že! Názor, že můžeme oživit boj v téhle zemi pomocí poučení z jiných bojů, včetně toho, jenž čerpal část inspirace z našeho. Tohle je ale dost jasné: určitě musíme znovu probudit náš duch a smysl boje v téhle zemi.
Yunus Carrim
Soudruh Carrim je člen Politbyra Jihoafrické KS a redaktor časopisů Umsebenzi a African Communist.
Z měsíčníku Umsebenzi přeložil Vladimír Sedláček