„V dobách rozkvětu starého Sovětského svazu vznikla jedna fráze, jež popisovala naivní západní intelektuály, kteří cestovali do Ruska a nedokázali si všimnout lidských i dalších nákladů na budování komunistické utopie. Ona fráze byla „užiteční idioti“ a platila pro slušné množství lidí, kteří měli znát víc.
The phrase was “useful idiots” and it applied to a good many people who should have known better.
Já teď navrhuji nový, podobný termín, příhodnější pro dobu, v níž žijeme: užiteční pokrytci. (v orig. useful idiots-useful hypocrites; pozn. překl.). To jste vy i já, lidé, a je to o tom, jak nás vidí páni digitálního vesmíru. A mají zatraceně dobré důvody nás vidět právě takhle. Slyší, jak remcáme na soukromí, bezpečnost, dozor atd., ale všimněte si, že navzdory našim stížnostem a podezřením se ukazuje, že s tím nic neděláme. Jinými slovy, něco říkáme a děláme něco jiného, což je dobré jako fungující definice pokrytectví, v jakou lze doufat.“ (John Naughton, The Guardian)
„K čemu je přímý útisk“, ptal se filozof Slavoj Žížek, „když můžete přesvědčit kuře, aby šlo samo od sebe na jatka?“
V orwellovské době, kde se válka rovná míru, dozor bezpečnosti a tolerance netoleranci nepohodlných pravd a politicky nekorektních myšlenek, „my lidé“ velmi dobře chápeme, co to je jít sami od sebe na jatka a po celou tu dobu se přesvědčovat, že vězeňské zdi, jež nás uzavírají v americkém policejním státě, tu jsou proto, aby nás chránily.
Říkejte tomu vyhýbavé vyjadřování, pokrytectví, klam nebo jak chcete, ale zůstává skutečností, že zatímco si děláme nárok na svobodu, soukromí, individualitu, rovnost, rozmanitost, zodpovědnost a vládní transparentnost, činnost naše i těch, kteří nám vládnou, tyhle tak opěvované zásady ve všech směrech popírá.
Například tvrdíme, že pohrdáme netečnou povahou washingtonské elity, ale přesto znovu a znovu volíme politiky, kteří lžou, podvádějí a kradou. (To se ale, stejně jako další, níže uvedená tvrzení, týká výhradně USA, nikoli Evropy, no ne…? Nanejvýš snad údajně uzurpátorského Ruska…? Pozn. překl.)
Tvrdíme, že nesouhlasíme s nekonečnými válkami a odčerpáváním našich zdrojů a rozšiřováním naší prořídlé vojenské mašinérie, a přesto zas a znova přijímáme myšlenku, že patriotizmus, vlastenectví, znamená podporovat armádu.
Tvrdíme, že nás štvou dotace, přidělované vládou z našich daní, do zbytečných (či nesmyslných) silnic, na dokumentaci o vyhazování jídla a studie o horských lvech běhajících ve šlapacích mlýncích, a přesto platíme daně pokorně a bez protestu.
Tvrdíme, že protestujeme proti militarizaci našich místních policistů a jejich stále silněji bitevní podobě, a přesto sotva děláme víc, než že pokrčíme rameny, když nastupují zásahovky a policie střílí do bezejmenných občanů.
A potom je tu náš pravděpodobně nenávistný a zároveň láskyplný vztah k technice, v němž se ježíme nad vládním úsilím monitorovat naši internetovou činnost, odposloucháváním našich telefonních hovorů, čtením našich e-mailů, stopováním každého našeho okamžiku a trestáním za to, co říkáme v sociálních (celospolečenských) sdělovacích prostředcích, a přesto i nadále lpíme na neustálém používání téhle techniky, aniž bychom cokoli podnikli proti vládnímu zasahování do našich práv.
Tenhle rozpor je podložený studií střediska Pew Research Center, jež shledalo, že „Američané říkají, že mají silné obavy o soukromí na webu a v jejich mobilních telefonech. Říkají, že nevěří internetovým firmám ani vládě, že je chrání. Přesto neustávají v používání služeb ani v poskytování svých osobních informacích“.
Na rovinu: vláda stále zrazuje naši důvěru, leze nám do soukromí a poškozuje naše práva, a my se k ní stejně stále vracíme?
Jistěže ano.
Nakonec zaujímání alternativního postoje, vyvolávání rozruchu, požadování změny, odmítání spolupráce, zapojení do občanské neposlušnosti, to nemusí být spousta obyčejné práce, ale práce vyloženě nebezpečné.
Co si ale nedokážeme uvědomit je, že když tiše dovolíme, aby tohle porušování pokračovalo, nejen posilujeme tyrana, ale krmíme obludu.
Takhle se to, co začíná jako drobné, příležitostné zasahování do našich práv, ospravedlněno ve jménu větší bezpečnosti, stává rutiním, rozsáhlým zlořádem, natolik zakořeněným, že to znemožňuje jakoukoli reformu.
Viděli jsme, jak se to stalo s policií a s vytvořením jejího vojenského arzenálu, zdánlivě k boji proti drogám. Výsledek: přeměna amerických úřadů, které vymáhají zákon, na nástavby vojenského aparátu, zaplněného v bitvách zocelenými vojáky, kteří v „nás lidech“ vidí nepřátelské bojovníky.
Totéž se stalo s vládním takzvaným úsilím ztížit zločiny nekonečným přijímáním zákonů, jež postavily mimo zákon všechny způsoby činnosti. Výsledek: exploze zákonů kriminalizujících všechno, od rodičovských rozhodnutí přes rybaření po zahradničení a žití mimo inženýrské sítě a dosah obecní správy.
A potom tu byly soukromé věznice, uváděné coby způsob, jak snížit vládní výdaje na zavírání zločinců. Jenže se ukázalo, že soukromé věznice vlastně přijdou daňového poplatníka na více peněz a vidina zisku je pobídkou k uvěznění více Američanů, což vyústilo v největší počet vězňů na světě.
Už si začínáte vnímat schéma?
Vláda nás láká programem, jak změnit naše životy k lepšímu, aby naše rodiny byly lépe zabezpečeny a naše komunity bezpečnější, a potom, jakmile jim na to skočíme, past zaklapnou.
Je jedno, zda mluvíte o infračervených fotoaparátech, databázích DNA, pozorovacích (sledovacích) kamerách nebo politice s nulovou tolerancí: všechno to vyústí tak, že se z „nás lidí“ stane Nepřítel číslo jedna.
Takhle byla Američanům podána vládní kampaň ke špehování našich mobilních telefonů, dopisů a e-mailů coby nezbytný nástroj pro válku proti terorismu.
Ale místo toho, aby se zaměřila na teroristy, vláda změnila nás na potenciální teroristy, takže kdybychom se odvážili říci něco špatného v telefonátu, dopisu, e-mailu nebo na internetu, zvlášť ve společenských sdělovacích prostředcích (v sociálních médiích pro ty, kteří se nechtějí podívat do slovníku nebo se stydí za češtinu; pozn. překl.), skončili bychom vyšetřováni, obviněni a možná uvězněni.
Jestli jste se stali jedním z 1,31 miliardy jedinců, kteří používají Facebook, nebo jedním z 255 milionů těch, kteří tvítají své osobní a politické názory na Twitteru, možná chcete, aby vám byla věnována bližší pozornost.
Tahle kriminalizace svobody projevu, což je přesně vládní obžaloba těch, kteří říkají „špatné“ věci a používají k tomu účty elektronických médií, byla jádrem soudního přelíčení Elonis versus Spojené státy (Elonis v. United States ; případ z r. 2014 v Pensylvánii, v němž byl souzen Anthony Elonis za údajný „úmysl někoho-nebo něco-ohrožovat“, kdy soud poučil porotu, že k odsouzení musí prokázat objektivní záměr, zatímco obžalovaný tvrdil, že k odsouzení by museli prokázat subjektivní. Pozn. překl.) Případ se potýkal s tím, kam až vláda může vytýčit hranici, když dojde na výmluvný projev, jenž bude chráněný a přípustný, a projev, jehož obsah lze vykládat coby mnohoznačný či v náznacích zločinný.
Případ vyvstal poté, co Anthony Elonis, ctižádostivý rapper, použil osobní materiály ze svého života coby zdroj a inspiraci k rapové lyrice, již potom sdílel na Facebooku.
Například nedlouho poté, co ho opustila manželka a on sám byl vyhozený z práce, jeho texty obsahovaly zmínky o zabití bývalé manželky, střelbě v dětské školce a pumovém atentátu na agenta FBI, který zahájil vyšetřování jeho sdílených vzkazů.
Navzdory skutečnosti, že Elonis běžně doprovázel své facebookové vzkazy odvoláními, že jaho texty jsou faktitivní a že používá takové psaní coby ventilování svých frustrací, byl obviněn z nezákonného vyhrožování (ačkoli nebylo nikdy prokázáno, že měl v úmyslu někomu vyhrožovat) a byl odsouzen na 44 měsíců ve vězení.
Elonis není jediným uživatelem Facebooku, který se stal terčem obžaloby, založené na obsahu svých vzkazů.
V podobném případu, jenž probíhal soudy, dokud jej Nejvyšší soud neodmítl, Brandona Rauba, vyznamenaného námořníka, zatkl roj agentů FBI, tajné skužby a místní policie a násilně ho zadržovali na psychiatrii kvůli kontroverzním písňovým textům a politickým názorům, jež vyslovil na své facebookové stránce. Nakonec byl propuštěn poté, co soudce obvodního soudu zamítl proti němu vznesená obvinění jako nepodložená.
Rapper Jamal Knox a Rashee Beasley byli odspuzeni na šest měsíců za video na YouTube, vyzývající posluchače: „Zabijte ty policajty, protože oni nám moc nepomůžou.“ Ačkoli rapper tvrdil, že neměl v úmyslu způsobit policii újmu, byl odsouzen za teroristické vyhrožování a zastrašování svědků.
A potom tu byl Franklin Delano Jeffries II, irácký válečný veterán, který, uprostřed bitvy o poručnictví nad dcerou, se na YouTube a Facebooku podělil o hudební video, v němž zpívá o soudu k jeho případu: „Připrav mě o dceru a já tě připravím o život.“ Navzdory trvání na tom, že text byl jen způsobem, jak ventilovat frustraci z právní bitvy, byl souzen za slovní vyhrožování a dostal natvrdo 18 měsíců.
Obvyklá nit, vinoucí se všemi těmito případy, je použití společenských sdělovacích prostředků, sociálních médií, k vyjádření frustrace, rozhořčení a hněvu, občas s použitím zjevně násilnického, neurvalého jazyka.
Nejvyšší soud USA byl požádán, aby, v případě Elonis rozhodl, zda tato činnost, při absenci jakéhokoli zjevného úmyslu spáchat zločin, dosahuje úrovně „skutečné hrozby“, nebo zda je, jak tvrdím já, chráněna platností Prvního dodatku. (Nejvyšší soud definoval „skutečnou hrozbu“ jako „prohlášení, v nichž chce řečník sdělit vážné vyjádření úmyslu spáchat čin protiprávního násilí na určitém jednotlivci nebo skupině jednotlivců“.)
Poměrem hlasů 8-1 v rozhodnutí, jež se týkalo spíše „zásad trestního zákoníku, týkajících se úmyslu, spíše než ochrany svobody projevu, dané Prvním dodatkem“, soud rozhodl, že žalobci nedokázali, že Elonis měl v úmyslu někoho poškodit jinak než slovy, jež v této souvislosti použil.
To bylo před třemi roky.
Navdory usnesení Nejvyššího soudu v případě Elonis, správní Amerika se teď chopila vedení dozoru nad vyjadřováním na internetu, s využitím impozantní převahy společenských mediálních gigantů jako je Facebook, Twitter a YouTube k cenzuře, penalizování a regulaci projevu a chování na internetu pozastavováním a/nebo zákazem uživatelů, jejichž obsah porušoval jejich takzvané společenské normy pro obscénnost, násilí, projevy nenávisti, diskriminaci a podobně.
Nemylte se: tohle je fašismus. Fašismus s úsměvem.
Jak poznamenal bývalý prezidentský poradce Bertram Gross ve své až mrazivé knize Přátelský fašismus: Nová tvář moci v Americe (Friendly Fascism: The New Face of Power in America): „Každý, kdo hledá černé košile, masové strany nebo muže na koních, přehlíží prozrazující ukazatele plíživého fašismu. . . . V Americe by byl ultramoderní a multietnický - tak americký jako Madison Avenue, pracovní obědy manažerů, kreditní karty a jablkový koláč. Byl by to fašismus s úsměvem. Jako varování před jeho kosmetickou fasádou, chytrou manipulací a sametovými rukavicemi jej nazývám přátelský fašismus. Nejvíc mne děsí jeho důmyslná přitažlivost.“
Důmyslná přitažlivost tohoto zvláštního druhu fašismu je v jeho vlastním tvrzení, že bojuje se zlořády našich dnů (netolerancí, nenávistí, násilím) s použitím zbraní společné Ameriky.
Přesto ale pozor: je jen otázkou času, kdy budou tyto zbraně použity ve větším rozsahu, zamířeny na vše, co stojí v cestě hledání většího zisku, kontroly a moci.
Právě tak vyladá fašismus v dnešních souvislostech, se společnostmi napínajícími svaly k cenzuře a umlčování vyjadřovací činnosti pod záminkou, že zaujímá místo v soukromém prostředí, podřízeném společným pravidlům coby odmítnutí činnosti, probíhající na veřejném či vládním fóru, jež by podle Prvního dodatku mohlo spadat pod ochranu „kontroverzního“ a/nebo politicky nekorektního projevu.
Alex Jones byl pouhý začátek.
Jones, majordomus konspiračních teoretiků, který zplodil impérium postavené na alternativních zprávách, dostal zákaz na Facebooku za obsah, jenž napadá „společenské normy“ v oblasti společenských sdělovacích prostředků, jež zakazují položky, jaké lze vykládat coby šikanující nebo nenávistné.
Twitter podle deníku The Washington Post pozastavil přes 70 milionů účtů během dvou měsíců, aby „snížil tok dezinformací do programu“. Mezi dočasně pozastavenými byl i Daniel McAdams, provozní ředitel Institutu Rona Paula (internetová instituce pro mír a prosperitu).
S oprávněným tvrzením, že technické firmy jsou jen prodlouženou rukou vlády, je bývalý texaský kongressman Ron Paul přesvědčený, že sítě společenských sdělovacích prostředků (v Čechách používáme obvykle výraz „sociální sítě“, ale co je na nich sociálního ve smyslu, v jakém je běžně používáme? Pozn. překl.) pod kontrolou Google, Apple, Twitteru a Facebooku spolupracují s vládou USA na umlčení opozice. „Jste obžalováváni z vlastizrádné činnosti a vlastizrádných řečí, protože v impériu lži je pravda vlastizradou“, prohlásil. „Oni nemohou vystát vzdor vůči statu quo, jsou z něj nervózní, tak musí lidi umlčet.“
Co je dost kuriózní, víte, koho ještě je třeba umlčet? Prezident Trump.
Zdůvodnění Twitteru, proř neumlčovat světové vůdce jako je Trump, o němž kritici tvrdí, že běžně porušuje pravidla gigantů společenských médií, je, že „zablokování světových vůdců na Twitteru nebo odstranění jejich kontroverzních tvítů by skrylo důležité informace, jež by lidé měli vidět a debatovat o nich. Ani by to daného vůdce neumlčelo, ale určitě by to ztížilo nezbytnou diskusi kolem jeho výroků a činností.“
Upřímně, všichni jedinci, ať už jsou či nejsou světovými vůdci, by měli být oprávněni své myšlenky a ideály vysílat otevřeně, být stavěni proti těm, kteří s nimi možná nesouhlasí, a široce debatovat, zvlášť na fóru, jako je innternet.
Proč je to důležité? Internet a sociální média přebírají místo po historických veřejných náměstích, která jsou pomalu vytlačována nákupními středisky a parkovišti.
Jako taková jsou tato kybernetická „veřejná náměstí“ možná jediným fórem, ponechaným občanům ke svobodnému vyjadřování myšlenek a naplnění jejich práv daných Prvním dodatkem, zvlášť v záplavě zákonů, jež omezují přístup k našim voleným zástupcům.
Internet se bohužel stal nástrojem vlády - a s ní spřažených partnerů - k monitorování, kontrole a trestání obyvatelstva za chování a projevy, jež jsou možná kontroverzní, ale ke zločinným mají daleko.
Ve skutečnosti vláda, mister v umění násilí, zásahů, dozoru a kriminalizování neškodných činností, se opakovaně pod různými záminkami, jako je boj s terorizmem, odstrašování od kyberšikany a potlačování násilí, pokouší na webu a v sociálních médiích potlačit účinnost Prvního dodatku.
Policie a prokurátoři se také zaměřili na projevy a zprávy hnutí „anonymous“ na fórech a webových stránkách, s argumentem, že taková anonymita povzbuzuje všechno možné od kyberšikany po terorismus, a pokoušeli se obžalovat každého, kdo využil anonymity ke komerčním nebo osobním účelům.
Udělali bychom dobře, kdybychom byli opatrní v tom, kolik autority dáváme společnému policejnímu státu ke kriminalizaci vykonávání svobody projevu, a chladní k tomu, co se stalo jejím životaschopným fórem.
Společenská média a internet nejsou jen kritickými fóry, kde jednotlivci mohou volně sdílet informace a vyjadřovat myšlenky, ale slouží i jako odlehčovací ventily pro ty, kteří jsou možná naštvaní, kypící hněvem, odcizení nebo jinak nespokojení.
Bez ventilu pro vztek a frustraci jsou takové myšlenky a emoce jitřené v tajnosti, a právě tak se rodí většina násilných činů.
Stejně tak svoboda projevu na veřejném náměstí - ať už je to internet, prostranství před Nejvyšším soudem nebo univerzitní kampus - přivádí lidi k sobě dohromady, aby vyjádřili svá rozhořčení a vzepřeli se utlačovatelským vládním režimům.
Bez toho začne demokracie stagnovat a zakrňovat.
Podobně, jak jsem objasnil v knize Bojiště Amerika: Válka s Američany (Battlefield America: The War on the American People ), když svoboda projevu není ostražitě chráněna, je demokracie mnohem pravděpodobněji posouvána do strachu, represí a násilí. V takovém scénáři se nalézáme ohroženi ještě zhoubnějším zraněním, než samotným násilím: ztrátou svobody.
Lékem je mluvit víc, ne míň.
John W. Whitehead 28. 9. 2018
Ústavní právník a spisovatel John W. Whitehead je zakladatelem a prezidentem Rutherfordova institutu. Jeho knihu Bitevní pole Alerika: Válka s Američany ( Battlefield America: The War on the American People ) lze zakoupit na www.amazon.com. Whiteheada lze kontaktovat na johnw@rutherford.org. Informace o Rutherfordově institutu lze najít na www.rutherford.org.
(překlad Vladimír Sedláček)