Slepá ulička sestavování vlády v Německu se táhne ode dne voleb, 24. září - často jako dopravní zácpa, sotva se ploužící kupředu. Ale Německo je evropská ústřední mocnost- a nemá náležitou vládu! Angela Merkelová stále koná jako boss, starý vládní kabinet drží jak domovnice, ale to vše v propůjčeném čase, bez jakékoli legitimity.
Starý kabinet byl nazýván „Velkou koalicí“, s největšími stranami, někdejšími nepřáteli, kteří se spojili k jejímu sestavení. Pět ministrů bylo z Merkelové CDU a dva od jejího čistě bavorského sourozence CSU. Tito dva se obvykle na sebe nalepí, aby vytvořili „Unii“. Kancléřka Merkelová čítá osm, zatímco slabší partner, Sociální demokraté (SPD), mají v kabinetu pět ministrů. Všechny tři strany si ve volbách vedly prachbídně, ale protože Unie zůstala nejsilnější, je to právě Merkelová, kdo má sestavit novou vládu - jestli to dokáže! Ale ztratila tak zoufale - spadla na 20,5 % - že její předák Martin Schulz bez obalu prohlásil: „Už nikdy nebudeme slabšími partnery ve velké koalici. Budeme opět opoziční stranou, dokud znovu nezískáme sílu.“
Ale jeho SPD bude možná muset tahle slova spolknout, a pohlceno může být i jeho postavení!
Problém je, že ke schvalování zákonů nebo akcí, o nichž vláda rozhoduje, je potřebná většina v Bundestagu. S pouhými dvěma stranami by to bylo snadné; vítěz bere vše! Když je o jednu víc, menší třetí strana si může vybrat, které velké dá přednost a způsobit tady kolísání. Po celá léta byli tímto kolísavým prvkem Svobodní demokraté (FDP), prapodivná „liberální“ strana, založená občanskoprávními liberály a bývalými nacisty, ale teď je to v podstatě sekulární velkopodnikatelská strana, bojující proti omezování a regulaci prostředí a proti právům pracujících.
V roce 1983 Zelení prorazili požadované pětiprocentní minimum k získání křesel v Bundestagu. Byli tehdy dost radikální patra, odrážející rozsáhlé západoněmecké mírové hnutí, jež přivedlo za jediný den přes milion lidí (s mnoha odborovými svazy) na demonstrace proti umísťování raketových základen v Německu. Tihle první poslanci Zelených se podobali americké SDS (Studenti za demokratickou společnost; pozn. překl.), vzpírali se konzervativním tradicím, nosili a dokonce pletli během zasedání Bundestagu zelené svetry a jednou přišli v teniskách na obřad složení slibu (a měli přes 50 % žen-poslankyň).
Rovnováha v Bundestagu byla možná se čtyřmi faktory: jedna strana byla takzvaný „pravý střed“ s dvojčaty „Křesťanské unie“ plus FDP. Opozicí vůči nim byl takzvaný „levý střed“. SPD dodržela své závazky, ale předáci obou byli většinou zámožní a krotcí. Pokud jde o Zelené, po sjednocení Německa se bývalé disidentské skupiny ze zaniklé NDR přidaly k nim a tlačily je doprava. (!) Zelení stále kladli důraz na ekologii a vedli si dobře v právech gayů, kolem imigrantů a rovnosti pro ženy. Ale v zahraniční politice se stávali nejagresivnějšími ze všech, a neměli skoro žádné kontakty s příslušníky dělnické třídy, kteří jen zřídka hlasovali pro ty, kteří se stávali stranou dobře situovaných intelektuálů. Pomohlo jim to ale sestavovat vlády; Zelení a SPD vystřídali Unii a FDP.
Tehdy vstoupila na otevřenou scénu Die Linke (nejprve ještě pod bývalým jménem). Ačkoli s ní nejprve nikdo nechtěl nic mít společného a dosud jsou přijímáni coby „decentní demokratičtí občané“ jen částečně, už jen jejich přítomnost, teď se 69 křesly (z celkových 709) ztížila hledání nadpoloviční většiny i formování jakékoli koalice. V toce 2013 se tímto stalo pro dvě největší strany, CDU a SPD, nutností překonat rozdíly ze starých časů a vytvořit výše popsanou koalici. Protože tyto se už předtím politicky sbližovaly, nebylo to zase tak těžké - pro předáky. Ale obě ztratily velkou část svých voličů a spadly tak do současného bahna s „NE“ od SPD.
Věci se každým dnem zhoršují, když ultrapravicová, nacisticky zabarvená Alternativa pro Německo (AfD)vylétla na 12,6 % hlasů, což jí přineslo 94 poslaneckých křesel a začala nazrávat k vyzdobení svastikami.
Nikdo s ní nechce splynout (zatím?), ale už sám její počet činí těžším než kdy jindy - teď se sedmi stranami - dosáhnout onu padesátiprocentní úroveň. K jejímu dosažení, s SPD hrdě vzdorující obnovení Velké koalice, potřebují siamská dvojčata Unií Angely Merkelové (s pouhými 246 křesly) Svobodné demokraty i Zelené, kteří se vzájemně nenávidějí. Ona se ale snažila zlákat obě strany na loď státu, takže všechny čtyři strany vyjednávaly, dohadovaly se a přely, dělaly i odmítaly kompromisy, vzájemně se urážely a urážky odvolávaly, po celé týdny mluvily a mluvily. Když přišel od Angely Merkelové konečný termín, zdálo se, že vzájemné rozdíly na poslední chvíli překously, se Zelenými, kteří coby nejmenší strana udělali nejvíce ústupků ze svých zbylých zásad. Potom náhle na poslední chvíli svolal šéf FPD tiskovou konferenci, kde řekl, že jeho strana odchází. Žádná dohoda! Veškeré naděje na „jamajskou vádu“ - se stranickými barvami stejnými jako na vlajce vzdálené Jamajky, černou, zelenou a žlutou - se rozpadly.
Zůstaly tři možnosti. Jednou je menšinová vláda, na spolkové úrovni dosud nepoznaná, se šancí na schválení každého zákona či rozhodnutí, závisejících na tom, zda je podpoří nevládní strany. Angela Merkelová to bez diskuse odmítla; nechtěla žádnou nestabilní sílu, otevřenou vůči nátlaku pro- a proti na její plány pro Evropu i mimo ni. A nové volby? Nikdo je nechtěl; mohly by skončit stejně jako ty v září nebo přinést větší zisk opozici. Co bylo nejhorší, byly by mohly navát větší zisk fašistické AfD, zostouzející obraz Německa po světě.
Třetí možností je, že SPD potlačí svou hrdost i neomalená slova a připlazí se „ke křížku“ k Merkelové coby slabší partner. Doleva se přiklánějící Sociální demokraté, zvláš´t jejich křídlo Mladých socialistů, takový kompromis odmítají. Ale někdejší jiná vedoucí postava Německa, prezident Frank-Walter Steinmeier, sám člověk SPD, přesvědčoval své stranické kolegy, aby se snížili a přišli zachránit Německo. V tomto okamžiku se to zdá být nejpravděpodobnějším výsledkem. A prezident byl šťastný, když shledal, že nakonec našel ještě jinou úlohu než jen stříhat pásky, potřásat rukama a pronášet projevy.
Ado, SPD se pravděpodobně připlazí ke křížku „pro dobro národa“, s návratem ke „starému dobrému“ uplynulých čtyř let. Dojde ke sporům. Jedna odvážná žena, ministryně životního prostředí, sociální demokratka, odmítla nadále používat v EU herbicid Glyphosat od firmy Monsanto. Ale Ilse Aignerová, ministryně zemědělství z bavorské CSU, se vydala do Bruselu a její rozhodnutí odmítla, prolamujíc nařízení, když hlasovala ANO o Glyphosatu. Rozhodla se sama nebo se souhlasem Merkelové? (A pod tlakem Monsanta?) Známo to není, ale byl to špatný začátek těchto dočasných ministryň, dokonce před odsouhlasením jakékoli nové koalice; žádné dobré znamení pro možný kabinet, nově sestavený ze stejných stran a možná i ze stejných ministrů. Budou Sociální demokraté pronášet udatná slova o prosazování pokrokové politiky a potom se opět spokojí s několika zčeřeními, zatímco se povezou na konzervativním přílivu Merkelové a ostrými hochy za ní?
Die Linke, s 64 poslanci v Bundestagu (s většinou žen) nebyla nikdy požádána a jen zřídka zmiňována ve vší té politice „Ring-around-the-Rosie“ (vzletný výraz pro morovou epidemii; pozn. překl.). Ačkoli někteří ve straně sní o tom, že jednoho dne budou požádáni, aby se přidali ke koalici, Merkelová tuto myšlenku nikdy ani náznakem nenadhodila. A Die Linke zatím zůstává jediným, osamoceným politickým faktorem se zásadami a svědomím. Ano, Zelení (a ten jeden kabinetní ministr z SPD) zasáhli do ekologických otázek, ale další základní problémy byly jen sotva zmiňovány. Němečtí vojáci jsou zabíjeni a umírají v Afghánistánu a Mali - a brzy napochodují do Nigeru. Tanky a pěchota Bundeswehru znovu manévrují nebezpečně blízko St. Petersburgu na ruské hranici. Ministryně obrany zaměřila zrak na supermoderní evropskou armádu pod německým velením. Zdá se, žádná jiná strana nemá obavy, všichni se sklání k mediálním protiruským útokům, plně připomínajícím dobu před 80 roky, i když výsledky oné tehdejší politiky, zneškodňování rezivějících starých bomb, stále ještě nutí lidi opouštět na celé hodiny, ve dne v noci, své domovy.
Příliš mnoho jich je nuceno opustit své domovy trvaleji. O Görlitz (Zhořelec) na polské hranici, nedotčený válkou a mnohými považovaný za nejhezčí město v Německu, bylo nedávno řečeno, že je plánováno zavřít továrny Siemens tam a v Lipsku a snížit počet pracovních míst v Erfurtu a Berlíně. V odlehlém Görlitz to je jedna z posledních šancí na práci, a jiná továrna na železniční vozy firmy Bombardier naznačuje, že je bude následovat. Skomírající město už opustily tisíce lidí. Zatímco Die Linke bohužel nedokáže dostatečně dosáhnout na dělnickou třídu - má tu kolem 15 % - AfD tu dostala 32,7 %, což z ní udělalo vedoucí stranu v Görlitz i v celém Sasku. Ačkoli její program zvýhodňuje síly jako Siemens, jenž tu shrabuje víc miliard než kdy předtím, její rafinovaná propaganda, plná nenávisti, většinou proti uprchlíkům a často podporovaná sdělovacími prostředky, je až moc účinná, ačkoli v Görlitz je pouhých 157 uprchlických rodin. Příliš mnoho lidí, čelících takovému zastavování práce, s málo placeným a stále nejistějším zaměstnáním, s nepatrnými šancemi pro své potomky a s obavami o svou penzi, je vedeno k tomu, aby měli strach z vymyšlených, neexistujících hrozeb jako „islám“ místo skutečného ohrožení skutečnými nepřáteli. Merkelová se stále chlubí, jak dobré věci se dějí, ale její šťastné úsměvy jsou stále méně přesvědčivé.
Dokud nebudou nalezeny cesty k dosažení většího počtu vystrašených a nespokojených, hrozby, jimž je Německo - a zřejmě i jeho blízcí i vzdálení sousedé - vystaveno, budou zaplašeny jen stěží, i kdyby Sociální demokraté a Křesťanská unie našli cestu k obnově koalice.
Victor Grossman, Berlin Bulletin No. 138 (překlad Vladimír Sedláček)