Tým odborníků a zástupců parlamentních stran z odborné důchodové komise měl přijít s »komplexním a vzájemně provázaným souhrnem návrhů« k zajištění stability penzijní soustavy a přiměřených penzí. To se nepodařilo. Proč?
Musím s lítostí konstatovat, že takovéto zadání Odborná důchodová komise neměla. Odkazuji na webové stránky komise, kde je zveřejněn mandát, který obsahuje pouze šest cílů z programového prohlášení vlády. Na komplexní důchodové reformě se koaliční strany nedohodly, ale akademici si touto vlastní iniciativou takto prodlužovali svou práci v komisi. Nehodnotím, zda je to dobře či špatně, jen poukazuji, že tato obecná kritika je založena na falešné představě.
Co je třeba podle KSČM udělat, aby se důchodový systém dostal z dlouhodobého deficitu? Podle návrhu rozpočtu by se příští rok měl sice po letech dostat do plusu, ale jen díky konjunktuře, vysoké zaměstnanosti a vyšším odvodům z rostoucích mezd. V době recese, která určitě po čase znovu přijde, se zase budou penze seniorů propadat, je to tak? Co je třeba udělat, aby k takovému kolísání nedocházelo? Je stávající penzijní systém postavený na průběžném prvním pilíři udržitelný?
To je mnoho otázek najednou. Tedy postupně.
Hodnotit deficit celého systému je hloupost. Do systémů spadají i další formální či neformální pilíře (penzijní spoření, životní pojištění, individuální úložky v jiných produktech či nákup nemovitostí a cenných věcí, zajištění bytových podmínek, ale i výchova dětí apod.), které stát podporuje daňovými úlevami či přímou finanční podporou. Deficit se vykazuje pouze na virtuálním důchodovém účtu, kde se sečtou zejména příjmy důchodového pojištění a odečtou výdaje na důchodové dávky. Jde o jakousi účetní statistiku a účet je pozůstatkem přípravy k založení sociální pojišťovny (obdoby VZP), což nebylo naštěstí schváleno. Reálně jsou příjmy součástí státního rozpočtu jako celku a důchody se ze státního rozpočtu dle platného zákona vyplácejí jako mandatorní výdaj.
Kolísání ekonomiky je průvodní jev kapitalistické společnosti. S tím nic nenaděláme. Přesto i v době recese se bude výše reálných důchodů, respektive jejich valorizace, řídit platným zákonem. Z dnešního pohledu, pokud se zastaví růst mezd a platů a sníží se míra inflace, sníží se i nominální výše valorizace. Zda dojde či nedojde k dalším restrikcím, bude záležet na voličích, jakou politickou garnituru vyšlou do vlády.
A udržitelnost prvního státního solidárního pilíře je dána zodpovědnou politikou vlád, realizací postupných parametrických úprav a zajištěním vícezdrojového financování prostřednictvím státního rozpočtu.
Komise mj. také poukázala na nedostatek peněz na důchody kvůli stárnutí a radí zajistit další zdroje financí. Zmiňuje neexistující zaměstnanecké pojištění. Problém vidí i v tom, že politici obvykle rozhodují jen s ohledem na své volební období, jejich rozhodnutí mají přitom dlouhodobý dopad. Pokud vím, KSČM už léta navrhuje dlouhodobé řešení, můžete ho připomenout?
U průběžného systému je sledováno jeho zabezpečení jakoby pouze z předpokládaného výběru důchodového pojištění. Demografický vývoj je však dlouhodobě nepříznivý a v budoucnu nás čekají i dopady 4. průmyslové revoluce. Proto je třeba systém, stejně jako v minulosti, parametricky upravovat, zvýhodnit zodpovědné občany, kteří vychovali nové plátce důchodového pojištění a zajistit další finanční zdroje (např. zatížením robotů odvody na DP, směřováním části některých daní na důchodové dávky atd.).
Co se týká zaměstnaneckého pojištění (skutečný druhý pilíř), legislativně je ošetřeno. Problémem však je velká fluktuace zaměstnanců i každoročně řada nestabilních podnikatelských subjektů. Nijak bych na rozšíření tohoto pilíře důchodového systému netlačil.
Je pravdou, že krátké volební období a střídání politických reprezentací neumožňují dlouhodobé koncepční směřování v žádné oblasti, nejen u důchodů. V některých případech nás to zachránilo od chyb, které řeší za našimi hranicemi.
KSČM připravila postup, který by od roku 2006 stabilizoval 1. státní důchodový pilíř na sto let. Šlo o tradiční řešení pomocí postupných parametrických úprav. Jsou zveřejněny na webu MPSV v závěrečné zprávě 1. Bezděkovy komise. Čas však pokročil, pravicové vlády do parametrů rázně a negativně zasáhly a dnes by bylo nutné návrh aktualizovat. Jenže k tomu nebyla a není většinová politická vůle.
Jak se díváte na problematiku důchodové reformy a roli KSČM v ní?
KSČM se k problematice důchodové reformy stavěla a staví kvalifikovaně, konzistentně a snaží se držet diskusi na odborné platformě. Nestrašíme, ale upozorňujeme na to, že reforma důchodového systému probíhá průběžně, a to od dvacátých let minulého století, jinak by se systém již dávno zřítil. Zaznamenali jsme nejen parametrické optimalizace, ale i systémové zásahy. Od devadesátých let 20. století probíhá i v ČR »boj« o systémovou změnu, která má dva rysy.
Jednak jde o tlak na snížení solidarity a návrat ke stavovskému systému a pak k realizaci tzv. Chicagské školy, kterou uplatňují neoliberalisté budováním globalizovaného světového trhu. Tato finanční revoluce, podporovaná Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, proplétá svět silnými vzájemnými a penzijními fondy, jejichž vliv proměnil sociální státy v státy tzv. sociálního neoliberalismu. V podstatě jde o to, aby privátní sféra obhospodařovala co největší část veřejných financí – dlouhých peněz.
Z tohoto pohledu je kritika silného státního solidárního pilíře důchodového systému vedena s jasným cílem – méně státu.
KSČM si je vědoma vážných problémů, které přináší prognóza demografického vývoje, ale zdůrazňuje, že se jedná o problém celé euroatlantické civilizace. Tento proces nevyvolá problémy jen v důchodovém systému, ale s fungováním téměř všech odvětví.
Vždy jsme signalizovali připravenost ke konsenzuální dohodě nad sociálními cíli v důchodovém systému a pak k hledání parametrických úprav k jejich zabezpečení. Stále je ještě čas! Je třeba zdůraznit, že státní rozpočet vynakládá na důchody menší podíl z HDP než ve vyspělých zemích. Z důvodů nízkých mezd, platů a odměn máme nízké odvody, naši občané se stále dožívají nižšího věku než občané v zemích, kde odcházejí do důchodu později, řada příjmů sloužící k živobytí není zatížená odvodem na důchodové pojištění a pro vyšší příjmy jsou zavedeny stropy na odvody. Takže další důchodovou reformu prostřednictvím parametrické optimalizace považujeme za nezbytnou. Nechceme oslabovat státní pilíř a činnosti komerčních pilířů nebráníme. Nejde nám však jen o penzijní společnosti, ale také o další finanční a nefinanční produkty.
Pokud je takováto reforma zapotřebí, lze popsat její parametry?
Navrhovat úpravy parametrů před dohodou o sociálních cílech je zákopová válka, které jsme svědky již řadu let. Přesto jsme v 1. Bezděkově komisi, ale i v 1. Potůčkově komisi s návrhy parametrů přišli. Stručně řečeno, jde nám především o trvalou stabilitu a váhu státního solidárního 1. pilíře. KSČM dlouhodobě doporučuje průhledné vícezdrojové financování (je třeba vyrovnat propad příjmů za vyloučené a jiné doby). Uvítali bychom návrat z důchodového pojištění zpět k důchodovému zabezpečení. Je nezbytné i nadále hledat politickou dohodu a poučit se i z mezinárodních zkušeností. Např. v Chile činí průměrný důchod z penzijních fondů, které nahradily roli státu, pouhých 18 procent z průměrné mzdy (v ČR máme přes 40 procent) a v zemi to vyvolává velké nepokoje.
Komise, ale také odbory i MPSV doporučují, aby postupně docházelo ke sbližování odvodů OSVČ (odvádějí méně, a pak mají menší důchody) s odvody zaměstnanců (včetně platby zaměstnavatelů). Proč se to nedaří?
Brání tomu pravice, včetně hnutí ANO. Zdůvodnění je tzv. mimo mísu. Říkat, že nemají nárok na dovolenou atd., nijak nesouvisí s důchodovým pojištěním a pojistnou matematikou. Volno si udělují sami a výplatu zálohy na odměnu si rozkládají většinou měsíčně z předpokládaných celoročních příjmů. Podnikání přináší klady i zápory, které však nemá řešit důchodové pojištění. Snaha o zvýšení odvodů na důchodové pojištění (zatím platí jen z 50 procent optimalizovaného zisku, příp. minimální odvod) by bylo jejich jistotou, že neupadnou na stáří do chudoby. I důchodové dávky živnostníků mají být dostatečné, blížící se alespoň průměrným důchodům a solidarita v pojistném systému má být spravedlivější, ne jednosměrná.
Nemělo by se víc než dnes myslet na lidi v náročných profesích, pokud jde o dřívější odchod do penze? A neměla by vláda víc myslet na důchodce s nízkými penzemi, kteří zůstanou sami (zemře jim manžel/ka)? Mnozí se dostanou na nebo i pod hranici chudoby.
V těžkých profesích jde především o nenásilný návrat k důchodovým kategoriím cestou povinného spoření zaměstnavatele zaměstnancům například ve 3. pilíři, což KSČM požadovala již na jednáních v roce 2006. Z naspořené částky by pak zaměstnanci čerpali peníze v předdůchodech, což je již dnes možné, ale není povinnost zaměstnavatele odvádět na konkrétní profese dostatečné částky. Proto řada těchto starších zaměstnanců odchází do invalidního důchodu na náklady solidárního pilíře a zaměstnavatele to nic nestojí.
Pokud jde o pozůstalostní důchody, je na politicích, aby nebyly jen symbolické. Navrhovali jsme například sdílené společné důchodové pojištění manželů. Vyměřovací základ by se rozdělil rovným dílem a např. manželka, která se starala také o domácnost, by takto měla vyšší důchod i v případě rozvodu. Avšak dnes velká skupina našich spoluobčanů žije mimo manželství, případně tzv. single, nebo je mezi partnery veliký věkový rozdíl a životní pojistka absentuje. Z těchto pozic však na pozůstalostní důchod (vdovský či vdovecký) vůbec nedosáhnou, případně jej mohou pobírat pouze jeden rok. Stát prostě více zajišťuje a stabilizuje tradiční rodinu. Tato realita nás ovšem staví v budoucnu před větší problém, a ne vše vyřeší sociální dávky.
Zvýhodnit by se měla podle materiálu důchodové komise práce v důchodu, nižšími odvody či vyšším důchodem. Proč? Penzista přece bere důchod, který se mu nedaní, a pokud chce pracovat, důchod se mu nijak nekrátí. Proč by tedy neměl platit stejné daně a odvádět stejně jako jiný pracující?
Myslím si, že již v otázce je odpověď, se kterou souhlasím. Jen bych ještě dodal, že je vidět, že v komisi pracovali především důchodci. Pracující důchodce si však znovu může odpočítat z daňového základu fixní částku za osobu a po každých 360 dnech práce se mu zvýší důchod o 0,4 procenta vyměřovacího základu. V některých případech však jeho práce přináší i náklady a ztráty státu na nezaměstnaného, což se projevuje především v době krizí.
Mají se lidé více zabezpečovat na stáři sami?
Každý zodpovědný člověk, který má k tomu mentální a finanční předpoklady, si určitě zajišťuje, a to nejen na stáří, určitou rezervu. Žel, velká skupina spoluobčanů nemá dostatečné příjmy k vytváření úspor, natož na nákup nějakých nemovitostí. A dle psychologů je nemálo těch, kteří nemají schopnost uvažovat v širším časovém horizontu, natož schopnost strategického myšlení. A proto musí stát sehrávat svou direktivní roli a dostatečně zabezpečit na stáří celé populace. Vyzkoušený státní průběžný systém je nevytunelovatelný, dá se parametricky upravovat a jeho nárůst zabezpečují valorizace mezd, platů a odměn, což je více než úroky.
A pokud nebudou mít mladí lidé své potomky – plátce svých důchodů, budou muset hledat ke svému zajištění na stáří i jiné zdroje. Sdělovat však dnes třicátníkům, co bude mimo státní pilíř nejlepší a bude úspěšné ještě za 40 či více let, je stejné, jako byly záruky státní podpory u stavebního spoření. Vymyslet systém na staletí je věštění z křišťálové koule! Průběžný systém však funguje díky své regulovatelnosti již od druhé poloviny 19. století. Stát je tedy největší jistota a další privátní pilíře chápu jako nadstavbu se samozřejmým rizikem.
Komu by zásadní zásah do důchodového systému prospěl?
Jsem přesvědčen, že nepotřebuje zásadní systémovou změnu. Tu vyžaduje zejména finanční kapitál. Již dnes spoří v penzijních fondech na 4,4 milionu občanů (mají naspořeno téměř 400 mld. Kč), další spoří v životním pojištění nebo v jiných produktech. Celkové úspory občanů v komerční sféře jsou kolem jednoho tisíce miliard korun. Problém je v tom, že tyto úspory jsou nerovnoměrně rozděleny a značná část občanů má víc dluhů než úspor. Těm žádná změna důchodového systému nepomůže. Nemají z čeho spořit nebo spoření zvyšovat. A předkládané reformní návrhy by vedly k tomu, že více získají majetní a na ty potřebné zbude v přerozdělovacích procesech méně peněz. S těmi se má solidarizovat zejména střední příjmová skupina a bohatí budou stát mimo. Nemajetní spadnou do sociální sítě a budou čerpat sociální dávky. To není řešení. A pokud budou muset mladí lidé splácet školné, hypotéky na bydlení a uskrovnit se při založení rodiny, nevidím u nás – při nízké ceně pracovní síly – pro zvyšování úspor na stáří mnoho podmínek. Cesta ke stabilizaci 1. pilíře a celého důchodového systému je ve vyrovnávání výše mezd s průměrem EU a pokusem zvrátit nedobré demografické trendy. Snižovat důchodové pojištění bez růstu mezd je cesta do pekel!
Výdaje na důchody odpovídají v EU podle údajů Eurostatu asi deseti procentům hrubého domácího produktu. Zhruba tolik poskytuje seniorům Švédsko či Finsko. Rakousko a Francie vydávají kolem 12 procent svého HDP. V ČR byly výdaje nejvyšší v roce 2012, a to 9,7 procenta. Od té doby klesly na 8,3 procenta. Proč?
Argument nízkého podílu výdajů na důchody k HDP v ČR jsme dlouhodobě používali jako argument proti kritice našich údajně vysokých výdajů na důchodové dávky ze státního rozpočtu. Měli bychom se přibližovat, ne vzdalovat, průměru v EU, který však také klesá. Občané ČR si toho nechávají až moc líbit. Většina srovnání segmentů naší životní úrovně ukazuje zaostávání za průměrem EU15 i po uplynulých 27 letech. To platí i u důchodů. Máme prostě vyšší stupeň vykořisťování a nespokojenost se neodráží v akci, ve vyšší odborové a politické angažovanosti či protestních akcích lidí na náměstích. A tak rozmrazování restrikcí, které zavedly pravicové vlády, je pomalejší než ekonomický rozvoj. Proto klesá podíl nákladů na důchody k HDP, který roste rychleji.
V poslední době se také nejednou hovořilo o tzv. garantovaném důchodu. Jak by měl být vysoký? A měli by na něj mít nárok úplně všichni senioři od určitého věku, i kdyby třeba po většinu života nepracovali?
Toto je velké dilema. Na jedné straně je důchodový pilíř zásluhový a měl by být motivační a odrážet výši odvodů, na druhé straně je solidární a měl by eliminovat důchody pod hranici chudoby. Pominu-li další náklady, neboť k úrovni solidarity se již vyjádřil svým nálezem Ústavní soud ČR, pak je také namístě řešit odděleně důchody z nízkých příjmů z důvodů velké fluktuace jedince, neplnohodnotných pracovních úvazků, zkrácených pracovních úvazků, jakož i z důvodů tzv. optimalizace příjmů a výdajů u živnostníků apod. Nerozumným krokem bychom mohli dospět k rovnému důchodu pro nemalou skupinu občanů, což by bylo nespravedlivé a bylo zneužívané. KSČM musí totiž bránit i veřejné finance, aby byl dostatek peněz k přerozdělování pro skutečně sociálně potřebné. Tato oblast, se kterou souvisí i vize nepominutelného příjmu, si vyžádá ještě nejednu odbornou diskusi.
Marie KUDRNOVSKÁ