Mýty o "Demokratické pomoci": Politická intervence USA v post-sovětské východní Evropě

Momentálně diskrétně vší silou pracujeme na tom, abychom vyrvali tuhle mysteriózní sílu zvanou svrchovanost ze spárů místních národních států světa.

—Arnold Toynbee, 1931

Jedním z pozoruhodných, významných posunů v politice post-sovětského světa je téměř ničím nerušené zapojení západních agentů, poradců a veřejných i soukromých institucí v řízení národních volebních procesů ve světě - včetně států bývalých sovětských spojenců. Jak se aparáty komunistických stran v těchto zemích začínaly téměř bez krveprolití koncem 80. let hroutit a otevřely cestu vzestupu jiných politických sil, Západ, především Spojené státy, se začal rychle míchat do jejich politických a ekonomických záležitostí. Metody zmanipulovávání voleb v zahraničí byly od dob rozkvětu melodramatických intrikánských operací „pláště a dýky“ CIA modifikovány, ale hlavní cíle imperiální vlády se nezměnily. Dnes vláda USA nespoléhá ve většině případů tolik na CIA, ale spíše na relativně transparentní iniciativy veřejných i soukromých organizací, jako je Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy; NED), Americká agentura pro mezinárodní rozvoj (U.S. Agency for International Development; USAID), Dům svobody (Freedom House), Otevřená společnost (Open Society) Georga Söröse a síť dajších, dobře financovaných, světem obíhajících veřejných i soukromých profesionálních politických organizací, zejména amerických, operujících ve službách současných neoliberálních ekonomických a politických cílů státu. Allen Weinstein, který pomáhal založit NED, konstatoval: „Plno toho co [NED] děláme dnes, dělala tajně před 25 roky CIA.“1

Mezi základními terči NED jsou takzvané přechodové státy, jež byly dříve součástí sovětského bloku. Republikáni i Demokraté předpokládají vůči střední a východní Evropě (central and eastern Europe; CEE) post-„kontrolní“ strategii, a dokonce „liberální“ demokrat John Kerry káral George Bushe během prezidentské politické kampaně roku 2004 za to, že do NED nevložil více peněz. NED, konající coby zastřešující organizace programů „demokratické pomoci“ USA, převádí většinu svých Kongresem přidělovaných fondů do dvou hlavních podskupin, Mezinárodního republikánského institutu (IRI) a Národního demokratického institutu (NDI) - zastupujících tyto dvě strany - a dále do Střediska mezinárodního soukromého podnikání (CIPE) Obchodní komory USA a Amerického střediska pro mezinárodní dělnickou solidaritu AFL-CIO (American Center for International Labor Solidarity; Solidarity Center), které jsou najaté na podporu volebních a občanských iniciativ v cílových zemích. Jeden z kongresových předáků za vytvořením NED, Dante Fascell, dříve předseda Výboru zahraničních věcí Sněmovny reprezentantů, řekl, že úmyslem tohto institučního záměru bylo dát každé skupině „kousek koláče. Byli uplácení. Demokrati i Republikáni, obchodní komora, spolu s pracovníky.“2

Kousek po kousku Spojené státy očekávají, že ve čtyřiadvaceti zemích CEE budou dosazeni předáci, kteří budou dále otvírat své státní majetky nadnárodním firemním investorům, pomohou izolovat Rusko nebo je donutí ke krachu, dovolí vojenskou nadvládu USA nad oblastí a budou ochraňovat Spojenými státy kontrolovaný euro-asijský ropovod. Rusko, Ukrajina, Gruzie, Srbsko a Bělorusko jsou mezi zeměmi v oblasti, kde američtí poradci, personál zahraničních služeb (ministerstva zahraničí USA), NED a její členské organizace a další veřejné i soukromé agentury v poslední době zasahovaly do národních voleb. Jsou spjaty s dlouhým seznamem dalších zemí, kde si peníze USA našly svou cestičku k politikům a stranám, které prosazují Bílý dům, ministerstvo zahraničí a CIA. Na rozdíl od tajného a zřetelně agresivního způsobu, jímž obvykle prováděla od konce 40. do asi tak poloviny 70. let své destabilizační výpady CIA, jsou současné formy volebních manipulací z valné části vedeny coby představení plná zvratů a morální dramata.

Propagovány jako „budování demokracie“ jsou volební intervence značně důležité pro cíle globální politiky USA, jak přispívají k dlouhodobému státnímu i firemnímu plánování skrze propracované americké vazby na zahraniční vlády a pomáhají zakládat ekonomická a vojenská spojenectví. Tento článek diskutuje o mocenském kontextu a ideologické zámince za „demokrackou pomocí“ - jak je tento pojem rétoricky používaný k překonání nacionalistického a socialistického odporu vůči zahraniční ekonomické a kulturní nadvládě, se zvláštním zaměřením na Rusko a několik států v jeho „blízkém zahraničí“. Ačkoli k zahraničnímu vměšování dochází téměř ve všech zemích CEE, se zřetelem na oblast je zaměřen na pět zvlášť důležitých cílových zemí zájmu USA: Rusko, Srbsko, Gruzii, Ukrajinu a Bělorusko. Nakonec článek uvažuje nad tím, jak vládní a mediální ovládání veřejného chápání světové politiky, otáčením prostředků zahraniční politiky USA, dává legitimitu pojmu „demokratická pomoc“ a celkově dobrým úmyslům státu.

„Demokratická asistence“ a NED

Zhroucení Sovětského svazu dalo Spojeným státům jedinečnou příležitost rozšířit si sféru vlivu do druhdy socialistické střední a východní Evropy, Střední Asie a Ruska. V 90. letech americké „svobodu přinášející“ nevládní organizace (i v ČR známé NGO; pozn. překl.) a soukromí političtí poradci podlehli zlaté horečce pronikání provozovatelů svobodného trhu do těchto oblastí k účasti na „budování demokracie“ a zavádění amerického stylu do předvolební agitace. K umožnění tohoto toku „nestranické [politické] expertýzy“ USAID přijala k šíření grantů a půjček různým „rozvojovým“ zemím v roce 1991 podmínku „demokratické iniciativy“ (akt, jenž podobně přijala o dva roky dříve Evropská unie). Jedna organizace zapojená do této iniciativy, ve Washingtonu, D.C. usídlená Mezinárodní nadace pro volební systémy (International Foundation for Election Systems; IFES), si všímá, jak „konec studené války v roce 1989 vytvořil příležitosti … k reagování na převažující požadavek na technickou nestrannou expertýzu v demokracii a vládnutí“. IFES potvrzuje, že má polní úřadovny ve třiceti pěti zemích s kádrem 1 500 poradců, včetně velkých poradenských jmen jako Stanley Greenberg (který přímo pomáhal v prezidentské kampani Billa Clintona v roce 1992). Někteří poradci IFES dokáží přeměnit činnost demokratické pomoci na smlouvy se zahraničními politickými kandidáty. Joseph Napolitan, zakladatel Mezinárodního sdružení politických poradců, je v řídící radě IFES, společně s dalšími dobře známými americkými specialisty na kampaně.3

Národní nadace pro demokracii, jež podporuje programy ve více než osmdesáti zemích, je kvazi-soukromým, kongresem placeným nástrojem, vytvořeným Reaganovou správou v roce 1983 ke směrování peněz, vybavení a politických poradců i dalších odborníků do učitých zemí kvůli „posilování demokratických volebních procesů… pomocí načasovaných opatření ve spolupráci s domácími demokratickými silami“. Čili domnělým raison d’etre NED je povzbudit bolební činnost v zemích, kde probíhá přechod na lidovou demokracii, a podpořit další, kde už jsou volby ustanoveny. NED byla popisována coby „plně fungující infrastrukturu budující zúčtovací ústav“ (nebo „středisko výměny informací“), jež „poskytuje peníze, technickou podporu, zásobování, školící programy, mediální know-how, pomoc ve vztazích s veřejností a nejmodernější vybavení k výběru politických skupin, občanských organizací, odborů, disidentských hnutí, studentských skupin, knižních vydavatelství, novin a dalších sdělovacích prostředků“. I když ironicky se sama o sobě zmiňuje jako o „nevládní organizaci“, jejím prvořadým účelem bylo „destabilizovat pokroková hnutí, především ta se socialistickými nebo democraticko-socialistickými sklony“.4

Mnozí kritici ve vládě i mimo ni, zleva i zprava, vidí NED coby antikomunistickou relikvii studené války, falečně se představující jako nestranická. Předseda rady NED, bývalý poslanec Vin Weber, je nadřízeným partnerem v poradenské firmě, jež, podle jeho NED bio, „poskytuje strategické rady institucím, zainteresovaným v otázkách legislativních a výkonných oddělení federální vlády před a během jejich probírání ve vládě.“ Je také obchodním partnerem bývalých republikánských politiků a vládních činovníků Jacka Kempa, Jeane Kirkpatrickové a Williama Bennetta a uvnitř Washingtonu, D.C., je znám coby „superlobbysta“. Předsedou NED je Carl Gershman, bývalý sociální demokrat, který se stal vrchním instruktorem arcikkonzervativní Jeane Kirkpatrickkové (teď v radě IRI), když byla za Reagana vyslankyní USA v OSN. Během let došlo v Kongresu k několika pokusům (tuto) organizaci rozpustit, včetně nedávného pokusu reprezentanta z Texasu Rona Paula, který nazývá NED „ničím víc než nákladným programem, jenž čerpá z fondů daňových poplatníků USA, aby propagoval favorizované politiky a politické strany v zahraničí“. Momentálně je NED v dobré přízni většiny demokratických i republikánských zákonodárců.5

Předpokládalo se, že NED bude alternativou (vůči CIA) pomocí podporování demokratických institucí ve dříve represivních státech. Na rozdíl od CIA, rozsáhlé operace NED v zahraničí vytvářejí příležitosti pro politické tajné agenty, u kterých se nepředpokládá konspirační život a identita. Nicméně, dokonce i bez zapojení do špinavé práce CIA, se NED četnými způsoby míchá do vnitřních záleřitostí cizích zemí poskytováním financí, odborných znalostí, školení, vzdělávacích materiálů, počítačů, faxů, kopírek, automobilů a podobně vybraným politickým skupinám, občanským organizacím, odborovým svazům, disidentským hnutím, studentským skupinám, vydavatelům knih, novinám a dalším sdělovacím prostředkům atd. Podle jednoho odhadu kamuflování imperiálních záměrů při zachování benevolentního obrazu dělá z NED mnohem účinnější nástroj státní politiky, než kdy byla CIA - jemný, (dobrácký) imperialismus.6

Ačkoli většina lidí v těchto státech s vládou jedné strany možnosti otevřené, mnohostranické politiky nepochybně vítá [alespoň podle autora článku; z textu není jasné, jak k tomuto závěru došel, i když je fakt, že v 90. letech tomu tak do značné míry bylo; pozn. překl.], rozšířená nedůvěra a citlivost na zahraniční sponzorování domácích politických institucí zůstává. Dokonce i když financování chilských voleb NED v roce 1988 pomohlo sesadit Pinochetův režim, opoziční strany, jež z toho profitovaly, i přesto vyslovovaly odpor proti vměšování USA. A taková nedůvěra není neoprávněná. Středo-pravicová politika CIPE a Centra solidarity AFL-CIO je jasná. Jediný pohled na pozadí a spojnice členů Národního demokratického institutu a zvlášť Mezinárodního republikánského institutu - čítajícího šedesát čtyři firemních a nadačních „mecenášů“- odkrývá impozantní propojení byrokratických kapitalistů se zástupci Amerického podnikatelského institutu a energetického Fortune 500 a z automobilního, mediálního a obranného sektoru. Ačkoli firmy jako Chevron-Texaco, Exxon Mobil a Enron pomáhají finančně NDI i IRI, ale jejich vliv, zvlášť ve hlavních cílových zemích NED, jako je Venezuela, Irák a zbytek Středního východu, šíří své relativně malé přímé příspěvky mnohem dál, než by se dalo čekat. To, co dělá z NED zvlášť užitečný nástroj, je, že ačkoli federálně financovaná, zprávy o činnosti jejích institutů nejsou předkládány Kongresu.7

V prohlášení o svém poslání IRI tvrdí, že její programy jsou „nestranické a jasně se drží základních amerických zásad, jako je svoboda jednotlivce, rovné příležitosti a podnikavý duch, jenž podněcuje ekonomický rozvoj“. Nicméně organizace IRI, jednající podle svých „amerických zásad“, v čele s konzervativním předákem Johnem McCainem, netrpí žádnou verzí „nestranictví“, jež by tolerovala levicové organizace. IRI je ve svém antilevicovém „nestranictví“ často spojována s další organizací, která je financovaná NED, se Svobodným odborovým institutem (Free Trade Union Institute; FTUI) AFL-CIO (národní odborové centrály USA; pozn. překl.). V 80. létech byl jedním z projektů „demokraté pomoci“ FTUI jedenapůlmilionový (dolarový) grant na podporu pravicově extrémistického seskupení, Národního svazu univerzit, za účelem blokování toho, co odborová skupina viděla jako nebezpečné komunistické vlivy v socialistické vládě Françoise Mitteranda. Ve světonázoru IRI se svoboda rovná „svobodnému podnikání“; ti, kdo vzdorují ekonomické politice otevřených dveří, jsou tím pádem nedemocratičtí. IRI, podstatně víc než NDI, používá ve svých fondových programech ideologický lakmusový test. Obě organizace prvotně spoléhají na lidi se zkušenostmi ne v rozvojové práci, ale „ale [raději] ve válečných kabinetech prezidentských kampaní, v kongresovém a lobbystickém úsilí a přes rodinné vztahy vrcholných stranických funkcionářů“.

„Američané k záchraně“ - ruské pověření

Se zhroucením Sovětského svazu v 90. létech začalo americké odvětví volební agitece operovat v globalizovanějším prostředí, udržovaném státními fondy a podněcováním k zakládání, ve jménu „svobody“, nových předmostí pro neoliberální ekonomické zábory. Rusko coby někdejší bête noire, strašidlo, bylo pro ty, kteří plánovali zahraniční politiku USA, zlatý důl předvolební agitace. Zpočátku, s výrobou politických televizních spotů pro ruské prezidentské volby v roce 1993 a potom v roce 1996, byli první američtí poradci pozváni do Moskvy, aby roztočili žehnání kapitalismu a Borisi Jelcinovi nad komunismem a vyzývatelem Gennadijem Zjuganovem z Komunistické strany (KSRF). Právě před volební kampaní Spojené státy pomohly financovat Jelcina 14 miliardami $ v půjčkách. Německý kancléř Helmut Kohl přislíbil dalších 2,7 mld. $, z čehož většina byla naprosto bez podmínek (proto je bylo možné použít k masivnímu kupování hlasů), a francouzský premiér Alain Juppé přihodil do banku 392 milionů $,“vyplacených výhradně do ruské státní pokladny“. Výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu Michel Camdessus svou organizaci zavázal, coby „morální závazek“, k podpoře Jelcinových privatizačních plánů. Většina fondů MMF šla do státní pokladny pro volné využití - s výstrahou, že finanční pomoc bude zastavena v případě, že by volby vyhrála komunistická strana.  „I když nakonec byla kontaktní kampaň (doslova „od dveří ke dveřím“; pozn. překl.) KSRF vymazána silně vědeckou, dobře financovanou, sdělovacími prostředky sycenou moderní kampaní, již vedl Jelcinův tým.“9

V Jelcinově kampani pracovali utajeně američtí poradci George Gorton, Joe Shumate a Richard Dresner, kteří předtím operovali společně v guvernérské kampani Pete Wilsona v Kalifornii. 10 V okamžiku, kdy Jelcin v předvolebních průzkumech dopadl bídně, byli tito tři požádáni, aby použili svůj americký rambajs a pomohli tak Borise „vzkřísit“. K tomuto úkolu je spojili Steven Moore, americký specialista na styk s veřejností, a firma Video International, produkující reklamy v ruské televizi. Dresner byl předtím obchodním partnerem Dicka Morrise a poradcem v někdejší guvernérské kampani Billa Clintona. Morris, naopak, byl Clintonovým hlavním politickým poradcem (ještě předtím pracoval pro konzervativní jižanské senátory Trenta Lotta a Jesseho Helmse [spoluautora Helms-Burtonova zákona o blokádě Kuby; pozn. překl.]) a fungoval jako styčná osoba mezi prezidentem USA a Morrisovými přáteli v Jelcinově týmu. Navzdory těmto těsným vazbám poradci jakékoli spojení mezi ruskou kampaní a Bílým domem popírali.11

Personál Video International (VI) byl proškolený na volby americkou propagační firmou Ogilvy and Mather (část celosvětového propagačního, inzertníhoseskupení WPP). Strategií kampaně, včetně použití archivních filmových dokumentů o - údajné - Stalinově brutalitě, bylo napadat KSRF a Zjuganova kolekcí antikomunistické taktiky. Za pouhých pár let po pádu Sovětského svazu to byl vyjímečný zvrat v ruské (předtím sovětské) politice. Jak shledala jedna badatelka ve svých rozhovorech s VI, producenti společnosti zesměšňovali Zjuganova proto, že nepochopil význam politického marketingu, jenž naznačil ještě další pozoruhodnou adaptaci v ruském politickém myšlení.12

VI provozoval bývalý člen KGB Michail Margolev, který předtím strávil pět let v amerických inzertních a propagačních agenturách. Margolev se potom přidal k Putinovu týmu pro vztahy s veřejností ve volební kampani roku 2000. Tehdy se stal „senátorem“ ve Federální radě, legislativní horní komoře Ruska. On a další poradci, blízcí Putinovi, dostávali „z první ruky náhledy do strategií a technik praxe amerických kampaní“, poučení, o němž s pravděpodobností předkokládali, že bude pomáhat velkolepým politickým ambicím jejich vůdce. Další člen představenstva spoječnosti VI, Michail Lesin, se stal Putinovým tiskovým ministrem. Lesin je v Rusku známý svými dotěrnými mediálními výstupy, kritickými k Putinově vládě, poznamenané rostoucím autoritářským stylem jeho vedení.13

Američtí kampaňoví poradci úzce spolupracovali s Jelcinovou dcerou a šéfkou kampaňových operací Taťánou Djačenkovovou, přecházejíce takto na ruský protějšek americké techniky zákulisní manipulace. Podle vydané novinové zprávy „radili v kampani o organizování, strategickém a taktickém využívání průzkumů mínění a cílových skupin“, s antikomunismem coby hlavním poselstvím kampaně“; úlohu, již sdíleli s agenturou Burson-Marsteller a dalšími americkými firmami pro vztahy s veřejností. Také naléhali na Jelcina, aby uplatnil autoritářskou kontrolu a uvažoval o tom, jak docílit, aby se státem provozované televizní stanice podrobily jeho vůli. Poradci, chvástající se, jak zachránili Jelcina před jistou porážkou a Rusko před návratem studené války, připouštěli, že ve velkém využívají manipulativní taktiku ve své propagační strategii šíření strachu mezi Rusy, styl, jaký mají dobře nacvičený mnozí republikánští političtí stratégové. Článek v časopisu Time o těchto událostech vyšel s drzým titulkem „Yankeeové k záchraně“, což později inspirovalo společnost Showtime (kabelová TV a posléze DVD) k natočení filmu Masírování Borise, o tom, jak hrdinství amerických politických poradců „zachránilo Rusko před komunismem“.14

Politické inzeráty poradců, většinou vysílané státními televizními a rozhlasovými stanicemi, které jelcin plně kontroloval, opakovaně nadhazovaly, že vítězství Zjuganova by vrátilo příkazovou ekonomiku a klima teroru. Ke stylizování „osobnosti“, formované k získání hlasů mladých, Američané žádali Jelcina, aby se objevoval na rockových koncertech, a na jednom z nich tančil na jevišti „jitterbug“ (swingový tanec, populární v USA počátkem 20. let minulého stol.; pozn. překl.). Někteří z Jelcinových poradců tyto akrobatické kousky nechvalovali, i proto, že asi byly příčinou jeho infarktu uprostřed kampaně. Ignorované ve sloganech kampaně i v Clintonově vládě byly nekontrolovaná ekonomika, Jelcinovo chatrné zdraví a sklon k alkoholu i to, že rozsáhle používal represivní politiku. Navzdory jeho autokratickým tendencím, pohrdání ústavně zaručenými svobodami, častým skandálům s praním špinavých peněz a surové válce v Čečensku, Jelcinovi se dostávalo bezvýhradného souhlasu od předáků hlavních tržních ekonomik, jako kdyby otevřené trhy byly skutečným měřítkem demokracie. Jeden dopisovatel časopisu Time zdůvodnil americké zasahování čistě machiavellistickou logikou: „Demokracie triumfovala - a spolu s ní přišly nástroje moderních kampaní, včetně podvádění a falše, jež Američané tak dobře znají. I když tyto nástroje nejsou vždy hodny obdivu, výsledek, jehož pomáhaly v Rusku dosáhnout, určitě je.“15

Rusové se také poučili o temném umění machiavellistických politických triků. Moskva hostí Středisko politického poradenství, mnohem známější jako „Niccolo M“ - odkazující na proslulého teoretika politické manipulace a obratu. Do roku 2002 Niccolo M, jejíž organizátoři byli školení na NED financovaných seminářích NDI a IRI, byla zapojená v ruském předvolebně agitačním podnikání několika dalších nových skupin politického poradenství, jako je Středisko politické techniky, jež pomáhá navrhovat kampaňové strategie a zprostředkovávat kontakty mezi podnikateli a kremelskými činovníky. Personál Niccolo M používal veškeré metody, jež se naučil od svých rádců, včetně kandidátského marketingu, průzkumů veřejného mínění, zjišťování skupinových postojů, přímé pošty, telefonních bank, silného využití masových sdělovacích prostředků, reklamních útoků a manipulace s veřejným míněním. KSRF po volební porážce v roce 1996 začala studovat západní příručky o kampaních a přijímat stejnou taktiku. Ruské podnikatelské skupiny se naučily dávat své peníze přímo poradcům spíše než kandidátům, k lepší kontrole nad tvorbou politiky, což je praxe, jež odpovídá nepřímému (raději stranám nebo skupinám, než kandidátům, tzv. soft-money; pozn. překl.) financování voleb ve Spojených státech.16

NDI si ve vyhodnocení blahopřálo k úloze, již sehrálo v přeměně ruské společnosti pomocí zavedení amerických technik předvolební agitace. Ruské politické strany se pod vlivem USA, jak studie sebejistě tvrdila, teď zaměřovaly svou komunikaci na voliče na základě demografických a geografických informací…vedly výzkum o přístupu voličů pomocí cílových (zaměřených) skupin a průzkumů…nevelkých shromáždění, koalic s občanskými seskupeními, kampaně „od dveří ke dveřím“, telefonické banky a rozdávání letáků v ulicích; s organizováním rafinovanějších tiskových operací ve snaze tvořit zprávy a reagovat na události….Většinu těchto změn lze připsat školení NDI. (přidán důraz)17

Kdyby USA ovlivňovaly ruské politiky tolik, jak tvrdila NDI, potom by nástup Vladimíra Putina naznačoval, že americké kampaňové praktiky mají jen málo společného s institucionalizací demokracie.

Ve skutečnosti byla americká „demokratická pomoc“ Rusku součástí rozsáhlejšího projektu na přeměnu země na otevřenou tržní ekonomiku a místo pod kontrolou stálých a spolehlivých prokapitalistických, proamerických volených činovníků, bez ohledu na jejich antidemokratickou historii nebo sklony. Počátkem 90. let Institut pro mezinárodní rozvoj (Institute for International Development; HIID) Harvardské univerzity, jenž sloužil jako vrátnice pro stamiliony dolarů USAID a pomoc daňových poplatníků G-7, subvencované půjčky a daší západní fondy, vyslal tým ekonomických „šokových terapeutů“, vedených Jeffreym Sachsem. Vliv HIID se rozšířil na koordinaci grantů USAID ve výši 300 milionů $, jež šly na globální firmu pro vztahy s veřejností Burson-Marsteller a do „velké šestky“ mezinárodních účetnických firem operujících v Rusku na pomoc prodeji v privatizačním programu.18 Podpora HIID, úzce spolupracující j Anotolijem Čubajsem, Jelcinnovým prvním vice-premiérem, ministrem financí a šéfem personálu, vedla ke převodu významných státních podniků do soukromého vlastnictví. Harvardská skupina aktuálně „navrhla mnoho kremelských dekretů“ k tomuto účinku.19 Politika, již Sachsova skupina obhajovala, byla široce zdiskreditovaná coby katastrofální, měřeno podle následných ukazatelů kvality života v Rusku.

Záchrana dalších „přechodných demokracií“

Mimo Rusko NED, zejména IRI, silně soustředila své fondové snahy na státy bývalého sovětského bloku. Už od roku 1990 američtí političtí poradci školili své budoucí kampaňové protějšky v několika dříve komunistickou stranou řízenými státy, teď považovanými za „přechodné demokracie“. Jestli zpola veřejná, zpola soukromá povaha NED rozmazala rozdíl mezi oficiálním a neoficiálním vedením zahraniční politiky, politické zásahy jednotlivých amerických občanů to udělaly dokonce ještě víc. Když gruzínský prezident Eduard Ševardnadze (předtím ministr zahraničí Sovětského svazu za Gorbačova) byl donucen odstoupit z pozice hlavy státu v Gruzii po zmanipulovaných volbách a národním povstání, jež následovalo koncem roku 2003, miliardářský finančník a mezinárodní politický aktivista George Sörös byl vnímán coby někdo, kdo má významný podíl na organizování převodu moci. Sörös, jehož organizace jsou zapleteny v destabilizaci nacionalistických režimů, financoval opoziční televizní stanici Rustavi 2, deník 24 hodin a gruzínské mládežnické hnutí Kmara!, a stejně tak podporoval další studentské hnutí, Otpor, v Srbsku o tři roky dříve. Otpor měl významný podíl v organizaci svržení Slobodana Miloševiče.

Gruzínští studentští vůdci přiznávali, že krok za krokem napodobují srbskou revoltu. Aktivisté Otporu vedli třídenní vyučování více než tisícovky gruzínských studentů, jak zinscenovat nekrvavou revoluci. Obě cesty financoval Sörösův „Institut otevřené společnosti“ (Open Society Institute). Sörös byl asi nejviditelnější silou v porážce Ševardnadzeho, ale USAID, NDI, IRI, Freedom House a Ministerstvo zahraničí byly také různými způsoby zapojeny v řízení volebního výsledku. Richard Miles, velvyslanec USA v Bělehradu, klíčový hráč ve svržení Miloševiče, byl přesunutý do Tbilisi, kde „zopakoval trik“ školením Michaila Saakašviliho v metodách, jak shodit Ševardnadzeho. Ukrajinský prezident té doby Leonid Kučma trval na tom, že porážka Ševardnadzeho byla „západem zinscenovaným pučem“. USA úlisně vychvalovaly Saakašviliho vítězný zisk 96,24 % v lednu 2003 coby legitimní vyjádření volební demokracie.20

Jak měly Spojené státy významné zájmy na gruzínském ropovodu Baku-Ceyhan a Bushova vláda se bála, že Ševardnadzeho ropné smlouvy s Rusy by mohly pokračovat, opozice v zemi měla předurčeno, že dostane (skrytou) pomocnou ruku CIA. První volbou Bílého domu k nahrazení Ševardnadzeho byl jasně Saakašvili, absolvent právnických fakult na Univerzitě George Washingtona a na Kolumbijské univerzitě. Spojené státy zásobovaly jaho kampaň tazateli veřejného mínění, stratégy a poradci. Po Ševardnadzeho nuceném odchodu Spojené státy vložily 14 milionů $ na pomoc vyplácení platů gruzínské vlády, a Saakašvili byl v lednu 2004 dosazen do úřadu. Aby pomohli zajistit jeho vítězství, Saakašviliho stoupenci v parlamentu si dokázali vynutit přeregistraci, což zmenšilo registrační seznamy o třetinu a zaručilo tak oficiální volební účast 50 procent (registrovaných), minimum vyžadované k platnosti voleb.21

Prezidentské volby na Ukrajině v listopadu 2004 poskytly americké a západoevropským vládám další příležitost usilovat o vliv a politické přeorientování východní Evropy od jejího sovětského odkazu.  Favoritem USA a EU byl Viktor Juščenko, jehož Spojené státy a jejich evropští spojenci viděli, jak přivádí Ukrajinu do NATO a přijímá hlavní program Světové obchodní organizace (WTO). Juščenko, coby šéf Ukrajinské centrální banky z počátku 90. let, jehož americká manželka pracovala v Reaganově správě, s madšením sledoval program strukturálních reforem MMF. Ekonomická restrukturalizace vedla k divoké inflaci cen místních komodit a služeb, prudkému snížení reálných mezd a poklesu celkového bohatství ekonomiky, což uvrhlo Ukrajince do vážného ohrožení.22

Juščenkovým rivalem na prezidentství byl premiér Viktor Janukovič, kandidát podporovaný odcházejícím prezidentem Kučmou a ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Ale ministerstvo zahraničí ho považovalo za úplatného a nepřijatelného a vyhrožovalo sankcemi, kdyby „ukradl“ volby. Několik agentur vlády USA, spolu se soukromými organizacemi včetně NDI a IRI a Sörösovy Nadace mezinárodní obrody (International Renaissance Foundation), přispělo na Juščenmkovu kampaň miliony dolarů, a ve stejné době se představenstvo americké firmy pro styk s veřejností Rock Creek Creative pochlubilo, že vytvořili webovou stránku pro kandidáta USA/EU, jež slouží jako „virtuální náměstí svobody pro demokratické hnutí“ na Ukrajině.23  Na podporu Juščenka je spojily německé Nadace Konrada Adenauera a Nadace Friedricha Eberta a Evropská lidová strana (Křesťanští demokraté). Bushova vláda byslala do Kyjeva se značnou ironií jako emisary pro spravedlivé volby bývalého prezidenta a ředitele CIA George Bushe staršího a bývalého ministra zahraničí Henryho Kissingera, dobře známého pro destabilizační činnost v jihovýchodní Asii a Latinské Americe. Také se zdá být věcí „situační etiky“, že IRI na základě výstupních průzkumů, jež sama financovala, rozporovala počáteční vyhlášení volebního vítězství Janukoviče, když táž metoda určení volebních výsledků byla shledána jako irelevantní na místech jako Florida (2000) a Ohio (2004).

Spojené státy i Evropská unie financovaly předvolební a závěrečný průzkum pro Juščenka, předem definujíce Janukovičovo vítězství jako nespravedlivé volby. Americké advokátní sdružení (American Bar Association), ledově klidné nad tak zjevnou podujatostí, případu napomáhalo školením ukrajinských soudců, včetně pěti soudců nejvyššího soudu, kteří zvrátili výsledky listopadového hlasování a vyzvali k novým volbám.24 A stejně jako v Jugoslávii a Gruzii, hybnou silou za západem podporovaným opozičním kandidátem Juščenkem bylo západem placené studentské hnutí, Pora. Skutečně nebylo tajemstvím, že vůdcové srbského Otporu a gruzínského hnutí Kmara! Byli dosazeni, aby poskytli taktické školení aktivistům Pory.

Tři prominentní zpolitizované nevládní organizace na Ukraině, Mezinárodní středisko politických studií, Oblastní školící středisko západní Ukrajiny a Středisko pro politické a právní reformy, byly viditelně napojeny na Juščenka. Podle Rona Paula, republikána ve Sněmovně reprezentantů z Bushova domovského Texasu, první financoval George Sörös a obě další vláda USA. Miliony dolarů na ukrajinské volby také přitékaly z USAID přes Iniciativu pro polsko-americko-ukrajinskou spolupráci (Poland-America-Ukraine Cooperation Initiative), již provozuje soukromá organizace „demokratické pomoci“ Freedom House. Přímé spojnice této a četných dalších formálních politických „reformních“ skupin na Juščenka jsou značně viditelné.25 Ačkoli vláda USA a nevládní organizace udělaly spoustu rámusu kolem údajného volebního podvodu na Janukovčově straně, volební manipulace na Juščenkovi nakloněné západní Ukrajině nebyly o nic méně nápadné.

Navíc, jak si všímali ostatní, vláda USA neukazovala sebemenší podobné rozhořčení nad rozsáhlými manipulacemi při Jelcinově zvojení v roce 1996, volbou prezidenta v Ázerbajdžánu v roce 2003, neústavním vyřazením Ševardnadzeho v Gruzii, pokusu o vojenský převrat ve Venezuele proti populárnímu prezidentu Hugo Chávezovi v roce 2002 ani při mexických prezidentských volbách v roce 2006. Bylo také odhaleno, že IRI pomáhala vyvolat a zrežírovat velké pouliční demonstrace, a také navrhovala oficiální symboly odporu, jako zaťaté pěsti, s předstihem pro nedávné volby v Bělehradu, Tbilisi a Kyjevu. O těchto povstáních a ikonách přinášely zcela nekriticky zprávy hlavní běžné americké sdělovací prostředky s tvrzením, že to jsou ukazatele vzdemuté lidové prozápadní vlny. Tytéž sdělovací prostředky, často se chovající stejně poslušně jako kontrolovaný tisk v diktaturách, ignorovaly masivní protesty ve Spojených státech, Británii a mnoha dalších zemích v předvečer invaze USA do Iráku. Kdyby následné parlamentní volby v březnu 2006 poskytly nějaké měřítko aktuálních nálad ukrajinských voličů, americká tvrzení by nepodpořily, protože Juščenkova na WTO orientovaná „Naše Ukrajina“ skončila třetí a první byla strana Janukoviče. V létě 2006, uprostřed vládní krize, byl Juščenko nucen požádat Janukoviče, aby nastoupil jako předseda vlády.26

Globální předvolební agitace: Velký obrat

Intervencionismus USA, snad vyjma období za II. světové války, vykazoval málo respektu k demokratickým zásadám, avšak jeho zahraničně politická rétorika, dvojsmyslný hold citlivosti obyčejných lidí, je v tomto světle vždycky účinná. Zatímco USA rozsáhle spoléhaly na poskytování pomoci diktátorským režimům ve světě (politika, jíž se zatím musí vzdát), ve světovém prostředí intenzívní komunikace je teď považováno za politicky legitimnější, aby dosahovaly svých neoliberálních cílů pomocí těkavého zarámování „demokratické pomoci“. S ohledem na historické anglo-americké záměry v Rusku a ve východní Evropě se moc nezměnilo od doby, kdy britský ministr zahraničí lord Balfour vyhlásil v roce 1918 (rok britsko-francouzsko-americké vojenské intervence v Rusku): „Jedinou věcí, která mne zajímá na Kavkaze, je železniční trať, jež dopravuje ropu z Baku do Batumi. Domorodci ať se pro mne za mne třeba navzájem rozsekají na kusy.“27

Za rozsáhlou geopolitickou strategií kontroly ropných zásob, jež lákají zahraniční intervenci do států, vyplňujících oblast od Kaspického moře do Střední Asie a uplatňují trvalou vojenskou nadvládu nad oblastí, je přitažlivost nových hranic pro nadnárodní kapitalistické pronikání. Potřeba politické legitimnosti a nadvlády, ztělesněná neškodným výrazem „demokratická pomoc“, je sdílena řadou zájmů nadnárodních firem i států a jejich místními compradores, jež spoléhají na propagandisty vztahů s veřejností a žoldáky volebních bojů, v naději, že založí opěrné body v oblasti. Rick Ridder, politický poradce a bývalý prezident Mezinárodního sdružení politických poradců, řekl s odkazem na poradenskou zlatou horečku v Mexiku v době příprav na tamní volby v roce 2000: „Existuje-li něco, co Američané mohou naučit Mexičany, je to tohle: Demokracie je vzkvétající podnikání.“28

Skutečně, „demokratická asistence“ je rostoucím průmyslem. Volení politiků a stran „volného trhu“ je vstupní branou, jíž budou určitě procházet všechny sorty mezinárodních přivandrovalců a podvodníků, včetně odborníků na volební agitaci. Nicméně není jisté, zda západní odbornosti a kapitál budou vždy vítané či úspěšné. Ve skutečnosti je ve světě o motivech za NED a „demokratickou pomocí“ hodně skepse. Poláci posměšně nazývali přítomné zahraniční poradce a odborníky na vztahy s veřejností „brigády z Marriotu“, podle názvu jejich hotelu, kde se nejraději ubytovávali.29

Jednou ze zemí, kam ministerstvo zahraničí, NED, EU a jejich neoliberální souputníci teprve musí uskutečnit velké nájezdy, je Bělorusko. Je to asi proto, že si Bělorusko vytvořilo stabilní ekonomiku bez průniků a drancování neoliberální „šokové terapie“ nebo zkázy veřejného sektoru, jemuž dokonce skoupá Lukašenkova vláda zachovává legitimnost. V reakci na zvučnou porážku Spojenými státy a EU podporovaného kandidáta Alexandra Milinkeviče a selhání mládežnického hnutí typu Otpor, obsahujícího (hnutí) Zubr a pravicovou Mladou frontu, aby se dostal na tah během voleb roku 2006, Lukašenko zakázal návštěvy z jakéhokoli státu EU nebo z USA. Což není případ například oddaných demokratických stoupenců jako hlav státu z Egypta, Kolumbie, Pákistánu, Saúdské Arábie, Kazachstánu, Ázerbajdžánu, Rovníkové Guineje, Izraele nebo Indonézie, majících snadný přístup na Ministerstvo zahraničí a do Bílého domu. V tak surově represivních prozápadních klientských států a (v některých případech) bývalých vojenských diktaturách, které se otevřely nadnárodnímu podnikání, jsou zanipulované volby často využívány vládnoucími elitami a s podporou jejich zahraničních patronů kvůli „sklízení plodů volební legitimnosti bez trvání rizika demokratické nejistoty“.30

Taková globální předvolební agitace ve jménu neoliberálního kapitalismu pravděpodobně povede k odporu v cílových zemích, jak jsou časem stále obeznámenější s těmito prostředky politické manipulace, především prováděné vnějšími silami. Dlouhodobě můžeme doufat, že selhání této iluzorní demokracie přinese vzestup autentičtějšího diskursu internacionalismu, založeného na respektu k mírové diplomacii, lidských a občanských práv, národní svrchovanosti a uvážlivému rozvoji s účastí všeho lidu - a bez návratu k politickému mlžení a dalším výrazům nekoloniální nadvlády.

Notes

1. Cited in William Blum, Rogue State (Monroe, Me.: Common Courage Press, 2000), 180.
2. David Samuels, “At play in the fields of oppression,” Harper’s (May 1995).
3. Ankie Hoogvelt, Globalization and the postcolonial world (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1997), 173; International Foundation for Election Systems, 2003, http://www.ifes.org; John Maggs, “Not-so-innocents abroad,” National Journal 32, no. 25 (June 17, 2000).
4. Lori F. Damrosch, “Politics across borders,” American Journal of International Law 83, no. 1, (October November 1989); Bill Berkowitz, “NED targets Venezuela,” Z Magazine Online (May 2004), http://www.zmag.org.
5. National Endowment for Democracy, http://www.ned.org; Ron Paul, “National Endowment for Democracy,” October 11, 2003, http://www.antiwar.com.
6. Blum, Rogue State, 180; William I. Robinson, Promoting polyarchy (Cambridge University Press, 1996), 110 11.
7. Barbara Conry, Loose cannon: The National Endowment for Democracy (Cato Institute, 1993), http://www.cato.org; IRI, 2003, http://www.iri.org.
8. 8. Becky Shelley, “Political globalization and the politics of international non-governmental organizations,” Australian Journal of Political Science 35, no. 2, (2000); Thomas Carothers, “The resurgence of United States political development assistance to Latin America in the 1980s” in Laurence Whitehead, ed., The international dimensions of democratization (New York: Oxford University Press, 1996), 125 45; Samuels, “At Play.”
9. Fred Weir, “Betting on Boris,” Covert Action Quarterly (Summer 1996): 38 41; Sarah E. Mendelson, “Democracy assistance and political transition in Russia,” International Security 25, no. 4 (2001).
10. After saving the world for capitalism, Gorton, Shumate, and Dresner went on to work on the gubernatorial campaign of Arnold Schwarzenegger to save California from the Democrats.
11. “U.S. Republicans reportedly helped Yeltsin engineer election win,” Deutsche Presse-Agentur, July 7, 1996.
12. Mendelson, “Democracy Assistance,” 76.
13. Fritz & Gunda Plasser, Global political campaigning (Westport, Conn.: Praeger, 2002); Time (July 15, 1996); Mendelson, “Democracy Assistance,” 73.
14. “U.S. political consultants take bow for Yeltsin victory,” Deutsche Presse-Agentur, July 9, 1996; Time (July 15, 1996); Janine R. Wedel, Collision and collusion (New York: Palgrave, 2001), 143; Moscow Times, June 3, 2002.
15. Daniel Hellinger, “Democracy builders or information terrorists?” St. Louis Journalism Review (September 1996): 10 11; Mark Stevenson, “America’s newest export industry: Political advisers,” Associated Press, January 29, 2000; Mendelson, “Democracy Assistance” Time (July 15, 1996).
16. NED’s annual funding allocation, at the time $30 billion, also was used to assist the campaigns of forty-one Duma members in the Russian Parliament (Norman Solomon, The habits of highly deceptive media [Monroe, Me.: Common Courage Press, 1999], 75). With offices in Moscow, the NDI and IRI have been heavily involved in party and political activist training in many regions of Russia, backed by more than $15 million during the 1990s (Mendelson, “Democracy Assistance,” 75 76). Julie Corwin, “The business of elections,” Radio Free Europe/RadioLiberty, September 11, 2002; Mendelson, “Democracy Assistance” Plasser & Plasser, Global political campaigning.
17. Carothers, “The resurgence,” 152.
18. The “big six” are Deloitte and Touche, Coopers and Lybrand, KPMG Peat Marwick, Arthur Andersen, Ernst and Young, and Price Waterhouse.
19. Wedel, Collision and collusion, 125, 142, 241.
20. World Press Review, December 7, 2003; Guardian, November 26, 2004; Financial Times, January 4, 2004, 4.
21. Toronto Sun, November 30, 2003; Guardian, November 24, 2003; Financial Times, January 5, 2004, 3.
22. Catholic New Times (Canada), December 19, 2004.
23. Washington Post, March 7, 2005.
24. New York Sun, December 31, 2004.
25. Paul, “National Endowment for Democracy.”
26. Mark Almond, Belarus, http://www.bhhrg.org; Guardian, November 26, 2004;
27. The Guardian, April 1, 2004.
28. Los Angeles Times, August 27, 1999.
29. Wedel, Collision and collusion.
30. Andreas Schedler, “The menu of manipulation,” Journal of Democracy 13, no. 2 (2002): 36 50.

by Gerald Sussman

Gerald Sussman vyučuje městské výzkumy a komunikace na Portlandské státní univerzitě. Rozsáhle publikuje o mezinárodní politické ekonomii informačních technologií, hromadných sdělovacích prostředků a rozvoje. Jeho poslední knihou je Global Electioneering: Campaign Consulting, Communications, and Corporate Financing (Rowman & Littlefield, 2005).
Tato esej je upravená krácená verze kapitoly „Globalizace politiky: Programy obratů „demokratické pomoci“ USA“ v knize Myslitel, podvodník, překrucovač, špion: společný obrat a válka s demokracií (Thinker, Faker, Spinner, Spy: Corporate Spin and the War on Democracy); autoři William Dinan & David; Miller,eds., (London: Pluto Press, 2006), a je zveřejněna se souhlasem vydavatelství Pluto.