V průběhu 20. století se mnoho politických systémů snažilo vytvořit »nového člověka«. Ve dvacátých a třicátých letech se o to snažil Sovětský svaz, poté také nacistické Německo. Pozadu nezůstal ani kapitalistický svět, který to možná dělal nevědomě, ale soukromé korporace to prováděly cíleně. Ve všech případech šlo o to, aby se vytvořil nový typ člověka, který bude odlišný jednomu nebo druhému systému a bude co nejvíce pracovat pro danou společnost.
Po roce 1945, tedy od ukončení druhé světové války, se o nového člověka pokoušely jen dva systémy – byl jím kapitalismus a socialismus. Jejich názorový střet trval až do pádu jednoho z nich v roce 1989. Socialismus se v období let 1945 až 1992 odlišoval od kapitalistického právě ve vztahu k člověku. Kapitalismus sázel na individualismus, zatímco socialismus na kolektivismus. V socialismu se dával důraz na společné vlastnictví, v kapitalismu na soukromé. S nadhledem lze říci, že v socialismu se více rozvíjela kultura, divadla, společenské vyžití, lidé měli radost ze společných úspěchů. Naproti tomu kapitalismus byl a stále je založen na chování jednotlivce a jeho působení v kapitalistickém trhu. Dával důraz na rozvoj člověka jako jednotlivce. To trvá do dnešní doby, kdy jsme všichni konfrontováni právě s onou individualitou.
V současném měřítku globalizace rovněž vzniká nový typ člověka. Jedná se o člověka konzumního. Tedy takového, který nehledí na nic jiného než na spotřebu. Tohoto člověka vytvořila právě kapitalistická západní společnost a její korporace, které sémě zasely již po skončení druhé světové války – v poválečné obnově. Homo konzumerismus, jak můžeme dnešního člověka nazvat, je utvářen současnou podobou globalizace a trváním nového kapitalismu. Zcela jistě jste se potkali s tím, že v řadě firem dávají důraz na osobní individualitu a rozvoj. Vytvářejí tedy osobní konkurenci a nevraživost mezi lidmi, kdy nespolupracují, ale vzájemně si konkurují. To posléze vede k problémům ve vztazích jako celku. Kapitalistický svět je totiž postaven na tvrzení, že konkurence je výnosnější než spolupráce. Právě spolupráce se nosila v době socialismu, ale v době kapitalismu je tomu naopak. Nastolila se tvrdá konkurence ve všech oblastech, a to je špatně. Je to právě ona dravá konkurence, která ničí lidstvo a jeho podstatu.
Budoucnost však nepatří kapitalismu individuálního typu. Budoucnost patří novému typu člověka, který bude šetrný k přírodě a přemění se v homo ecologicus. Tedy v člověka, který bude šetrný k přírodě a pracovat pro svoji společnost. Tento nový člověk přemění individualismus alespoň částečně na kolektivismus s novými prvky. Jedině poté dokážeme zachránit jednak naši planetu a nastolíme trvale udržitelný rozvoj lidské civilizace.