Gabčík a Kubiš udeřili právě před 75 lety. Osm dní nato vypustil Heydrich duši. Byl to unikátní atentát. Hitlerův „protektorát“ se ježil represívními složkami, početnějšími než v kterékoli z jiných okupovaných zemí – na hlavu i plošný kilometr. Heydrich byl jejich nejvyšším kápem hned po Himmlerovi. Tu moc si ponechal i poté, co byl vyslán přitvrdit do Prahy. Stanné právo vyhlásil už pár hodin nato. Stovky odbojářů skončily na popravišti, tisíce dalších v koncentrácích.
2. října 1941 vyložil Heydrich svůj plán dvou etap – válečně bezprostředních úkolů a dalekosáhlého konečného řešení. V prvé z nich, prohlásil na tajné poradě okupačních špiček, se českým dělníkům musí dát přirozeně také nažrat, aby věnovali pracovní píli německému válečnému úsilí. Už teď však zároveň skutečný Němec nesmí Čechovi nic odpustit, asi tak jako v Říši Židům.
Tím drsnější mělo být konečné řešení. Tento český ksindl – hřímal šéf hrdlořezů už pár dní po příjezdu - nelze poněmčit starými metodami. Už za války zadal zastřeně získat přehled, co z lidí v tomto prostoru je poněmčitelné. Tu šanci chtěl dát jen rasově dobrým a přitom i dobře smýšlejícím. Většinu ostatních musíme dostat ven, na východě je místa dost. Jen zčásti je nasadíme na práci i někde v Říši a postaráme se, aby neměli děti a aby se v tomto prostoru dál nerozvíjeli. Zato Češi rasově dobří a špatně smýšlející jsou nejnebezpečnější, protože to je rasově dobrá vedoucí vrstva. Ty nemohu ani vysídlit, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se obrátila proti nám. A proto když to nepůjde jinak, tak je nakonec postavit ke zdi.
Gabčík s Kubišem popravili zrůdu. Hitler nařídil bestiální pomstu. Toto stanné právo zaplatily životem tisíce vlastenců. Počínaje všemi muži z Lidic a Ležáků, vypálenými pak do základů, až po stovky popravených už za schvalování atentátu (?!?). Potkalo to i mnohé z těch, které gestapo uvěznilo už před 27. květnem 1942. Stál život jednoho vyvrhele za tak krutou daň? Domácí odboj tu otázku vznášel už tehdy. Tím víc, že mu londýnský exil vzkázal jen o pár dní dřív: Pokud jde o o teroristické akce proti oficiálním říšským osobám, nepřicházejí v této situaci v úvahu. Horká brambora pak kolovala mezi Benešem a šéfem zpravodajců Moravcem.
Ať už to bylo jakkoli, na dvou věcech, které jsou skutečně směrodatné, to nic nemění. Prvou je obdivuhodné hrdinství – všech, kdo dali své životy všanc. Druhou – jasná zpráva celému světu, na které straně stojí naše země. Pro exilovou vládu byla klíčovým argumentem v boji za zneplatnění mnichovského diktátu. Postoj liberálních mocností, které se jím umazaly ruce – nebo jej vzaly na vědomí, tak jako USA - se totiž měnil jen vyhýbavě. A to i po letecké bitvě o Anglii v roce 1940, v níž držely rekord právě československé posádky, či bojích Klapálkova praporu o Tobruk o rok později. Británie uznala nulitu Mnichova až v srpnu 1942.
Pomsta za atentát vraždila napříč demokratickým spektrem. Už v červnu 1942 i Vladislava Vančuru či Evžena Rosického, osobnosti radikální levice. Heydrichiáda decimovala oba proudy odboje. Ten, který řídila KSČ, se vzchopil dřív i bojovněji. Prestiž, s níž startovala po osvobození, se rodila už tehdy.
Spor o to, kdo proti nacismu vykonal víc, vyvolala až pozdější rozcestí: střet o poválečný azimut, studená válka někdejších spojenců i proti Československu - a pak zase ničivé následky katastrojky. Ty křižovatky jsou za námi. Linie dnešního sporu vede jinudy. Jedni skřehotají omluvy za vyhnání – a pomluvy těch, kdo nás uchránili konečného řešení. Kdo nepřišel o čest a svědomí, zvedá se mu žaludek. Zvlášť zdobí-li odboj proti fašismu i jeho vlastní rodinu. Chce to spojit síly. Napříč demokratickým spektrem, tak jako tehdy proti Hitlerovi. Chce to i český nesmrtelný pluk. Živý štít z tváří těch, kdo proti fašismu nasadili krk. Uličku hanby, jíž prožene prolhané darebáky.