Ke kritické analýze budoucnosti a minulosti

9. 8. 2016

Ing. Jan Zeman, CSc., Praha 

Ke kritické analýze budoucnosti a minulosti

zemanjan.jpgBudoucnost lidstva je nutné hledat ve spojení úsilí o udržitelný rozvoj ekonomiky a životního způsobu na jedné straně a moderního socialismu na druhé straně. Samozřejmě, strategie udržitelného rozvoje podle potřeb jednotlivých resortů a v souladu s právem a linií Evropské unie, schvalované vládou ČR převážně za účelem, aby si mocní páni v Bruselu udělali u České republiky čárku a poskytly potřebné dotace z fondů EU, k řešení žhavých problémů nepřispívají. Naopak, veřejnost matou, neboť předstírají, že kráčíme k udržitelnému rozvoji a zatím kráčíme ke katastrofě a opovrhujeme i základní podmínkou rozvoje lidstva – světovým mírem.

S cílem přispět do diskuse k udržitelnému rozvoji a modernímu socialismu vznikla nejprve kniha „Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje,“ Olomouc, Palackého universita 2002, později studie „Analýza vybraných problémů udržitelného rozvoje – pohled do budoucnosti a do minulosti,“ zveřejněná 4. 1. 2015 na adrese http://forum.klubspolved.cz/ZemanJ141202-ch.htm, 132 s.

Jejím jádrem jsou čtyři kapitoly –

-          Ekonomický pilíř udržitelného rozvoje,

-          Sociální pilíř udržitelného rozvoje,

-          Zabezpečení život všem občanům v míru

-          Pokus o poučení z prvního pokusu o vybudování socialistické společnosti.

Tyto kapitoly jsou přitom součástí podstatně širší dosud nevydané knihy Ekonomické aspekty udržitelného rozvoje o devíti kapitolách. Tuto knihu jsem rozpracovával dál, zejména v otázkách zabezpečení života všem občanům v míru a v Pokusu o poučení z prvního pokusu o vybudování socialistické společnosti.

Výše uvedenou rozšířenou publikaci dávám tímto čtenářům k disposici.

Čtenář ať promine, že nechávám členění jednotlivých kapitol a subkapitol v podobě, jaká je určena pro celou knihu včetně možných odkazů na chybějící kapitoly 1-5, s výjimkou číslování stran.

 

Obsah                                                                                                                        1

Kapitola 6 - Ekonomický pilíř udržitelného vývoje                                               4

6.1. Základní problémy ekonomické pilíře udržitelného vývoje                                4

6.1.1. Problematičnost užívaných základních makroagregátů                                   4

6.1.2. Stacionární ekonomika                                                                                   13

6.1.3. Míra zespolečenštění ekonomiky                                                                   19

6.2. Administrativní nástroje prosazování udržitelného vývoje                               22

6.2.1. Emisní normy                                                                                                 22

6.2.2. Imisní normy                                                                                                  23

6.2.3. Depozitní normy                                                                                            23

6.2.4. Územní normy                                                                                                24

6.2.5. Územní plány                                                                                                 25

6.3. Ekonomické nástroje prosazování udržitelného vývoje                                    26

6.3.1. Veřejné rozpočty                                                                                            26

6.3.2. Problém daňové soustavy                                                                              28

6.3.3. úvěrová soustava                                                                                            37

6.3.4. Pojištění                                                                                                          38

6.3.5. Účetní osnova                                                                                                 39

6.3.6. Obchod s povolenkami na emise CO2                                                                       39

6.4. Informační a administrativní nástroje udržitelného vývoje                               40

Literatura ke kapitole 6                                                                                            41

 

Kapitola 7 - Sociální pilíř udržitelného vývoje                                                     44

7.1.Bezplatné školství všech stupňů pro všechny občany                                        44

7.2.Reálně zajistit bezplatnou zdravotní péči pro všechny občany                          46

7.3.Nulová nezaměstnanost                                                                                     48

7.4.Garance mzdy za vykonanou práci, která by pracovníka uživila                       50

7.5.Odstranit bezdomovectví, reálně zajistit právo na bydlení                                51

7.6.Potírání chudoby a efektivnost                                                                          56

7.7.Kvalitní kultura                                                                                                   60

7.8.Podpora masovému sportu                                                                                 62

7.9.Ochrana zranitelných skupin obyvatel                                                               62

  1.         Relativně vyrovnaný regionální rozvoj                                                         66
  2.         Redukovat kriminalitu na velmi nízkou úroveň                                           66
  3.         Místo závěru                                                                                                 69

Použitá literatura ke kap. 7                                                                                       70

 

Kapitola 8 – Zabezpečení života všem občanům v míru                                     72

8.1. Zralost jednotlivých společností na socialistické přeměny                          78

Literatura ke kapitole 8                                                                                       80

 

Kap. 9 – některé další problémy udržitelného vývoje                                         83

9.1. Problémy reálného socialismu a udržitelný vývoj                                             83

9.1.1. Nutnost přechodného období                                                                        84

9.1.2. Problémy nerozvinutého socialismu                                                               93

9.1.3. Problémy parlamentní demokracie                                                                 119

9.1.4. Sociální stát                                                                                                    124

9.2. Některá specifická poučení ze zániku reálného socialismu v Evropě                136

  1.       Vojenská slabost                                                                                          136
  2.       Chyby v ekonomické oblasti                                                                        139

9.2.2.1. Politika izolacionismu                                                                                 139

9.2.2.2. Politika dobrovolného vysokého zadlužování                                            141

9.2.2.3. Politika přeskakování etap                                                                          143

9.2.2.4. Zaostávající zemědělství v SSSR zpomalovalo jeho rozvoj                        145

9.2.2.5. Zaostávající služby                                                                                      146

  1.       Neschopnost účinně řešit často značně vyhrocené ekologické problémy    147
  2.       Role tradičních sociálních problémů                                                            148
  3.       Role národnostních problémů                                                                      148
  4.       Role náboženských problémů                                                                      158
  5.       Role rasismu                                                                                                 159
  6.       Zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany do ústavy                            160
  7.       Vnucování sovětského modelu druhým                                                       161
  8.   Nepřiměřené násilí                                                                                        163
  9.   Nerozvinutá versus rozvinutá socialistická společnost                                 168
  10.   Stabilita kádrů                                                                                              169
  11.   Jak pojmenovat socializující stát?                                                                170
  12.   Nevhodné symboly                                                                                      171
  13.   Role osobností v socializujících revolucích                                                  174
  14.   Společenské zákonitosti boje za socialismus                                    176
  15.   Role tzv. Kondratěvových dlouhých cyklů                                                 179
  16.   Vybraná fakta o státech, které budovaly socialismus                                  181
  17.   Čeho by se měl moderní socialismus vystříhat?                                           185

Literatura ke kapitole 9                                                                                            188

 

 

 

 

 

Kapitola 6                                                                                  

Ekonomický pilíř udržitelného vývoje

 

Ekonomický pilíř udržitelného vývoje má dvě základní části: věcný tvar ekonomiky a mechanismus jeho zabezpečení. Pravděpodobný věcný tvar ekonomického pilíře udržitelného vývoje byl popsán v kap. 4 (vlastní ekonomiky) a zčásti i v kap. 5 (životní úroveň, kterou by měla udržitelná ekonomika zabezpečovat). Veřejný sektor řízený přímo nebo nepřímo státem a územními samosprávami musí vést ekonomiku výše uvedeným směrem. Zde je role státu, resp. veřejného sektoru nenahraditelná. K tomu musí volit vhodné nástroje k jejich dosažení.

V této kapitole se zaměříme na problémy:

6.1. Základní makroekonomické problémy ekonomického pilíře udržitelného vývoje,

6.2. Administrativní nástroje,

6.3. Ekonomické nástroje,

6.4. Informační a organizační nástroje.

 

6.1. Základní makroekonomické problémy ekonomické pilíře udržitelného vývoje

 

Ekonomický pilíř udržitelného vývoje naráží na základní paradigmata ekonomické teorie:

  1.                  Problematičnost užívaných základních makroagregátů,
  2.                  zákonitost ekonomického růstu, měřeného navíc zcela špatným indikátorem (ukazatelem) hrubý domácí produkt,
  3.                  míru zespolečenštění ekonomiky.

 

6.1.1. Problematičnost užívaných základních makroagregátů

 

            V 21. století úsilí o nápravu věcí veřejných nutně začíná mimo jiné kritikou základních používaných makroagregátů – indikátorů (ukazatelů) hrubý domácí produkt (HDP), hrubý národní produkt (HNP) a národní důchod (ND), viz 1).

            K pozitivům společnosti před rokem 1945 patřilo neohlupování hodnotovými makroagregáty typu HDP, HNP, ND ze strany ekonomů a následně i politiků a novinářů. Totiž, dnešní makroekonom si až na výjimky neumí představit, že by alespoň jeden z těchto tří makroagregátů neměl k disposici.

            Ekonomové před rokem 1945 zkoumali zejména ukazatele vývoje zaměstnanosti a nezaměstnanosti, inflace a deflace, úvěrů a zadlužení, vývozu a dovozu (zahraničního obchodu), růst výroby základních produktů, jako byly v 19. století těžba uhlí, výroba oceli, cementu, kyseliny sírové, parních lokomotiv, pšenice, brambor, masa ad. S růstem objemu výroby rostla zaměstnanost, inflace a klesala vyrovnanost zahraničně obchodní bilance a opačně. Marx na základě takové analýzy dokázal předvídat cyklické ekonomické krize z nadvýroby, viz 2). Ukazatelé HDP, HNP a ND byly neznámé.

            Za 2. světové války jistí akademičtí ekonomové v USA začali vytvářet souhrnné národní účetnictví, jehož výsledkem byl nutně ústřední makroagregát hodnotového typu, konkrétně HNP. Nebyli zcela originální, protože první národohospodářské reprodukční schéma v ekonomii vymyslel již F. Qeusnai (1694 – 1774), byť zůstal dlouho nepochopen. Na něj o mnoho let později navázal K. Marx, viz 2). I u Marxe šlo spíše o didaktickou pomůcku k zobrazení základních podmínek reprodukčního procesu než o nástroj analýzy reálného vývoje konkrétní ekonomiky. Také u autorů HNP šlo jen o akademickou diskusi. Této akademické diskuse se ale vzápětí chopili jiní ekonomové a použili ji zcela jinak, i přes protesty tvůrců HNP.

            HNP státu byl definován jako suma příjmů všech ekonomických subjektů na území příslušného státu včetně domácností, přihlášená ke zdanění, snížená o spotřebu materiálu a energie (meziproduktů). Základní podmínkou zahrnutí do HNP bylo, že dané zboží či služba byla koupena na trhu a zaplacena kupujícím. Pokud nebylo příslušné zboží či služba od daně z obratu osvobozeno, musela být též státu zaplacena daň z obratu, dnes daň z přidané hodnoty (DPH), u některých produktů též spotřební daň. Naturální spotřeba nevstupovala do HNP. Problém užitečné, podmíněně užitečné a neužitečné výroby ekonomové ignorovali. Statistické úřady vyspělých kapitalistických států začaly po roce 1945 počítat HNP, ukazatel výkonu ekonomiky, a ekonomové, ekonomičtí novináři a politici ho začali prohlašovat za základní ukazatel ekonomiky a později i za základní ukazatel blahobytu, kterým nikdy nebyl a ani být nemohl.

Vznikající státy reálného socialismu v Evropě začali počítat makroagregát ND. Od HNP se lišil zejména rozlišováním tzv. produktivních a neproduktivních činností s tím, že pouze produktivní činnosti vytváří ND. Na základě značně zjednodušeného pojetí pracovní teorie hodnoty K. Marxe do ND zahrnovali všechna odvětví materiální výroby a materiálních (výrobních) služeb. Tzv. nevýrobní služby do ND nezahrnovali. Známá zběsilá soutěž o co nejvyšší ekonomický růst prvního poválečného třicetiletí se odehrávala v úsilí o maximální růst makroagregátů hodnotového typu. Efektivnost takového růstu se považovala více méně za samozřejmou. Teprve rozsáhlá strukturální krize 70. let 20. století (dál nebude uváděno 20. století) – krize potravinová, surovinová, energetická, zejména ropná a krize ekologická si vynutily diskusi na téma kvalita ekonomického růstu a snahu korigovat cíl maximální ekonomický růst na cíl růst optimální. ND skončil s pádem zemí reálného socialismu na přelomu 80. a 90. let.

Snaha vypočítat HNP a HDP ČSSR v 80. letech v rámci úsilí o ekonomickou reformu v jistém smyslu předcházela pádu reálného socialismu. Samotný výpočet HNP a HDP za účelem mezinárodního srovnání chybný nebyl, byť vhodnější by bylo se snažit přepočítat HNP a HDP vyspělých kapitalistických států na ND. Problém byl, že jeho autoři ho neoprávněně zbožštili a zcela ignorovaly jeho četná zásadní negativa včetně mizivé vypovídací schopnosti. To platí i o zjištěném zaostávání tehdejších socialistických států na základě propočtů stínového HNP či HDP, resp. výši odhadovaného HNP či HDP v paritě kupní síly na obyvatele. Tím nemá být řečeno, že tak jako ve vyspělých kapitalistických státech byl zbožšťován indikátor HNP, byl podobně ve státech někdejšího reálného socialismu zbožšťován indikátor ND, byť měl méně vad než HDP. Po roce 1989 byl ND zavržen, aby nepřekážel budování prosperity trhu či spíš lidožravých hostin HNP a HDP.

Mezinárodní rozvojový establishment v roce 1991 základní makroagregát HNP nahradil HDP. Rozdíl je ve skutečnosti, že zisky vyvezené do zahraničí se od HNP odčítají, zatímco ve statistice HDP též spoluvytváří ekonomickou „prosperitu.“

Může to být hodně. V roce 2015 HDP ČR převyšuje HNP asi o 10 %.

Problémem je i jev, který je nazýván „phantom GDP“ (rozuměj HDP). Tento jev vzniká v souvislosti s uplatňováním metod outsourcingu a offshoringu nadnárodními firmami. Znamená nadhodnocení ekonomické výkonnosti mateřských zemí nadnárodních firem v důsledku produktivity „dovezené“ ze zemí s nižšími náklady a cenovou hladinou, viz 3), 4). V USA se tak zvyšuje HDP až o půl procentního bodu za rok.

V září 2011 ČSÚ přepočítal dosavadní řady HDP po roce 1990 ve smyslu „plného“ zachycení ekonomických aktivit. HDP se dál zvýšil. Míra blahobytu se tím ale nezměnila.

Kromě řady jiných metodických korekcí výpočtu HDP byl do HDP nově zahrnut přechod na tržní ceny naturální spotřeby (tzv. imputované nájemné u občanů bydlících ve vlastním bytě), kapitalizaci softwaru vyrobeného ve vlastní režii, odhadovaná nezjištěná ekonomika (úmyslně neregistrované jednotky - tzv. meloucháři), nelegální ekonomika -zpřesnění metody již prováděného odhadu za prostituci a nelegální výroby, spotřeby, dovozu a vývozu tabákových výrobků a zahrnutí dosud neprováděných odhadů za nelegální výrobu, spotřebu, dovoz a vývoz drog, alkoholu a za prostituci a za nelegální kopírování originálů – dopad, individuální bytová výstavba; podhodnocení rozpočtovaných cen a absenci zisku a navýšení výdajů na novou výstavbu a rekonstrukci obydlí podle údajů z rodinných účtů, jednotky nepodléhající zjišťování, úmyslné zkreslování vykazovaných údajů, ostatní typy nezjištěné ekonomiky. Zkrátka a dobře, HDP nám začaly zvyšovat i oficiálně prapodivné aktivity jako je prostituce, obchod s drogami, drobná i velká kriminalita.

Další přepočet HDP, spojený se zvýšením jeho hodnoty, ČSÚ provedl na podzim 2014.

            Stávající členění ekonomických aktivit ukazuje tabulka č. 10:

Tabulka č. 10 – Členění lidských ekonomických aktivit HDP podle současné statistiky

Kód

CZ-NACE sekce

A

Zemědělství, lesnictví a rybolov

B

Těžba a dobývání

C

Zpracovatelský průmysl

D

Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla a klimatizovaného vzduchu

E

Zásobování vodou; odpadními vodami, odpady a sanacemi

F

Stavebnictví

G

Velkoobchod a maloobchod; opravy a údržba motorových vozidel

H

Doprava a skladování

I

Ubytování, stravování a pohostinství

J

Informační a komunikační činnosti

K

Peněžnictví a pojišťovnictví

L

Činnosti v oblasti nemovitostí

M

Profesní, vědecké a technické činnosti

N

Administrativní a podpůrné činnosti

O

Veřejná správa a obrana; povinné sociální zabezpečení

P

Vzdělávání

Q

Zdravotní a sociální péče

R

Kulturní, zábavní, rekreační činnosti

S-U

Ostatní činnosti

Zdroj: ČSÚ

 

S jistým zjednodušením, aktivity A-H s výjimkou osobní dopravy vytvářely za reálného socialismu ND. Aktivity I-U a osobní doprava jako aktivity neproduktivní ND nevytvářely. Neproduktivnost ale neznamenala nepotřebnost, jak to někteří vulgarizovali. V souvislosti se složkami HDP je nutné upozornit na značně problematické položky peněžnictví a pojišťovnictví a činnosti v oblasti nemovitostí. Vytváří peníze z peněz a spekulací.

Peněžnictví a pojišťovnictví vytváří HDP mimo jiné tištěním peněz a dluhopisů, tj. v podstatě fiktivně a inflačně. Ekonomika USA v posledních 30 letech v rozhodující míře žije z tisku US dolarů, zejména dluhopisů, které pak vnucuje ostatním, někdy i za použití armády, vizi Irák 2003. Tím prakticky znehodnocuje měnu, vyvolává obří spekulační bubliny a obří krachy, klasicky krizi 2008-09. Může být i příčinou ekonomického úpadku, když se prakticky vyplatí investovat jen do spekulací. Klasicky opět v USA, ale nejen tam.

Celkem vzato, nejspornější částí HDP státu je HDP vytvořené tzv. finančním sektorem. Jde reálně o peníze vydřené z jiných států a emitované, hodnotami nekryté peníze – cenné papíry i klasické papírové peníze. V USA tuto situaci zásadně zlepšuje pozice USD jako vlastníka základní mezinárodní měny, byť již delší dobu beznadějně předlužené. Ale na pouhý požadavek platit místo USD eury ze strany Iráku z února 2003 přišla za pouhý měsíc vojenská invaze USA a Velké Británie, která Irák zničila.

Činnosti v oblasti nemovitostí mohou zásadně zhodnocovat majetek, aniž by byly vytvářeny užitečné hodnoty. Známý je závratný růst cen nemovitostí v centrech velkých měst. Prosazení stavby dálnice v určité trase znamená zásadní zhodnocení pozemků v jejím okolí pro účely podnikání, byť jsou současně degradovány pro potřeby bydlení, školství, zdravotnictví apod. I zde může jít o výraznou bublinu, která praská v případě, že se společnosti dlouhodobě nedaří. Velká ekonomická krize ve vyspělých státech v letech 2008-09 začala jako krize na hypotečním trhu s nemovitostmi v USA. Pozemky může zhodnotit výstavba stanice metra, tramvajové či trolejbusové tratě aj.

Kromě výše načrtnuté výrobní metody výpočtu HDP se HDP počítá také na základě spotřeby – co vytvoří svou spotřebou sektor podnikatelský, co domácnosti, co státní správa a samospráva (ta z výnosu daní, popř. i z výnosu dluhopisů) apod. Ve výsledku se musí krýt, resp. rozdíl pokrývá „změna zásob,“ reálně fiktivní ukazatel. Ale i spotřeba se může a v praxi běžně realizuje v nemalé míře na dluh a vytváří bubliny, které po prasknutí vytváří finanční, ekonomické a sociální krize.

Ukazatel hrubé přidané hodnoty HPH vzniká odečtením dotací do výroby od HDP a vybraných daní na produkty – DPH a spotřebních daní.

Předním statistikům ČR se podařilo z národního důchodu ČR let 1970-89 vypočítat i v ČR tehdy dosahovaný HDP, viz 5). Tradovaná zásadní nepropustnost těchto makroagregátů tak byla překonána. Zatímco v roce 1970 podle tohoto přepočtu HDP převyšoval ND v ČR asi o 32 %, v roce 1989 jej převyšoval již o 45 %.

Jde vesměs o údaje značně hrubé. Jistě i proto, že podniky se do toho či onoho odvětví zahrnují podle své převažující činnosti, což může rozsah některých odvětví citelně zkreslovat. Výkaznictví ale obsahuje i řadu jiných nepřesností, včetně vícero změn metodiky. Dlouhodobé časové řady při stabilní metodice by ale měly mít případné odchylky přibližně ve stejných směrech.

Ostatní základní makroagregáty – nezaměstnanost, inflace, veřejný i soukromý dluh, zahraničně obchodní a platební bilance, bilance veřejných rozpočtu aj. si svou funkci v zásadě udržely, byť zůstávaly a zůstávají ve stínu základního makroagregátu hodnotového typu. Rozumný stát minimalizuje nezaměstnanost, inflaci a veřejný i soukromý dluh, usiluje o aktivní zahraničně obchodní a platební bilanci i o aktivní bilance veřejných rozpočtů.

HDP, HNP i ND se počítají jednak v běžných cenách, jednak ve stálých cenách (očištěny o inflaci). Protože přesné zohlednění inflace není snadné, může být zdrojem chyb, zejména v dlouhodobém časovém horizontu.

Základní makroekonomické agregáty HDP, HNP a ND mají ten zásadní nedostatek, že ignorují soulad struktury výroby a služeb se strukturou reálných společenských potřeb, takže na jejich bázi nelze budovat udržitelnou ekonomiku. ND za produktivní považuje jen materiální výrobu a výrobní služby. I když má za socialismu počítaný ND méně vad než HDP a HNP, mimo jiné odčítá zjevné ekonomické ztráty (HDP a HNP je reálně vykazují jako klad), neuvádí jako produktivní náklady na obranu a bezpečnost (blahobyt určitě nevytváří, jsou jen nutnou daní za nedokonalosti společenského mechanismu), náklady na státní správu ad., jeho základní defekt – ignorace souladu struktury společenské výroby se strukturou společenských potřeb - je podobný jako u HDP a HNP, byť zúžený. ND vyžaduje odlišné účetnictví. Jak ukazuje kapitola č. 5, nepravé (falešné) potřeby vesměs zvyšují makroagregáty HDP, HNP a některé i ND. Například výdaje na obranu, bezpečnost a státní správu ND nezvyšují.

„HDP je hrubé měřítko tržních aktivit, peněz, které legálně přecházejí z jedněch rukou do druhých. Nerozlišuje mezi žádoucím a nežádoucím, mezi náklady a ziskem. Navíc se zaměřuje jen na tu část reality, jež se podílí na peněžních transakcích. Důležité ekonomické funkce provozované domácnostmi a neziskovým sektorem ignoruje, maskuje zhroucení společenských struktur a přírodního prostředí, na nichž ekonomika i sám život zcela závisí. Toto zhroucení vydává za hospodářský přínos.

Zpráva „Aktivity na ulicích se zvýšily o 15%" s málokým hne. Lidé se ptají, co se zvýšilo? Sázení stromků nebo loupeže? Dobrovolnická výpomoc nebo rvačky? Dopravní nehody nebo skutky sousedské laskavosti? Pouhý součet aktivit neříká nic o změnách kvality života na ulicích. V ekonomice to funguje stejně. "Méně" nebo "více" nemá smysl, pokud se neříká, čeho. Proto má samotný HDP mizivou vypovídací schopnost. Jako pouhý výčet celkové hodnoty hotového zboží a služeb v dolarech tvrdí, že vše vyrobené je "zbožím".

Nerozlišuje mezi náklady a výnosy, ziskem a ztrátou, tvořivými a ničivými, udržitelnými a neudržitelnými činnostmi. Ústřední národní měřítko blahobytu pracuje jako sčítající kalkulačka, která nedokáže odečítat. Vše, co se odehraje na trhu, přijímá jako přínos, přičemž zcela ignoruje to, co se odehrává vně sféry peněžní směny, bez ohledu na její důležitost a prospěšnost.

K růstu HDP účinně přispívá pacient v závěrečném stadiu rakoviny, nákladná rozvodová řízení, ničivá zemětřesení nebo hurikány, vynucující si nákladnou obnovu. Tyto položky zvyšují HDP, neboť díky jim peníze mění své majitele. Je to totéž, jako kdyby podnik vedl své bilanční záznamy prostým sčítáním veškerých "transakcí" bez rozlišování mezi příjmy a výdaji, mezi aktivy a pasivy. Synonyma úpadku (zločinnost, rozvodovost, masmediální posedlost ad.) výrazně přispívají k růstu HDP. Vyvolávají rozsáhlé náklady, které zvyšují HDP. Rozvody přináší na konta právníků miliardy dolarů / rok, zvyšují podnikání s nemovitostmi, je třeba zajistit druhou domácnost, dopravu, zastupování dětí atd. Zločinnost zajišťuje obrat odstrašovacímu a zabezpečovacímu podnikání ve výši 65 mld. dolarů / rok. Také návyková konzumace (narkomanie, alkoholismus, nikotinismus ad.) zvyšuje HDP. 50% Američanů sama sebe označuje za otylé. Miliardy se vynakládají na přejídání, miliardy na zbavení se nadváhy.

Podobně je tomu s přírodou. Čím více vyčerpává národ své přírodní zdroje, tím víc HDP roste, což znásilňuje základní účetní principy: odčerpávání základního kapitálu mění na běžný příjem. Odlovení veškerého pokolení tresek celonárodní účetní knihy vykazují jako hospodářský vzestup - až do zhroucení rybářského odvětví. Podle H. Dalyho "současný celonárodní účetnický systém zachází se zeměkoulí jako s obchodním případem v likvidaci". HDP zvyšuje produkce znečišťování, jeho zneškodňování a náklady kompenzace sociálně ekonomických škod z narušení prostředí.

HDP zaměňuje prosté vypůjčování si z budoucího za skutečný zisk. Je to obdoba tvrzení, že rezerva pro stárnoucí kapitál musí být na úkor podnikání.

Podobně HDP ignoruje hospodářský přínos obcí a domácností, vykonávající velkou část celonárodně nejdůležitější práce (výchova dětí, péče o staré lidi, rozmanité neziskové práce). Úpadek těchto sfér zvyšuje HDP. Rodičovství je stále častěji zastupováno péčí o děti, společné sedánky před domovním vchodem psychiatrií a televizí, ostražité oči sousedů poplašnými zařízeními a policisty, kuchyňský stůl Mc Donaldem. Vzájemná výpomoc se mění v nakupované služby. Denní jesle a školky zvyšují HDP o více než 4 mld. dolarů, televize a příbuzná zábava téměř o 60 mld./rok. Vláda i trh tloustne z lidožroutských hostin na rodině, obci a přírodě, jež jsou podmínkou přežití lidstva.“ viz 1).

Výše uvedená poměrně dlouhá citace z práce Cobb a kol. zobrazuje starší realitu USA. Situaci ale vystihuje přesně. Totiž, dnes již HDP tvoří i výnosy organizovaného zločinu, obchodu s drogami, z prostituce aj. Jinak ale výše uvedené hodnocení můžete aplikovat na mnohé. Zůstala za hurikánem škoda ve výši 1 nebo 10 miliard USD? Nikoliv tragédie, jak by prostý občan ne makroekonom usuzoval, ale ekonomicky pozitivní událost, neboť zhruba ve výši ekonomických škod proběhne obnova a HDP se o tu částku zvýší. Je pacientovi dva roky léčena rakovina, na níž nakonec ve velkých bolestech umírá? Pro něj jistě tragédie, ale HDP se na jeho nákladném léčení „napase.“ Že atentát v Oklahoma City se 170 mrtvými byl obludný? Pro zahynuvší a pozůstalé po nich určitě. Ale na růstu HDP USA se projevil kladně, protože kdekdo si po té začal pořizovat lepší bezpečnostní zámky, střelné zbraně, připojovat si své obydlí na pult centrální ochrany a jiné v naději si tak zvýšit svou bezpečnost. Prodej zboží a služeb se zvýšil, byť blahobyt zjevně klesl.

Škody na dopravních prostředcích rozbitých při dopravních nehodách, škody způsobené požáry, vichřicemi a jinými přírodními pohromami, škody způsobené hospodářskou kriminalitou atd. snižují reálný blahobyt. ND za někdejšího reálného socialismu jimi způsobené škody, tyto defenzivní výdaje, právem odečítal. HDP a HNP je ale neodečítají, protože rozbité dopravní prostředky se musí opravit nebo koupit nové, tím se zvýší obrat a s ním i HDP a HNP.

Využívání přírodních zdrojů a poškozování životního prostředí křivě odráží HDP, HNP i ND. Když nám rostou škody korozí v důsledku znečištění ovzduší, musíme je akceptovat a napravovat. Mohou se projevit zkrácením životnosti ocelových konstrukcí nebo zvýšenými náklady na jejich pořízení, aby příslušná konstrukce vydržela v silně znečištěném ovzduší plánovanou dobu. Obojí jsou zvýšené náklady a s blahobytem nesouvisí, byť zvyšují základní makroagregáty HDP, HNP, ND. Podobně je tomu se zvýšenými potřebami rekreace.

Těžbou a spalováním fosilních paliv je ničíme pro jejich možné využití budoucími generacemi a ještě přitom rozvracíme klima, což naši potomci nemusí přežít. V oficiální statistice tak ale vytváříme pochybnou statistickou prosperitu. Zvyšuje se HDP, HNP i ND. Podobně je tomu s těžbou jiných nerostných surovin, byť zde jsou větší či menší možnosti jejich recyklace. Produkcí odpadu škodíme sobě i společnosti, byť statistika makroagregátů mluví o opaku. Totiž, i zneškodňování odpadu je užitečná činnost, byť vyvolaná nutností napravovat negativní důsledky předchozích nedokonalých aktivit lidí.

Také všechny nekalkulované náklady v dopravě ČR s výjimkou daňových úlev v roce 2009, uvedené v tabulce č. 1 v kapitole č. 4, resp. v 6), zvyšují HDP. Že je tomu často zjevně neefektivně (včetně v posledních 25 letech prohospodařeným stamiliard Kč na četných dopravních stavbách, které se buď neměly stavět vůbec, nebo ne v prosazených silně devastačních či jinak rizikových trasách, nebo se zásadně zdražily v průběhu výstavby), statistice HDP nevadí. Podobně je tomu u deformací cen paliv a energie, části dotace a externality, viz tabulky č. 6-9 v téže kapitole č. 4, resp. v 7).

Můžeme těžit lesy rychleji, než přirůstají, a makroagregáty se budou zvyšovat. Tedy, zvyšovat se budou jen do chvíle, kdy lesy vytěžíme. Pak nastane kolaps těžby dřeva a makroagregáty klesnou. Přestane-li nám les bezplatně poskytovat své významné mimoprodukční přínosy (funkce klimatická, hydrologická, půdoochranná, rekreačně zdravotní ad.), zhorší se nám podmínky pro život. Ať už je nahradíme umělými zásahy (V. Voráček se pokoušel spočítat, na kolik přijdou technická opatření na omezení eroze půdy, zmírnění rizik povodní ad. po té, co v důsledku přílišného znečišťování ovzduší odumřely nepůvodní smrkové lesy v Krušných horách, kolik by stálo zajištění náhradních zdrojů pitné vody či náhradní rekreace, viz 8) a 9) nebo budeme trpět jejich absencí, vznikají větší či menší ekonomické i mimoekonomické škody. Mohou mít i podobu vícenákladů, například na zajištění náhradních zdrojů pitné vody nebo na vyšší potřebu rekreace. Ty by se měly odečítat od vytvořeného HDP, HNP a ND, nikoliv je tam zahrnovat a vykazovat tak statistickou Potěmkinovskou vesnici prosperity. Podobně HDP, HNP a ND zvyšují náklady na zmírnění - náklady vyšší protikorozní ochrany, náklady na výstavbu vyšších komínů, aby okolí znečišťovatele přežilo, aj.

Mimo HDP, HNP a ND je i volný čas, podle K. Marxe základní to bohatství společnosti. Volný čas je ale nutné považovat jen reálný, nikoliv vynucený nezaměstnaností, jež blahobyt snižuje, nikoliv zvyšuje.

Samotný blahobyt se ale od základních makroagregátů výrazně liší. Nečadová do něj zahrnuje hmotnou životní úroveň (důchod, spotřeba a bohatství), zdraví, vzdělání, osobní aktivity včetně pracovních, účast na politice a vládnutí, společenské styky a vztahy, životní prostředí, nejistota ekonomická i fyzická. Index ekonomického blahobytu (IEWB) hledá na bázi:

„- současné prosperity odvozené ze spotřeby (na jednoho obyvatele). Zahrnuje spotřebu statků a služeb realizovanou na trhu, služby poskytované vládou, hodnotu produkce domácností poskytované sobě samotným, volný čas a změny v délce života;

- čisté společenské akumulace zásob výrobních zdrojů – zahrnuje čistou akumulaci do fyzického kapitálu, do bydlení, změny hodnoty přírodních zdrojů, náklady související se stavem životního prostředí, změnu v úrovni zahraničního zadlužení, akumulaci do lidského kapitálu a investice do VaV;

- sociální nerovnost (rozdělení příjmů, resp. důchodů) – obsahuje ukazatel intenzity chudoby (sleduje se výskyt chudoby a její rozsah) a nerovnost v důchodech pomocí Giniho koeficientu;

- ochranu před sociálními riziky – je brána v úvahu ztráta práce a výše nezaměstnanosti, nemoci, rozvrat rodiny a chudoba ve stáří.“, viz 4, s. 10).

Za základní ukazatele udržitelné ekonomiky považují někteří environmentální ekonomové některý z indexů trvale udržitelného blahobytů (Index of Sustainable Welfare - ISEW), viz 10) a jako doplňující (kontrolní) indikátor ekologické stopy.

ISEW se počítá tak, že od HDP odečítáme četné neefektivní položky (odhadované ekonomické ztráty všeho druhu, náklady na obranu, bezpečnost a státní správu, náklady na škodlivou spotřebu, přírůstek nadměrných příjmů a na ně vázané luxusní spotřeby, náklady kompenzace vznikajících ekologických i neekologických škod) a naopak přičítáme četné efektivní položky, které neobsahuje (bezplatná práce v domácnosti, péče o děti, bezplatná práce pro obec, pro ochranu přírody a krajiny ad.). Bezplatnou práci oceňuje náklady, které by bylo nutné vynaložit, kdyby se na zajištění stejných prací musely na trhu najímat pracovní síly, včetně jejich sociálního a zdravotního pojištění. Samozřejmě, sebelepší tým pracovníků dětského domova plnohodnotně nenahradí svěřeným dětem rodinu, o kterou byly připraveny.

Tabulka č. 11 - Ukazatele korigující HDP k jeho vyšší vypovídací schopnosti (Návrh úprav HDP pro vytvoření reálnějšího ukazatele)

Položka

Úprava HDP

Domácí a nezisková ekonomika

přičítá se

Zločinnost

odčítá se

Ostatní ochranné výdaje

odčítá se 1)

Silně nerovné rozdělení příjmů

odčítá se přírůstek vysokých příjmů

Odčerpávání zdrojů a ničení životního prostředí

odčítá se

Ztráty volného času

odečítá se ve výši mzdy

Odčerpávání zisků do zahraničí

odčítá se

1) např. zvýšené protikorozní výdaje

Zdroj: Cobb,C., Halstead,T.,Rowe,J.: If GDP is up, why is America down? (Pokud je HDP na vzestupu, proč je Amerika v útlumu?) Atlantic Monthly č. 10/1995

            Variant přičítání a odčítání položek ke korekci HDP je více, proto i více variant indikátoru ISEW.

Například po roce 1989 se v bývalých socialistických státech náklady na vyšší zabezpečení pracovišť a bytů zvýšily reálně sto krát i vícekrát (zásadní růst nároků na bezpečnostní zámky, bezpečnostní kamery, k pracovníkům policie, vrátných a různých inspekcí přibylo množství pracovníků soukromých bezpečnostních služeb atd.), ale bezpečnost je podstatně nižší a mnoho trestných činů, zejména z oblasti velké i drobné hospodářské kriminality a vandalismu, zůstává nepotrestáno a drobná kriminalita se vesměs přestala hlásit a tím i sledovat. Podobně se dramaticky rozevřely příjmy obyvatel, navíc se zásadně zdražovaly základní životní potřeby v rámci tzv. transformace ekonomiky a společnosti.

Index ekologické stopy počítá, jak hodně žije populace příslušného státu (odvozeně její průměrný jedinec či obec) nad nebo pod ekologickými možnostmi planety Země, přepočtené na území příslušného státu, v procentech. Pokud vykazuje, že daná společnost žije pod ekologickými možnostmi Země, tj. využívá své území na méně než 100 %, může, ale nemusí jít o vývoj udržitelný. Pokud vykazuje, že daná společnost žije nad ekologickými možnostmi Země, tj. dané území využívá na více než 100 %, jde vždy o vývoj neudržitelný. ČR roku 2010 vzhledem ke své velikosti a lidnatosti měla ekologickou stopu asi 250 %. Koeficient ekologické stopy činil asi 2,5, tj. spotřebovávala a i nadále spotřebovává asi 2,5x víc než činí ekologická únosnost planety Země, vztažená na území ČR. Rozvíjí se tudíž zjevně neudržitelně. Přitom je nutné zohlednit možné přesuny části negativ v rámci mezinárodní dělby práce na druhé státy – dodavatele surovin či výrobce environmentálně náročné produkce.

Shrneme-li výše uvedené, udržitelnost ekonomiky lze hodnotit jen na základě více indikátorů, přičemž růst musí ISEW a směrem k udržitelnosti musí směřovat indikátor ekologická stopa. Indikátory HDP, HNP či ND růst nemusí. Mohou i klesat.

Neprůkazné jsou indikátory typu „energetická, materiálová, dopravní či odpadová náročnost tvorby HDP“, neboť HDP má z hlediska udržitelnosti mizivou vypovídací schopnost. Indikátor HDP efektivně maskuje četné neduhy rozvoje společnosti a jeho různá zdokonalování situaci dále zhoršují, viz jeho přepočet ze strany ČSÚ ze září 2011. Nutné je vztahovat výrobu, spotřebu, dopravu, emise, produkci odpadu a další na obyvatele a na km2.

Složitou otázkou zůstává, jak zohlednit mezinárodní dělbu práce. Je zřejmé, že emise skleníkových plynů ze spálení fosilních paliv by v případě dovozu těchto paliv ze zahraničí měly zahrnovat i emise provázející jejich těžbu, zpracování a dopravu ze zahraničí. V případě dovozu energie musíme zohledňovat emise spojené s jejím získáváním. Podobně je záhodno přiměřeně zohlednit, že dnešní Čína vyrábí asi 50 % světové výroby surového železa a tím má i vysokou spotřebu paliv a energie a emise GHG, PM ad.

Složitou otázkou zůstává, jak zohlednit vysokou náročnost přírodních podmínek. Působí v nich ekonomika Ruska, Kanady, částečně i USA ad. Velké vzdálenosti, drsné klima apod. jsou náročné na paliva a energii, mají vyšší náklady apod.

HDP má zřejmě jediné významnější pozitivum, že na základě jeho vývoje ministr financí může předvídat asi na čtvrt roku dopředu vývoj příjmů veřejných rozpočtů, zvláště pak výnosů z nepřímých daní. Projevuje se například při zjištění, že zvýšení HDP o 1 % znamená vyšší inkaso daní asi o 12 mld. Kč. Čísla se samozřejmě mění v času a podle jednotlivých států. Nechci toto pozitivum shazovat, ale je to trochu málo. Problém příjmů veřejných rozpočtů bude řešen samostatně v kap. 6.2.

ISEW se počítá přes HDP. Výpočet ISEW tudíž není principiálně v rozporu se statistikou HDP. Problém je, že statistika zpravidla neposkytuje většinu dat potřebných pro výpočet ISEW z HDP.

Řešení otázky, co má či nemá růst, stagnovat či klesat, je poměrně složité. Pro ekonomy je vesměs naprosto nepřijatelný požadavek stagnace či dokonce určitého poklesu základních hodnotových makro agregátů ve vyspělých státech, a to i při současném stále větším žití na dluh. Totiž, pokud světem hýbe tvrdá konkurence, platí zde „peníze nebo život,“ resp. „musíš růst a požírat druhé nebo budeš sám sežrán druhými.“ Tato soutěž prakticky znemožňuje úsilí o udržitelný vývoj. Nejvíce plýtvající ekonomiky (USA zde zdaleka nejhorší) se nemusí dosti dlouho zhroutit. Extrémně zadlužené USA díky své mocné armádě a dominujícímu postavení US dolaru jako hlavní světové měny své enormní zadlužení dosud úspěšně zvládají tištěním dalších a dalších papírových peněz a jejich vnucování světu, který je dobrovolně i nedobrovolně přijímá. Irák byl přepaden vojsky USA, Velké Británie a dalších v březnu 2003 asi jeden měsíc po té, co požádal o placení za vyváženou ropu eury.

Jestliže odmítavý postoj neenvironmnetálních ekonomů k nerůstové, stacionární ekonomice lze do jisté míry pochopit, je ho velmi těžké chápat u environmentálních ekonomů. Myšlenka „udržitelného ekonomického růstu,“ kterou obsahují i obě vládou ČR schválené Strategie udržitelného rozvoje České republiky, viz 11) a 12), a kterou obvykle hlásají i environmentální ekonomové, svědčí o nepochopení problému a zjevné kapitulaci velké části environmentálních ekonomů i ekologů před technokraty.

Knížečka „Krásný zelený svět“ z německé marxistické literatury ukazuje správně vícero rozporů „zelené ekonomiky,“ viz 13). Předně neaktivuje udržitelný rozvoj, ale nové „zelené“ odvětví ekonomiky, které se zeleně nejednou jen tváří. Ekonomická krize není šancí pro zelenou ekonomiku, ale je pro ní spíše špatnou zprávou. Zelená ekonomika nesmiřuje ekonomii a ekologii. Zelená ekonomika nevytváří dobrá pracovní místa. Větší efektivita nevede k většímu růstu s menší spotřebou zdrojů. Ochrana prostředí a udržitelnost nevyžadují silný stát. Vyžadují efektivní stát. Podniky nejsou motorem zelené ekonomiky, resp. bez silné státně ekologické regulace by se žádná větší ekologizace výroby nekonala. Zelené peníze obecně nepodporují zelenou ekonomiku, ale stěhují se za možností zhodnocení. Německo sice může vybudovat svou pozici světového lídra v oblasti zelených technologií, ale jen na úkor druhých, a pokud nebude druhými, například Čínou, předstiženo a převálcováno. Moc spotřebitelů nenutí firmy k výrazné ochraně životního prostředí. Zelená ekonomika nenabízí Jihu šance na rozvoj, viz plundrování rozvojových států podporou spalování biopaliv ve vyspělých státech. Zelená ekonomika nepotírá chudobu. Nemá být shazována samotná zelená ekonomika. Knížka dospívá k závěru, že „sociálně ekologická transformace je nutná (a možná).“ Musí se ale dělat kvalifikovaně. Velký fotovoltaický tunel v režii M. Bursíka a kol. v úhrnné výši asi 400-1000 mld. Kč na účet spotřebitelů elektřiny s ochranou životního prostředí a prosazováním udržitelného vývoje v ČR nesouvisí, byť se tváří velmi zeleně. Podobně je tomu s řadou dalších zeleně se tvářících aktivit.

Kapitulací je i faktická rezignace ekologů na výpočet ISEW a ekologické stopy. Je jistě smutné, že ČSÚ s posvěcením Eurostatu tyto indexy nepočítá a způsobem získávání statistických dat zásadně ztěžuje i druhým tyto klíčové indexy počítat. Ale nemělo by to být důvodem k rezignaci na tento zásadní výpočet.

Když mluvíme o potřebě stacionární či klesající ekonomiky, nelze spouštět ze zřetele dvě zásadní limity této stacionárnosti:

  1.                   vývoj struktury ekonomiky a životní úrovně obyvatel musí probíhat směrem k udržitelnosti, viz kap. 4 a 5,
  2.                  musí se tak dít v podmínkách zajištění základních hmotných a základních sociálních potřeb všech občanů. Společnost, kde chudí umírají hladem, zimou, na nucené pití závadné vody či na reálnou nedostupnost základní lékařské péče, nemůže být udržitelná, stejně jako společnost s negramotností, bezdomovectvím ad. Podobně je tomu s doháněním bezdomovců k alkoholismu aj.

Vývoj Československa, resp. ČR a SR po roce 1989 omezováním až rušením základních sociálních jistot a jejich stále větším nezabezpečováním nás od udržitelného vývoje vzdaluje. Stejným směrem působí i časté ekonomické krize či recese. Již čtvrtá ekonomická recese ekonomiky ČR po roce 1989 v letech 2012-13 ČR dál vzdálila od udržitelného vývoje, protože ke snižování HDP docházelo a dochází cestou omezování základních sociálních jistot a základních životních potřeb obyvatel a při praktickém nedotčení rozsáhlého plýtvání v hmotné spotřebě veřejné i soukromé. Toto plýtvání v řadě směrů naopak narůstá, mimo jiné mocnou podporou silně destruktivní silniční dopravy nejen v ČR.

 

6.1.2. Stacionární ekonomika

Jednotlivé ekonomické školy hlásaly vesměs nutnost ekonomického růstu, byť někteří ekonomové si uvědomovali problémy dané omezenými přírodními zdroji. Asi nejznámější byl kontroverzní T. R. Malthus, viz 14), podle kterého se počet obyvatel zvyšuje rychleji, než roste výroba potravin, takže se „přebytečné“ obyvatelstvo musí redukovat pomocí bídy, hladu, válek apod.

Přijatelnost stacionární ekonomiky popsal jako první anglický ekonom J. S. Mill: „Je sotva zapotřebí poznamenat, že stacionární stav kapitálu a populace nevede v žádném případě k zastavení lidského pokroku jako takového. Naopak se uvolní mnohem více prostoru pro pěstování kultury ducha, pro morální a sociální rozvoj,… stejně jako pro zlepšování technických dovedností, pouze s tím rozdílem, že tyto budou místo hospodářskému růstu sloužit legitimnějšímu účelu, a sice zkrácení pracovní doby,“ viz 15, kniha IV, kapitola VI, 1994, s. 129).

J. S. Mill tak významně předběhl svou dobu. I dnes jeho analýzu někteří ekonomové popisují jen jako nutnou didaktickou pomůcku. Za zakladatele teorie stacionární ekonomiky jsou tudíž považováni manželé Meadowsovi, viz známé, kdekým proklínané a překrucované studie Limity růstu, viz 16), a pozdější neméně zajímavé Překročené meze, viz 17). Jejich známé odmítnutí nezbytnosti ekonomického růstu znamená žádat směřování ke stacionární a možná i objemem klesající ekonomice. Tímto požadavkem pobouřili mnoho ekonomů a dalších. Následně rozpoutaná svatá štvanice na strašidlo stacionární ekonomiky byla srovnatelná s honem na strašidlo komunismu po zveřejnění Manifestu komunistické strany v únoru 1848.

Stejného deliktu jsem se dopustil v knize „Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje.“ Bylo jistě mou chybou, že jsem tuto tezi a zejména cestu k stacionární ekonomice dostatečně podrobně nerozpracoval. Tady se uvedený problém pokusím rozpracovat víc. Totiž, obnáší řadu otázek a problémů:

  1.                   Co má nebo nemá ekonomicky růst?
  2.                  Vyspělé versus rozvojové státy,
  3.                   Jak zabezpečit stacionární ekonomiku?

 

Ad a) Co má nebo nemá ekonomicky růst?

Má nebo nemá růst počet obyvatel, zastavěná půda, spotřeba vody, těžba a spotřeba paliv, výroba a spotřeba energie, oceli, aut, cementu, kyseliny sírové, počítačů, vystavěných bytů, ND, HNP, HDP? Můžeme doplnit i mnohé další indikátory výroby, resp. spotřeby.

Pokud jde o počet obyvatel, lidstvo má šanci přežít jen při stabilizovaném mírně klesajícím počtu obyvatel. Toho lze dosáhnout jednak stabilizací porodnosti (prostá reprodukce počtu obyvatel žádá průměrně 2,1 dítě na ženu) a stabilizací úmrtnosti. Zde je situace jednoznačná. Moderní, ale i mnohé rozvojové státy vykazují dlouhodobě klesající porodnost, často i citelně pod úroveň prosté reprodukce 2,1 dítěte na ženu, i klesající úmrtnost.

Zdá se, že nastoupit trend klesající porodnosti není obtížné, byť setrvačností, zejména prodlužováním střední délky života, počet obyvatel planety Země může vystoupat ještě ze stávajících asi 7 miliard na asi 9 miliard. Dosáhnou-li lidé určité míry uspokojování svých základních hmotných potřeb, obvykle charakterizované překonáním bídy, a určité vzdělanosti, zejména žen, sami vesměs omezují porodnost s cílem si příslušnou životní úroveň udržet, neboť se při větším počtu dětí udržuje těžko. Tento trend zásadně usnadňuje současná, prakticky všeobecná dostupnost antikoncepce a stále širší dostupnost potratu při nechtěném otěhotnění do tří měsíců od početí. Problémem zůstává jen náboženské tmářství, byť nízký počet dětí se prosazuje i v silně religiózních státech, kde náboženství zakazuje potraty a nejednou i antikoncepci. Jde zejména o státy, kde dominuje křesťanství nebo islám.

Problém je, že stávající pokles porodnosti nepředstavuje vzhledem k řadě dalších okolností udržitelný trend. Porodnost v řadě států včetně ČR klesla hluboko pod reprodukční hranici průměrného 2,1 dítěte na ženu, v důsledku čehož tyto státy, resp. národy začínají vymírat. Že například sousední ekonomický prý velmi pspěšné Polsko s reprodukcí v průměru 1,1-1,2 dítěte na ženu je na tom ještě hůř, je slabá útěcha. Statisticky se přitom může dlouho zdát, že tomu tak není, prodlužuje-li se průměrná délka života.

Problém vymírání zesiluje prudký nárůst civilizačních nemocí (jen zčásti jde o důsledek prodlužování střední délky života, skutečnosti, že se v minulosti lidé rozvinutí těchto chorob málo dožívali) a slábnutí vitality populace, jež zpětně přispívá ke klesající porodnosti.

Doplňovat klesající počet obyvatel řady vyspělých států imigrací z rozvojových států nebo z méně rozvinutých vyspělých států je sice možné, ale může nést a často také nese problémy tolerance národnostní, náboženské, kulturní a další. Mnozí přistěhovalci se nesžívají s většinovou populací, vytvářejí uzavřené komunity i gheta. Při špatně nastavených pravidlech tzv. politiky multikulturalismu může docházet i k šikaně domácí většinové populace ze strany některých původem přistěhovaleckých menšin i k růstu nacionalismu, viz vítězství v roce 2014 nacionalistických stran ve volbách do Europarlamentu ve Francii, Velké Británii apod.

V oblasti imigrace by mělo platit, že se tolerují jazykové, národní, náboženské a kulturní odlišnosti imigrantů, ale imigranti jsou povinni respektovat stejná práva většinové populace. Narůstající šikana příslušníků většinové populace imigranty, občas skandálně potvrzovaná i justicí některých západních států, je cestou do pekla, o podpoře genocidy původního obyvatelstva ze strany vyspělých států nemluvě (Kosovo).

Pokud jde o zastavěnou půdu, je zde situace jednoznačná. Zábory další půdy je nutné minimalizovat a co nejdřív zcela zastavit. Nutné je zbytné stavby odstraňovat a rekultivovat zpět na půdu, o rekultivacích půd devastovaných těžbou nerostných surovin a paliv nemluvě. V tomto směru je situace v ČR dlouhodobě neudržitelná. Útěcha, že mnohé vyspělé západní státy s půdou hospodaří ještě mnohem hůř, o rozvojových státech nemluvě, připomíná pověstný provaz v domě oběšencově. Pokud ale jednotlivé obce, kraje a státy soutěží v lákání zejména velkých investorů, nebývá o využití opuštěných průmyslových areálů (brownfields) zájem. Pak jde ochrana půdy před zábory obvykle stranou a mohou být na obtíž i samotné státní orgány ochrany půdy. ČR po roce 1989 patří ke špatným případům, byť rozsah odnímání půdy se v důsledku dlouhodobého krizového vývoje ekonomiky zpomalil.

Uplatňuje se i vliv stádia rozvoje. Na půdu bývá nejnáročnější stádium industriální. To je ale v ČR již minulostí. Zábory z titulu rozšiřování povrchových dolů (v ČR dlouhodobě asi třetina záborů zemědělské půdy) nebo vzniku nových přehradních jezer se zásadně snížily a budou se dál snižovat. Pozitivně se projevuje útlum hornictví pro vytěžení rozhodujících ložisek.

Pokud jde o spotřebu vody, je zde jednoznačný požadavek snižovat spotřebu vody, byť tato potřeba zní v různých regionech státu a zejména v různých státech světa různě naléhavě. Snižovat spotřebu vody by měla především výroba, dále služby. U domácností zůstává jen různě přísný požadavek neplýtvat vodou. V konkrétních podmínkách ČR se lze orientovat v zásadě na stagnaci spotřeby vody celkem na stávající úrovni, například roku 2013. Nelze považovat za přijatelné, aby v zájmu šetření s vodou lidé omezovali svou hygienu apod. Na druhé straně se jako velké plýtvání ukazuje praxe výstavby drobných soukromých bazénků, vyžadujících častou obměnu vody v nich.

V žalostném stavu je nakládání s dešťovými vodami, resp. jejich obvyklý odvod dešťovou kanalizací do vodoteče s dobrým hospodařením s vodou nesouvisí, o zvyšování povodňových vln v případě velkých srážek nemluvě. Dešťovou vodu je nutné maximálně zadržovat a využívat na závlahy, doplňování vodních nádrží ad.

Požadavek minimalizovat znečištění vod a čistit vzniklé odpadní vody v zásadě nezná výjimku. Jeho naléhavost ale roste s nebezpečností toho či onoho druhu znečištění příslušné vody a s klesající kapacitou samočištění jednotlivých recipientů. Pro čistotu vod nebezpečné aktivity, nejen těžba zlata kyanidovým loužením, nelze povolovat. Nelze opomíjet nové velmi nebezpečné druhy znečištění vod, jako jsou hormony, antibiotika ad.

Pokud jde o těžbu a spotřebu paliv, čeká lidstvo zásadní radikální změna – spíše rychlý než pomalý odchod od exploatace fosilních paliv. Lidstvo může pokračovat v exploataci ložisek fosilních paliv prakticky až do jejich vyčerpání, ale za cenu vyvolání tak zásadních klimatických změn, že je nejspíš nepřežije, popřípadě přežije za cenu zásadního zhoršení životních podmínek budoucích generací.

Otázka, čím fosilní paliva nahradit, byla analyzována v kap. 4. Stručně řečeno, stávající velmi vysokou a marnotratnou spotřebu paliv a energie ve většině vyspělých států včetně ČR je nutné nahradit zásadním snížením jejich spotřeby. Fosilní paliva bude nutné urychleně nahradit razantními úsporami ve spotřebě paliv a energie, dále energeticky, ekonomicky i ekologicky efektivními způsoby využívání obnovitelných a druhotných zdrojů paliv a energie a bezpečným využíváním jaderné energie včetně perspektivy termojaderné fúze, bez kterého se lidstvo ještě dost dlouho neobejde. Nebude to snadné, zvláště při stávající špatné dopravní politice velké části světa. Koexistence klasické velké energetiky s rozvíjející se malou energetikou na bázi obnovitelných zdrojů bude ještě celá desetiletí nezbytné.

Velkým problémem bude nedostatek ropy, která by měla být přednostně využívána pro potřeby chemického průmyslu, nikoliv jako palivo v motorech, zejména dopravních prostředků. Spíše brzký ropný zlom těžce zasáhne lidstvo v mnoha směrech. Nejen ČR se preferencí na ropná paliva náročné silniční a letecké dopravy odmítá na ropný zlom připravit. Je třeba vidět, že prosazovaná plynofikace dopravy z hlediska sílící klimatické změny proti ropným palivům nepředstavuje větší přínos.

Současná konjuktura exploatace tzv. břidlicového plynu v USA na problému nic podstatného nemění, byť časový horizont vyčerpání ložisek fosilních paliv může oddálit, nebude-li zastavena co by další spekulační bublina. Ať už jsou ekologické následky těžby břidlicových plynů více nebo méně negativní, protože při exploataci břidlicového plynu uniká metan a při jeho spalování vzniká oxid uhličitý, boj proti klimatickým změnám zvládnutí těžby břidlicového plynu (podobně těžba ropy z břidlic) ztěžuje a naději lidstva na přežití sílících klimatických změn snižuje.

Problém těžby jaderných paliv uranu a thoria komplikují doprovodné ekologické škody. Těžbu uranu loužením pro zásadní závadnost pro podzemní vody nelze povolovat. Ale i těžba uranu a thoria více méně klasickými hornickými technologiemi vyžaduje náročné zpracování v úpravnách, jež představují citelné riziko pro okolní životní prostředí, o rizikovosti ozáření horníků v uranových dolech nemluvě. Slevovat z požadavků na jejich bezpečný a ekologicky málo závadný chod nelze.

Pokud jde o těžbu a spotřebu nerostných surovin mimo paliva, lze je rozdělit na kovy, stavební suroviny a ostatní. Možnost recyklovat kovy je vysoká. Přechod na stacionární ekonomiku je zde nutný a relativně snadno realizovatelný, s výjimkou potřeby omezit konzumerismus ve hmotné spotřebě, viz kap 5. Musí se dál zdokonalovat využívání odpadů jako druhotných surovin a omezovat spotřeba příslušných primárních nerostných zdrojů. Zásadní otázkou se stane, čím nahradit docházející ropu nejen jako palivo pro motory, ale zejména jako surovinu pro chemický průmysl.

Také spotřebu primárních stavebních surovin lze zásadně snížit zásadním zvýšením recyklace stavebních odpadů. Nízký zájem o recyklaci stavebních surovin v ČR způsobuje zejména velmi nízké zdanění těžby primárních stavebních surovin, stále ne dost vysoké poplatky za uložení odpadu a tolerance tzv. objektivních škod starým i novým občanským a až do jeho zrušení k 31. 12. 2013 i obchodním zákoníkem, takže ekonomické stimuly pro recyklaci stavebních odpadů zůstávají nízké. Zvýšení úhrad za těžbu nerostných surovin v ČR od 1. ledna 2016 nekryje ani inflaci proti roku 1991, kdy byly úhrady uzákoněny.

Ostatní je značně rozsáhlá a nesourodá skupina surovin. I zde platí, že je nutné v prvé řadě minimalizovat potřebu využívání primárních surovin a to jak snižováním potřeby, tak zásadním zvyšováním využívání odpadů jako druhotných surovin a omezováním tak čerpání surovin primárních. Významnou roli by měla hrát další miniaturizace mnohých výrobků a prodlužování jejich životnosti, což se ale značně příčí tržní ekonomice. Obrat se zvyšuje mimo jiné zkracováním doby životnosti mnohých výrobků, v rozporu s potřebou udržitelného vývoje.

Jestliže plochy zabrané těžbou, výstavbou a dalšími nešetrnými lidskými aktivitami je možné reálně vyjadřovat například v hektarech, použití jednotek hmotnosti při vyjádření množství těžených nerostných surovin nestačí. Stejné množství těžené horniny obsahující surovinu může znamenat jak 1 % vytěžené suroviny, tak 90 % vytěžené suroviny. Sledovat se musí nejen vlastní těžba, ale i jí provázející skrývka a hlušina, resp. odvaly. Odvaly jsou ale zpravidla i problémem výstavby větších fyzických tunelů a větších terénních úprav v rámci investiční výstavby. Smutnou skutečností zůstává dominující nevyužívání ornice, samostatně skrývané v rámci záborů zemědělské i nezemědělské půdy, pro nezájem.

Jako příklady profilujících výrobků jsem uvedl výrobu oceli, cementu, kyseliny sírové, počítačů a vystavěné byty. Jde samozřejmě o značné zjednodušení. Ocel a cement jsou typičtí zástupci objemově a energeticky náročných materiálů, vyráběných často z primárních surovin. Relativní i absolutní snižování jejich spotřeby je nutné. Řešit je ale nutné v prvé řadě poptávkovou stranu, resp. vysoká poptávka vyvolává vysokou nabídku. Naopak auta, zejména osobní, a počítače jsou typickými představiteli spotřebních předmětů. Zatímco osobní auta ve svém úhrnu představují vysokou zátěž životního prostředí při výrobě a zejména při svém užívání a jsou typickým ukazatelem neudržitelnosti, počítače naopak jsou materiálově a energeticky nenáročné, přičemž umožňují lidem rozsáhlé aktivity včetně vzdělávacích a sebevzdělávacích. Není a zcela jistě nebude problém, aby každý dospělý občan měl k disposici osobní počítač, byť na místo klasického počítače to bude nejspíš note book či tablet. Problémem zůstává, že se počítače v Číně a v dalších asijských státech vyrábí vesměs v hrubě závadných pracovních provozech ohrožujících zdraví svých pracovníků a že některé suroviny potřebné pro výrobu počítačů se získávají značně závadnými způsoby.

Ve výrobě aut čeká vyspělé státy významné snižování. Stávající hypertrofie silniční dopravy vede v mnoha směrech do slepé uličky. Podmínkou je minimalizace dopravních potřeb společnosti a zásadní rozvoj veřejné, zejména kolejové dopravy po vzoru Švýcarska.

Auta byla zvolena jako typický indikátor konzumní společnosti. Lze místo nich zasadit i řadu jiných indikátorů. Lze o nich říci mnohé podobné, byť ničivost automobilismu patří k nejhorším ekologickým, bezpečnostním a urbanistickým negativům moderního rozvoje lidstva.

 

Ad b) vyspělé versus rozvojové státy

Pro ekonomicky vyspělé státy je vysoce aktuální snižovat ekonomický výkon, neboť jsou schopny při rozumném rozdělování nově vytvářených hodnot uspokojit základní hmotné potřeby všech svých obyvatel a zajistit jim základní sociální jistoty, aniž by byla omezena možnost jejich relativně všestranného rozvíjení se. Většina rozvojových států ale ani při rozumném rozdělování nově vytvářených hodnot není s to uspokojit základní hmotné, sociální a kulturní potřeby svého obyvatelstva. Určitý ekonomický růst je u nich dosud nutností, mimo jiné k překonání bídy.

Zahraniční obchod konkrétní ekonomické struktury více nebo méně modifikuje. Protože ale k udržitelnosti patří také udržitelnost finanční (jednotlivé státy by se neměly výrazněji zadlužovat), lze zde od mezinárodní dělby práce v zásadě abstrahovat. V konkrétní politice ale taková abstrakce být nemůže.

Pokus části politiků vyspělých kapitalistických států v minulosti s odkazem na Limity růstu vnutit rozvojovým státům nulový růst byl od nich velice pokrytecký, v intencích ekologického neokolonialismu. Problém je ale podstatně složitější. Zásadním problémem zůstává struktura ekonomického růstu ve světě: zjevně neudržitelně se vyvíjí ve vyspělých i v rozvojových státech. Obrovské jsou náklady na zbrojení a války, dochází ke zjevně neudržitelné příjmové polarizaci, v dopravě je prosazována intenzivní silniční doprava bez ohledu na její neudržitelnost, pokračuje kácení tropických deštných pralesů, mimo jiné pro scestné potřeby výroby biopaliv v rámci ekologizace energetiky vyspělých států, rozšiřování monokulturních plantáží, mnohé doly v rozvojových státech jsou bezpečnostně, ekologicky i jinak hrubě závadné, v mnoha státech světa včetně ČR chátrají významné části technické infrastruktury atd.

Všechny státy světa přitom společně prosazují zjevně neudržitelnou politiku levné mezinárodní veřejné dopravy (osvobození od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energií) a velmi levné dopravy vodní a letecké (osvobození od placení spotřební daně za pohonné hmoty), co by pochybnou podporu exportu a nově i cestovního ruchu. Obojí chrání archaické, leč zatím nedotknutelné mezinárodní mnohostranné smlouvy, často charakteru zvykového práva. V případě letecké dopravy jde o tzv. chicagskou konvenci z roku 1944.

Stejného druhu je cíl Evropské unie (EU) zajistit „maximální levnou mobilitu občanů, zboží i kapitálu.“ Politika levné dopravy stimuluje vysokou dopravní náročnost, dopravně náročné územní rozmístění výrobních i nevýrobních aktivit a tím i vysokou závadnost dopravy, a také rozvrat ekonomik regionů.

Ve světě je často chráněna i politika levné energie, surovin a potravin, monokulturního exportního zemědělství, přednostního rozvoje národohospodářsky velmi nákladné a závadné silniční dopravy, odmítání účinnějších opatření na snížení emisí skleníkových plynů ad.

Dlouhodobě černou kapitolou rozvoje lidstva je léčba mezinárodními finančními institucemi, ovládanými ponejvíce USA – Mezinárodním měnovým fondem (MMF), Světovou bankou (SB), Světovou obchodní organizací (WTO). MMF a SB vesměs prosazují úspory v beztak podvyživeném školství, zdravotnictví a základním sociálním zabezpečení, pokud v mnohých státech vůbec je, a tím i prohlubování bídy, největšího ničitele životního prostředí a největšího nositele neudržitelného vývoje. Podobně působí vnucování přednostního rozvoje národohospodářsky velmi nákladné silniční dopravy (výsledkem jsou i protesty proti rušení dotací pohonných hmot, ač by takové dotace neměly vůbec vzniknout) a monokulturního zemědělství (plantáží) na úkor drobných polí, které v rozvojových státech živí většinu obyvatel venkova, i na úkor zbylých tropických deštných pralesů. Zdůvodňování takových a podobných úspor potřebou udržitelných veřejných rozpočtů při pokračujícím odírání rozvojových států státy vyspělými a vnucování jim snižování přímých daní patří k velkému cynismu v režii světového finančního kapitálu. Boj za svobodný ničím neomezovaný obchod včetně snižování beztak nízkých cel v režii nejen WTO je, stejně jako politika levné dopravy, bojem za likvidaci relativní soběstačnosti jednotlivých regionů a za zvyšování dopravní náročnosti reprodukčního procesu. Rozumné hospodaření veřejných rozpočtů nemá být tímto zpochybňováno.

Předpokladem obratu je, že vyspělé státy přestanou rozvojové státy ožebračovat, od vedení otevřených i skrytých válek včetně podpory terorismu a následného předstírání boje s terorismem proti rozvojovým státům přes udržování nespravedlivé mezinárodní dělby práce, embargování špičkových technologií včetně politiky ochrany duševního vlastnictví na léky až po odpuštění četných dluhů. Vyspělé státy by také měly urychleně zakázat četné spekulace na finančních trzích, neboť ožebračují prakticky celý svět včetně jich samotných. Položka HDP finanční sektor a zejména její část - zisky z finančních spekulací - patří ve vyspělých státech k významným částem HDP. Vzniká odíráním materiální výroby a zejména rozvojových států. Analýza je zde ale obtížná, resp. disponibilní statistiky jsou zde zjevně nedostatečné.

Jan pro ilustraci, legálně vyvezené zisky zahraničních společností z ČR do zahraničí se v roce 2013 odhadují mezi 250-300 mld. Kč.

Rozvojové státy se musí orientovat přednostně na zabezpečování uspokojování základních potřeb svého obyvatelstvo. Není to snadné, když svět vesměs žádá maximální růst exportu, nejednou i na úkor zabezpečování výživy vlastních obyvatel. Plně to potvrzují i zkušenosti zdaleka nejúspěšnější Číny, která se díky Tengovým reformám stala dlouhodobě nejrychleji se rozvíjejícím a dnes už i ekonomicky absolutně (ne ale na obyvatele) druhým nejsilnějším státem světa. I když bylo obyvatelstvo vesměs vyvedeno z bídy, mnoho Číňanů nadále zůstává značně chudých, základní sociální zabezpečení v Číně se teprve zavádí, environmentální cena čínských úspěchů je v řadě regionů Číny včetně metropole Pekingu zjevně neúnosná a mnohé regiony střední a západní Číny silně zaostávají za rozvinutými regiony na východě Číny.

Vlivné mezinárodní organizace jako je MMF, SB, WTO a NATO je nutno v zájmu pokroku lidstva zrušit. Úvahy o možnosti jejich efektivní transformace jsou mimo realitu.

 

6.1.3. Míra zespolečenštění ekonomiky

Nutností, která ale není vázána primárně na potřebu stacionární ekonomiky, je zespolečenštění některých klíčových odvětví ekonomiky. Jde zejména o:

  1.                   velký finanční sektor. Totiž, kdo ovládá velký finanční sektor, ovládá i ekonomiku. Bude-li i nadále velký finanční sektor v soukromém vlastnictví finanční oligarchie, nelze čekat vývoj k udržitelnosti, i kdyby jiné předpoklady byly příznivé.

Potřeba společnosti ovládnout velký finanční sektor má dvě roviny:

- zespolečenštění klíčových bank a dalších velkých finančních institucí,

- potlačení některých forem finančního podnikání – lichvy, hedgeových fondů ad. Velmi riskantní druhy spekulací nelze tolerovat. Spekulanty je nutné přiměřeně zdanit tzv. Tobinovou daní (podle ekonoma Jamese Tobina, jež se zdanění finančních transakcí začal domáhat v 60. letech 20. století), viz kap. 6.3., a hazardéry vykázat do heren a kasin. Totiž, v hernách a kasinech nadělají společnosti mnohem méně škod než na burze.

Nechávám stranou potřebu úplného zákazu hazardu. Jeho případná realizace může narazit na vznik černých heren včetně náhrady běžných heren prakticky neregulovatelnými hernami na internetu. Zásadní redukce počtu heren v ČR proti stavu v roce 2013 je ale nutná. Herny a kasina nemohou být všeobecně dostupná, resp. nemohou být tolerovány „na každém rohu.“ Otázkou je, zde je efektivní přistoupit k úplnému zákazu (prohibici) heren a kasin. I Vídeň jedno velké kasino má. Praha ale měla svého času přes tisíc heren.

Celkem vzato, současný svět zná asi jediný pozitivní příklad relativně účinné regulace finančního kapitálu, a to v Číně, byť ani Čína dosud nezavedla Tobinovu daň. Při velmi silném veřejném sektoru včetně veřejného sektoru v bankovnictví se Číně do značné míry daří regulovat finanční kapitál a jistě i proto se Čína velmi rychle rozvíjí. Doufejme, že se jí ho bude dařit účinně regulovat i v budoucnu a že ukáže světu cestu k racionálnější společnosti.

  1.                  odvětví technické infrastruktury (vodárny a je podmiňující vodní díla, vodovody a kanalizace bez přípojek a na ně navazující komunální čistírny odpadních vod, větší přehrady, ropovody a zásobníky ropy, elektrorozvodné a plynovodní sítě včetně zásobníků plynu, horkovody a parovody bez přípojek, dopravní cesty – silnice, železnice, vodní cesty, letiště, tratě metra, tramvají a trolejbusů, základní sítě spojů apod.), resp. těch jejich částí, které jsou dnes v soukromých rukou. Zespolečenštění je myšleno za náhradu a týká se jen vlastních sítí. Není důvod zespolečenšťovat přípojky všeho druhu, místní komunikace, železniční vlečky, lanovky apod. Ty se mohou efektivně rozvíjet v případě potřeby (zájmu) i v soukromém vlastnictví. Tento požadavek vychází zejména z celkové podmíněnosti efektivnějšího rozvoje společnosti efektivně fungující technickou infrastrukturou. Společnost nemůže tolerovat, aby v rámci honby za ziskem se zanedbávala údržba a opravy technické infrastruktury a ohrožovala se tak její funkčnost nebo aby monopoly soukromého vlastnictví technické infrastruktury neúnosně zdražovaly své reálně monopolní služby prakticky všem uživatelům.

Obdobného charakteru jsou některé další velké strategické podniky, v prvé řadě jaderné elektrárny. Pravda, vážné nehody měly jaderné elektrárny ve veřejném i soukromém vlastnictví, resp. přísný státní dozor nad jejich jadernou bezpečností je nutný vždy. Snaha šetřit na jaderné bezpečnosti za účelem zvýšení zisku může skončit hodně tragicky. Havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě v důsledku absence dostatečně vysoké hráze na ochranu před možnými vlnami tsuni ukazuje (šetřilo se), že soukromé vlastnictví jaderných elektráren je nevhodné. Tristní závěr vyšetřovací komise japonského parlamentu, že s ohledem na japonskou mentalitu by cca 40 let trpěné nedostatečné zajištění atomové elektrárny před vlnami tsuni stalo nezávisle na personálním obsazení, nechávám bez komentáře stejně jako skutečnost, že japonská elektrárna na západním pobřeží neměla žádnou ochranu proti případným vlnám tsuni.

Může jít ale i o velké doly, hutě, chemičky a jiné značně rizikové podniky, továrny na výrobu léčiv (obchod se zdravím nabývá nejednou drsných podob) apod. Nevhodné je i soukromé vlastnictví zbrojovek, protože přispívá k militarizaci, korupci a k válkám. Zbrojaři je prosazují s cílem zajistit odbyt svého zboží.

Míra socializace velkých průmyslových podniků je do jisté míry otevřená. Platí, že velké podniky mají společenský charakter, řídí je z velké části manažeři a že se tudíž nutně nevážou na soukromé vlastnictví výrobních prostředků, na rozdíl od podniků středních a zejména podniků malých.

Z vlastnického hlediska by se socializující ekonomika měla opírat kromě spíš silného než slabého státního sektoru i o podniky krajské, komunální, družstevní, neziskové a o živnostníky. Místo soukromých podnikatelů zůstává zejména v oblasti malých a středních podniků. Školství a zdravotnictví by mělo mít až na výjimky veřejný charakter. Výše uvedeným nemá být dotčen požadavek na jejich národohospodářsky efektivní fungování.

  1.                   Odvětví ekologické infrastruktury, tj. lesy, vodní toky a nádrže, zejména ty velké.

Požadavek odborné lesní veřejnosti znárodnit všechny lesy v Československu v letech 1945-48 byl motivován zejména dlouhodobým neutěšeným stavem lesů malých vlastníků. Stejný problém vyvstal po roce 1989 v důsledku restitucí lesů v lesích drobných restituentů. Rozumná společnost neprivatizuje a nerestituuje lesní půdu a lesy a postupně stávající soukromé lesy vykupuje. Mimo jiné uplatňuje i přednostní právo státu, krajů a měst na odkup lesů.

Veřejný sektor, zejména stát, by měl přednostně vykupovat lesy ochranné a lesy zvláštního určení, které mají zvýrazněné mimoprodukční funkce. Stát musí ve spolupráci s uživateli lesů veřejnými i soukromými vypracovat zásady hospodaření v lesích k pokrytí zvýšených požadavků na vybrané mimoprodukční funkce lesů. Tyto zásady obnáší dvě skupiny problémů: odlišný způsob hospodaření pro jednotlivé druhy lesů ochranných a zvláštního určení a úhradu možných ztrát (na produkci nebo ze zvýšených nákladů nebo obojí), které mohou odlišný způsob hospodaření v těchto lesích provázet.

Veřejný ani soukromý sektor nikdy plně neovládal vodní toky, jak nám velmi často připomínají ničivé povodně. Veřejná správa vodních toků je nutná.

Neméně nutná je ale i zásadní změna obsahu práce stávajících státních podniků Povodí a dalších správců vodních toků – od devastace vodních poměrů podle zásad nechvalné 200 let staré rýnské koncepce k jejich ochraně, renaturalizaci včetně posílení ekologických prvků protipovodňové ochrany – ochrany říčních niv, výstavby suchých poldrů, přestavby pevných jezů na jezy klopné a jezů zabijáků na jezy bezpečné atp. Podobně u vodních nádrží je nutné důsledně hájit veřejné zájmy, resp. nekázeň vodní dopravy nákladní i rekreační, rychlých motorových lodí, vodních lyžařů a dalších je nutné tvrdě postihovat. Vodní hospodářství bude vždy víceúčelové odvětví. Nalezení optima v něm mezi jednotlivými, zčásti protichůdnými požadavky nebude ani v budoucnu snadné.

Ve veřejném vlastnictví by měla být i zvlášť chráněná území, což by nemělo být v rozporu s jejich správou nejen orgány státní ochrany přírody a samosprávy, ale i různými spolky na ochranu přírody či konkrétní rezervace. Stát by si zde nezbytný vliv udržoval jednak prostřednictvím platného zákona o ochraně přírody a krajiny včetně jeho zásady nezcizitelnosti těchto pozemků do soukromého vlastnictví.

  1.                  Stát, usilující o udržitelnou ekonomiku, musí podporovat účast pracujících na řízení podniků, tzv. participaci.

Základem participace pracovníků musí být kvalitní zákoník práce, přísně chránící práva objektivně mnohem slabších pracovníků proti objektivně mnohem silnějším zaměstnavatelům. Stát musí podporovat činnost odborů, závodních rad pracujících v podnicích, kde nepůsobí odbory, družstva.

Družstevní myšlenka začíná v dílech utopických socialistů, pokračuje u K. Marxe a J. S. Milla. V. I. Lenin spatřoval socialismus mimo jiné jako „A systém civilizovaných družstevníků, jestliže vlastnictví výrobních prostředků je společenské a jestliže proletariát dosáhl třídního vítězství nad buržoazií – to je systém socialistický,“ viz 18, s. 704).

Jinou věcí je, že po Leninově smrti v SSSR a později i v dalších státech reálného socialismu došlo k většímu či menšímu postátnění řízení družstev, což snížilo demokracii jejich vnitřního života a jejich efektivnost.

Stát by měl podporovat i další formy participace pracovníků. Je přitom třeba počítat, že zejména pracovníci podniků, kteří se více či méně přímo či nepřímo živí poškozováním životního prostředí, budou v prvé řadě hájit svůj chléb jak při veřejném, tak při soukromém vlastnictví výrobních prostředků.

Nelze bagatelizovat problematické zkušenosti jugoslávských OOURů, samostatných základních výrobních jednotek práce. Základem možné podnikové samosprávy nemůže být dílna, ale musí jím být podnik jako celek.

Nutností je silné postavení inspekčních orgánů všeho druhu – bezpečnosti práce, hygienické služby, jakosti potravin, obchodní inspekce, inspekce životního prostředí, drážní a jiné dopravní inspekce atd.

  1.                   Potřebám udržitelného vývoje je nutné přizpůsobit i právní formy podniků. Je neúnosné, když četné podniky neziskového charakteru mají právní formu společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti, tj. podle občanského zákoníku mají vytvářet zejména zisk. Všechny tyto podniky by měly mít ze zákona veřejně prospěšný charakter a právní formu veřejné příspěvkové organizace, v případě finanční soběstačnosti těchto organizací pak formu státního, krajského či komunálního podniku (Lesy ČR). Finančně soběstačné podniky ale nemohou mít povinnost zveřejňovat své hospodářské smlouvy a zvýhodňovat tak soukromé konkurenční podniky.

Jde o školská zařízení všech kategorií (zainteresovanost na zisku je pro kvalitu vzdělávání zhoubné), o zdravotnická zařízení s výjimkou podniků zákroků pro krásu (v zásadě žijí z plateb zdravotních pojišťoven, tj. z peněz veřejného zdravotního pojištění), o podniky - zařízení sociální péče (dosahování zisku na úkor péče o potřebné je zjevně nežádoucí), o podniky veřejné dopravy (kvalitní plnění společenské objednávky je důležitější než dosahování zisku, při respektování finančního plánu příslušného podniku), o podniky kultury (kritérium zisk vede nejčastěji k pokleslé kultuře), o podniky masového sportu (kritérium zisku činí mnohý masový sport nedostupným pro sociálně slabší část populace), o podniky působící v odvětvích technické (organizace státních investorů typu Ředitelství silnic a dálnic co by hlavní státní investor do dálnic a silnic 1. třídy nemůže mít formu akciové společnosti) či ekologické infrastruktury apod.

 

6.2. Administrativní nástroje prosazování udržitelného vývoje

 

Disponibilní nástroje prosazování ekonomického pilíře udržitelného vývoje se příliš neliší od nástrojů používaných v běžné ekonomice. Určitou odchylkou je klíčový nástroj státní politiky ochrany životního prostředí i udržitelného vývoje - rozsáhlé používání ekologických norem. V mnohém se podobají různým technickým normám (nejblíže k technickým normám mají normy přípustného obsahu některých chemických látek v produktu, např. síry v uhlí či topném oleji, dusičnanů v pitné vodě, olova v benzínu, ftalátů nejen v hračkách pro děti atd.), ale mají i svá specifika. Jde zejména o následující typy ekologických norem:

 

  1.       Emisní normy

Emisní normy udávají, jak vysoké emise té či oné škodliviny jsou přípustné u té či oné skupiny zdrojů antropogenního znečištění. Mohou se vyjadřovat v tunách (t), v miligramech na metr krychlový (mg/m3) vypouštěného znečištěného vzduchu nebo vody, lze použít i další fyzické jednotky jejich měření. Stát nebo nadnárodní uskupení typu EU je stanovuje s určitým předstihem, aby znečišťovatelé měli čas přijmout opatření k jejich dodržení. Stanovují se obvykle jako určitý politický kompromis, s přihlédnutím k materiálním možnostem a nákladnosti jejich zabezpečení. Užitečné je při přípravě jejich stanovení komunikovat se všemi hlavními hráči, aby se předešlo přehmatům, které mohou používání emisních norem kompromitovat.

Stanovování a důsledné vymáhání dodržování emisních norem je základním administrativním nástrojem prosazování ochrany životního prostředí i udržitelného vývoje. Jestliže se v řadě regionů podařilo významně zlepšit čistotu ovzduší a vod, pak je to v prvé řadě díky zavádění stále přísnějších emisních norem znečištění pro základní skupiny znečišťovatelů a více méně důsledného vymáhání jejich dodržování.

 

  1.       Imisní normy

Imisní normy říkají, jak vysoké koncentrace těch či oněch škodlivin jsou přípustné v přízemní vrstvě ovzduší, ve vodních tocích či nádržích, v půdě. Mohou být odvozeny jako politický kompromis (můžou i směřovat k optimalizaci procesu znečišťování z hlediska vznikajících škod, ale ty obvykle nejsou vyčísleny a tudíž se z nich nedá vycházet), nebo mohou být zacíleny na ochranu lidského zdraví (tzv. hygienické normy, při jejichž dodržování by nemělo docházet k poškozování zdraví lidí, přitom přísnější mohou být stanoveny pro nemocnice či školy), na ochranu ekosystému (při jejich dodržování by nemělo docházet k narušování přírody, zejména přírody živé), na ochranu lázní či na ochranu památek. Devastace některých památek vysokými koncentracemi oxidu siřičitého je tristní, viz minulé ohrožení gotického chrámu v Kolíně n. Rýnem.

Charakter imisních norem mají také normy přípustného obsahu těch či oněch škodlivin v těch či oněch výrobcích, klasicky v potravinách nebo v pitné vodě. Snižování přípustného obsahu síry ve spalovaném uhlí či topných olejích a mnohé jiné jsou efektivním nástrojem ochrany životního prostředí. Je ale třeba hlídat, zda látky nahrazující například olovo v automobilových benzínech nezpůsobují větší škody na zdraví lidí než dříve přidávané olovo. Takových hrozeb je řada. Patří sem i známý spor o efektivnost stáčení nápojů do vratných či nevratných obalů či používání nádobí na opakované použití s mytím po každém použití nebo nádobí z plastických hmot na jedno použití.

Určitým problémem bývá, že samotné stanovení a dodržování platných emisních norem ještě nezaručuje dodržování norem imisních, je-li v dané lokalitě znečišťovatelů hodně nebo pokud jsou v ní špatné rozptylové podmínky. Klasicky jde o průmyslové aglomerace s vysokou koncentrací dolů, hutí, oceláren, chemiček apod. či v okolí silnic s intenzivní silniční dopravou. Inverzní polohy bývají na smogy podstatně náchylnější než polohy dobře větratelné. Přijímání regulačních opatření zejména vůči velkým znečišťovatelům ovzduší pro případ výskytu smogové situace je oprávněné. Protože se ale v 90. letech podařilo zásadně snížit znečišťování ovzduší z velkých zdrojů a tím i omezit výskyt smogu a na smogu se dnes v mnohem větší míře podílí zdroje malé (lokální topeniště a zejména silniční doprava), možnosti omezování výskytu smogů pomocí výstražných smogových a regulačních systémů se významně snížily. Výstražné smogové systémy jsou určeny též lidem. Zejména nemocní a staří lidé a děti by v době smogu měli omezit svůj pohyb venku a fyzicky namáhavé aktivity.

 

  1.       Depozitní normy

Depozitní normy říkají, kolik těch či oněch škodlivin, zejména tuhých emisí, může spadnout na jednotku venkovní plochy. V tomto smyslu doplňují imisní normy, kterým se hodně podobají. Historické názvy „černý kraj“ (území silně zatížené těžbou a spalováním černého uhlí, kde dochází k rozsáhlým spadům tuhých znečišťujících látek) nevyžadují komentář. Podobně bývalo bílo kolem vápenek a cementáren, než počátkem 70. let se na nich začala v ČSSR instalovat první generace filtrů na prach.

 

  1.       Územní normy

Územní normy se stanovují k ochraně určitého území před nežádoucími lidskými aktivitami. Známe více typů územních norem – z důvodu:

- přírody (zvlášť chráněná územní všech kategorií, tj. velkoplošné národní parky a chráněné krajinné oblasti CHKO, a maloplošné národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní památky, památné stromy). Přírodní parky bývají plošně větší, ale obvykle nejde o velkoplošná zvlášť chráněná území,

- ochrany zdrojů pitné vody (pásma hygienické ochrany vod PHO, dnes jen 1. a 2. stupně), kde jsou z důvodů ochrany čistoty vody zakázány další rizikové činnosti. Tzv. vodárenské přehradní nádrže jsou zahrnuty v PHO 1. stupně),

- chráněné oblasti přirozené akumulace vod CHOPAV povrchové (cílem je zlepšovat podmínky pro přirozenou akumulaci vod) a podzemní, které mají charakter ochrany zásobáren pitné vody,

- ochrany lázní (kromě vlastních lázní včetně možných minerálních pramenů či ložisek léčivých rašelin apod. jde i o ochranu lázeňských parků a okolních lázeňských lesů),

- ochrany rekreačních lesů (parky, městské a příměstské lesy, lesy významných rekreačních oblastí),

- charakter územních norem má také jak základní, tak zvýšená ochrana zemědělské půdy, podobně ochrana lesů, ochrana vodních toků, niv ad.

- chráněná ložisková území (za účelem nezkomplikovat možnou budoucí těžbu příslušných ložisek nerostných surovin a paliv),

- ochranná pásma před negativními ekologickými vlivy, zejména z provozů značně závadných (velké povrchové, ale také hlubinné doly a lomy, velké hutě, velké chemičky, komunikace s intenzivní silniční dopravou) nebo značně rizikových činností (atomové elektrárny, velké chemičky, skládky a jiná úložiště odpadů, zvláště pak nebezpečných odpadů, různá odkaliště ad.). V ochranných pásmech bývá zakázána bytová a další výstavba, resp. území se ponechává s tím, že v případě havárie v něm více méně nebudou lidé a tím ani nedojde k větším újmám na zdraví lidí. Mají zmírnit negativní dopady případné havárie nebo běžného znečišťování ovzduší na okolí, zvláště pak na obytnou zástavbu, školská a zdravotnická zařízení. Často se do nich umísťuje ochranná izolační zeleň, záchytné nádrže (v případě úniku škodliviny ji mají zadržet a zabránit znečištění vodního recipientu) ad. Příslušný stavební úřad je stanoví nejpozději při vydávání kolaudačního rozhodnutí.

            Obce a města v ČR mohou vyhláškou omezit provoz silničních motorových vozidel ve zvláště chráněných územích dle zákona č 114/1992 Sb., lázeňských místech a v lokalitách, kde došlo k překročení některého z platných imisních limitů dle zákona o ochraně ovzduší (nízko emisní zóny). Problémem je, že takové omezení nelze dost dobře nařídit, pokud není k disposici objízdná trasa, což se stává často.

Podstatné je, že územní normy stanovují ve vymezeném území určitý ochranný cíl a stanovují základní typy opatření k jeho dosažení. Speciální opatření pak stanovuje obvykle konkrétní správní akt, kterým se příslušná územní norma uzákoňuje. Tato opatření mohou být dvojí: zákaz či omezení těch či oněch rušivých aktivit a podpůrná opatření na udržení příslušných přírodních a dalších hodnot. Podpůrnými opatřeními mohou být v územích se zvláštní ochranou přírody opatření k likvidaci nepůvodních, zejména invazních druhů rostlin a živočichů, nežádoucích staveb aj.

            Významným administrativním nástrojem využití území je územní plán, který lze charakterizovat jako určitou společenskou dohodu - kompromis - o způsobu využití toho či onoho území, povýšenou příslušným schvalovacím orgánem na závazný právní akt. Územní plán se stanovuje pro určité území, obvykle na 10 let. V rámci řešeného území stanovuje území vymezená plně nebo převážně bydlení, školám, zdravotním zařízením, průmyslové výrobě, zemědělské výrobě, službám, dopravě, rekreaci, ochraně přírody apod. V územním plánu se dále rozlišují základní obory dopravy, průmyslových zón, obytných zón, tzv. transformační území (jejichž funkce se má zásadně změnit) a další. Územní plán může, ale nemusí být nástrojem účinné ochrany životního prostředí. Záleží na cíli stanovení územního plánu, na kvalitě jeho zpracování a na ochotě společenské reprezentace ho respektovat. K územnímu plánu nelze přistupovat jako k trhacímu kalendáři v zájmu hladké realizace různých, často pochybných podnikatelských záměrů či do něj prosazovat zjevně škodlivé záměry. Územní plán Prahy z roku 1999 je jen jedním z mnoha negativních příkladů nevyužívání a zneužívání možností územního plánování v ČR, totéž platí pro jeho mnohé pozdější změny. Hrozí přitom, že nový „metropolitní“ územní plán Prahy bude ještě horší.

 

  1.       EIA, SEA

            Významným nástrojem předcházení ekologických problémů je proces posuzování vlivů na životní prostředí projektů, tzv. EIA. EIA je odborná expertýza, jejím úkolem je odhalit možné negativní ekologické vlivy realizace příslušného záměru a navrhnout opatření k jejich zmírnění, popř. doporučit nerealizaci projektu, jehož negativní vlivy na životní prostředí nelze efektivně zmenšit na přijatelnou úroveň.

            Povinnost vypracovat EIA platí jen pro záměry s významným potenciálním negativním dopadem na životní prostředí. Není důvod dělat administrativně a časově relativně náročnou EIA na projekty s malým či nulovým potenciálním negativním vlivem na životní prostředí. Výčet projektů, které buď závazně, nebo po předběžném vyhodnocení podléhají procesu EIA, udává zákon č. 100/2001 Sb. v platném znění. Známe tzv. jednoduchou EIA a plnou EIA. Východiskem procesu EIA je oznámení investora a následné zveřejnění projektu (investičního záměru) s jeho stručným popisem příslušným orgánem státní správy. Ten po té, s přihlédnutím k reakci veřejnosti, rozhodne, zda toto oznámení stačí (u bezproblémových nebo málo problémových projektů, s kterými nemá veřejnost problém, napíše příslušné dobrozdání) nebo se uskuteční plná EIA. Plná EIA se vždy uskuteční, pokud její uskutečnění vyžaduje bez výjimky zákon. Plná EIA zahrnuje vypracování dokumentace vlivů na životní prostředí (vypracuje nebo nechá si vypracovat na své náklady předkladatel příslušného projektu investičního záměru), posudek na tuto dokumentaci (vypracuje kvalifikovaná osoba, určená a placená příslušným orgánem státní správy (v ČR Ministerstvo životního prostředí nebo kraj), veřejné slyšení k záměru (kromě zákonem stanovených orgánů státní správy a samosprávy se k předložené dokumentaci a k posudku na tuto předloženou dokumentaci může vyjádřit každý občan a každá nevládní organizace a vznést své připomínky a požadavky) a stanovisko příslušného orgánu státní správy. Vyjádření, resp. připomínky veřejnosti, stejně jako připomínky dotčených orgánů státní správy a samosprávy, je gestor EIA povinen řádně vypořádat. Po té vydá souhlasné (obvykle s řadou podmínek) nebo nesouhlasné stanovisko MŽP nebo kraje. Stanovisko je jedním z podkladů pro následné řízení o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení. Ve slušné společnosti se podmínky stanoviska v dalších stupních projednávání příslušného investičního záměru respektují.

            Kromě projektové EIA existuje také posuzování vlivů na životní prostředí koncepcí a územních plánů, tzv. SEA. Její procedura je podobná jako u projektové EIA. Uskutečňují se vždy pod patronací MŽP.

            Existuje oprávněný požadavek rozšířit proces SEA i na možné sociální a ekonomické dopady realizace navrhovaných koncepcí. V praxi ČR se tak vesměs neděje, jistě i proto, že v mnoha případech není uspokojivě zvládána ani základní, tj. ekologická část SEA, a také proto, že v ČR takto rozšířenou SEA zákon nevyžaduje.

            EIA i SEA by měla pomoci vylepšit předkládané projekty. Obvykle tak činí, pokud se konají řádně. Pokud se falšují ve prospěch předkladatele, jak se v ČR běžně děje u EIA staveb dálnic a s nimi spjatých koncepcí, představuje jen pro všechny dlouhou, více méně byrokratickou proceduru s pozitivním efektem často blízkým nule.

            Stanovování a prosazování v praxi těch či oněch emisních, imisních, depozitních a územních limitů (norem), územních plánů a konání procedur EIA a SEA vyžaduje kromě jejich uzákonění také zřízení příslušných orgánů státní správy, které bdí nad jejich dodržováním a za zjištěné delikty nařizují nápravná opatření, udílejí pokuty a další sankce a v krajním případě i zastavení provozu příslušného podniku.

 

6.3. Ekonomické nástroje prosazování udržitelného vývoje

 

            Ekonomické nástroje prosazování udržitelného vývoje můžeme rozlišit na tradiční (veřejné rozpočty včetně veřejných účelových fondů, daňovou soustavu, úvěrovou soustavu a pojištění) a specifické. Specifickými jsou zejména tzv. ekologická daň, poplatky za znečišťování životního prostředí, poškozování a využívání přírodních zdrojů a tzv. obchod s povolenkami na emise. Protože se od tradičních ekonomických nástrojů politiky liší hlavně předmětem, na které jsou zaměřeny, budu je rozebírat v rámci jejich rozboru.

 

6.3.1. Veřejné rozpočty

Veřejné rozpočty zahrnují veřejné rozpočty a veřejné účelové fondy, tj. státní rozpočet, rozpočty státních účelových fondů včetně možných fondů zdravotního a sociálního pojištění, rozpočty územních samosprávních celků a jejich účelové fondy, rozpočty obcí a měst a jejich účelové fondy a v nadstátních celcích jako je EU i rozpočet a fondy EU. Rozpočty státních a polostátních firem a bank nejsou zahrnovány do soustavy veřejných rozpočtů, byť je mohou ze svých zisků dotovat.

Problém veřejných rozpočtů je známý již od dob existence prvních států. Platí pro ně, že by měly zajišťovat především veřejné potřeby, které není s to efektivně nebo vůbec zabezpečit aktivita lidí, ať už v rámci samozásobitelství (především v otrokářské a feudální společnosti) nebo trhu (zejména za kapitalismu). Tradičně šlo zejména o obranu, bezpečnost a státní správu. Postupně přibývaly i další veřejné potřeby financování – rozvíjející se školství, zdravotní péče, věda, sociální zabezpečení, efektivní rozvoj ekonomiky, ochrana životního prostředí ad. Ve středověku byla běžná praxe, že část veřejných zájmů (vzdělávání) zajišťovala církev, které byl za tím účelem dlouhodobě pronajímán (ne darován) k tomu potřebný majetek.

Objem veřejných rozpočtů je dán zejména společenskými potřebami a ekonomickými možnostmi společnosti. Lze se důvodně domnívat, že potřeby veřejného financování v udržitelné ekonomice a společnosti budou vysoké.

Veřejné rozpočty i veřejný sektor by měly hospodařit přinejmenším v dlouhodobém časovém měřítku vyrovnaně. Z hlediska vyrovnanosti hospodaření to v případě hrozícího deficitu znamená buď zvyšovat daně a nástroje jim podobné, nebo snižovat výdaje veřejných rozpočtů. V obou případech zůstává zásadní otázka, které daně zvyšovat či které výdaje veřejných rozpočtů snižovat. Lze tak činit jak v souladu, tak v rozporu s potřebami udržitelného vývoje. V praxi se tak děje jak v rozporu (například snižování výdajů na sociální oblast, školství, zdravotnictví atd.), tak v souladu s potřebami udržitelného vývoje.

V kapitalistické praxi se běžně uplatňuje politika masového zadlužování veřejných subjektů, končící občas jejich bankrotem, včetně bankrotu toho či onoho státu, viz Řecko posledních let.

Hospodaření státního rozpočtu ČR s dlouhodobým deficitem cca 100 mld. Kč za rok je zjevně dlouhodobě neudržitelné. Jde o bankrotářskou politiku, která může skončit v dluhové pasti, z které budou jen bolestné nebo žádné cesty, viz Řecko a další. Léčení MMF, Evropskou centrální bankou ECB a EU je k nepřežití.

Průměrný dlouhodobý deficit státního rozpočtu ČR cca 100 mld. Kč za rok je špatný v době vysokého ekonomického růstu (politika snižování daní v podmínkách vysokého deficitu veřejných rozpočtů je hrubě chybná, byť se míra zadlužení státu při rychlém růstu HDP nemusí zvyšovat) a velmi špatný v letech stagnace či poklesu ekonomiky, neboť míra zadlužení státu k HDP rychle roste. Realita přitom je ještě o dost horší, neboť kromě zjevného deficitu ČR vykazuje dlouhodobě i významné skryté deficity – podfinancování školství, kultury, sociálního zabezpečení, údržby a oprav železnic, silnic atd.

Ožehavou otázkou veřejných rozpočtů je plýtvání penězi daňových poplatníků, nejen v ČR. Totiž, větší i menší skandály jsou na denním pořádku. Skutečnost přitom bývá o hodně horší, resp. obvykle se provalí jen ona pověstná špička ledovce. Nejde ale jen o skandály typu předražování veřejných investic, jejich nekvalitním provedením či machinací s výběrovými řízeními na ně. Jde také o financování opatření, ke kterému by vůbec nemělo docházet (pochybné zahraniční vojenské mise, velké prestižní stavby (olympiády, mistrovství světa ad.), chybné rozvojové investice, například v dálniční a vodní dopravní infrastruktuře ČR či v protipovodňové ochraně ad.

Veřejné rozpočty by neměly financovat opatření přímo či nepřímo poškozující životní prostředí. V praxi ale uplatňují politiku masivní podpory výstavby environmentálně i jinak silně škodlivých dálnic, říční ekosystémy ničících a průběh povodní zhoršujících vodních cest, často značně problematických průmyslových zón, technokraticky pojatou obnovu území zdevastovaných povodněmi, někdy i velmi riskantní výstavby v záplavových územích ad. Řada států i dnes nemálo dotuje spotřebu fosilních paliv, což je zjevně špatné.

Ve financování akcí poškozujících životní prostředí i udržitelnost v ČR dlouhodobě dominuje masivní výstavba dálnic a jim podobných rychlostních silnic. V oblasti energetiky lze v ČR nalézt přímé dotace jen na útlum těžby uhlí a uranu. V roce 2012 činily v ČR asi 1 mld. Kč. Dále je dotováno odstraňování ekologických zátěží z minulé těžby uranu riskantní metodou loužení kyselinou sírovou u Stráže p. Ralskem, tj. minulých ekologických škod. Veřejné rozpočty v ČR prakticky nedotují spotřebu paliv a energie.

Problém veřejných rozpočtů má dva základní aspekty: aspekt výdajů (požadavky bývají obvykle podstatně vyšší, než jsou disponibilní zdroje) a aspekt příjmů. Hlavním zdrojem příjmů veřejných rozpočtů je reálný výnos daní (tj. výnos nominálních daní snížený o daňové úlevy, daňové úniky legální i nelegální a daňové nedoplatky, a daním podobných nástrojů (pojištění, odvodů, cel, nejrůznějších poplatků apod.). Musíme rozlišovat nominální daňovou sazbu (v zákonu) a reálný daňový výnos, který bývá nižší o výši daňových úlev včetně úplných osvobození od daně, o výši legálních i nelegálních daňových úniků a daňových nedoplatků.

            Musíme brát v úvahu rozpočtové určení daní. Je-li daň z nemovitosti příjmem obcí, neovlivňuje bezprostředně státní rozpočet. Ovlivňuje ho ale nepřímo, protože spoluurčuje příjmy obcí a měst a tím i potřebu je spolufinancovat z úrovně státu a krajů, sdílením daní i dotacemi.

            Obecně by mělo platit, že pokud jsou veřejné rozpočty deficitní a neplýtvají, musí se zvyšovat jejich příjmy a to i zvyšováním daní, a to zejména přímých daní, zprogresivňováním jejich sazeb. Veřejné peníze je nutné získávat tam, kde peníze jsou. Sdírání chudých je jednak hrubě asociální, jednak z hlediska přínosu pro veřejné rozpočty nezajímavé. Výsledkem je nejednou ještě vyšší deficit státního rozpočtu.

            Kolize často deficitních veřejných rozpočtů s udržitelným vývojem je zjevná. Veřejné rozpočty na jedné straně nemálo plýtvají, nejednou i na poškozování životního prostředí a vyvracení udržitelného vývoje, na druhé straně ke zmírnění svého deficitního hospodaření požadují další a další ekonomický růst jako údajně jedinou cestu ke snížení deficitu. Případné rozpočtové škrty jsou často proti ochraně životního prostředí. Řešení deficitu veřejných rozpočtů je ale nutné hledat ve zvýšení daňové kvóty, k obnovení nebo ke zvýšení progresivnosti přímých a majetkových daní, zavedení daně z finančních transakcí a zavedení ekologické daně. Kromě zavedení ekologické daně jde o tradiční levicové téma, kterému se ale v podmínkách restaurace kapitalismu nedostává sluchu. Na levici bývá problém ve skutečnosti, že s vidinou zmírnění rozporů kapitalismu, zejména nezaměstnanosti, i levice nejednou podporuje i zjevně plýtvající výdaje veřejných rozpočtů, klasicky na stavbu dálnic, vodních cest či špatně pojímanou protipovodňovou ochranu. Veřejné rozpočty ČR po roce 1989 ohrožují i obří náklady na záchranu krachujících bank (cca 750 mld. Kč v 90. letech), mezinárodní arbitráže, mezinárodní dohody o ochraně investic ad.

 

6.3.2. Problém daňové soustavy

Základní a neoddiskutovatelný úkol daňové soustavy je zajistit finanční potřeby veřejných rozpočtů, aby mohly uspokojovat objektivní potřeby společnosti, které nemůže zajistit efektivně trh (funkce fiskální). Samozásobitelství v ČR nehraje větší roli. Daňová soustava by měla stimulovat efektivní rozvoj sociální sféry, ochrany životního prostředí i ekonomiky (funkce stimulační). Po daňové soustavě se právem žádá spravedlnost, aby některé sociální skupiny nebyly daňovou soustavou neoprávněně zvýhodňovány a jiné nebyly naopak diskriminovány. Tyto základní požadavky, kladené na jednotlivé daňové soustavy, platí i pro daňovou soustavu ekonomiky udržitelného vývoje.

Daňová soustava v ČR (podobná situace je ve většině států světa) zahrnuje daň z příjmů fyzických a právnických osob, viz zákon č. 586/1992 Sb., v jednotlivých zněních, daň z přidané hodnoty, viz zákony č. 588/1992 Sb. a č. 235/2004 Sb., v jednotlivých zněních, daň spotřební, viz zákony č. 587/1992 Sb. a č. 353/2003 Sb. v jednotlivých zněních, daň z nemovitosti (z pozemků a staveb), viz zákon č. 338/1992 Sb., v jednotlivých zněních, a daň darovací, dědickou a z převodu nemovitostí, viz zákon č. 357/1992 Sb., v jednotlivých zněních.

Dále máme četné zákony, které zavádí různé poplatky a jim podobné nástroje zpoplatňující mimo jiné znečišťování životního prostředí, poškozování a využívání přírodních zdrojů, vše vesměs v různých zněních a další.

Oficiálně do daňové soustavy ČR patří i daň silniční, viz zákon č. 16/1993 Sb., v jednotlivých zněních. Silniční daň spolu s dálniční známkou a elektronickým výkonovým zpoplatněním má ale charakter uživatelského poplatku, konkrétně poplatku za užívání silnic a dálnic. Výnos všech tří druhů zpoplatnění užívání silnic a dálnic je příjmem Státního fondu dopravní infrastruktury, kde je účelově vázán na realizaci oprav, údržby a rozvoje silniční, železniční a vodní dopravní infrastruktury. Jde ale jen o menší část jeho příjmů.

U řady daní je třeba rozlišovat stanovenou sazbu daně (může být v procentech, může jít o absolutní částku, může jít o vážený průměr) a výši reálného zdanění, které je nižší o četné daňové úlevy a osvobození, o různé daňové úniky legální i nelegální a o daňové nedoplatky. Daňová statistika Ministerstva financí ČR uvádí jen výši daňových nedoplatků za jednotlivé roky a druhy daní.

            Významným příjmem státního rozpočtu je výnos povinného sociálního a zdravotního pojištění občanů a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jež je základním zdrojem financování sociální a zdravotní péče, zejména vyplácení různých sociálních dávek a výkonů zdravotnických zařízení. Podíl zaměstnavatelů na placení těchto pojištění by měl činit asi 75 % a podíl pracovníků asi 25 %. Velmi nízké sazby sociálního a zdravotního pojištění předepisované živnostníkům, je zásadně zvýhodňují na trhu práce a citelně ztěžují veřejné financování sociální a zdravotní péče a vyplácení sociálních dávek. Současně zakládají živnostníkům nárok na jen velmi nízké starobní důchody. Zde je nutné provést diferencovanou (označovat například právní kanceláře za živnostníky je chyba) citlivou nápravu. Vyšší sazby povinného sociálního pojištění v ČR – 44,7 % proti 33,5 % v EU v roce 2011 nemohou představovat větší problém, protože mzdy v ČR jsou mnohem nižší než v jádru EU, viz Švihlíková, resp. 19). Představa, že sociální a zdravotní pojištění by mělo být nahrazeno dotováním ze státního rozpočtu z výnosu daní, je nejen v ČR mimo realitu.

            Daň z příjmu fyzických a právnických osob musí být významně progresivní. Stávající v zásadě lineární sazby daně z příjmu, prosazené v rámci tzv. Topolánkova batohu od 1. 1. 2008, významně přispívají k deficitnímu hospodaření veřejných rozpočtů, o ignoraci sociální spravedlnosti nemluvě. Podle zkušenosti Skandinávie není problém sociální stát držet, činí-li sazby přímých daní u vysokých příjmů cca 50 %. Snížení horních sazeb daně z příjmu fyzických osob ze 40 % na 15 % a horních sazeb daně z příjmu právnických osob z 35 % na 19 % v ČR i v EU v letech 1990-2011 v rámci podbízení se zahraničnímu kapitálu významně přispělo k růstu zadlužení veřejných rozpočtů do nebezpečné výše, viz 19).

            Pro socializující a socialistické státy by mělo být typické progresivní zdanění příjmů a majetků. Podíváme-li se ale na praxi současných socializujících států, Vietnam, Čína, Venezuela a další mají silně degresivní sazby daně z příjmu, resp. v tomto smyslu mají k socialismu daleko. Boj o daňovou konkurenceschopnost mezi jednotlivými státy je velmi brutální zbraní světového finančního kapitálu, stejně jako tolerance daňových rájů. Jde i o velice praktickou otázku, protože progresivní zdanění příjmů a majetku umožňuje udržovat sociální smír a ekonomickou stabilitu. Degresivní daně z příjmů obojí ohrožuje.

            Stávající DPH je nepřijatelná zejména vysokou sazbou snížené sazby DPH v ČR – 15 % k 1. 1. 2016. Nutné je sníženou sazbu DPH vrátit na původní sazbu 5 %. Nemůže se tak stát naráz, ale postupně v závislosti na stavu veřejných rozpočtů. Lze si představit i tři nebo čtyři sazby DPH. Počet sazeb DPH do pěti nepředstavuje vážnější komplikaci daňové soustavy za podmínky, že zařazování jednotlivých skupin zboží a služeb do jednotlivých sazeb DPH bude věcně logické, například léky či knihy. Jinak hrozí výrazné daňové úniky. V celé EU došlo ke zvýšení snížené sazby DPH též o 10 procentních bodů, tj. k významnému přenesení daňové zátěže z kapitálu na domácnosti, viz 19).

            Nízké jsou i sazby daně z nemovitosti. Na místě je jejich valorizace minimálně v rozsahu, aby byly reálně srovnatelné se svou výší v roce 1992, kdy byl stávající zákon o dani z nemovitosti uzákoněn. Jejich zvýšení k 1. 1. 2008 nepokrylo celou inflaci v ČR od roku 1992.

            Nízké, v řadě případů velmi nízké jsou v ČR i sazby daně dědické a darovací. Jejich zásadní zvýšení, minimálně na stav před 1. 1. 2008, je v zájmu spravedlnosti nutné. Zrušení daně dědické pro střední a velké majetky v přímé dědické linii patří k vrcholům asociálnosti.

            Systém daňových osvobození a úlev je rozsáhlý a nepřehledný. Ne všechny tituly daňových osvobození a úlev jsou odůvodněné. Některé jsou výsledkem tlaku silných ekonomických lobby proti reálným veřejným zájmům, byť se jimi zaštiťují. Rozsáhlost a nepřehlednost daňových osvobození a daňových úlev přispívá i k velkému rozsahu daňových úniků. Problém je, že se mnohé daňové úlevy samostatně nesledují, například u daně z příjmu fyzických a právnických osob, u daně dědické, darovací a z převodu nemovitostí, u spotřebních daní a u DPH. Neměl by být problém je sledovat, jak se děje u daně z nemovitosti a daně silniční.

            Je podivné, že zatímco dotace bývají při projednávání veřejných rozpočtů ostře sledované a svádí se o ně nejednou v parlamentu i na zastupitelstvech krajů, měst a obcí tvrdé boje, často rozsáhlé a někdy pochybné daňové úlevy málokoho zajímají.

            Zjevným problémem je i zákon o výnosovém určení daní, neboť zakládá obce, města a kraje s nedostatečnými vlastními příjmy, v zásadě odkázané na udílení dotací ze státního rozpočtu, státních účelových fondů a z fondů EU (administrativní složitost ale způsobuje, že většina malých obcí nemá šanci si na dotace z EU sáhnout) a často na život v chudobě. V takové situaci se snadněji prosazuje „politika rozvoje regionů“ v podobě „politiky jejich škrcení,“ kdy velká města a průmyslové aglomerace vyžírají rozhodující díl veřejných peněz a na venkovských regionech se brutálně šetří.

            Jako zastupitel městské části Praha 13 od roku 1998 jsem dlouhodobě konfrontován s tristní situací, kdy vlastní příjmy rozpočtu Prahy 13 (daňové, nedaňové a investiční bez transferů vnějších i vnitřních - z výnosu vedlejší činnosti a vlastních rezerv) jsou zjevně nedostatečné. Stát přitom plně nehradí ani náklady přeneseného výkonu státní správy, které si u Prahy 13 objednává. Vlastní příjmy Prahy 13 činily v roce 2013 cca 13,45 %, v roce 2014 necelých 10 %, v roce 2015 asi 12,5 %. Dlouhodobě se v čase relativně snižují. Závislost nejen Prahy 13 na rozpočtu hlavního města Prahy, ČR a dnes i EU je drtivá.

Vedle daní existuje řada druhů poplatků, často administrativního nebo uživatelského charakteru, z nichž mnohé jsou příjmem obcí nebo státních účelových fondů – životního prostředí a dopravní infrastruktury. Některé poplatky se pojí s ochranou životního prostředí a šetrným využíváním přírodních zdrojů. Podobně je tomu s pokutami za porušování práva.

V daňové soustavě ČR a většiny jiných států roku 2014 stále chybí daň z finančních transakcí, tzv. Tobinova daň. Daň z finančních transakcí by měla v prvé řadě zdanit tyto dosud DPH nezdaněné aktivity. Už proto, že jsou často zdrojem vážných finančních otřesů a často i přímých nároků na veřejné rozpočty, v rámci záchrany velkých bank, které údajně nelze nechat zkrachovat (Velká Británie za krize 2008-09) nebo všech bank (SRN za krize 2008-09). Za tristní je nutné označit praxi, kdy finanční sektor vysává reálnou ekonomiku a přitom je osvobozen od placení DPH.

            Zavedení daně z finančních transakcí je nutné. Nejde jen o doplnění nedostatečných příjmů veřejných rozpočtů, ale zejména o destimulaci spekulací na finančních trzích, neboť tyto spekulace ohrožují stabilitu jednotlivých měn i veřejných rozpočtů. Snadněji se zavede v rámci kolektivního úsilí většiny států EU. Některé typy finančních spekulací by měly být ze zákona zakázány - hedgeové fondy. Bez dostatečné regulace finančních trhů se nemůže ekonomika a společnost přijatelně rozvíjet.

            Je nutné zavést i tzv. ekologickou daň za poškozování životního prostředí. Naskýtá se zejména zdanění emisí skleníkových plynů GHG, vyjádřených v CO2ekv., s cílem stimulovat omezování využívání fosilních paliv a šetrnou spotřebou paliv a energie. Totiž, spalování fosilních paliv je hlavním zdrojem zhoubného oteplování povrchu planety Země. Oteplování klimatu se stále více prodražuje a do budoucna ohrožuje existenci lidstva na Zemi. Je jen spravedlivé, aby se emitenti CO2ekv. také finančně podíleli na řešení negativních následků svého problematického chování.

            Nezbytností jsou účinná opatření proti daňovým únikům. Totiž, situace k 1. 1. 2016 zůstává nejen v ČR neutěšená. Předně, daňové zákony musí být jednoznačně formulovány, na případné problémy musí Ministerstvo financí rychle reagovat. Je nutné vyhodnotit funkčnost jednotlivých druhů daňových úlev a provést jejich revizi. Nepřehledný systém daňových úlev přispívá k vysokým daňovým únikům. Měla by platit zásada, že pokud podnik podniká na území určitého státu, tak také v něm a nikoliv jinde v cizině odvádí daně včetně daně z příjmu. Podobně by mělo platit, že podnik platí daně v místě provozovny, nikoliv v místě sídle podniku. Daňové úřady v Praze by pak přestaly být přetížené a mohly by se věnovat také kontrolní činnosti. Daňové orgány v ČR vyžadují personální a platové posílení a omlazení. Tzv. akcie na doručenky nesmí zákon připouštět. K 1. červenci 2014 jde v ČR o naplnění nového ustanovení zákona. Ze soutěže o veřejné zakázky by měl zákon vyloučit firmy registrované v daňových rájích, nemající vlastní zaměstnance a firmy pracující ve švarcsystému. Je nutné zavést povinnost všech podnikatelských subjektů mít registrační pokladnu. Boj s daňovými podvody vážně ztěžuje povinnost prokázat úmysl uskutečnit daňový podvod ze strany daňových orgánů. Vážným zdrojem daňových úniků jsou fiktivní doklady a dovoz zboží z třetích, zejména asijských zemí, viz 19). Nepřijatelné je, aby si podnikatelé do nákladů výroby mohly zahrnovat náklady na různé zahraniční dovolené, nákup a provoz osobních vozidel, aby lehká užitková vozidla byla osvobozena od placení DPH ad. Poslední jmenovaná daňová úleva obnáší v ČR asi 6 mld. Kč/rok.

Ochranu životního prostředí a udržitelný vývoj citelně poškozují velmi nízké sazby silniční daně, které se navíc od roku 1992 v ČR nevalorizovaly. Ve srovnání se zpoplatněním užívání železničních kolejí citelně znevýhodňují šetrnou železniční dopravu, o bezplatném užívání vodních cest v ČR nemluvě. Navíc způsob stanovení sazeb – podle obsahu motoru a podle počtu náprav – nemá významnější vazbu na opotřebovávání silnic, které roste vysoce progresivní s růstem hmotnosti vozidla na nápravu.

Lze diskutovat o konstrukci spotřebních daní. V praxi se vyvinula tak, že mají hlavně fiskální význam. Jsou významným příjmem státního rozpočtu. Zatěžují zejména spotřebu výrobků, která je buď společensky škodlivá (cigarety, alkohol), nebo která způsobuje vážné problémy a škody (pohonné hmoty) druhým. Protože jde o výrobky vesměs s nepružnou spotřebou, bývá výnos spotřebních daní značně pravděpodobný. Filosofie, že by výnos spotřební daně měl uhradit výši škod, která se odhaduje ze spotřeby výrobků zatížených příslušnou spotřební daní, nebyla oficiálně nikdy deklarována, byť požadavek na takové pojetí spotřebních daní zaznívá od ekologů již řadu let.

V tomto smyslu je značně kontroverzní výše spotřebních daní. Daně za tabák, resp. cigarety, a podobně daně za destiláty, pivo a víno jsou i po několikerém zásadním zvýšení, ke kterému ČR donutila EU, mnohem nižší, než kolik činí ekonomické škody na zdraví lidí, způsobované jejich spotřebou. Statistická data prokazují, že vysoké sazby spotřební daně za tabák a alkohol přispívají ke snížení jejich zdraví škodlivé spotřeby. Jejich další možné zvyšování ale bude narážet na hrozbu jejich masového pašování do ČR a jejich masové domácké výroby. Takovým hrozbám je nutné efektivně čelit.

Přibližnou bilanci příjmů a výdajů za alkohol udává 20), resp. tabulka č. 12:

Tabulka č. 12 - Výsledné srovnání výnosů a nákladů požívání alkoholu v ČR v roce 2006

Příjmy

Mld. Kč

Výdaje

Mld. Kč

Spotřební daň z lihu a lihových výrobků

10,67

Náklady na zdravotnictví

45,7

DPH

7,5

Ušlé daně z příjmů fyzických osob

0,23

Cla z prodeje alkoholických nápojů

0,5

Ztráta na HDP

1,24

Daň ze zisku právnických osob

0,6

Hmotné škody vzniklé při dopravních nehodách

0,35

Ušetřené starobní důchody

0,24

Vyplacené nemocenské dávky

5,6

Vyplácené důchody související s konzumací alkoholu

36,72

Ušetřené důchody za osoby usmrcené při dopravních nehodách

0,004

Snížení HDP v důsledku nemocnosti

13,1

Ušlá DPFO v důsledku nemocnosti

2,39

Ušetřené důchody za osoby usmrcené při trestných činech

0,001

Škody způsobené při ostatní trestné činnosti

0,67

Snížení HDP a DPFO v důsledku smrti obětí trestných činů

0,01

Snížení HDP a DPFO v důsledku zranění osob při trestné činnosti

0,07

Náklady na léčení osob zraněných při trestné činnosti

0,03

CELKEM

19,515

CELKEM

106,11

Zdroj: výpočty Ivy Šmídové, Spotřeba alkoholu a její vliv na ekonomiku ČR, disertační práce, Masarykova univerzita Brno, 2013. S. 87-88 (tabulka 5.2. – Celkové výsledky).

Autorka výše uvedenou tabulku interpretuje realisticky následovně: „Lze tedy říci, že jen za rok 2006 činí ztráta státu na alkoholu jako na „legální droze“ téměř 87 mld. Kč.“ Nejde ale jen o vysoké ekonomické ztráty státu, která více než 5x převyšuje jeho přínos. Mnohem závažnější zřejmě jsou ztráty na životech a zdraví lidí, které nejsme s to vyčíslit. HDP se ale na takových věcech slušně „napase,“ resp. nabobtná.

Je pravda, že stát opakovaným zvyšováním sazeb spotřební daně za alkohol zvýšil výnos této daně z 10,67 mld. Kč v roce 2006 na 16,715 mld. Kč v roce 2013, tj. asi o 57 %. Podstatně méně se již ve vazbě na toto zvýšení zvýšil výnos daně z přidané hodnoty za alkoholické nápoje. Ani pak se ale národohospodářská bilance výroby a spotřeby alkoholických nápojů nijak závratně nemění. Navíc je třeba počítat, že se v důsledku inflace zvýšily i ekonomické ztráty z jeho konzumace (inflace spotřebitelských cen 2013/2006 činila 17,9 %), klasicky náklady na zdravotnictví.

Disertace je zpracována pečlivě. Výpočet má jistě určité chyby vzhledem k chybám v podkladových materiálech a též jiným možnostem vypočítávat výši ekonomických škod ze zvýšené nemocnosti a úmrtnosti, ale v zásadě dospívá k průkazným číslům. Občasné tvrzení ministerstev financí, že by výrazným zvýšením spotřební daně na cigarety a tabák mohlo ohrozit státní rozpočet, nepotvrzuje.

Také sazby spotřební daně za pohonné hmoty jsou nízké v tom smyslu, že výnos jejich placení silniční dopravou nepokryje ani ekonomické škody, které silniční doprava způsobuje. Tento rozdíl sice není mnohonásobný, na rozdíl od tabáku a alkoholu, ale také si žádá zvýšení sazeb spotřebních daní za pohonné hmoty, u motorové nafty asi o 1 Kč/l. Zjevnou chybou je přitom skutečnost, že je vyšší sazbou zatížen benzín, ač vyšší škody na zdraví způsobuje spalování motorové nafty, jež je navíc mírně výhřevnější než benzín. Prý je to další způsob podpory nákladní dopravy a exportu, v prvé řadě na pohonné hmoty náročné silniční dopravě. Doprava letecká a vodní je přitom od placení spotřební daně za pohonné hmoty osvobozena na základě chybných mezinárodních mnohostranných smluv s výjimkou rekreační plavby a soukromého létání.

Efektivní zvýšení minimálních sazeb spotřebních daní za pohonné hmoty je nutné uskutečnit na úrovni celé EU, jinak bude stimulovat tankovací turistiku a tranzit přes ČR by nemusel nakupovat pohonné hmoty a platit spotřební daň v ČR vůbec. S tím má zřejmě vážný problém ČR už dnes, resp. odhadovaný nevýběr spotřební daně za pohonné hmoty je značný a zaráží. Pravda, zřejmě se na něj nemálo podílí i fiktivní podvodné firmy, tzv. bílé koně.

Podobně je nutné pojmout EU jako jeden stát z hlediska osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení DPH a významně tak zmenšit od DPH osvobozenou mezinárodní veřejnou dopravu. Zatím pro to není politická vůle v ani jednom státu EU ani mimo ni. Přitom by tato dohoda měla optimálně zahrnout i státy mimo EU Norsko, Švýcarsko a ministáty obklopené státy EU.

Ochrana životního prostředí vedla ke vzniku tzv. poplatkového systému. Stát zpoplatňuje činnosti poškozující životní prostředí (škodliviny emitované do ovzduší, vody a půdy, ukládání odpadů na skládky), poškozování (odnímání zemědělské a lesní půdy pro potřeby nezemědělské a nelesní) a využívání přírodních zdrojů (těžbu nerostných surovin, čerpání podzemní vody ad.). Doplňkem poplatků za znečišťování bývají tzv. odklady. Pokud znečišťovatel začne realizovat nápravné opatření, které zajistí snížení znečišťování alespoň na úroveň platných emisních norem, správce poplatků mu odloží placení části poplatků za znečišťování. Pokud opatření dosáhne včas požadovaných parametrů, promine mu po jeho úspěšné kolaudaci jejich doplacení. V případě poplatků za využívání přírodních zdrojů dochází k diferenciaci poplatků podle jednotlivých druhů těžených nerostů a podle způsobu těžby (povrchová x podzemní), u poplatků za poškozování přírodních zdrojů dochází k diferenciaci jejich sazeb podle bonity odnímané zemědělské či lesní půdy apod. Problémem jsou četné a přibývající výjimky z placení odvodů za odnětí zemědělské půdy, paralyzující smysl tohoto ekonomického nástroje.

Z výnosů tzv. recyklačních poplatků se financují deficity nákladů provozu státem požadovaných systémů sběru a využívání odpadů jako zdrojů druhotných surovin.

Známe i poplatky, jejichž výnos vytváří finanční rezervu na následnou rekultivaci těžbou devastované půdy. Princip je podobný odvodu na účet jaderné koncovky, který má financovat budoucí likvidaci jaderné elektrárny po dožití a vyhořelého jaderného paliva.

Československo a Polsko měly před rokem 1989 nejrozsáhlejší systém poplatků za znečišťování a využívání přírodních zdrojů na světě. Také současná ČR má tento systém zřejmě nejrozsáhlejší na světě. Základním problémem poplatků za znečišťování a za poškozování a využívání přírodních zdrojů tehdy i teď a nejen v ČR jsou jejich velmi nízké sazby, takže reálně mají hlavně fiskální funkci, tj. jsou zdrojem příjmů fondů životního prostředí, jejichž účelem je spolufinancovat opatření na ochranu životního prostředí. Pro znečišťovatele bývá zpravidla ekonomicky výhodnější preferovat placení těchto poplatků před realizací nákladných opatření na ochranu životního prostředí, pokud ho k realizaci ozdravných opatření nenutí platné emisní či jiné limity.

Určitým problémem je pojmový zmatek, kdy kromě tradičních poplatků máme v ČR i platby, úplaty (ve slovenštině jazykově připomínají úplatky, kterými nepřímo jsou), úhrady za těžbu nerostných surovin a odvody za odnětí zemědělské půdy a na účet jaderné koncovky, což je název odpovídající někdejšímu reálnému socialismu. Některé poplatky a další formy zpoplatnění mají i další funkce – kompenzace škod (základní sazba poplatků za uložení odpadu na skládku a výnos úhrad za těžbu nerostných surovin), úhrad nákladů za poskytnuté služby (platby k úhradě nákladů správy vodních toků a správy povodí, byť v tomto případě se z vybrané částky financují i další náklady podniků Povodí) aj.

Snahy o ekologizaci daňové soustavy začaly snahou o ekologizaci stávajících daní v podobě příslušných daňových úlev. Daňové úlevy k ochraně životního prostředí v ČR známe od 1. 1. 1993 zejména u daně z nemovitosti, u daně silniční, u spotřební daně za pohonné hmoty a do 1. 1. 2004 jsme je znali i u DPH, byť se okrajově vyskytují jako osvobození u daně z příjmu fyzických a právnických osob a u daně darovací, dědické a z převodu nemovitostí. U dvou posledně jmenovaných jde o dary do určité výše účelově vázané na ochranu životního prostředí, u daně z příjmů též o příjmy z malých zdrojů využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů během prvních pěti let jejich provozu.

Daňové úlevy v ČR mají problémy ve svém přílišném počtu a nepřehlednosti, takže působí různě. Rozsáhlý nepřehledný systém daňových úlev usnadňuje neomalené lobování (mnohé daňové úlevy na rozdíl od výdajů veřejných rozpočtů Ministerstvo financí nesleduje) i nemalé daňové úniky. Vyžaduje zásadní revizi.

Funkce daňových úlev může být různá. Mnohé daňové úlevy se netýkají životního prostředí, jsou v tomto směru neutrální. Z hlediska ochrany životního prostředí máme daňové úlevy neutrální, pozitivní, negativní, kontroverzní a typu kompenzace omezení (nejčastěji u daně z nemovitosti). Pokud stát zakáže nebo omezí hospodářské využívání určitého území např. z důvodu ochrany přírody nebo ochrany zdrojů pitné vody, nemůže za takové nemovitosti vybírat daň z nemovitosti.

Daňové úlevy k ochraně životního prostředí v podobě zařazení do nižší sazby DPH byly v ČR zrušeny jako jedna z podmínek vstupu ČR do EU k 1. 1. 2004. Měly tři skupiny: trojcestné katalyzátory, bionafta a ostatní. Zahrnutí trojcestných katalyzátorů do snížené sazby DPH se stalo od 1. 1. 1996 požadovanou emisní normu euro 2 disfunkční, neboť plnění této normy nešlo zajistit jinak než jejich použitím. Zvýhodňovalo přitom citelně silniční dopravu. Podpora bionafty byla od počátku chybná vzhledem k vysoké energetické výroby bionafty a citelného poškozování orné půdy pěstováním řepky olejky (eroze). Její zrušení bylo na místě, leč její podpora se krátce po té reálně zvýšila zavedením povinnosti ji v určitém rozsahu přimíchávat do motorové nafty, zřejmě i za cenu určitého poškozování naftových motorů. Podpora bionaftě nabyla podobu nepřímé křížové dotace. Totiž, politika podpory paliv a energie z obnovitelných zdrojů EU i ČR byla od počátku zatížena hrubými chybami. Ostatní (zařízení k úsporám paliv a energie, k využívání obnovitelných zdrojů paliv a energie do určité velikosti kapacity apod.) byla do snížené sazby DPH zařazena právem. Neschopnost ČR vyjednat zde výjimku měla pro ochranu životního prostředí ČR negativní dopady.

Hlavními negativními daňovými úlevami z hlediska ochrany životního prostředí jsou osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení DPH včetně paliv a energií, které spotřebují, a osvobození mezinárodní letecké, námořní, námořně rybářské a vnitrozemské říční dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Obojí je uplatňováno na základě mezinárodních mnohostranných smluv, často charakteru zvykového práva, na podporu exportu, nově i na podporu mezinárodního cestovního ruchu. V podmínkách ČR roku 2009 šlo asi o 44 mld. Kč, z toho cca 13 mld. Kč byla přímá daňová podpora spotřeby paliv a energie. Tato výše se zřejmě od té doby příliš nezměnila, byť podklady k vyčíslení za další roky nejsou k disposici.

Daňové úlevy k ochraně životního prostředí u spotřebních daní za pohonné hmoty a silniční daně (+ dálniční známky a elektronického výkonového zpoplatnění) jsou vysoké a kontroverzní, neboť ještě víc zvýhodňují nešetrnou silniční dopravu proti šetrné dopravě železniční. Dělají víc škod než užitku. Z hlediska ochrany životního prostředí a udržitelného vývoje lze u daňových úlev v ČR k 1. 7. 2014 najít následující vážné problémy:

  1.                  osvobození autobusů veřejné dopravy i městské hromadné dopravy od placení silniční daně (podporu veřejné dopravy nelze řešit znevýhodňováním šetrné železniční dopravy vůči autobusům, tuto úlevu je nutné zrušit a příslušnou částku přesunout do rozpočtu krajů a měst, která tyto druhy veřejné dopravní obslužnosti dotují),
  2.                  osvobození nákladní kombinované dopravy k dopravě letecké (není ekologicky šetrná, je nutné ji zrušit bez náhrady),
  3.                  vysoké snížení silniční daně silničních vozidel od první registrace až do 9 let. Nelze jej hodnotit jinak než jako škůdcovství, byť vzešlé z návrhu zelené poslankyně K. Jacques. Nutné je jej zásadně omezit na první tři roky od první registrace vozidla a do výše maximálně 25 % současné sazby silniční daně,
  4.                  vysoké snížení sazeb dálniční známky a elektronického výkonového zpoplatnění pro méně znečišťující silniční vozidla, neboť paralyzuje jejich funkci regulovat silniční dopravu a vytvářet dostatek prostředků na údržbu a opravy silnic a dálnic. Efektivní rozdíl sazeb zde může být maximálně 10 % při jejich stávajících sazbách,
  5.                  do 1. 1. 2004 šlo v ČR i o daňové zvýhodnění bionafty, přestože se na její výrobu spotřebuje víc energie, než kolik jí obsahuje, a trojcestných katalyzátorů, přestože od 1. 1. 1996 si jejich instalaci vynucovala platná emisní norma Euro 2. Jeho zrušení novým zákonem o DPH bylo sice značně opožděné, ale plně oprávněné.

Podstatně později se přistupovalo k zavádění vlastních ekologických daní – k vlastní ekologické daňové reformě. Nejvíce je ekologická daňová reforma rozpracována pro paliva a energie z neobnovitelných zdrojů, viz 21) a 22). Dle E. U. Weizsackera se výše ekologického zdanění má rovnat přibližné výši ekonomických škod ze znehodnocování způsobovaných fosilní a jadernou energetikou. Ekologická daň má být zaváděna postupně v průběhu cca 20 let při současném snižování jiných daní, zejména zdravotního a sociálního zabezpečení a DPH. Má být tudíž výnosově neutrální, má přesunout zdanění od pracovní síly k neobnovitelným přírodním zdrojům.

Weizsackerův teoretický koncept ekologické daňové reformy nebere v úvahu reálnou situaci, zejména vysoké zadlužení jednotlivých členských států EU a značné podfinancování sociální sféry a dalších. V tomto úhlu je snižování daní v rámci ekologické daňové reformy i mimo ni velice problematické.

Původní Weizsackerův koncept ekologické daňové reformy předpokládal zpoplatnění spotřeby fosilních paliv při současném snížení sociálního a zdravotního pojištění na principu neutrality daňového výnosu. Ve vyspělých státech se její výnos v cílové podobě odhadoval na cca 5 - 10% HDP. Vzhledem ke své značné cílové výši vcelku zákonitě naráží na zásadní odpor velké energetické lobby. Přitom při očekávaném překročení globálního prahu nenapravitelných škod za stávajících trendů rozvoje, ochrany a destrukce přírodních složek životního prostředí na Zemi pravděpodobně v letech 2010-20 by k jejímu plnému zavedení zřejmě došlo absolutně pozdě. Vlastní ekologická daň by měla pokrývat významné environmentálně závadné činnosti, v optimálním případě být ve výši odhadovaných environmentálních škod ekonomického charakteru, tj. ekonomických škod na životním prostředí, příslušnou činností způsobovaných. Nejvíce je potřebné ji zavést na exploataci či spotřebu fosilních paliv, a to bez výjimky. Není přitom podstatné, zda tradiční spotřební daň na pohonné hmoty nazveme či nenazveme ekologickou daní.

I k 1. 7. 2014 je zavádění ekologické daňové reformy v počátcích. Ekologická daň zavedená ve skandinávských státech je relativní, neboť výše jí uskutečněného zdanění nerostných zdrojů je mnohem nižší než minulé i současné zdanění pohonných hmot v ČR, počítáno v paritě kupní síly.

V praxi je vážným problémem vyčíslení vznikajících environmentálních škod ekonomických charakteru. Chybějící solidní vyčíslení těchto škod zásadně ztěžuje úsilí o internalizaci externalit. Poškozovatelé životního prostředí o internalizaci externalit zájem samozřejmě nemají. Obvykle si stěžují, že je i tak hodně peněz stojí emisními limity vynucené investice na ochranu životního prostředí. Problém je ale i v dominující metodice vyčíslování externalit subjektivním dotazováním na ochotu platit nebo na ochotu přijímat, jež nemůže dát solidní, těžko zpochybnitelné výsledky. Stížnost norského profesora, že na položenou otázku ochoty platit na jistý účel dostával v Norsku odpovědi na částku lišící se běžně desetkrát, je příznačná. Podobně je vážný metodologický problém, jak ocenit omezené přírodní zdroje, často nenávratně exploatované lidmi. Trh dlouhodobý časový horizont ignoruje. Konečně záleží i na kvalitě provedení ekologické daňové reformy.

Tzv. první etapa ekologické daňové reformy v ČR, zavedená v rámci tzv. Topolánkova batohu od 1. 1. 2008, je čítankovou ukázkou nekvalifikovaného přístupu. Zavedená ekologická daň na pevná a plynná paliva a elektřinu je velmi nízká. Velká část objemu zdaněných komodit je přitom od jejího placení osvobozena, viz zákon č. 261/2007 Sb., kapitoly 45., 46. a 47. Tuto daň prakticky platily jen domácnosti, které i tak byly hlavní obětí Topolánkova pseudoreformního batohu. Výnos spotřební daně za pohonné hmoty placené dopravou je nesrovnatelně vyšší (82 x 2,5 mld. Kč v roce 2008, 81,4 x 3,3 mld. Kč v roce 2010 a 3,1 v roce 2012). Přínos pro ochranu životního prostředí tohoto opatření nelze prokázat, na rozdíl od zjevné kompromitace myšlenky ekologické daňové reformy.

Hrubou chybou batohu bylo odstranění progresivních sazeb daně z příjmů fyzických a právnických osob a citelné zvýšení snížené sazby DPH. To byla těžká rána zasazená veřejným rozpočtům ČR a sociálnímu pilíři udržitelného vývoje.

Naopak nebylo chybou, že nedošlo souběžně ke slibovanému snížení sazeb sociálního a zdravotního pojištění v intencích E. U. Weizsackera, neboť oslabovat tento klíčový nástroj sociální a zdravotní politiky není ze sociálně ekonomického hlediska rozumné. V podmínkách hlubokého deficitu státního rozpočtu by šlo o opatření chybné dvojnásobně.

Mám za to, že ekologickou daňovou reformou je nutné začít zrušením všech výše vyjmenovaných daňových úlev a osvobození, které poškozují životní prostředí. Objemově zdaleka největším balíkem daňových osvobození a úlev je osvobození v dopravě vázané na mezinárodní mnohostranné dohody, jejichž zrušení je ale také nejobtížněji prosaditelné. Ekologicky kontroverzní či spíš škodlivé úlevy činily u silniční daně v ČR v roce 2012 asi o 1,5 mld. Kč.

Má analýza deformací cen paliv a energie ukazuje, že v roce 2012 v ČR byly zdaleka největší deformací neinternalizované škody na klimatu (snad 77 mld. Kč), nepřímé křížové dotace cen elektřiny z obnovitelných zdrojů (asi 35 mld. Kč), neinternalizované škody z emisí tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého a oxidů dusíku (asi 7,56 mld. Kč) a podpora centrálnímu vytápění jeho zahrnutím do snížené sazby DPH cca 6,4 mld. Kč. Výši nepřímých křížových dotací cen elektřiny po zavedení trhu s elektřinou nelze spočítat pro absenci jednotlivých tarifů prodejních cen elektřiny. V roce 2008 podnikatelský maloodběr přispíval domácnostem asi 6,8 mld. Kč a elektřinou netopící domácnosti domácnostem topícím elektřinou asi 8,3 mld. Kč. Tyto problémy se ale v ČR do diskusí o ekologické daňové reformě ani o státní energetické či dopravní politice prakticky nedostaly.

Mám za to, že by ekologická daň měla mít 3 složky: daň zpoplatňující ekonomické škody ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí vzniklé jiným subjektům, jež by měla být užita na jejich kompenzaci a likvidaci u poškozených, daň za poškozování přírodních zdrojů, fakticky sankčního charakteru, ve výši jejich možného ekonomického užitku, a daň za využívání přírodních zdrojů odpovídají přibližně velikosti diferenční renty. Pouze v rozsahu daně za využívání přírodních zdrojů by mohlo (při zdravých veřejných financích) být sníženo zdanění jiných činností, např. příspěvek na sociální a zdravotní pojištění či DPH. Nesmí být přitom ohroženo fungování systémů, které jsou závislé na výnosu snižovaných daní či pojištění. V zavádění ekologické daňové reformy ani SRN nebyla příliš úspěšná.

 

6.3.3. úvěrová soustava

Věcně má poskytování úvěrů potenciálně stejné problémy jako poskytování dotací. Na rozdíl od poskytování nevratných dotací předpokládá poskytování úvěrů jejich návratnost. Problémy financování ekonomicky nenávratných projektů by se neměly řešit využíváním úvěru. Je neúnosné a neudržitelné úvěrem obcházet limity deficitního hospodaření veřejných rozpočtů, jak se v praxi nejednou děje.

Poskytování úvěrů může mít několik podob:

  1.                   základní, tj. poskytnutí úvěru jako takového, zde k realizaci opatření na ochranu životního prostředí. Už pouhé poskytnutí úvěru může umožnit realizaci toho či onoho ozdravného opatření ke zlepšení životního prostředí. Je proto třeba ho uvítat,
  2.                  poskytnutí úvěru s výhodnou (nižší) úrokovou sazbou s tím, že rozdíl v úroku je nenávratně dotován z veřejného zdroje. Šance realizovat určité ozdravné opatření se tak dál zvyšuje,

Někdy se používá v kombinaci – část veřejné podpory se podnikatelskému subjektu poskytne jako dotace, část jako úvěr, zpravidla s výhodnější (nižší, popř. nulovou) úrokovou sazbou.

  1.                   poskytnutí státní záruky na úvěr, kde v případě platební neschopnosti příjemce úvěru se povinnost splatit úvěr přesouvá na stát, popř. jiný veřejný subjekt.

Není efektivní poskytovat státem garantované úvěry na projekty nemající předpoklad návratnosti u příjemce, viz problematické spolufinancování výstavby 1. a 2. tranzitního železničního koridoru ze státem garantovaných úvěrů v 90. letech, které po té stejně musely přejít na stát, resp. státní organizaci Správa železniční dopravní cesty, a stále část z nich splácí stát, resp. ministerstvo financí, viz transformace Českých drah k 1. 1. 2003. Stát jejich výstavbu měl financovat rozpočtově, stejně jako dálnice, silnice a vodní cesty.

 

6.3.4. Pojištění

Pojištění se vztahem k udržitelnému vývoji se vyskytuje ve třech základních podobách:

  1.                   ze zákona povinné sociální a zdravotní pojištění s cílem zajistit financování těchto klíčových sociálních sfér. Vlastní ochrany životního prostředí se prakticky nedotýká. Dostatečně vysoké sociální a zdravotní pojištění je ale jedním z předpokladů prosazování sociálního pilíře udržitelného vývoje. Rozhodně by se mělo zachovat, nezastropovávat a sazby pojistných částek v případě nutnosti zvyšovat,
  2.                  ze zákona povinné pojištění značně rizikových činností (škody způsobené provozem motorového vozidla druhému, škody způsobené havárií v nebezpečném provozu – v uhelném dole, v chemičce, v jaderné elektrárně apod.). Škody, jež si sám způsobí na vlastním vozidle, se obvykle pojišťují dobrovolným pojištěním. Také toto pojištění je plně funkční, aniž by tak byla vyloučena možnost občasné potřeby jeho parametrických změn,
  3.                   dobrovolné pojištění se pro případ vzniku škodních událostí, které mohou mít značně rozmanitý charakter. Stát by mu i nadále neměl bránit.

Škodní události přitom mohou mít charakter životní či zdravotní újmy a neživotní újmy, tj. vzniku hmotných škod.

V ochraně životního prostředí hraje významnou roli pojištění značně rizikových činností. O jeho (ne) dostatečné výši, se asi vždy povedou spory. S klesající pravděpodobností rizika vzniku určité škodní události roste prostor pro spekulace o přiměřené výši pojištění. Největší prostor pro takové spekulace je u možnosti vzniku velmi vysokých škod s velmi nízkou pravděpodobností vzniku, například havárie v jaderné elektrárně nejvyššího stupně, spojené se zamořením okolí radioaktivitou.

Pojišťovny při pojišťování škodních událostí vycházejí z odhadu rizika vzniku škody a její výše s tím, že usilují o dosažení zisku. Dlouhodobě bezproblémovým klientům obvykle poskytují, resp. by měly poskytovat určité slevy (bonusy), problémovým klientům dávají, resp. by měly dávat k základní sazbě pojištění přirážky (malusy), klasicky řidičům jezdícím s častými nehodami nebo kuřákům v případě pojištění života či zdraví. Pojišťovny se chovají více méně jako jiné komerční podniky, byť působí na silně specifickém trhu pojištění rizik, resp. možných škod.

Pro ochranu životního prostředí je významné pojištění škod způsobených povodněmi. Jeho specifikem je, že se vesměs pojišťuje majetek, neodpovědně umístěný v záplavových územích, tj. v územích ohrožených povodněmi. Povodňově klidné 20. století stimulovalo rozsáhlou neodpovědnou výstavbu v záplavových územích, ke které svým lehkomyslným přístupem přispívaly i pojišťovny. Série velkých povodní spojených se vznikem vysokých povodňových škod v ČR od roku 1997 vedla pojišťovny k podstatnému zdražování pojistného za majetek v záplavových územích, až po jeho nepojišťování vůbec. Praxe neodpovědného umísťování majetku do záplavových území tím sice nebyla zastavena, ale byla jí odňata neodůvodnitelná výhoda více méně hladkého pojištění takové neodpovědnosti.

 

6.3.5.   Účetní osnova

            Samozřejmostí by měla být jednotná, závazná logická účetní osnova. Stav, kdy lze například dotace z veřejných rozpočtů ke krytí ztrátovosti provozování veřejné dopravy osob zahrnovat do přidané hodnoty a tím i do HDP, ale také to není nutné, je tristní. Nejde jen o umělé nafouknutí HDP o cca 10 mld. Kč takovou praxí ze strany Dopravního podniku hlavního města Prahy.

            Problémem je věrohodnost vykazovaných položek nákladů na ochranu životního prostředí. Nesrovnalostí je řada. Čížek v 23) ukazuje, že z Operačního programu Životní prostředí „oblast podpory 6.2. Podpora biodiverzity“ bylo v letech 2007-13 vynaloženo 2,28 miliardy Kč. Z této částky šlo ale na turisty 837 miliónů korun (36,7 % celku), na 9 Domů přírody 468 miliónů (21 % z celku), na 15 záchranných stanic pečující o zraněné živočichy 250 miliónů Kč, tedy 11 % celku. Jen 588 miliónů korun, tedy 25 %, šlo na projekty charakteru ochrana biodiverzity.

Jinak to znám ze zastupitelstva Prahy 13, kde pod položkou „ochrana druhů“ nacházím vysvětlivku „náklady na deratizaci hlodavců“. Z objemově významné položky životní prostředí jde zdaleka největší část na péči o městkou zeleň. Nic proti ní, ale pouze udržuje stávající stav zeleně, nepředstavuje ochranu životního prostředí ve smyslu jeho zlepšování. Najdeme tam i položky dětská hřiště aj.

 

6.3.6. Obchod s povolenkami na emise CO2

            Specifickým nástrojem ochrany životního prostředí se ve většině vyspělých států, zejména EU, stal tzv. obchod s povolenkami na emise oxidu uhličitého CO2. Měl zajistit splnění značně umírněných závazků snížit emise CO2 o 5-8 % v roce 2012 proti roku 1990.

            Primární inspirací byl podobný obchod s povolenkami na emise oxidu siřičitého mezi jeho velkými emitenty v USA. Zda byl efektivní, není známo. I v USA bylo rozhodující uplatňování přísných emisních limitů, zejména pro velké emitenty, a nebyl znám rozsah odvrácených ekonomických škod na životním prostředí. Nelze tudíž říci, že dané opatření bylo národohospodářsky efektivní, byť to někteří tvrdí. Umožnění některým podnikům realizovat nákladově efektivnější řešení ještě nezaručuje národohospodářskou efektivnost daného opatření.

            Zavedení obchodu s povolenkami na emise CO2 v rámci realizace tzv. kyotského protokolu má vícero hrubých vad:

  1.                   týká se jen emisí hlavního skleníkového plynu CO2, nikoliv emisí metanu, oxidu dusného a dalších skleníkových plynů. Tím může vydávat chybné signály, zejména ve prospěch spalování paliv z ropy a zemního plynu proti spalování uhlí. V této logice je značně nadsazen i přínos těžby břidlicových plynů pro ochranu klimatu,
  2.                  postihuje jen velké emitenty CO2. I v zemích, které zavedly obchod s emisními povolenkami, zůstává významná část emisí CO2 mimo tento obchod – střední, malé a mobilní zdroje. Navíc může stimulovat zmenšování velikosti emitentů CO2 s cílem se tomuto obchodu vyhnout,
  3.                   týká se jen malého okruhu států. Velká část světových emisí CO2 tak zůstává mimo, včetně tří největších emitentů CO2 – v roce 2013 Číny, USA a Indie,
  4.                  povolenky se poskytují zdarma. Podle představ tvůrců tohoto obchodu by na něm při nezměněných emisích CO2 zdrojů zahrnutých do tohoto obchodu v úhrnu neměly tyto zdroje v úhrnu vydělat ani prodělat,
  5.                   byl špatně nastaven. Vzal za výchozí odhadované emise CO2 z roku 1990, takže bývalé socialistické státy včetně ČR, těžce zdecimované tzv. transformací, jej zajišťují a vydělávají na něm, aniž by musely prstem hnout. Ke cti ČR nutno uvést, že peníze utržené za prodej přebytečných povolenek na emise CO2 využívá na opatření ke snížení spotřeby paliv v rámci programu Zelená úsporám. Na Slovensku pokusy o zneužití těchto peněz stály křeslo dvou ministrů životního prostředí první vlády R. Fica (Směr), na Ukrajině za Tymošenkové obohatily beztak všude přítomnou korupci.

Alespoň podle M. Bursíka byl systém obchodu s povolenkami na emise CO2 zaveden proto, že mnohem efektivnější nástroj – daň za emise CO2ekv. – nebylo možné prosadit pro nesouhlas řady států včetně států EU. Výmluvné, ale typické.

Ne všichni účastníci systému obchodování s povolenkami na emise CO2 své závazky plní. Kanada a Španělsko své emise CO2 v prvním období do roku 2012 zvýšily o plnou třetinu. Kanada po té ze systému vystoupila. Španělsku stejné „řešení“ neplnění svých závazků snižovat emise CO2 zakázala EU.

Nelze předpokládat, že EU připravovaná reforma obchodování s povolenkami na emise CO2 systém výrazněji zlepší, byť stažení části přebytečných povolenek z trhu a postupný přechod od bezplatného přidělování povolenek k jejich prodeji je na místě. Jediné efektivní řešení je zavedení dostatečně vysoké ekologické daně na veškeré antropogenní emise CO2ekv. To ale ve většině států světa podle všeho nehrozí. Nelze také předpokládat, že by EU zde mohla do budoucna hrát významnou roli. Podíl EU na emisích CO2ekv. klesl asi na 15 % světových emisí. Postavení EU přitom významně upadá a při pokračující neoliberální ekonomické politice nelze čekat obrat.

Zdrojem pesimismu jsou i státní energetické politiky, které věnují rozhodující pozornost opatření dalších zdrojů fosilních paliv, tj. i dalšímu růstu emisí CO2ekv.. Snaha uskladňovat CO2 bezpečně pod zemí je mimořádně drahá a nebezpečná.

Sílí i boj o tenčící se zásoby fosilních paliv ve světě, viz přepadení a následná okupace Iráku vojsky USA a Velké Británie v roce 2003 či rozbombardování na ropu bohaté Libye letectvem některých států NATO v roce 2011, zničení Libyjské arabské republiky (džamahírije), svržení pokrokového režimu M. Kaddáfího, nastolení islamistické vlády a následné „odevzdání“ ropného a plynového bohatství Libye do rukou západních nadnárodních monopolů, stejně jako v Iráku. Nic dobrého nevěští zvládnutí těžby břidlicových plynů tzv. metodou hydraulického štěpení a podobně ropy v USA ad., byť umožnila emise vlastního CO2 USA snížit.

 

6.4. Informační, organizační a jiné měkké nástroje udržitelného vývoje

 

Informační nástroje obnášejí především dostatek informací o stavu životního prostředí a o příčinách jeho narušování. Příslušné informační systémy provozují obvykle odborné složky resortu životního prostředí. K jejich syntetickým výstupům patří Statistické ročenky životního prostředí a Zprávy o stavu životního prostředí. Vybraná podrobnější data obsahují například Ročenky Českého hydrometeorologického ústavu, výroční zprávy České inspekce životního prostředí, Státního fondu životního prostředí ad. Je v zájmu prosazování ochrany životního prostředí a udržitelného vývoje, aby informační systémy o životním prostředí byly pokud možno k disposici odborné i laické veřejnosti. Stávající výpočetní technika a zejména internet umožňuje klíčové informační databáze dálkově zpřístupnit všem zájemcům.

Je třeba vidět, že statistika životního prostředí, tak jako kterákoliv jiná statistika mívá zpoždění. Sběr a prověřování dat trvá určitou dobu. Podstatně delší dobu obvykle trvá, než se závažný problém hodný sledování rozpozná a jeho sledování prosadí. Také sběr a zpracování dat má nutně větší či menší zpoždění.

            Organizační podpora ochrany životního prostředí je nezbytná. Protože jde o typicky průřezovou oblast, nemůže se vyčerpávat existencí ministerstva životního prostředí, jeho územních orgánů (depozitur) a specializovaných orgánů (Státní správa ochrany přírody a krajiny, Česká inspekce životního prostředí, Státní fond životního prostředí apod.). Musí zahrnovat i poměrně rozsáhlý výzkum. Útvary pro udržitelný vývoj by měly mít i ostatní ústřední orgány státní správy, krajské úřady, magistráty a úřady měst a obcí. Doplňovat by je měly nevládní ekologické organizace, byť spolupráce s nimi může přinášet i problémy.

Nemůže chybět mezinárodní spolupráce v ochraně životního prostředí a prosazování udržitelného vývoje. Žel má mnoho vážných nedostatků a její výsledky jsou hubené.

            K měkkým nástrojům ochrany životního prostředí patří i dobrovolné dohody, které sjedná nejčastěji ministerstvo životního prostředí s určitým uskupením podnikatelů. V takové dohodě se příslušní reprezentanti podnikatelů zaváží k realizaci určitých opatření na ochranu životního prostředí. Má-li být taková dohoda účinná, musí být sjednána jednoznačně, pokud jde o předmět závazku, čas jeho realizace, včetně sankcí za případné neplnění. Vzhledem ke své náročnosti se v praxi příliš nepoužívá. Spíš se stane, že výsledek určitého vyjednávání orgánů ochrany životního prostředí s příslušnými podnikatelskými uskupeními se stane základem nového či novelizovaného právního předpisu, dnes spíš na úrovni EU. Bývá přijatelnější, protože by v něm neměly být závady, které by mohly ohrozit realizaci závazku.

 

Literatura ke kapitole 6:

  1.                  Cobb,C., Halstead,T., Rowe,J.: Pokud je HDP na vzestupu, proč je Amerika v útlumu? (If GDP is up, why is America down?) Atlantic Monthly č. 10/1995
  2.                  Marx,K.: Kapitál I, II, III.1. a 2., Praha, Svoboda 1978
  3.                  Stiglitz, J. E.; Sen, A.; Fitoussi, J. P. Report by the Commission on the Measurement of Economic Performance and Social Progress. www.stiglitz-sen-fi toussi.fr/documents/rapport_anglais.pdf.
  4.                  Nečadová,M.: Je HDP vhodným ukazatelem ekonomické výkonnosti a sociálního pokroku v podmínkách globalizace? ACTA OECONOMICA PRAGENSIA 5/2012
  5.                  Fišer,J. a kol.: Odhady zdrojů a užití hrubého domácího produktu ČR pro roky 1970 – 1990 v metodice ESA 1995, Politická ekonomie č. 1/2013
  6.                  Zeman,J.: Ekonomická a environmentální náročnost přepravních výkonů, Internetový Marathon 2/2012, http://valencik.cz/marathon/12/Mar1202.htm
  7.                  Zeman,J.: Deformace cen paliv a energie v ČR v letech 1993-2006, Energetika. 6/2008
  8.                  Voráček,V. a kol.: Metodika hodnocení pozitivních a negativních vlivů hospodářské činnosti v geografickém prostředí I. a II, Praha pobočka Geografického ústavu ČSAV 1970 a 1972
  9.                   Voráček,V. a kol.: Současný trend negativních vlivů, expertýza, Praha, Geografický ústav ČSAV 1982
  10.              Jackson,T. Marks,N.: Hodnocení udržitelného ekonomického blahobytu. Zkušební studie: 1950-1990, Londýn 1994, Šok z prosperity, Olomouc 1996
  11.              Strategie udržitelného rozvoje České republiky, schválená vládou ČR usnesením č. 1242 ze dne 8. prosince 2004
  12.               Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky, schválený usnesením vlády České republiky ze dne 11. ledna 2010 č. 37
  13.              Kol. autorů: Krásný zelený svět, Ekumenická akademie Praha, 2013, ISBN 978-80-87661-09-03
  14.              Malthus,T.R: An Essay on the Principle of Population..., 1803, resp. Esej o principu populace, Brno 2002
  15.              Mill,J.S.: Principles of Political Economy and Chapters on Socialism. 2. vyd. Oxford a New York: Oxford University Press, 1994. 450 s. ISBN 0-19-283081-3.
  16.              Meadows,D. a kol.: The limits of Grouths, New York 1972
  17.              Meadows,D. a kol.: Překročené meze, Praha, Argo 1995
  18.              Lenin, V. I.: O družstevnictví, Vybrané spisy sv. 5., s. 704
  19.              Švihlíková,I.: Z čeho, kolik, pro koho? Aneb návrhy na změnu českého daňového systému, http://blisty.cz/art/72378.html, 3. 3. 2014, Údaje jsou čerpány z publikace Eurostatu Taxation Trends in the EU (za rok 2011)
  20.              Šmídová,I.: Spotřeba alkoholu a její vliv na ekonomiku ČR, disertační práce, Masarykova univerzita Brno, 2013
  21.              Weizsacker,E.U., Jesinghaus,J.: Ecological Tax Reform. Zed Books Ltd., London, New Jersey, 1992, 90 stran
  22.              Kloz,M.: Některé aspekty ekologické daňové reformy podle prof. Weizsackera při její realizaci v podmínkách ČR, závěrečná zpráva o řešení projektu Ekonomické nástroje pro udržitelný rozvoj ČR, Praha, UK 1993
  23.               Čížek,L.: Bujarý zelený večírek aneb jak skončily evropské miliardy určené k podpoře biodiverzity? Fórum ochrany přírody č. 2/2016

Některé myšlenky byly rozvíjeny i v těchto statích:

Zeman,J.: Daňové úlevy, Eko 2/2009

Zeman,J.: Vyčíslení perverzních daňových úlev v dopravě, Zpravodaj MŽP 8/2006

Zeman,J.: Je potřebné zavádět v ČR ekologickou daňovou reformu? (ohlas na stejnojmenný článek J. Hanzlíčka), Energetika 1/2005

Zeman,J.: Ekologická daňová reforma nemůže být dílčí, ale celková, ohlas na J. Hanzlíčka, Energetika 1/05, Energetika 4/2005

Zeman,J.: Stamiliardy prohospodařené na dopravních stavbách ČR, Int. Ekolist 14. 3. 2013, http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jan-zeman-stamiliardy-prohospodarene-na-dopravnich-stavbach-cr

Zeman,J.: Mnoho otazníků na stavbě s poetickým názvem Blanka, Internetový Ekolist 9.1.2014, http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jan-zeman-mnoho-otazniku-na-stavbe-s-poetickym-nazvem-blanka

Zákon o dani z příjmu fyzických a právnických osob č. 586/1992 Sb., v jednotlivých zněních

Zákony o dani z přidané hodnoty (zákon č. 588/1992 Sb. a zákon č. 235/2004 Sb.),

Zákony o spotřebních daních (č. 587/1992 Sb. a č. 353/2003 Sb.), v jednotlivých zněních,

Zákon o silniční dani (zákon č. 16/1993 Sb.), v jednotlivých zněních,

Zákon o dani z nemovitosti (zákon č. 338/1992 Sb.), v jednotlivých zněních,

Zákon o dani dědické, darovací a z převodu nemovitosti (č. 357/1992 Sb.), v jednotlivých zněních,

Zákony, které zavádí různé poplatky a jim podobné nástroje zpoplatňující znečišťování životního prostředí a využívání přírodních zdrojů, vše vesměs v různých zněních a další.

Zákon č. 261/2007 Sb., kapitoly 45., 46. a 47.

Ke zdrojům této kapitoly patří i četné platné zákony a jejich novely, které zavádí různé poplatky a jim podobné nástroje zpoplatňující znečišťování životního prostředí a využívání přírodních zdrojů, vše vesměs v různých zněních a další.

 

 

 

 

Kapitola 7

Sociální pilíř udržitelného vývoje

 

Sociální pilíř udržitelného vývoje má řadu aspektů. Je logické, že se místy prolíná s pilířem ekonomickým a s pilířem environmentálním. Jeho východiskem je právo člověka na život, právo člověka na bezpečnost, právo člověka na ochranu zdraví a právo člověka na rozvoj, pokud možno všestranný. Základem práva na rozvoj bylo, je a bude právo na práci a na spravedlivou mzdu za ni, která ho přiměřeně uživí. S právem na rozvoj úzce souvisí právo člověka na bezplatnou zdravotní péči, právo na bezplatné vzdělávání, právo na základní sociální zabezpečení a právo na bydlení.

Na základě kritického hodnocení zkušeností budování reálného socialismu mám za to, že sociální pilíř udržitelného vývoje by měl zahrnovat zejména:

 

  1.             Bezplatné školství všech stupňů pro všechny občany

 

K velkým úspěchům někdejšího reálného socialismu patří dosažení bezplatného školství na školách všech stupňů pro všechny občany (sociální filtr přístupu ke vzdělávání neexistoval), které ale kazila praxe kádrování. Děti kádrově špatně zapsaných rodičů mívaly problém se na příslušnou střední a zejména vysokou školu dostat, popř. jim na ní bylo studium zcela odepřeno. Zásadním úspěchem bylo i vytvoření jednotné školské soustavy, zničené po roce 1989 při likvidaci socialismu pod rouškou různých reforem a transformací.

Systém školství pokrýval přiměřeně celé obydlené území Československa. Byl v zásadě jednotný (jednotné učební osnovy pro základní školy a pro základní typy středních škol) a kompatibilní mezi základními typy škol. Přechod žáka či studenta ze školy na školu tudíž probíhal z hlediska učebních osnov bez komplikací. Tomu odpovídal i relativně malý počet kvalitních a levných učebnic, které byly na základních, učňovských a středních školách žactvu k disposici zdarma. Snídaně, oběd či večeře ve vysokoškolské menze za 2,60 Kčs či nájemné za lůžko na vysokoškolské koleji ve výši 20-50 Kčs za měsíc dnes i po započtení inflace zní jako pohádka, podobně velmi levná veřejná doprava pro žáky a studenty.

Úroveň základního, učňovského a středního školství v Československu patřila ke světové špičce, což nepřímo potvrzuje i skutečnost, že emigranti z Československa se na Západě chytali vesměs dobře. V 70. letech se podařilo prosadit systém v zásadě desetileté povinné školní docházky – 4 ročníky nižší stupeň, 4 ročníky vyšší stupeň základní školy a na to navazovala buď čtyřletá střední škola, nebo čtyř, tří či dvouleté učiliště s možností studia na čtyřleté s maturitou. Vysoké školství svou úrovní za světovou špičkou mírně zaostávalo.

K problémům školství patřily zejména nízké platy pedagogických i nepedagogických pracovníků škol, byť při nízkých cenách základních životních potřeb to bylo pociťováno méně bolestně než dnes. Pedagogové i nepedagogové ve školství byly placeni na základě tarifních stupnic, postavených na základě počtu odučených let (čím déle učí, tím vyšší plat) s tím, že kvalitu kantora se zohledňovala osobním ohodnocením. Neexistovala praxe financování škol podle počtu žáků či studentů spojená s honbou za počtem žáků či studentů prakticky za jakoukoliv cenu, propouštěním pracovníků škol na prázdniny s cílem šetřit rozpočet školy či pokusy ponechávat platy na libovůli šéfů škol.

Vybavení zejména vysokých škol učebními pomůckami nebylo vždy na světové úrovni, obvykle z ekonomických důvodů. Relativně nízká byla výměna studentů s jinými státy, a to i v rámci socialistického tábora. Budovy škol, internátů, studentských kolejí a menz byly různého stáří, čemuž často odpovídal jejich technický stav a vybavení. Rychle rostoucí poptávka po vzdělávání předbíhala ekonomické možnosti společnosti. Odkaz na prudký růst počtu a podílu středo a vysokoškoláků po roce 1989 má problém zásadního snížení kvality většiny dosavadních a velké části nových škol.

Moderní socialismus by se měl vrátit k jednotnému systému řízení školství z dob reálného socialismu, s jednotnou učební osnovou a silnou kontrolou kvality výuky, ale bez zbytečného kádrování a ideologizování. Toho nelze dosáhnout financováním škol dotacemi odvozenými od počtu žáků (studentů), uplatňovaným u nás po roce 1989. Takové financování vede k bezuzdnému boji o získání a udržení co největšího počtu žáků (studentů), v prvé řadě cestou snižování kvality výuky a nároků na žáky a studenty, byť se předstírá opak. Výsledkem je, že dnešní absolventi škol umí v mnoha směrech mnohem méně, než uměli absolventi škol za socialismu. Znalosti dějepisu bývají takřka nulové. Úroveň mnoha soukromých, ale i řady státních škol je mizerná. Skandál plzeňských práv či Univerzity Jana Amose Komenského je jen špičkou ledovce. Nepřekvapuje, že se úrovní škol ČR výrazně propadá mezi vyspělými státy, o tragédii učňovského školství a ohrožení průmyslu chybějícími absolventy technických oborů nemluvě. Nekvalitní školy je nutné rušit, byť to bude politicky choulostivé.

Školství by mělo být v zásadě veřejné. Soukromé a církevní školy by měly mít jen doplňkový charakter. Stát by jim měl přispívat penězi jen v případě, že by suplovaly obory, které by nebyly s to zajistit veřejné školy.

Pro rozvoj škol je zásadní i otázka uplatnění absolventů. Socialistické plánování se snažilo, aby počty absolventů s určitým převisem zhruba odpovídaly předpokládané společenské poptávce po pracovnících. Absolventi škol tak měli do značné míry zajištěno uplatnění nabytého vzdělání po škole v praxi. Po roce 1989 zavedená svoboda přijímat ke studiu nezávisle na očekávané společenské poptávce vede ve velkém ke studiu oborů bez naděje na uplatnění v praxi, navíc i studenty, kteří pro studium nemají předpoklady. Absolventi takových studijních oborů pak míří ve velkém ze škol rovnou na úřady práce, zatímco průmysl si stěžuje na nedostatek kvalifikovaných absolventů technických oborů, o hrozbě dalšího propadu průmyslu pro chybějící technicky kvalifikované pracovníky nemluvě. Totiž, značně degradovaná maturita přestala být zárukou uplatnění v praxi. Totéž lze říci i o diplomu o absolvování mnohých vysokých škol. Odborná úroveň velké části vysokých škol povážlivě klesá, navíc převis vysokoškolských diplomů nad potřebami praxe je vysoký. Socialismus problém vysokého nadbytku absolventů škol znal hlavně z uměleckých vysokých škol. Osobně doporučuji usměrňování počtu studentů podle potřeb praxe, byť to znamená určité omezení svobody výběru oboru studia. Problém ale stojí za širší diskusi.

Rozpočet školství by měl být významně posílen, resp. dlouhodobý stav výrazného podfinancování školství je neúnosný, zvláště pokud jde o platy a učební pomůcky. Učebnice musí být objektivní. Hrubé zkreslování českých dějin, mizerné pojímání občanské výchovy a další výrazně převyšuje problémy obdobných učebnic reálného socialismu v ČSSR. Tehdy problémy s historií začínali až rokem 1948. Dnes je zostouzeno i husitství a doba reformace a naopak je neoprávněně idealizována doba protireformace a habsburská monarchie. Výuka dějepisu a občanské výchovy pro posledních cca 20-25 let ale bude vždy komplikovat nízká sebereflexe společnosti.

Také pro budovy škol všech stupňů je aktuální jejich urychlené zateplení, pokud se tak již nestalo.

Celkem vzato, problém osvěty je mnohem širší. Týká se i gramotnosti v některých nových či staronových sférách – počítačové, finanční ad.

 

  1.             Bezplatná zdravotní péče pro všechny občany

 

Reálný socialismus zajistil v Československu bezplatnou zdravotní péči, s výjimkou „zákroků pro krásu.“ Byl to obrovský úspěch, byť některými jedinci zneužívaný. Velmi vysoké a často zbytečné požadování předepisování léků některými občany (nejen hypochondry, ale i v rámci tvorby domácích zásob léků pro každý případ) vedlo k jediné výjimce z bezplatné zdravotní péče – zavedení placení 1 Kčs za recept v lékárně.

Lékařská péče v ČSSR pokrývala celé obydlené území. Uplatňovala se jednotná státní koncepce, která zdravotnictví citelně zlevňovala. S menším množstvím peněz se dosahovalo vyšších efektů. Nemocnice se plánovité vybavovaly potřebnou zdravotnickou technikou, na rozdíl od živelného zápolení veřejných i soukromých nemocnic po roce 1989, spojené s nedostatečným využíváním či umělém nadužíváním mnohé drahé zdravotnické techniky, o množství pijavic vysávajících rozpočty veřejného zdravotnictví nemluvě.

Otázkou je, jak dobrá byla prevence zdravotních problémů. V očkování, patřila ČSSR ke světové špičce. Dětská obrna byla v ČSSR v roce 1960 vymýcena jako v první zemi světa. Od 60. let prakticky vymizel záškrt, v roce 1976 prakticky vymizel tetanus, zásadně byly omezeny dávivý kašel (50. léta), spalničky (od roku 1969 očkování první na světě), zarděnky (od roku 1982, resp. 1986), příušnice (od roku 1987). Otázkou může být, zda některá očkování se nestala časem nadbytečná a nepřispívala k růstu alergií. Vzhledem ke značné dynamice rozvoje jak zdravotnické vědy, tak nemocí, optimální míra očkování nebude zřejmě nikdy uzavřenou záležitostí. Žádnou šablonu a už vůbec ne bezhlavost zde nelze doporučit.

Největším problémem prevence zdravotních problémů byla nedostatečná pozornost, kterou svému zdraví věnovala významná část občanů. Přes rostoucí poznatky o škodlivosti kouření a konzumace alkoholu jejich spotřeba na obyvatele, v ČSSR, v ČR i v SR rostla až do poloviny 80. let, tj. skoro po celé období socialismu a v ČR i v SR roste i po roce 1989. V 80. letech k nám začaly ve větším rozsahu pronikat ze západu i drogy. Problém ochrany obyvatelstva před drogami je ožehavý v celém světě. Prvním předpokladem jeho úspěšného řešení je odpovědný přístup občanů ke svému zdraví. Rozumný člověk nefetuje, nekouří cigarety, alkohol užívá jen s mírou nebo také vůbec. Rozumných občanů ale podle všeho ubývá, což je tristní, stejně jako častá kritika státu za kampaně zdravotní osvěty.

Rychlý úbytek namáhavé fyzické práce při zlepšování stravování vedl ve významném rozsahu k růstu nadváhy a nejednou i k obezitě. Náhradní pohyb mnozí jedinci nezvládali. Některé výzkumy zdraví v 80. letech shledávaly, že se kouření, alkohol a nadváha včetně otylosti (plus na ně vázané jevy jako nedostatek pohybu či kofeinismus) podílely na nemocnosti a úmrtnosti obyvatel 60 %. Dalších 20 % činí ve vyspělých státech včetně ČSSR nedostatky ve zdravotnictví a zbylých 20 % připadá na všechny ostatní faktory včetně dopravních nehod a narušeného životního prostředí. Tristní je, že lehkomyslný přístup části občanů ke svému zdraví narůstal, včetně podceňování preventivních zdravotních prohlídek mnohými občany. Zde se ani reálný socialismus chlubit nemůže, stejně jako dnešek.

V roce 2014 Špork s odkazem na Světovou zdravotnickou organizaci WHO uvádí, že zdraví je ve vyspělých státech dáno asi z 15 % geneticky, z 20 % přírodním a sociálním prostředím, z 50 % špatným životním stylem a z 15 % nedostatky zdravotní péče. I při mírně odlišné strukturaci jako dominantní zabiják zdraví zůstává špatný životní styl mnoha občanů.

S rychlým rozvojem silniční dopravy narůstala nehodovost včetně četných obětí nehod na silnici. Za socialismu byl v ČSSR nejkrvavější rok 1969. Absolutně nejkrvavějším rokem v ČR byl rok 1994. Velmi krvavé přitom bylo celé období 1990-2003. V obou případech se na tom významně podílelo zaměňování demokracie za anarchii za volantem, provázející politické uvolnění.

Zdraví lidí poškozoval i neutěšený stav životního prostředí, zvláště pak vysoké znečištění ovzduší v řadě regionů. Jak moc ale zůstává otázkou. Skutečnost, že se i po roce 1989 zde málo podařilo prokázat, ještě nemusí znamenat, že vše bylo podchyceno. V případě nadměrného hluku docházelo k přesunu zátěže „z továren“ na „silnice.“

Ve vazbě na reálné zajištění života v míru, odstranění bídy a potření mnohých zhoubných infekčních nemocí došlo v 50. letech nejen k citelnému prodloužení střední délky života, ale také se rychle a významně zvyšoval výskyt tzv. civilizačních nemocí, zvláště pak nemocí kardiovaskulárních a zhoubného bujení – rakoviny. Postupně se staly zdaleka největšími zabijáky obyvatel.

V 50. letech se v Evropě staly vážným zdrojem rakoviny zkoušky jaderných zbraní ve vzduchu. Ty ale byly v roce 1962 zakázány. Dopad jaderné havárie v Černobylu v roce 1986 byl proti nim v ČR velmi nízký.

Moderní socialismus by měl v zásadě uplatňovat zdravotnickou politiku někdejšího reálného socialismu, tj. zdravotní péči poskytovat bezplatně na základě jednotné celostátní koncepce a neziskovém principu hospodaření zdravotnických zařízení, při odstřihnutí četných stávajících pijavic od veřejných rozpočtů zdravotnictví. Zdravotnictví nelze hodnotit podle vytvořeného zisku. Lékařskou péči je nutné poskytovat na dosažitelné úrovni vědeckých poznatků, lékařských přístrojů a metod, s přihlédnutím k ekonomickým možnostem, k demografickým změnám a změnám stavu zdraví obyvatel. Zásadním problémem zůstávají tzv. civilizační nemoci včetně klesající vitality populace, rostoucí neplodnosti a degenerace lidského rodu, byť nelze podceňovat ani tradiční infekční nemoci, úrazy (problém adrenalinových sportů zásadně narostl) aj. Je nemravné, aby rozhodující část zdravotnického výzkumu byla zaměřena na velmi vzácné nemoci a nemoci – masové zabijáky – přehlížela. Je neúnosné, aby se i nadále často hrubě zanedbávala prevence zdravotních problémů významnou částí občanů.

Je nutné zrušit všechny zdravotnické poplatky (chudým brání v přístupu ke zdravotní péči) s výjimkou cca pěti korunového poplatku za recept a zvýšit dostupnost lékařské péče na odlehlejším venkově. Zpoplatňovat je nutné i nadále tzv. zákroky pro krásu a poskytování luxusních pokojů v nemocnicích. Je nutné zrušit zastropování placení zdravotního pojištění, zvýšit platby za tzv. státní pojištěnce a procento sociálního pojištění placené zaměstnavateli. Nelze doporučit převádění výnosu spotřební daně za cigarety a alkohol do zdravotních rozpočtů, resp. závislost financování zdravotnictví na příjmech z těchto aktivit těžce poškozujících zdraví lidí je nežádoucí.

Návrhy účtovat feťákům, pijákům, kuřákům a dalším hazardérům se svým zdravím náklady na léčení jimi takto získaných chorob nelze akceptovat, neboť by to ve většině případů znamenalo ztrátu práva na bezplatnou zdravotní péči a často i práva na jakoukoliv nákladnější zdravotní péči. Často drsné následky hazardu se zdravím nesou především příslušní hazardéři svým zhoršeným zdravím a nejednou i předčasným úmrtím. S výjimkou úrazů je přitom v mnoha případech těžké rozlišit, co vše tu či onu vážnou chorobu způsobilo. Ani rakovina plic nemusí být následkem kouření tabákových výrobků včetně tzv. „pasivního“ kouření.

Budovy nemocnic a poliklinik je nutné zateplit všude, kde se tak dosud nestalo.

Léky a jiné zdravotní potřeby je nutné nechat ve snížené sazbě DPH, ale tuto sazbu je nutné snížit z 15% sazby k 1. 1. 2014 na 5 % sazbu i za cenu, že ČR bude mít dočasně 3 sazby DPH.

Moderní socialismus by měl mnohem větší pozornost věnovat podpoře zdravého životního způsobu. Komercializace mnohých sportovních aktivit je nežádoucí a vylučuje z nich děti ze sociálně slabých rodin. Škodí i vrcholovému sportu, který pak má nedostatek talentů.

Ustupovat před demonstranty za legalizaci měkkých drog, aby si mohli snadněji ještě více ničit své zdraví, nelze. Nejen proto, že jde o plivání na nelehkou práci rodičů, vychovatelů, učitelů a lékařů. Tvrdě je nutné stíhat napadání lékařů a sester agresivními pacienty. Je neúnosné, aby byly v hromadných sdělovacích prostředcích hrdinou dne feťáci, alkoholici, kriminálníci, hazardéři, exhibicionisté, kuřáci atd.

 

  1.             Nulová nezaměstnanost

 

Bedřich Engels ve svém spise „Podíl práce na polidštění opice“ dokázal základní revolucionizující vliv lidské práce na rozvoj člověka, na přeměnu některých primátů na lidi. Dnes existuje dostatek studií, že nucená zahálka, obvykle v důsledku nezaměstnanosti, lidi degraduje, někdy až zpátky na primáty. Nezaměstnanost není přirozená, jak nám nalhávají různí apologeti kapitalismu. „Nezaměstnanost je dítětem kapitalismu,“ psal K. Marx už v Kapitálu i jinde. Lze říci, že nezaměstnanost nebyla před kapitalismem (případně byla jen okrajovým jevem) a nebyla ani za reálného socialismu, byť někdy i za cenu nadměrného počtu metařů ad. Problém je ale podstatně složitější. Totiž, před kapitalismem existovalo dvojí přímé donucení k práci, zvané bič otrokáře či feudálova drába a potřeba získat aspoň něco málo k uspokojení základních hmotných potřeb, aby jedinec a jeho rodina přežili. Také za reálného socialismu existovala pracovní povinnost, byť v nesrovnatelně civilizovanější podobě a s řadou výjimek (děti, studenti, nemocní, matky s malými dětmi, invalidé, důchodci). Zásada: „kdo je práceschopný a nepracuje, ať nejí,“ odsouzeníhodná určitě není za podmínky, že existuje nabídka dostatečně placené práce. Obnovený kapitalismus v ČR i v SR ale rychle vytvořil masovou armádu nezaměstnaných, která přes různá statistická vylepšování narůstá. V roce 2013 dosahuje kruté úrovně – v ČR cca 750 000 osob. Podobně je tomu i v jiných bývalých socialistických státech i ve státech kapitalistických, které nepoznaly socialismus.

Jen ideové klišé je tvrzení, že nezaměstnaní většinou pracovat nechtějí. Vyvrátil to jak reálný socialismus, tak to denně vyvrací i značně děravé statistiky kapitalistických států. Evidují mnohem větší počet nezaměstnaných než volných pracovních míst. Existuje i vážný problém častého strukturálního nesouladu mezi požadovanou a nabízenou kvalifikací a místa bydliště a potenciálního pracoviště, jeho dopravní nedostupností za ekonomicky přijatelných podmínek a někdy i dopravní nedostupností fyzickou.

Produktivita práce od roku 1945 rychle roste a hrozí, že při uspokojení základních potřeb a dokonce i při uspokojování množství falešných potřeb bude v dohledné době většina lidí bez práce. Pracovní síly dlouhodobě uvolňuje nejen zemědělství a lesnictví, ale přinejmenším od roku 1989 v ČR též průmysl a začínají je uvolňovat ve značném počtu i mnohé služby. Situaci zhoršuje silně závislý charakter ekonomiky ČR, zejména na Německu, po roce 1989, a dominantní pozice zahraničního kapitálu v ekonomice ČR. Tvorba nových pracovních míst vázne, tradiční lokomotivy zaměstnanosti nefungují, byť je nám nejednou nalháván opak. Na tuto hrozbu musí moderní socialismus nalézt přiměřený lék, má-li prokázat své přednosti.

Postup cestou brzdění růstu produktivity práce je neperspektivní, byť se používal jak za reálného socialismu, tak ve vyspělém kapitalismu, aby byl ve společnosti relativně klid. Plně se ho nebude možné zřeknout i v moderním socialismu.

Základní cesta zabezpečení práva na práci pro všechny je zkracování pracovní doby. Může mít čtyři základní podoby:

  1.                   Prodlužování délky přípravy na povolání (při inflaci často nekvalitních vzdělávacích aktivit v ČR zde větší rezervy nejsou a v dohledné době nebudou),
  2.                  Prodlužování dovolené za podmínky, že určitá regulace zajistí funkčnost klíčových sektorů společnosti i v dobách dovolených. Využití této cesty je aktuální,
  3.                   Vlastní zkracování pracovní doby – zkracování pracovního dne a týdne. Nepoložilo ekonomiku v minulosti přes zásadní varování mnoha bulvárních ekonomů, nepoloží ji ani v budoucnu. Jde o základní cestu snižování nezaměstnanosti. Již dnes je v ČR i leckde jinde vysoce aktuální přechod na čtyřdenní pracovní týden, byť pravicové i sociálně demokratické vlády o něm neuvažují, a to ani při postupném zavádění,
  4.                  Snižování věku odchodu do starobního důchodu, nikoliv jeho prodlužování, jak je nejen v ČR po roce 1989 nemilosrdně prosazováno neoliberálními ekonomy. Prodlužování věku odchodu do důchodu prohlubuje beztak masovou nezaměstnanost. I když by snižování věku odchodu do důchodu mělo být nejsnáze prosaditelné, zatím se v ČR děje pravý opak a za úspěch levice se označuje zastavení prodlužování věku odchodu do důchodu.

Podivná je i praxe zavedená Nečasovou vládou, kdy pracující důchodci berou jak starobní důchod, tak mzdu v případě přesluhování, zřejmě s cílem kompromitovat zbytky sociálního státu. Tuto praxi je nutné zrušit.

Choulostivou otázkou zůstane, jak náklady zkracování pracovní doby rozložit mezi zaměstnavatele a zaměstnance. Představy, že ji plně ponesou zaměstnavatelé (názor odborů) nebo naopak že ji plně ponesou zaměstnanci (názor podnikatelů) je zjevně nereálný. Situaci zásadně komplikuje velmi nízká úroveň minimální mzdy, rozsáhlá práce přes čas (špatný zákoník práce) a rozsáhlá práce načerno. Bude narážet i na kvalifikační a územní nesoulad nabídky a poptávky po pracovní síle.

Určitou roli při snižování nezaměstnanosti mohou sehrát podpůrná opatření. Jde zejména o:

  1.                   kvalitní fungování úřadů práce. Jejich personální zdecimování za Nečasovy vlády je odstrašující. Musí provádět i aktivní politiku zaměstnanosti (organizovat různé rekvalifikační kurzy, veřejně prospěšné práce apod.),
  2.                  lepší příprava mládeže na povolání. Svoboda volby druhu studia, vedoucí k situaci, kdy podstatná část absolventů míří ze škol rovnou na úřady práce, protože poptávka po jejich kvalifikaci není, je problematická. Nelze ji sice plně vyloučit, ale s výjimkou uměleckých škol, kde na větší regulaci pro obtížnou realizovatelnost rezignoval i reálný socialismus, by neměla být masová,
  3.                   znevýhodňování přesčasů, tj. skrytého prodlužování pracovní doby. Mělo by být pro podnikatele výhodnější zaměstnávat další pracovníky než platit přesčasy. Zdvojnásobení povolených přesčasů v zákoníku práce za vlády P. Nečase je mimo jiné sabotáží politiky podpory zaměstnanosti. Je nutné zásadně snížit počet hodin povolených předčasů,
  4.                  potírání práce načerno, ve švarcsystému apod., neboť významně zhoršuje podmínky zaměstnávání zde a nepřímo i v ostatní ekonomice, o ničivých dopadech na důchodové zabezpečení příslušných pracovníků a zvyšování daňových úniků nemluvě,
  5.                   regulace migrace, možné je i omezování imigrace. Zde je nutné pečlivě zvažovat pro a proti, resp. stávající snahy některých neoliberálních ekonomů v západní Evropě stlačovat mzdy a sociální zabezpečení pracujících pomocí migrantů, kteří ve své většině přišli „vyžírat“ systémy sociálního zabezpečení těchto států, je tristní, o nemalém podílu bojovníků zrůdného Islámského státu za islamizaci Evropy nemluvě.

Nutné je změnit pohled na dosud neplacenou veřejně prospěšnou práci. Je třeba podstatně více cenit péči rodičů o své děti a dospělých o své staré nemocné rodiče, práci pro obec, pro ochranu přírody a životního prostředí ad. I dnes problémem není absence poptávky po práci, ale absence nabídky placené práce. Zásadním problém je, že stávající kapitalismus hodnotí lidi hlavně podle peněz, resp. majetku, navíc často nezávisle na způsobu jeho nabytí. Systematické vtloukání občanům do hlavy, že za nic nestojí, protože si nedokázali vydělat, nahrabat či nakrást velký balík peněz, umožňující vysokou hmotnou i nehmotnou spotřebu, je mimořádně škodlivé, dehonestující.

Otázkou je, zda lze v moderním socialismu dosáhnout stoprocentní zaměstnanosti, tak jak jsme ji znali z reálného socialismu. Jisté je, že to nebude snadné, a to i s mobilizací tzv. neziskového sektoru, zejména v oblasti silně podvyživených sociálních služeb.

 

  1.             Garance mzdy za vykonanou práci, která by pracovníka uživila

 

Garance vyplacení sjednané mzdy za vykonanou práci by měla být samozřejmostí. Za reálného socialismu tomu tak nejen v Československu bylo, za vlády lumpen buržoazie po roce 1989 tomu tak není vždy. Důvodů je více, druhotná platební neschopnost podniků, bankroty podniků, vydřidušské praktiky některých podnikatelů ad.

Tristní je, že i řádně vyplácená mzda nemusí pracovníka a jeho rodinu uživit. Smrtící bývá zejména tržní nájemné a nízká výše minimální mzdy. Za tento neutěšený stav odpovídá stát, neboť udržuje minimální mzdu na velmi nízké výši. Z 8 000 Kč v letech 2008-13 ji od 1. 8. 2013 zvýšil na 8 500 Kč za měsíc a k 1. 1. 2016 se zvýšila na 9 900 Kč za měsíc. I přes určitý pokrok i nadále platí, že z takové mzdy se žít nedá, dokonce ani při relativně nízkém nájemném. Kolik tak stát ušetří, je otázkou. Mnozí špatně placení pracující musí za ponižujících podmínek žádat o sociální dávky, aby vyžili. Někteří se stydí o sociální dávky žádat a nedostávají je, jiní zase žádají o sociální dávky i neoprávněně. Někteří oficiálně vykazovaní špatně placení pracovníci dostávají část mzdy tzv. na ruku, tj. bez placení sociálního a zdravotního pojištění s negativním dopadem do příslušných účtů států a jejich pozdějších důchodů. Stát obvykle neušetří, zato narůstá byrokracie i možnost podvodů. Otázkou je, do jaké míry toto může omezit zavádění elektronické evidence tržeb v ČR.

Má-li se tento neutěšený stav změnit, musí stát významně zvýšit životní minimum, zvýšit minimální mzdu asi na 12 000 Kč/měsíc v ekonomických podmínkách roku 2013 a ve spolupráci s obcemi, městy a kraji umožnit chudým nebydlícím sociální bydlení. Ušetří si tak i nemalé úřadování, sociální kriminalitu a ponižování mnohých chudých.

Zásadní komplikací pro uživení se vlastní prací se po roce 1989 u nízko příjmových pracovníků staly děti. Jisté je, že děti vždy byly pro své rodiče značně nákladné. Děti si zaslouží tudíž právem významnou společenskou podporu. Jsou budoucností národa. Stát musí obnovit za socialismu úspěšně praktikované zvýhodňování rodin s dětmi proti rodinám bezdětným. Jednak relativně vysokými přídavky na děti, jednak podstatně vyššími slevami na dani z příjmů fyzických osob pro rodiče pečující o děti. Stávající úleva na dani z příjmů fyzických osob je nízká a netýká se nejchudších, zejména nezaměstnaných a důchodců. Typicky dětské potřeby by měly být zatíženy sníženou sazbou DPH cca 5 %. Pravicí prosazovaná rovná daň z příjmu fyzických osob kromě jiného významně znevýhodňuje rodiny s dětmi, což je špatné.

Výsledkem ignorantství potřeby prorodinné politiky po roce 1989 v ČR je mimo jiné silně antipopulační klima, nízká porodnost a vymírání českého národa, které se vláda snaží kompenzovat státem podporovaným přistěhovalectvím. Netýká se jen 90. let, ale i příznivějšího období let 1999-2008. Nepřijatelná je i po roce 1989 znovu zavedená praxe vysokých příjmů soudců, poslanců, vysokých státních úředníků, zlatých padáků, velkých výhod managerů ad.

 

  1.             Odstranit bezdomovectví, reálně zajistit právo na bydlení

 

Bezdomovectví je velmi tragický sociálně patologický jev, produkovaný obnovenou kapitalistickou společností nejen v ČR po roce 1989. Totálně degraduje člověka, zásadně zhoršuje jeho životní podmínky, zdraví, zkracuje délku života a také významně zvyšuje strach bezdomovců i bydlících. Tím omezuje svobodu a demokracii. Své oběti rychleji či pomaleji zabíjí. Bezdomovectví patří k předním zločinům proti lidskosti v obnovené demokracii či spíš demokratuře v ČR.

Odborníci na bezdomovectví rozlišují čtyři typy bezdomovců. Tím nejhorším, nejvíce degradovaným je občan, který je nucen spát pod širým nebem – na lavičce, v lese, na seníku či v opuštěné budově odpojené od technické infrastruktury – úplný bezdomovec. Problém se přiměřeně týká i těch bezdomovců, kteří zatím mohou přespávat u známých apod. I když existuje i dobrovolné bezdomovectví (zřejmě do 10 % ze stávajících 70 000 bezdomovců v ČR), proti kterému nelze navzdory jeho absurdnosti dost dobře namítat, rozhodující je i v ČR bezdomovectví primárně nedobrovolné.

Stát se bezdomovcem lze v dnešní ČR velice snadno, stačí jedno větší i nezaviněné zakopnutí či (státem chráněný) podvodník. Zruší se ubytovna, nechá se nájemní dům zchátrat, rozpadne se manželství a jeden z partnerů, obvykle muž, přijde o střechu nad hlavou, důchodce či nezaměstnané zadluží velmi vysoké nájmy v rámci politiky tzv. deregulace nájemného. Na konci bývá exekuce, tj. násilné vystěhování, přičemž vystěhováním z bytu na ubytovnu to nemusí končit. Domovské právo bylo u nás v minulosti zrušeno. Údajně příliš zatěžovalo obce meziválečného Československa. Bydlení se po roce 1989 stalo zbožím skoro jako každé jiné, regulace nájemného se stala nedostatečnou. Široké vrstvy obyvatel jsou ožebračovány celkově a uživatelé nájemného bydlení zaváděním tržních vztahů do bydlení zvlášť. Navíc se drasticky zdražily služby podmiňující moderní bydlení, tj. vodné, stočné, odvoz tuhých komunálních odpadů, paliva a energie. Uplatňování zásady, že se má každý o sebe postarat sám v bydlení, vede k bezpočtu tragédií. Děje se tak přitom v situaci, kdy podle sčítání bytů v roce 2011 má ČR asi 652 000 neobydlených bytů, z nichž asi polovina by mohla být využita k bydlení. Problém je, že na jejich velmi vysoké nájemné z hlediska příjmu dolní a nejednou i střední vrstvy obyvatel nemají peníze.

Druhotným problémem je, že si bezdomovci na sebe vydělávají kromě příležitostných pracovních poměrů také žebrotou, drobnou kriminalitou, že znečišťují veřejné prostranství, že se vloupávají do opuštěných budov a rekreačních chat, obývají je nelegálně s cílem přežít zimu a nejednou tyto objekty devastují.

Základním řešením je uzákonění a praktická realizace povinnosti stavět a provozovat sociální byty. Tato povinnost musí být uzákoněna pro stát, kraje, města, obce a městské části statutárních měst, samozřejmě za příslušné finanční pomoci ze strany státu. Neefektivní je dotovat různé spekulanty s bydlením, jak to zavedla vláda P. Nečase. Sociální bydlení musí provozovat veřejný sektor, nejlépe obce nebo jimi zřízené neziskové organizace s přiměřenou finanční podporou státu. Obydlí může být malé a jednoduše vybavené (tzv. holobyty), ale musí mít zajištěnu pitnou vodu, teplo a elektřinu.

Právo na bydlení patří k základním lidským právům. Bez bydlení není žití snesitelné, bez bydlení není domov, resp. je jen živoření a předčasné umírání, často i na banální příčiny. Jde ale o poměrně nákladnou záležitost. Sociálně slabí občané nejen za kapitalismu mívají zásadní problémy si bydlení sami zajistit a za kapitalismu i udržet, proto vznikla potřeba regulovaného nájemního bydlení a potřeba sociálního bydlení. Situaci paradoxně ztěžují platné technické a hygienické normy obytných budov včetně povinnosti vybavit každý byt garáží. Tyto normy jsou sice z hlediska civilizačního pokroku pochopitelné, ale jejich zajištění je poměrně nákladné. Povinnost vybavit každý sociální byt pro chudé garáží pro auto by byla absurdní. V nárocích na sociální bydlení by neměla být.

Potřeby bydlení se historicky vyvíjely. Lišily se a liší na vesnici a ve městě, často nesrovnatelně vyšší potřeby bydlení (kvantitativně i kvalitativně) měli páni a preláti ve srovnání s kmány. Není těžké dokazovat, že bydlení v minulosti bylo proti dnešku velmi primitivní, že se standard bydlení po roce 1945 v ČSSR zásadně zvyšoval. Bydlení početných chudých rodin ve vyřazených železničních vagonech či malých zahradních domcích (a i to jim úřady nejednou bouraly se zdůvodněním, že nesplňují platné technické a hygienické normy), ale i nejčastější bydlení chudých v malých bytech 1+1 s lokálním vytápěním uhlím nebo dřevem ve čtvrtích vesměs zakouřených kouřem z továren, parních lokomotiv a lokálního vytápění za Masarykovy první Československé republiky bylo špatné, o ratejnách nemluvě. Ale i ta nejhorší ratejna byla lepší než osud dnešních bezdomovců, přespávajících pod mosty, pod horkovody, v krmelcích v lese, na lavičkách apod. Jen výroční zpráva pražských hasičů za rok 2013 uvádí čtyři požáry s uhořením bezdomovce. Pomoc bezdomovcům, ponechaná většinou na charitu, je zjevně nedostatečná a v zásadě i neefektivní, protože nepomáhá bezdomovcům v návratu do normálního života. Zásadní problém přitom je nevytvářet bezdomovce a stávající bezdomovce zpět integrovat do společnosti. S rostoucí délkou bezdomovectví schopnost bezdomovce integrovat se zpět do společnosti rychle klesá a brzy (u plného bezdomovce údajně po 2-3 měsících) dosahuje hodnot blízkých nule.

Řešit problém bydlení je otázkou nejednoznačnou. Mám za to, že standard zavedený reálným socialismem v Československu, tj. aby každá rodina mohla užívat byt někdejší 1. či 2. kategorie (tj. se samostatným WC a koupelnou nebo sprchovým koutem) o počtu místností odpovídající počtu členů domácnosti, je přijatelný i do budoucna za podmínky přiměřené velikosti místností. Standardem bydlení je elektřina a vytápění, nejlépe centrální nebo blokové, ve vilách s vlastním kotlem pro celý objekt, vodovod, kanalizace (v menších obcích ale kanalizace a někdy i vodovod dosud chybí), běžný, ale nikoliv nutný je zemní plyn. Do budoucna poroste využívání sluneční energie pro ohřev teplé užitkové vody a pro vytápění bytů, podobně zásobování elektřinou z vlastní fotovoltaické elektrárničky. Vybavenost domácností automatickou pračkou, televizí a rozhlasem je již mnoho let prakticky plná. Rychle se zvyšuje i vybavenost počítačem včetně jeho připojení na internet, jež by mělo být bezplatné. Standardem ani za socialismu nebude „právo bydlet ve vile“ či „v Praze“.

Systém bydlení v bytech včetně bytů sociálních musí doplňovat systém bydlení na ubytovnách pro ty, kteří byt nemají (například pro značný rozdíl mezi místem bydliště a studia či pracoviště) nebo o něj přišli. Na vysokých školách jde o bydlení ve studentských kolejích, které by ale mělo být mnohem levnější než je v roce 2013.

Z hlediska zabezpečení bydlení není směrodatný spor mezi stavěním domů ze dřeva, z cihel či z panelů, resp. je to spíš otázka technická, ekonomická a jen pro někoho i ideologická.

Zásadním problémem není otázka, zda bydlet ve městě nebo na vesnici. Suburbanizace ve venkovském prostoru dosáhla již za socialismu rozsahu, kdy se bydlení ve městech a na venkově příliš neliší, byť zejména v menších obcích leckde ještě chybí místní vodovody a ještě více místní kanalizace a čistírny odpadních vod, bývá slabá veřejná doprava, hůře dostupné školy, školky, zdravotní střediska, pošty, kultura. Zásadním problémem není ani v minulosti lepší životní prostředí na vesnici než ve městě, resp. dnes jsou mnohé vesnice zamořeny kouřem z lokálního vytápění tuhými palivy a emisemi z intenzivní silniční dopravy víc než mnohá města, zejména centrálně vytápěná panelová sídliště měst mimo hlavní silnice. Podobně nejrizikovější bývá dnes pitná voda z malých místních vodáren a zejména vlastních studní, obklopených poli.

Preference lidí jsou přitom různé. Neúnosné je vyhánět obyvatelstvo z vesnic do měst likvidací pracovních míst, škol, zdravotních středisek, pošt, neopravováním silnic a železnic, omezováním veřejné dopravní obslužnosti a dalšího, jak se po roce 1989 v ČR na venkově běžně děje. Neúnosné je, aby kromě cca 4 104 000 obydlených bytů bylo cca 652 000 bytů neobydlených, z nichž asi polovina by mohla sloužit jako bydlení včetně bydlení sociálního. Ponechávání bytů prázdných, protože na požadované, často lichvářské nájemné chudí lidé nemají peníze, je nutné postihovat placením za neobydlené byty, popř. za nadměrné metry. V západní Evropě jde o standardní nástroj bytové politiky. Prvním předpokladem je řádná evidence bytového fondu v ČR. Samozřejmě, nelze podporu sociálního bydlení stanovovat na byty do 135 m2 obytné plochy, jak ČR před lety nelogicky zavedla.

Závažná je otázka míry bydlení v bytových a rodinných domech – vilách. Bydlení v bytových domech (ať už ve vlastních nebo v pronajatých bytech) je vesměs levnější z hlediska nákladů na údržbu a opravy i pohodlnější. Tyto byty ale bývají vesměs menší. Také soužití s dalšími rodinami v bytovém domě nemusí být bez problémů. Občan bydlící ve své vile se může právem cítit svobodnější, resp. méně omezovaný druhými občany. Bydlení ve vilách má do budoucna některé zajímavé možnosti – nejsnáze se v něm dá uplatnit minimální požadavky na vytápění (tzv. pasivní standard), využívání obnovitelných zdrojů energie (zejména sluneční kolektory, tepelná čerpadla a časem i malé fotovoltaické elektrárny) a na venkově i záhumenkové hospodářství, jež zvyšuje soběstačnost domácností v potravinách.

Jako zjevný omyl je nutno hodnotit výstavbu tzv. milionářských čtvrtí v přírodě, kde kromě velkých vil a k nim přiléhajících velkých zahrad a základní technické infrastruktury nebývají obchody, služby, pošty, školy, školky, zdravotní střediska, pracovní místa, veřejná doprava atd., resp. pro všechno se musí jezdit, zpravidla osobním autem, protože veřejná doprava tam také obvykle chybí. Také společenský život je tam nutně zásadně redukovaný podle zásad dopravní odlehlosti a „moje vila = můj hrad“. Problematické jsou i oplocené a hlídané okrsky, izolující jejich majitele od běžného života. I v nich je společenský život nutně omezen. Pokud ale stát není s to potlačit kriminalitu na přijatelnou míru, praxi oplocených hlídaných obytných celků nelze dost dobře ostře kritizovat.

Ožehavá se stala a v budoucnu ještě více stane otázka nákladů na vytápění. Ceny fosilních paliv a energie z nich vyrobené a tím i náklady na vytápění povážlivě rostou a do budoucna zřejmě porostou ještě víc, ač jejich momentální propad může mást. Šetrná spotřeba paliv a energie, resp. energeticky úsporný životní způsob, se stane ještě více nutností. Z hlediska bydlení to znamená, že bydlení vyžaduje teplotěsné budovy (stěny, okna, střechy a podlahy), žádnou klimatizaci, žádné či omezené využívání výtahů a menší dopravní nároky, uspokojované pokud možno veřejnou dopravou.

Teplotěsné budovy jsme dnes s to technicky dotáhnout až do cílového pasivního standardu. Problémem je, že jsme s to tak většinou učinit jen za cenu vyšších investic, které se i při stávajících relativně vysokých cenách paliv a energie k vytápění nemusí ani dlouhodobě zaplatit. Podmínkou je přitom kvalitní provedení, jež dosud činí nejednou problém. Z cíle dosažení nízkých nároků na vytápění budov nelze slevovat. Normy teplotěsnosti budov se zpřísňovaly a dál budou zpřísňovat. Plně oprávněný je požadavek stavět tzv. nízkoenergetické domy, jež bude od roku 2017 závazný v celé Evropské unii. Tyto normy se snad budou i postupně uplatňovat v praxi. Náklady na energii bude snižovat i vyšší využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů, zejména slunečních tepelných kolektorů, tepelných čerpadel a z malých fotovoltaických elektráren.

Problémem je pokračující výstavba výškových budov s vysokými nároky na práci výtahů, což obnáší citelnou spotřebu energie, o všelijakých pocitech při práci či životě ve 20.tém či vyšším patře nemluvě. Obvykle též potřebují energeticky značně náročnou klimatizaci. Optimální jsou bytové domy s 5-10ti patry, rozhodně ne s více patry.

Podobně se staví mnoho rozsáhlých, nejčastěji kancelářských či obchodních budov se značnými nároky na energeticky náročnou klimatizaci, což je neúnosné a neperspektivní. Nároky na vytápění snižuje užívání atrií.

Novou výstavbu je třeba lokalizovat s ohledem na minimalizaci dopravních potřeb, nejlépe do dosahu kapacitní kolejové dopravy.

V Evropě existuje již vícero zelených ekovesniček, jejichž domy mají nejvyšší, tzv. pasivní standard a tím i potřebu jen minimálního vytápění. Nepotřebují také klimatizaci a výtahy. I když jsou v mnoha směrech inspirativní, jako vesnice zabírají značnou plochu, byť s vysokým podílem zeleně, a vyžadují rozsáhlou dopravu, často navíc energeticky náročnými a závadnými osobními auty, takže v úhrnu nejsou zas tolik ekologické, jak se tvrdí.

Jen skloubení výše uvedených čtyř kritérií minimální energetické náročnosti bydlení může být realistickým cílem snažení moderní společnosti včetně socialistické.

Otázkou je, jak odstranit spekulační držení bytů bohatými vlastníky. Institut placení za nadměrné metry, používaný např. v 50. letech v Československu, je reálný. Samozřejmě ne v tehdejších hodnotových parametrech. Ještě aktuálnější je jeho uplatňování na neobydlené byty. Naopak násilné dosazování nebydlících do volných bytů je opatření problematické nejen proto, že jde často o tzv. špatně přizpůsobivé občany, byť ho nelze zcela zatratit.

K právu na bydlení se musí pojit i povinnosti, v prvé řadě přiměřeně přispívat na úhradu nákladů na bydlení, o bytový fond řádně pečovat, nepoškozovat jej a dodržovat zásady řádného občanského soužití, tj. nebýt spolubydlícím v bytovém domě na obtíž. První podmínkou hladkého fungování občanského soužití v bytových domech je absence nezaměstnanosti a garance pravidelného vyplácení mezd a sociálních dávek. U neplatičů je nutné uplatňovat systém strhávání nájemného z platu nebo sociálních dávek. Pravicí v ČR zavedený stav, kdy je sociální dávka neadresná a nedotknutelná, takže není problém ji propít či prohrát v hernách, je nepřijatelný. Podobně nelze řešit problém „vybydlení“ bytů poskytnutím nového bytu 1. kategorie. Na místě je holobyt, tj. byt s minimálním vybavením vzhledem k hrozbě devastace nepřizpůsobivými nájemníky.

Ožehavou otázkou je, co s tzv. sociálně nepřizpůsobivými občany. I když ČR po roce 1989 politikou vytváření mafiánského kapitalismu vytváří i množství sociálně vyloučených a časem i nepřizpůsobivých občanů, lze důvodně předpokládat, že jistý, byť podstatně nižší počet nepřizpůsobivých občanů bude existovat i v podmínkách moderního socialismu. Konečně, určité, byť nízké procento bezdomovců si svůj strašný úděl zvolilo podle svých výpovědí dobrovolně.

Jedinou účinnou cestou k odstranění bezdomovectví je prevence. Totiž, kdo jednou propadne na dno společnosti, velmi těžko se do normální společnosti vrací. Nejen moderní socialismus, ale každá slušná společnost musí vytvářet mechanismy, aby nikdo nemohl nedobrovolně propadnout až na samé dno společnosti – stát se bezdomovcem bez střechy nad hlavou. Jinak řečeno, ubytovna, byť prostě vybavená, musí být k disposici pro každého. Společnost je přitom povinna žádat po všech občanech, aby se slušně chovali, tj. nenarušovali zásady občanského soužití, nepoškozovali byty ani ubytovny apod.

Minimálním požadavkem nejen moderního socialismu, ale i každé civilizované společnosti musí být zajistit všem občanům střechu nad hlavou. Určitý počet reálně, ne ve vztahu k stávajícímu absurdistánu v ČR nepřizpůsobivých občanů zřejmě i v budoucnu bude realitou. V těchto souvislostech vyvstává požadavek zajistit jim bydlení alespoň na úrovni holobytů, tj. plošně malých bytů, které mají jen jeden kohoutek vody, sprchu a tzv. turecký záchod. Holobyt je ale jen minimální reakce na nově vzniklou zoufalou situaci bezdomovců. Proti reálnému socialismu představuje velký krok zpět. Pokrokem je jen proti stávající šílené praxi vytváření a následném zabíjení bezdomovců nejen mrazem.

 

  1.             Potírání chudoby a efektivnost

 

Předně, extrémní chudobou rozumím neuspokojování základních hmotných potřeb části občanů z důvodů nouze. Příčinou jsou primárně nedostatečné příjmy příslušných občanů, sekundárně vysoké ceny uspokojování základních potřeb, zejména bydlení, a přímé (reklamou) i nepřímé (zbavováním občanů možnosti jednodušeji a levněji uspokojovat své základní potřeby) vnucování uspokojování potřeb nepravých, falešných. Nouzi může vyvolat i sociálně patologické chování jedince, např. fetování, alkoholismus, gemblersví ad. Kuřáctví bídu přinejmenším zhoršuje. Nemůže to být ale důvod ke snižování sazeb spotřební daně na tabák, cigarety, alkohol či dokonce k legalizaci drog.

Choulostivou otázkou může být i vymezení chudoby. I osobní auto zejména v odlehlých regionech či při některých profesích, nemusí být luxusem.

Politika potírání chudoby stála za reálného socialismu a měla by stát i za moderního socialismu na dvou základních pilířích:

  1.                  zajištění práva na práci a práva na spravedlivou mzdu, která příslušného pracovníka a jeho rodinu uživí,
  2.                  zajištění systému sociálních dávek, které zabezpečí uspokojování alespoň základních hmotných potřeb i chudým občanům.

Jestliže podmínka ad a) je zřejmá, byť nesnadno zajistitelná, podmínka ad b) zdaleka tak jednoznačná není. Samotná potřebnost určitého počtu sociálních dávek, existence podmínek přiznávání sociálních dávek a stanovování jejich výše závisí na řadě okolností. Za reálného socialismu zde docházelo a za moderního socialismu může opět docházet k řadě problémů. Podívejme se na základní kladné a záporné zkušenosti odstraňování chudoby někdejším reálným socialismem a na možnosti vyhnutí se recidivě zjištěných problémů.

Politika reálného socialismu, kdy uspokojování vybraných klíčových základních potřeb bylo bezplatné (vzdělávání, lékařská péče, základní sociální zabezpečení) byla správná. Hradila se z výnosu tzv. parafiskálu, tj. příspěvku na sociální a zdravotní zabezpečení v postátněné socialistické ekonomice, který dnes známe v podobě povinného sociálního a zdravotního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti pracovníků. Je významným socializujícím prvkem, byť vznikl už v Německu za Bismarka jako opatření k paralyzaci sílícího dělnického hnutí a hrozby socialistické revoluce.

Otázkou je, zda by neměl pokrývat také náklady na vzdělávání, resp. na školství.

Zřejmě vyžaduje i dílčí parametrické změny, nejen odstranění tzv. zastropování.

Určitým problémem mohlo být zneužívání sociálních dávek tzv. nemakačenky.

Podporu rodinám s dětmi je nutné vždy vázat na řádnou docházku dětí do škol. Provádět důslednou kontrolu si žádá vždy odvahu. Nutná je důsledná kontrola a přiměřený postih provinilých, nikoliv omezování pomoci, jak se dožaduje část pravice nejen v ČR.

Určité problémy přinášela politika levného až velmi levného uspokojování řady základních hmotných potřeb. Šlo zejména o politiku:

  1.                   levné energie, zajišťované tolerancí externalit a tzv. zápornou daní z obratu, tj. dotacemi jejich cen. V 70. a v 80. letech šlo reálně o dotace tuhých a plynných paliv a elektřiny domácnostem. Dotace cen paliv a energie je ekonomicky neodůvodnitelná. Byla tak stimulována nadměrná spotřeba paliv a energie, vyšší poškozování životního prostředí a destimulována opatření na jejich úspory. Důvody nízkých cen paliv a energie přitom nebyly (sociální hledisko mohlo platit v 50. letech a i tehdy zde byly na místě vyšší sociální dávky), nejsou a nebudou. Není ve veřejném zájmu stimulovat nízkými cenami paliv a energie jejich vysokou spotřebu. Nutné je uplatňovat politiku drahé energie a případné negativní sociální dopady řešit jinými nástroji. Paliva a energie musí být zařazeny do základní sazby DPH, s výjimkou šetrného centralizovaného zásobování teplem, stejně jako v roce 2013. Jejich cena musí být státem regulovaná,
  2.                  velmi levného vodného a stočného, neboť nemotivovalo k šetrné spotřebě vody. Stejným směrem působilo neměření spotřeby vody v každém bytě a placení za průměrnou spotřebu v domě, rozpočítávanou na jednotlivé obyvatele domu. Velmi levné vodné a stočné se zajišťovalo nepřímými křížovými dotacemi, kdy vysoké ceny vodného a stočného pro podniky hradily ztráty z nízkých cen vodného a stočného pro domácnosti. Rozpětí 60 a 20 hal./m3 (trojnásobku) bylo neodůvodněně vysoké. Nízké vodné a stočné také nelze zajišťovat zanedbáváním čištění odpadních vod, jak se u nás ve velkém dělo a místy se dosud děje. Protože vodovod a kanalizace patří k základním civilizačním vymoženostem, vodné a stočné by měly být zařazeny i nadále do snížené sazby DPH, stejně jako v roce 2013. Jejich cena musí být regulovaná,
  3.                   velmi nízké ceny za odvoz tuhého komunálního odpadu, které podporovalo i nízké zajištění skládek. Na místě je uplatňovat nákladovou výši poplatků za odvoz tuhého komunálního odpadu plus určitý minimální zisk a politiku řádného zabezpečení skládek, pokud se je v souladu se záměry EU nepodaří zcela eliminovat. Ceny za odvoz tuhého komunálního odpadu by měly být zařazeny do snížené sazby DPH a musí být regulované,
  4.                  od roku 1953 nízké a nevalorizované ceny nájemního bydlení. Nízké a časem velmi nízké nájemné nestimulovalo řádnou péči o příslušné obytné domy a vytvářelo situaci, kdy bydlet ve vlastním domě bylo sice pohodlnější, ale i podstatně nákladnější. Na místě je v zásadě nákladová cena nájemního bydlení plus určitý, nikoliv lichvářský zisk. Výše uvedené nemůže platit pro sociální bydlení. Ztrátovost sociálního bydlení bude nutné dotovat z veřejných rozpočtů. Protože bydlení je základní potřebou lidí, nájemné musí být zařazeno do snížené sazby DPH a musí být regulované,
  5.                   nízké ceny potravin. Není sice dobré vytvářet ekonomickou bariéru zajištění dostatečné výživy pro chudé občany, ale také bylo, je a bude problematické zajišťovat nízké ceny potravin formou záporné daně z obratu, tj. pomocí dotací. Vysoké dotace cen potravin stimulovaly plýtvání s potravinami při spotřebě. Část potravin i proto končila v odpadu (ve vyspělých státech včetně ČR podle odhadů je to dnes asi třetina!), případně se levným chlebem krmil dobytek. Na tento jev v SSSR upozorňoval jak J. V. Stalin, tak Michal Sergejevič Gorbačov. Cenu potravin lze snižovat jen v rámci dotací do zemědělství (i zde jsou určité efektivně nepřekročitelné hranice) a jejich zahrnutím do snížené sazby DPH. Musí jít o ceny státem regulované. Nepřijatelné je uplatňování individuálních sazeb daně z obratu, jak se dělo před rokem 1989,
  6.                   dotování levné veřejné osobní dopravy bylo, je a bude nutné, má-li moderní společnost efektivně fungovat. Ne každý má či může mít a řídit osobní auto, je nemravné nutit špatným stavem či dokonce úplnou absencí veřejné dopravy občany riskovat zdraví i život v individuální automobilové dopravě, je nebezpečné stimulovat rozvoj národohospodářsky enormně nákladného a škodlivého bludného kruhu silniční dopravy a „táhnout tak prosperitu“, rozuměj zvyšovat HDP. Ceny veřejné dopravy osob musí být zahrnuty do snížené sazby DPH. Musí jít o ceny regulované.

Použitá forma nepřímých křížových dotací v osobní železniční dopravě na vrub zisků z nákladní železniční dopravy byla problematická vytvářením neprůhledných vztahů, kolik co stojí. Neprůhledná byla i realizace údržby, oprav a investic do železničních tratí. Obojí stěžovalo racionální řízení osobní železniční dopravy. Nevytváření integrovaných dopravních systémů bylo chybné. Nedostatečná výstavba chybějících zastávek osobní železniční dopravy byla do jisté míry důsledkem vysokého zatížení většiny tratí nákladní železniční dopravou, jež limitovalo větší počet vlaků osobní železniční dopravy, často i taktový jízdní řád a na trati „Ústí nad Labem západ – Obrnice“ údolím Bíliny zcela vylučovalo osobní železniční dopravu. Řada železničních tratí chyběla a i nadále chybí, další nejsou dovedeny do center osobní dopravy.

Nízké jízdné v osobní železniční dopravě by mělo být zajišťováno na základě objednávky státu (a krajů) s tím, že prokazatelné ztráty z jejího zajišťování budou přepravcům hrazeny na základě uzavřených smluv o zajištění veřejné dopravní obslužnosti, její kvalitě a úhradě prokazatelných ztrát z jejího zajištění. Podobně by ztrátové jízdné ve veřejné silniční dopravě (linkové autobusy) měly na základě uzavřených smluv dotovat příslušné kraje a v městské hromadné dopravě příslušná města. Na místě je poskytování těchto služeb za nákladové ceny včetně dotací, obsahující i jistou ziskovou marži, zhruba jako dnes.

Veřejnou dopravu železniční, městskou hromadnou a linkové autobusy je nutné dotovat, neboť většinou není s to být finančně soběstačná, a to ani v provozu. Jízdné musí být konkurenceschopné s individuální automobilovou dopravou. Veřejnou dopravu může zlevnit budování integrovaných dopravních systémů. Přes nesporný pokrok zde má ČR i nadále značné rezervy, nejen v neutěšeném stavu mnoha železničních tratí a nejen v krajích Vysočina, Ústeckém, Středočeském, Jihočeském a Plzeňském, kde je nedostatečnost rozvoje integrovaných dopravních systémů zjevná.

Naopak vysoké zdanění škodlivé spotřeby, v prvé řadě cigaret, resp. tabáku, alkoholických nápojů a pohonných hmot (jejich spotřeba je spojena s rozsáhlými škodami na veřejném zdraví a životním prostředí) je nutné, byť kuřáci, pijáci a motoristé tvrdí opak. Nutná je i relativně vysoká daň na spotřebu fosilních paliv, nejlépe přímo úměrná emisím CO2ekv., které vznikají při jejich spalování. Rozvrat klimatu je již dnes alarmující. Politika levného vodného, stočného, odvozu odpadů, energie a levné silniční dopravy je pseudosociální, reálně škodlivá. S bojem za moderní socialismus nesouvisí, byť se jí někteří pokouší zvyšovat zaměstnanost.

Určité problémy pseudosociálních opatření se vyskytovaly i v samotné praxi sociálního zabezpečení občanů v ČSSR. Šlo zejména o:

a)      souběh starobního důchodu a práce za mzdu či odměnu mzdě podobné. Ladislavem Šafránkem navrhovaný systém typu „40 let odpracovaných je základem (při započtení let studia, mateřské, dřívějšího odchodu pracovníků špinavých a rizikových provozů do starobního důchodu apod.), každý rok dříve do penze 1/40 dolů a každý rok přesluhování 1/40 nahoru,“ byl plně reálný jen v podmínkách nulové nezaměstnanosti za reálného socialismu,

b)      zřejmě reliktem minulých dob jsou sirotčí, vdovecké a vdovské důchody, resp. efektivní sociální systém by se měl bez nich obejít,

c)      zvýhodnění neúplných rodin proti rodinám úplným. Stále častější soužití „na hromádce“ se reálně neliší od manželského soužití, resp. zohledňovat je nutné různý počet dětí, a to přibližně na úrovni praxe reálného socialismu,

d)     odvozovat starobní a invalidní důchod od čisté, nikoliv hrubé mzdy, resp. odměny mzdě podobné,

e)      vyloučit příspěvky na důchodové připojištění zaměstnanců ve veřejném sektoru ekonomiky, viz 1).

Nastavení výše uvedeného má značný dopad jak na výši reálných mezd, tak na výši a strukturu sociálních dávek. Tyto faktory je nutné citlivě vybilancovat. Jejich důslednou realizací se odstraní pseudosociální prvky sociální politiky a posílí se zásluhovost v životní úrovni. Nelze opomíjet kritéria ekonomické efektivnosti. Platí, že uspokojování základních potřeb má být zajišťováno co nejlevněji, ale ne na úkor kvality.

Proti výše uvedenému, podle mého názoru socialistickému řešení problému chudoby bylo ze strany nové levice navrženo odlišné řešení, založené na zavedení nepodmíněného základního příjmu pro každého občana nezávisle na jeho pracovních zásluhách. „Nepodmíněný základní příjem by měl být minimálně na hranici chudoby podle standardů EU, což odpovídá 60 % tzv. národního mediánu ekvivalizovaného čistého příjmu. V zemích, kde má většina obyvatel nízké příjmy, by mělo být na určení základního příjmu použito alternativní měřítko (např. spotřební koš), aby byl zajištěn důstojný život, materiální bezpečnost a plná účast občana ve společnosti,“ viz 2, s. 8). Nepodmíněný základní příjem by měl zajistit chudou existenci každému občanu, takže by neambiciózní lidé nemuseli pracovat, aby se uživili. Petice za zavedení minimálního nepodmíněného příjmu v EU nezískala počet hlasů nutný k závaznému projednání v Europarlamentu. Ve Švýcarsku ale proběhne k němu referendum. V ČR je největším propagátorem této myšlenky Marek Hrubec, viz 2). Vzor vidí v konzervativní řídce osídlené Aljašce s velmi vysokou těžbou nerostných surovin, zejména ropy a zemního plynu, kde je již řadu let rozdělován zisk z vysoké těžby nerostů podle zásady „každému občanu stejná částka.“ Touto metodou se také rozdělovala humanitní pomoc v jedné namibijské provincii, tedy až do zastavení jejího poskytování.

Zásadní problém je, že ČR ani jiné státy EU nejsou řídce osídleny a nemají vysokou těžbu paliv a jiných nerostných surovin, takže požadavek základního nepodmíněného příjmu vede buď k mizivému dopadu (bude-li se rozdělovat malá částka) nebo ke zjevné ekonomické nereálnosti. Konkrétní představa efektivní výše základního nepodmíněného příjmu M. Hrubce pro ČR je cca 10 000 Kč na občana a měsíc, což v přepočtu v roce 2013 přesahuje státní rozpočet ČR. Současně předpokládá, že by základní nepodmíněný příjem nahradil všechny stávající sociální dávky, tj. asi jednu třetinu výdajů státního rozpočtu. Čistý dopad návrhu M. Hrubce obnáší asi dvě třetiny státního rozpočtu ČR 2013.

V roce 2013 státní rozpočet vykázal příjmy 1 090,69 mld. Kč a výdaje 1 173,13 mld. Kč, z toho na sociální dávky 489,68 mld. Kč. Deficit činil 81,26 mld. Kč, viz státní závěrečný účet ČR za rok 2013. Mimo státní rozpočet jsou rozpočty státních fondů, rozpočty krajů, měst a obcí, platby „ČR-EU“ a některé další vztahy se zahraničím.

Při počtu obyvatel v roce 2013 v ČR 10 511 000 (střední stav), činily by výdaje na základní nepodmíněný příjem v případě sazby 1 000 Kč na osobu a měsíc 126,132 mld. Kč. V případě sazby 10 000 Kč na osobu a měsíc by činily 1 261,32 mld. Kč, tj. více, než činily výdaje státního rozpočtu 1 173,13 mld. Kč. Ano, ani celý státní rozpočet ČR roku 2013 s deficitem více než 81 mld. Kč by v číslech státního závěrečného účtu nepokryl nepodmíněný základní příjem ve výši 10 000 Kč na osobu a měsíc.

            O moc lépe nevychází ani nasazení dat ČR roku 2015. Při středním počtu obyvatel 10 542 942 a příjmech státního rozpočtu 1234,5 mld. Kč by výše nepodmíněného základního příjmu 1 000 Kč a měsíc a obyvatel pohltila asi 10 % příjmů státního rozpočtu, výše 10 000 Kč by pohltila celé příjmy státního rozpočtu a ještě by chybělo 30,6 mld. Kč. Šlo přitom o rok mimořádný jak vysokým ekonomickým růstem, tak velmi vysokými příjmy z EU v důsledku dočerpávání možných dotací z končícího rozpočtového období EU.

Snad každý ekonom na takový návrh řekne, že jde o návrh v prvé řadě ekonomicky zjevně nereálný, viz jeho základní ekonomické parametry. Argument disfunkce daňového systému nejen v ČR včetně rozsáhlých daňových úniků je sice pravdivý, ale představa o tak zásadním zvýšení výnosů daňové soustavy její racionalizací je zjevně mimo realitu. Totiž, omezení daňových úniků legálních i nelegálních, zrušení některých chybných daňových úlev a zavedení Tobinovy daně z finančních transakcí a velmi potřebné daně z emisí CO2ekv. ji nemůže zajistit, nemluvě o vysoké podfinancovanosti školství, kultury atd. a nutnosti postupně vrátit sníženou sazbu DPH z 15 % na 5 %. Prostě, na základní nepodmíněný příjem cca 10 000 Kč/osobu a měsíc ČR nemá a podle všeho jen tak mít nebude peníze. Přitom při stávajícím lichvářském nájemném ani tato poměrně vysoká částka nemusí části chudých zajistit střechu nad hlavou. V Praze tržní nájemné 15 000 Kč/měsíc není neobvyklé.

Pokud by se částka zásadně snížila, aby byla ekonomicky reálná, například na 1 000 Kč/osobu a měsíc, z hlediska omezení chudoby v ČR to bude mít jen okrajový význam.

Lze jmenovat i vysoce pravděpodobnou inflační reakci ekonomiky na zavedení základního nepodmíněného příjmu cca 10 000 Kč/osobu a měsíc (na zvýšené příjmy obyvatel zareaguje trh příslušným zvýšením cen) a jistě i mnohé další, které ekonomové proti němu použijí. S výše uvedenou kritikou myšlenky základního nepodmíněného příjmu se ztotožňuji.

Tím se ale její problémy nevyčerpávají. Za zásadní problém myšlenky základního nepodmíněného příjmu považuji skutečnost, že její případná realizace popírá zásluhovost občanů. Podporuje nemakačenky (snad aby nebyli ekonomicky nuceni krást), uráží důchodově dobře situované vrstvy obyvatel, které základní nepodmíněný příjem nepotřebují a pro které by šlo o příjem okrajový významem, důchodcům s důchodem nad 10 000 Kč/měsíc důchod snižuje. Pokud by se základní nepodmíněný příjem vztahoval i na děti, mohl by stimulovat početné rodiny a špatnou péči o děti rodiči i pěstouny. Pokud by se na děti nevztahoval, znevýhodňoval by rodiny s dětmi. Neřeší nezaměstnanost, pouze chce zajistit, aby nezaměstnaní neumírali na podchlazení pod mosty i jinde. Ignoruje, že to byla práce, která polidštila opici. Ignoruje, že Marx a Engels rozlišovaly dva stupně nové (komunistické) společnosti. Ten nižší (socialismus) měl stát na zásadě: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce.“ Teprve vyšší stupeň (vlastní komunismus, kdy hmotné statky potečou proudem) měl stát na zásadě: „Každý podle svých sil, každému podle jeho (pravých) potřeb.“

Základní nepodmíněný příjem také ignoruje skutečnost, že mnohou sociální pomoc je mnohem efektivnější poskytovat naturálně než v penězích. Dotace sociálního bydlení, školních obědů sociálně slabým atd. není možné propít, na rozdíl od sociální dávky proplacené v penězích.

Z výše uvedeného považuji myšlenku základního nepodmíněného příjmu za nereálnou a v zásadě i hrubě chybnou. Její prosazování k socialismu nemůže vést. Totiž, odpovídá spíše vlastnímu komunismu, ke kterému se ale nelze dostat přeskočením etapy socialismu včetně jeho významného ekonomického systémového zákona rozdělování podle práce.

 

  1.             Kvalitní kultura

 

Reálný socialismus bohatě podporoval kvalitní kulturu, uměleckou i lidovou tvorbu a tvrdě potíral brak a bulvár. To byl obrovský pokrok, byť části občanů bulvár i brak chyběl.

Mimořádně rozporuplná byla cenzura za socialismu. Na jedné straně účinně chránila společnost před brakem a bulvárem, na druhé straně nebyla imunní k přehmatům, a to nejen politicky motivovaným, o uražených autorech nemluvě. Někdy brzdila i rozvoj společenského poznání. Je-li do budoucna cenzura nepřípustná a v podmínkách počítačových sítí zřejmě i technicky nemožná, vzniká velmi ožehavá otázka, jak společnost chránit před záplavou domácího i zahraničního kulturního braku. Zatím nikdo neví. Skuteční umělci se stávají disidenty, což je špatné, o úpadku českého jazyka nemluvě.

I budoucí moderní socialistický stát bude muset prosazovat kvalitní kulturu, uměleckou i lidovou tvorbu. Ponechat kulturu na trhu je cestou k její likvidaci, jak ukazuje vývoj v ČR po roce 1989. Výsledkem je stále větší živoření kvalitní kultury, její klesající ekonomická dostupnost pro velkou část obyvatel, odkázanost většiny občanů na bulvární televizní kanály (velmi negativně působí i veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas, které by měly být základní oporou kvalitní kultury) či tisk zadarmo. Špatně vychází i kvalita komerčních televizních a většiny rozhlasových stanic a periodických neodborných tiskovin. Vážným problémem je i fakt, že hromadné sdělovací prostředky orientované na zisk nebo jen na ekonomické přežití jsou objektivně zcela závislé na hlavních zadavatelích reklam, tj. na hlavních ekonomických lobby, a jimi fakticky nepřímo, ale velmi účinně cenzurovány. Naivní představa někdejších disidentů, že novináři budou hlídacími psy demokracie, se nenaplnila a v tržních podmínkách globálního kapitalismu se ani naplnit nemůže.

Ptáme-li se, proč novináři nejsou hlídacími psy veřejných zájmů včetně veřejných rozpočtů a úporně tutlají kdejakou velkou aféru včetně nekonečným seriálem obludných skandálů zatížených staveb tunelu Blanka v Praze či dálnice D 8 přes České středohoří, vedenou nesmyslně přes velká sesuvná území, pak jistě pro svou zásadní ekonomickou závislost na velkých ekonomických lobby, které z těchto afér nestoudně tyjí.

Neoprávněné jsou i naděje spojované některými se svobodným internetem, neboť i na něm kanalizační stoky tečou proudem a nechybí i pokusy o cenzuru internetu. Navíc se stává dalším nástrojem masového státního i soukromého špehování a manipulování občanů. Samozřejmě, nekvalifikované zásahy z moci úřední situaci zhoršují, bez ohledu na režim. Cenzura internetu by neměla být přípustná.

Otázka, do jaké míry má stát, resp. společnost dirigovat kulturu, je ožehavá. Škodí jak přísný režim, tak ponechání kultury na výlučné iniciativě umělců, zvlášť pokud umělcem může být kdokoliv, kdo se za umělce prohlásí. Dokládá to mimo jiné neradostný stav české kultury po roce 1989. Veřejný sektor při financování kultury musí uplatňovat požadavek na vysokou kvalitu příslušné kulturní produkce, ne dotovat brak. Brak si žádnou veřejnou podporu nezaslouží. Neplyne z toho ale, že bude mít nouzi o konzumenty, že se některé soukromé kulturní instituce produkující brak tržně neuživí. Veřejnoprávní média by měla jít příkladem v kvalitě pořadů a ne v pokleslosti.

Hlavní směr kulturních institucí by měl být rozvíjen vesměs na neziskovém principu. Nedostatečné dotování kultury brzdí její rozvoj a nejednou ji i likviduje. Nejde jen o podíl ministerstva kultury na státním rozpočtu cca 0,5 % (měl by být alespoň 1 %), ale také o skutečnost, že významná část peněz na kulturu jde reálně na podporu církví a další část na podporu braku, zatímco na podporu kvalitní kultury nejde téměř nic. Část rozpočtu kultury bude muset být i nadále vynakládána na údržbu historických památek, muzeí, galerií apod.

V kultuře lze uplatňovat jak osvobození od DPH (pro uměleckou a lidovou tvorbu), tak základní sazbu DPH pro bulvár a jiný komerční brak. Pornočasopisy by měly platit ještě zvláštní spotřební daň.

Protože si bulvár a brak zřejmě udrží i v moderním socialismu významné pozice, není reálné očekávat obnovu kvalitní kultury na úrovni někdejšího reálného socialismu v ČSSR.

 

  1.             Podpora masovému sportu

 

Stát, resp. veřejný sektor, musí výrazně podporovat masový sport. Nemělo by to být příliš obtížné, protože ekonomické zajištění rozvoje masového sportu není náročné. Masový sport má přitom vysoký pozitivní vliv na prevenci nemocí a civilizačních chorob i na zdravý životní způsob. Udržovat v dobrém stavu dětská a školní hřiště, základní síť nejen školních tělocvičen, značení turistických cest a cyklostezek (aktuální je překládání těch vedoucích po rušných silnicích na komunikace bez aut), pro vodáky rekonstruovat jezy zabijáky na jezy bezpečné apod. nemůže být větší problém. Jde ale i o zajištění základní plošné sítě cvičitelů běžných druhů sportu pro všechny zájemce.

S výjimkou pochybné prestiže není důvod podporovat vrcholový sport, který je již dlouho ryze komerční, byť nemalé dotace z veřejných rozpočtů nejednou úspěšně získává, a se sportem nemá mnoho společného. Mnohem více odpovídá hazardu se zdravím sportovců za velké peníze a nejednou i nemalé korupce. Neměly by být vynakládány značné peníze na vrcholový sport, zvláště pokud mnohem levnější masový sport živoří, přestože významně přispívá k prevenci četných zdravotních problémů. Velká mistrovství světa včetně pořádání Letních i Zimních olympijských her jsou zde špičkou ledovce. Svou nákladností se podílejí i na ekonomickém krachu států, viz letní olympijské hry v Athénách v roce 2004. Je přitom třeba odlišovat investice do vlastního vrcholového sportu (např. sportovních objektů) od investic, které se s významným mistrovstvím „svezou“ (některé velké dopravní stavby apod.).

Nelze samozřejmě předpokládat, že by moderní společnost byla ochotná zcela odepsat vrcholový sport. Základním kamenem podpory sportu by mělo být zajištění masového sportu.

 

  1.             Zvýšená ochrana zranitelných skupin obyvatel

 

Kromě základních (prvořadých) výše uvedených sociálních problémů existuje i velké množství dalších sociálních problémů. Není reálné ani smysluplné zde mnohé rozebírat. Každý civilizovaný stát a tím víc stát udržitelný a socializující musí věnovat zvýšenou pozornost ochraně více zranitelných skupin obyvatel. Jde zejména o zvláštní ochranu žen, žen - matek, dětí, nemocných, invalidů a důchodců.

Zvláštní ochrana žen zahrnuje bezpečnost, neboť ženy jsou víc zranitelné než muži. Násilí na ženách nelze tolerovat. Netýká se zdaleka jen muslimů. Všem ženám je nutné zajistit právo na antikoncepci a právo na potrat, byť zejména náboženští tmáři jsou a budou proti.

Zvláštní ochrana žen – matek – zahrnuje zdravotnictví (ženští lékaři, gynekologové, porodníci), školství (fyzická i ekonomická dostupnost jeslí a mateřských školek, má-li žena matka malých dětí zájem o jejich služby), veřejnou dopravu (pomocí jsou nízkopodlažní vozidla, chodníky se sjezdy pro kočárky, což ocení ještě více důchodci a zvláště invalidé) a služby pro domácnost, neboť péče o domácnost dosud spočívá převážně na ženách. Štvanice proti Mezinárodnímu dni žen, rušení jeslí a mateřských škol, nově zavádění dětských skupin na místo jeslí a mateřských skolek, organizované v ČR po roce 1989 nejčastěji taky křesťany, jsou pokračováním středověkých praktik.

Potřeby dětí a mládeže jsou poměrně rozsáhlé a řada jich je ve srovnání s potřebami dospělých odlišná. Nepokrývá je jen sektor školství, mládeže a tělovýchovy, i když na něm leží zdaleka nejvíc. Problém je zajistit přiměřené aktivity dětí mimo školní výuku. Bezplatně užívaná dětská hřiště a školní družiny jsou nutné, ale zdaleka nestačí. Zatímco za socialismu do jisté míry postátněné dětské a mládežnické organizace pokrývaly cca 90 % dětí a z velké části jim dávali smysluplné využití volného času, dnes svobodné dětské a mládežnické organizace pokrývají asi 10 % dětí, což je velmi málo.

Nedostatečnou náhradou jsou různé zájmové kroužky. Mnohým dětem je rodiče nejsou s to zaplatit, protože na ně nemají peníze, popř. na venkově zájmové kroužky nejsou k disposici. Ideálem ale nemůže být děti převážet z kroužku na kroužek, jak to někteří rodiče zejména ve větších městech praktikují v mylné představě, že je to pro jejich děti to nejlepší možné. Problém přiměřeného společenského vyžití se ale týká i četných vrstev dospělých, které obnovená demokracie více méně odsoudila k „přežívání ve strachu o budoucnost.“

Tristní jsou zjištění, že pozornost děti sledovat výuku dnes z 45 minut výukové hodiny klesla na 13-15 minut, že děti mimo školní výuku na místo společné zábavy venku sedí doma u počítače a možná se i radují, kolik mají na facebooku kamarádů, které většinou nikdy neviděli a nejspíš ani neuvidí atd. Pobyt v přírodě je nezbytný, ale je dětem dopřávám stále méně. Významně se na tom podílí přílišná zatíženost části rodičů sháněním obživy (část rodičů na své děti nemá čas pro enormní vytížení v práci včetně podstatně delší než osmihodinové pracovní doby), nejednou i nereálná snaha části rodičů umožnit svým dětem držet krok se spolužáky bohatých rodičů. Mnoho škod způsobuje nesprávná orientace aktivit části rodičů (zpravidla na tzv. úspěch) i zjevná pohodlnost mnohých rodičů a jejich vymytost komerční reklamou či různými podivnými teoriemi o výchově dětí ve stylu „vychovávejte děti bezstresově.“ Neúnosné je, když, když čtení pohádek nahrazuje televize nebo internet apod.

Podpora dětem by měla být přibližně na úrovni reálného socialismu, samozřejmě s určitými korekcemi vzhledem k civilizačnímu vývoji.

Pomoc nemocným je nezbytná i mimo zdravotnictví. Nemocní mívají více či méně omezení, která musí respektovat zákoník práce i sami nemocní (klasicky dietu).

Velmi zranitelnou sociální skupinou jsou invalidé. I když ke své invaliditě mohou přijít různě, i vlastní vinou, je nutné jim co by osobám vážně postiženým život usnadňovat, a to nejen částečnými či úplnými invalidními důchody, finanční podporou nákupu nezbytných pomůcek (sem patří i podpora breilovu písmu a znakové řeči a opatření k usnadňování orientace), zpřístupňováním veřejné dopravy (nízkopodlažní vozidla) a prosazováním na vstupu bezbariérových budov a chodníků.

Početnou skupinou osob se speciálními potřebami jsou důchodci, odkázáni zejména na svůj starobní důchod. Část důchodců vyžaduje i další pomoc, resp. značná potřeba domovů pro seniory je v civilizované společnosti reálná. Najít přiměřené společenské vyžití pro všechny seniory, zejména ty osamělé, nebylo, není a nebude jednoduché.

Na výše uvedených základech lze odvozovat základní sociální dávky včetně dávek podpory rodinám s dětmi.

Reálný socialismus v Československu dosáhl v letech 1965-75 uspokojování základních hmotných potřeb prakticky všech občanů (za svou bídu si alkoholici a podobní mohli vesměs sami) a tím i vymýcení bídy. Tato skutečnost patří k jeho největším úspěchům a svítí jako maják do budoucnosti. Efektivitu vymýcení bídy zesilovala skutečnost, že se lidi nehodnotili podle množství (často našmelených či nakradených) peněz a jiného majetku, ale především podle jejich pracovních a dalších reálných zásluh. Určitým problémem byla skutečnost, že ne všechny nové civilizační sociální problémy byl s to reálný socialismus předvídat a rychle na ně reagovat.

Přispívaly k tomu i psychické faktory. Pro generace, které prožily 1. a 2. světovou válku, byla šílená představa, že počet invalidů poroste v důsledku narůstání civilizačních nemocí, obětí silniční dopravy apod. Proto se příliš dlouho neuplatňoval relativně nákladný požadavek na pořizování dražších nízkopodlažních vozidel veřejné dopravy, bezbariérových chodníků, přístupů do veřejných budov, na zastávky vlaků, tramvají a další.

Samozřejmostí v moderní civilizované společnosti nejen socialistické musí být potírání rasismu, šovinismu, politického a náboženského fanatismu, neofašismu, cynismu a jiných xenofobií. Na druhé straně je nutné tolerovat práva a zájmy i značně specifických menšin za podmínky, že budou dodržovat platné zákony a dobré mravy. Jde zejména o problém církví, cizinců a homosexuálů.

Problém církví má tři základní rozměry:

  1.                   navrácení majetku lidu, které mu církve za pomoci korupční vlády P. Nečase odcizily tzv. církevními restitucemi,
  2.                  realizace odluky církví od státu (není důvod, aby daňoví poplatníci – ateisté – přispívali na fungování církví (na platy kněží ad.). Vysoká propagace církví ve veřejnoprávní televizi je v převážně ateistické ČR přinejmenším nemravná tím spíš, že reprezentanti ateistů (klasicky volnomyšlenkáři) do televizních pořadů přístup nemají,
  3.                   skoncování s překrucováním dějin ve prospěch katolické církve, nejen v učebnicích dějepisu.

Aktuální zůstane problém financování sakrálních památek. Zejména katolická církev se o ně vesměs odmítá starat. Pokud se budou církve věnovat duchovním potřebám svých věřících, nelze mít s jejich působením problém. Náboženský fanatismus ale tolerovat nelze, stejně jako církevní parazitismus a kriminální činnost některých duchovních.

Jako nový, velmi vážný náboženského soužití problém se stala od poloviny roku 2015 prudce rostoucí migrace či spíš invaze muslimů do EU včetně bojovníků Islámského státu s cílem ji islamizovat. Tolerance muslimů k jiným kulturám výrazně klesá s jejich rostoucím počtem, o zhoubném působení islamismu a různých sluníčkářů nemluvě. Neúnosná je i představa mnohých migrantů, že je vyspělé státy budou živit a oni se budou věnovat intoleranci. Vedení EU zde dlouhodobě katastrofálně selhává.

Rostoucí počet cizinců trvale žijících v ČR (i v řadě jiných vyspělých států) je realitou. Jejich základním problémem bývá neznalost českého jazyka. Od ní se odvíjí četné další problémy. Zde musí pomoci zejména stát prostřednictvím vzdělávacích institucí. Cílem společnosti nemůže být vytváření uzavřených cizineckých enkláv, žijících si více méně vlastním životem, někdy i v rozporu se zákony. Rozptylovat některé národnostní menšiny (např. ruskou nebo čínskou) ale nebude jednoduché. Národnostní práva menšin je nutné respektovat. Cizinci ale musí respektovat právní řád ČR, domácí kulturu a zvyklosti.

Spíš jen obnaženým problémem jsou homosexuálové. Homosexualita je v zásadě určitá, prakticky neléčitelná nemoc. Není sice příliš nebezpečná, ale jako každá nemoc je nežádoucí. I zde platí nutnost tolerance včetně v ČR již uzákoněné možnosti registrovaného partnerství homosexuálů. Existence homosexuálů vytváří dva problémy, které vyžadují civilizované řešení. Protože v zásadě trpí nevyléčitelnou nemocí či poruchou, která by se neměla pokud možno šířit, neměli by se dávat za vzor, jak se dnes občas děje pod praporem jejich zrovnoprávňování. Ožehavou otázkou je i některými požadované právo homosexuálů adoptovat, osvojit si cizí děti, protože homosexuálové jim vzhledem ke své nemoci nemohou být kladným vzorem pro založení normální heterosexuální rodiny. Situace zde ale není jednoduchá, resp. osvojení dítěte párem homosexuálů nemusí pro dítě být horší než jeho další pobyt v dětském domově.

Tzv. nová levice se zformovala jako protestní hnutí, v prvé řadě studentů, proti establišmentu, klasicky květen 1968 v Paříži, resp. ve Francii. Dalšími velkými centry zejména studentských protestů byly v roce 1968 USA (zde hrál významnou roli nesouhlas s válkou ve Vietnamu), Praha (pražské jaro, záležitost zejména inteligence a studentů) a Peking, kde vůdce Komunistické strany (KS) Číny Mao ce Tung vyzval do boje proti stranickým a státním kádrům, viz tragická velká proletářská kulturní revoluce 1966-69, vyhlášená 16. května 1966 Mao ce Tungem s vrcholem v roce 1968, odvolaná v roce 1969 a definitivně zlikvidovaná po vítězství Teng Siao Pchinga v roce 1978.

Zlepšující se materiální postavení neprivilegovaných vrstev obyvatel v poválečném dvacetiletí bylo materiální základnou k určitému rozvolnění společenských struktur v práci i mimo ni. Zde byl objektivní, konkrétně historický základ mnohdy nejasných a mlhavých hesel a požadavků masového studentského protestního hnutí nové levice o boji proti „buržoaznímu establishmentu“, „zbyrokratizované“, „technokratické“, „konzumní“ společnosti, za přímou a bezprostřední „demokracii účasti“, kupř. ve formě studentské samosprávy na univerzitách i dělnické výrobní kontroly na závodech a v továrnách. Velká studentská revolta roku 1968 v Paříži i USA byla vesměs tvrdě potlačena. Pražské jaro v ČSSR pomohla potlačit i vojenská intervence pěti států Varšavské smlouvy. V boji proti studentské revoltě postupoval establishment západu i východu v dojemné shodě. Levice, zvláště pak KS Francie, nepodpořila studentskou revoltu. Podle F. Neužila tím prohrála, viz 3). Vyspělý kapitalismus našel dočasné východisko v určitém rozvolnění řízení podniků (přestalo být přísně hierarchizované). Časem přešel do protiofenzívy na bázi konzervativní neoliberální ideologie.

Je ale otázka, do jaké míry se na oslabování staré levice podílel objektivní vývoj výrobních sil (ve Francii i kompromitace KS Francie účastí na vládě socialistického prezidenta F. Mitteranda v letech 1981-84) a jak moc chyby tradičních komunistických stran v souvislosti se studentskou revoltou v roce 1968. Postupná eroze klasického továrního proletariátu ve prospěch pracovníků služeb mohla hrát podstatně větší roli. Silné pozice v sílících službách KS Francie ani další tradiční komunistické strany nikdy nezískaly. Tradičního proletariátu ubývalo.

Krach tzv. nové levice ve vyspělých kapitalistických státech po roce 1968 se zakládal na opuštění tradičních témat boje za přednostní řešení základních sociálních problémů neprivilegovaných tříd a vrstev občanů ve prospěch řešení tzv. nových sociálních problémů – plné demokracie, ochrany národnostních (v USA zejména rasových) menšin, od 70. let i ochrany životního prostředí, ještě později i boje za práva homosexuálů ad. Chybou nebylo věnování se těmto a dalším novým sociálním problémům. Zásadní chybou bylo, že se nová západní levice ve jménu řešení nových sociálních problémů odklonila od přednostního řešení základních sociálních problémů v naivní víře, že už jsou v zásadě (v podmínkách výjimečné konjuktury let 1960-73), vyřešeny. Mnohé části nové evropské levice postupně opustily úplně tématiku základních sociálních práv neprivilegovaných, klasicky sílící francouzští socialisté. Destruovaly tak mezinárodní komunistické a dělnické hnutí a také tak napomáhaly nepřímo pádu států reálného socialismu v Evropě. Výsledkem je totální krach nové levice i tristní skutečnost, že dnes je reálně paralyzované i světové mírové hnutí.

 

  1.         Relativně vyrovnaný regionální rozvoj

 

Z regionálně ekonomického hlediska jsou pro sociální pilíř udržitelného vývoje podstatné tyto skutečnosti. Nepřijatelné jsou regiony výrazně chudé, regiony s nedostatkem cenově dostupných bytů, regiony s nedostatečnou technickou, sociální a ekologickou infrastrukturou, regiony s nedostatkem pracovních míst a regiony se špatným životním prostředím. Ve čtyřech z pěti výše uvedených okruhů problémů byl někdejší reálný socialismus úspěšný. Nedokázal ale v řadě směrů zajistit dobré životní prostředí, přičemž nejpostiženější regiony přivedl na kraj ekologické katastrofy.

Moderní socialismus musí mimo jiné nepřipouštět regiony se silně narušeným životním prostředím. Zajistit zejména dostatek pracovních míst na odlehlejším venkově bude náročné. Po roce 1989 je v ČR stále více ohrožena i technická, zejména dopravní, a mnohá sociální infrastruktura na venkově, viz opakované požadavky na rušení venkovských škol, pošt, těch či oněch úřadů atd., o hrubém zanedbávání údržby a opravy silnic 2. a zejména 3. třídy a lokálních železničních tratí nemluvě.

Socialismus v ČSSR dokázal rychlejším rozvojem Slovenska i změnit řádový rozdíl v ekonomické a životní úrovni bohatších českých zemí a chudšího Slovenska (asi 200 : 100) meziválečného období na rozdíly běžné (asi 100 : 90), což byl zcela ojedinělý úspěch ve světě mimo SSSR. SSSR relativně úspěšně překonával ještě mnohem větší rozdíly v rozvinutosti jednotlivých regionů, byť k homogenitě ČSSR se vzhledem k zásadním meziregionálním rozdílům v době startu a také velké odlehlosti mnohých regionů SSSR zdaleka nepřiblížil.

 

  1.         Redukovat kriminalitu na velmi nízkou úroveň

 

Kriminalita, byť v různých dobách mohla být pojímána různě široko, byla odjakživa sociálně patologický jev. Ohrožuje právo lidí na život, právo lidí na zdraví, právo lidí na důstojnost a právo lidí na majetek. Je-li kriminalita vysoká, vyvolává pocit strachu, degraduje humanitu, spravedlnost, svobodu, demokracii atd. Úkolem každého státu a tím víc státu socialistického a udržitelného je jistě mimo jiné potírání kriminality. Nejde ale o úkol snadný a není zřejmě plně řešitelný (nulová kriminalita je zřejmě utopie), resp. cílem nejen moderního udržitelného socialismu musí být nízká kriminalita a vysoká objasněnost a potrestanost zjištěných trestných činů.

Kriminalita má řadu podob. Z hlediska původce se nejčastěji rozlišuje kriminalita válečná (zde bývá ochrana mimořádně těžká, protože válčení má podobu více či méně organizované, státem posvěcené, byť do jisté míry mezinárodním právem válečným regulované kriminality), státní (stát se může chovat kriminálně, obvykle v rámci zneužívání své moci), velká (obvykle mafiánských klanů), drobná (jednotlivých zlodějů, násilníků a vrahů, popř. jejich malých skupin, dále kriminální chování neukázněných jedinců v afektu, za volantem, pod vlivem alkoholu, drog, vandalů apod.). Vysoká příjmová polarizace společnosti často vede ke kriminalitě sociální. Velmi chudí občané jsou doháněni k drobné kriminalitě, aby byli s to přežít. Známé je také rozdělení kriminality na násilnou trestnou činnost a na majetkovou (hospodářskou) trestnou činnost. Speciální kriminalitou jsou trestné činy špionáže ve prospěch cizího státu a rozvracení společnosti v cizích službách.

Kriminalita má více příčin: násilné sklony jednotlivců (zesilovat je může náboženský, národnostní, rasový či jiný fanatismus), snaha o žití na úkor druhých i mimo rámec platných zákonů, někdy i v rámci boje s konkurencí a někdy i chudoba, resp. sociální důvody. Rozsáhlá kriminalita se pojí s herním průmyslem, s nelegální výrobou a prodejem drog, s nevěstinci, s pašováním zboží. Ublížení na zdraví pod vlivem drog nebo alkoholu bývá větší, než jakého by se pachatel dopustil za srovnatelné situace takovými látkami neovlivněný. Na konto neukázněných kuřáků jdou některé požáry. K rozsáhlému poškozování zdraví lidí (nehody, ale také systematický stres, emise, hluk, destrukce územní struktury sídel i přírody ad.) způsobuje intenzivní silniční doprava. Soudy ale řeší vesměs jen oběti dopravních nehod, nejen na silnici, v případě absence pojištění i zaplacení způsobené hmotné škody.

Potírání kriminality by mělo zahrnovat jak prevenci, tak represi.

Prevence by měla zahrnovat výchovu, jednoduché a jednoznačné zákony bez mezer, rychlou a pokud možno bezchybnou práci policie, soudů a věznic. Důležitou součástí prevence kriminality je vytváření společenského klimatu, že poctivost se vyplácí (každému i potenciálnímu pachateli by mělo být zřejmé, že ho nejspíš rychle vypátrají, odsoudí a potrestají, u závažnějších deliktů i vězením), a nenutit lidi ke kriminalitě vytvářením vysoké příjmové a majetkové polarizace a zejména masové bídy. Ale ani vysoká pravděpodobnost odhalení část pachatelů v ČSSR neodrazovala zejména od drobné hospodářské kriminality některé jedince. Podobně ne všichni byli s to dostatečně krotit své případné násilnické sklony.

Represe zahrnuje policii, soudy, prokuraturu či státní zastupitelství a věznice.

Reálný socialismus v Československu po své konsolidaci k roku 1960 dosahoval nízké kriminality, neboť mafiánské podnikání bylo prakticky potlačeno, nebyly sociální důvody ke kriminalitě, ČR netrpěla, popřípadě účinně potlačovala rasismus, šovinismus, náboženský fanatismus ad., zákony byly jednoduché a srozumitelné, efektivně řízené policii se dařilo objasňovat vysoký podíl trestné činnosti, soudy soudily rychle a přiměřeně, věznice pracovaly dobře (skutečnost, kdy se po roce 1989 vězňové v často dosti luxusních věznicích mají podstatně lépe než mnozí poctivě pracující občané, o bezdomovcích nemluvě, nelze hodnotit pozitivně), sázkové aktivity stát plně kontroloval, herny prakticky nebyly, veřejné domy nebyly připuštěny, byť k drobné prostituci docházelo, drogy k nám začaly pronikat ze západu výrazněji až v 80. letech apod.

Významnou příčinou byl fakt velmi silně postátněné ekonomiky, kdy společenská kontrola hospodaření socialistických podniků byla vysoká, hromadit velké majetky prakticky nešlo a krást mnohé věci nemělo smysl, neboť je nešlo dost dobře prodat. Výjimkou jsou amnestie, které sice měly mnohem nižší rozsah než po roce 1989, ale též přispívali k růstu kriminality, stejně jako dnes, o negaci spravedlnosti nemluvě. Výjimkou byla část amnestie v roce 1960, která řešila dřívější politicky motivované přehmaty československé justice a ochránců bezpečnosti.

Problémem byla jistě i skutečnost, že socialistický stát v rámci potlačování třídního nepřítele omezoval svobodu a demokracii obyvatel v politickém smyslu, viz vedoucí úloha KSČ a systém vlády Národní fronty, ovládané KSČ. Za to dával obyvatelstvu bezprecedentní sociální jistoty. Otázkou je, jak moc tak činil a zda to stálo za to. Na to asi nebude nikdy jednotný názor. Konkrétně historicky bylo Československo konfrontováno mimo jiné:

  1.                   s nutností odsunu asi 90 % neantifašistických Němců a z části i Maďarů, páchajících za války na Židech, Cikánech, Češích a Slovácích genocidu (vynucené opatření, dokončené k 1. 1. 1947, které mělo ale i stinné stránky na morálku v Československu, tak jako každý, byť historickými okolnostmi vynucený kolektivní trest). Soužití tří či spíš čtyř kultur v českých zemích ale zlikvidovala německá politika „nacionálního socialismu“, nacismu, nacistická politika genocidy v letech 1938-45. Sem patří i invaze Banderovců do slovenských hor, trvající až do roku 1947,
  2.                  se studenou válkou, která probíhala i organizováním teroristické činnosti (dnešním jazykem), s vrcholem v letech 1950-53. Společnost se musela bránit. Vyprovokovaná odveta zašla podle všeho příliš daleko. Rehabilitace probíhaly zbytečně pomalu a nedůsledně. Rozporuplný ostnatý drát na hranicích se SRN a Rakouskem vydržel až do roku 1990,
  3.                   tvrdé potlačování až kriminalizace skutečné i údajné protisocialistické opozice. Byla zjevnou chybou, narůstající v čase, byť šlo o navenek pohodlné řešení a ve srovnání se stalinským SSSR mělo mnohem mírnější podobu. Již v 60. letech mělo vymizet. Místo toho od roku 1970 přibylo absurdní kádrování ve smyslu dotazování se občanů na jejich kladné či záporné hodnocení vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968,
  4.                  rozporuplná byla přímá a od roku 1968 nepřímá cenzura. Účinně potírala nejrůznější brak, významně zvyšovala laťku pro uměleckou tvorbu a chránila český jazyk, ale také se někteří autoři mohli právem i neprávem cítit poškozováni.

Netroufám si hodnotit, jak hodně své vlastní zákony porušoval socialistický stát u nás v rámci zneužívání pravomoci veřejného činitele a další. Statistiky zde bývají hrubě neúplné. Zdá se, že proti mafiánským praktikám polistopadové demokratury v ČR i v SR šlo jen o drobnosti. Ani ve srovnání s Masarykovou první republikou nevyznívá špatně, viz častá střelba do stávkujících zbídačených neprivilegovaných občanů či cenzura, která nevynechala jediné médium, ale asi polovina zákroků připadala na komunistické Rudé právo včetně jeho úplného zákazu v roce 1934. Doba mezi tím ale dost pokročila.

Srazit reálnou kriminalitu na úroveň 80. let by byl dnes obrovský úspěch. Otázkou je, zda v podmínkách soukromokapitalistické tržní ekonomiky s velkými rozdíly v příjmech a silně děravou záchrannou sociální sítí jde i v případě prosazení konsolidace policie, justice a státních zastupitelství o cíl reálný. V každém případě zákony musí být jednoduché a jednoznačné, srozumitelné každému, soudci je musí jednotně vykládat a musí podle nich jednotně soudit. Zákony musí být spravedlivé. Současný stav, kdy zákony často chrání podvodníky všeho druhu a zejména velké mafiány, takže jejich oběti nemívají šanci, je tristní. Policie musí efektivně vyšetřovat trestné činy, soudy je musí spravedlivě soudit, věznice musí stačit kapacitně pro všechny osoby, které byly právoplatně odsouzeny za porušování platných zákonů. Institut amnestie je přežitkem monarchie. Měl by být zrušen, nejen vzhledem k jeho rozsáhlému zneužívání prezidenty V. Havlem a V. Klausem. Podobně by měly být zrušeny akcie na doručenky (k zprůhlednění vlastnických vztahů v podnikání a tím i k vyloučení takových podniků z výběrových řízení, když izolovaný zákaz účasti povolených firem s vlastníky na doručenku ve výběrových řízeních považuje EU za diskriminaci) a zavedeny povinné elektronické pokladny, aby bylo podnikání aspoň trochu transparentní. Snaha Andreje Babiše o zavedení elektronických hlášení tržeb jde v tomto směru. Ve hře jsou i nemalé úniky na DPH a spotřební dani.

Skutečnost, že prakticky na každé ustanovení zákona mají právníci více názorů, že soudy stejné delikty soudí často různě nebo také nesoudí vůbec, je tristní. Politicky i jinak motivované války soudců, státních zástupců a policistů, provázející ČR po roce 1989, jsou tristní. Také demokratická ČR má své politické vězně a vězně svědomí, což je špatné.

 

  1.         Místo závěru

 

K sociálnímu pilíři udržitelného rozvoje patří samozřejmě také zabezpečení života všem občanům v míru. Totiž, právo člověka na život začíná právem na život v míru, protože válka znamená pro území, kde se válčí, zabíjení, ničení, negaci všeho humánního ve velkém. Vzhledem k obsáhlosti problematika zabezpečování života v míru je jí věnována 8. kapitola.

 

 

 

 

Literatura ke kapitole 7

Kapitola 7 má množství pramenů, které nelze dost dobře citovat, nemá-li být víc citací než textu. Významným zdrojem kapitoly 7 je někdejší generální linie budování socialismu v Československu, schválená IX. sjezdem KSČ v roce 1949, mimo jiné jako program odstraňování bídy a budování základních sociálních jistot v Československu, dále kritický rozbor úspěchů a problémů budování socialismu v ČSSR včetně využití četných diskusí na toto téma. Podobně využívá četné diskuse na téma moderní socialismus pro 21. století. Takto strukturovaná kapitola jde prakticky výlučně za autorem, byť velká část myšlenek je více či méně známa.

  1.                  Šafránek,L.: Úvaha nad některými aspekty zkvalitňování důchodového systému, http://forum.klubspolved.cz/Safranek_Duchodovy_system.doc, cit. 17. 6. 2015
  2.                  Hrubec,M. a kol.: Nepodmíněný základní příjem, Ekumenická akademie Praha, 2013, ISBN 978-80-87661-06-2
  3.                  Neužil,F.: Pokus o srovnání teoretického obsahu a sociálně praktické funkce stalinského pojetí materialistické dialektiky a tak zvané negativní dialektiky v západním neomarxismu, interní materiál, vypracovaný v únoru – v březnu 2008

 

 

 

Kapitola 8

Zabezpečení života všem občanům v míru

 

Právo člověka na život začíná právem na život v míru, protože válka znamená pro území, kde se válčí, zabíjení, ničení, negaci všeho humánního ve velkém.

Války, zvané lov na otroky pro americké plantáže v počátcích kapitalismu mají bilanci sice jen hrubě přibližnou, ale i tak děsivou – na asi 10 miliónů živých otroků odvlečených z Afriky do Ameriky připadalo asi 90 miliónů černochů, kteří obstarávání otroků nepřežili. I když se na lovu otroků podíleli i černoši, jisté je, že hlavním viníkem byl evropský kolonialismus.

Válku lze vymezit v souladu s Carlem von Clausewitzem jako „pokračování politiky jinými (vojenskými) prostředky,“ viz 1). Pruský stratég dodává: „Politický záměr je účelem, válka je prostředkem – a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu.“ Tuto definici lze doplnit o nespravedlivé a spravedlivé války, třídní charakter mnohých válek, byť nejednou maskovaný národnostními a náboženskými konflikty, nově bojem proti terorismu, ad. Podstatné je, že na území, kde se válčí, jdou všechny humánní hodnoty stranou. Lidé přicházejí o své životy, zdraví, majetky, jsou ve velkém ničeny materiální hodnoty včetně celých ekonomik a technických infrastruktur jednotlivých států, dochází ke zbídačování obyvatelstva materiálnímu i duchovnímu. Války provází úpadek mravů. Nákladná je jak příprava války, tak její průběh, tak náprava válečných škod v regionech, kde se bojovalo. Boj za mír je tudíž pro socialismus naprosto nezbytný.

V podmínkách koexistence nerozvinutého socialismu se světovým kapitalismem – imperialismem – se mírová existence socialismu zajišťovala obtížně. Samotný základ socialismu v Rusku sice vznikl poměrně hladkým státním převratem v Petrohradu 25. – 26. října 1917 podle starého ruského kalendáře. Jeho cenou ve válčícím Rusku do počátku německého útoku 18. února 1918 bylo asi 1 000 obětí na životech.

Uváděný počet obětí jednotlivých válek je vždy jen přibližný. V hrůzné bilanci 1. světové války – 10 miliónů padlých na frontách a 8,5 miliónů zemřelých v zázemí na následky válečné bídy – to nebylo mnoho. Následný útok Německé a Rakousko uherské armády, zastavený ve směru na Petrohrad 23. února 1918, mír uzavřený v Brestu Litevském 3. března 1918, následná okupace zbylého Pobaltí, Běloruska a Ukrajiny Rakušany a Němci a 25. května 1918 se vzbouřivší část československých legií otevřely cestu domácí kontrarevoluci k rozpoutání občanské války. Po kapitulaci Německa 11. listopadu 1918 ji zesílila intervence 21 imperialistických států. Občanská a intervenční válka v sovětském Rusku v letech 1918-21 byla mimořádně krutá. Odhady obětí občanské a intervenční války v sovětském Rusku jsou jen hrubé, ale i tak děsivé: 7 miliónů mrtvých (Dějiny VKS(b)) + oběti následného hladomoru, o zablokování beztak malých možnosti demokratického rozvoje nemluvě. Tragédií byla i skutečnost, že velká část původní dělnické třídy v Rusku vykrvácela na frontách světové, občanské a intervenční války. Vedení KSSS tak bylo nuceno budovat základy socialismu v zásadě na bázi třídně nezocelených drobných rolníků, maloburžoazie a inteligence.

20 let po jejím skončení se SSSR stal obětí nacistické agrese, kterou se podařilo zastavit a později ji i rozdrtit jen za cenu obrovských vojenských i civilních obětí – podle různých odhadů asi 25-28 miliónů životů lidí, z toho 9 miliónů na frontě, ostatní byli povraždění civilisté, o obřích materiálních ztrátách nemluvě. Ekonomicky byl SSSR vržen asi o 10 let zpět, viz 2).

Podle Turka za 2. světové války činily ztráty obyvatel 27 miliónů v SSSR, 20 miliónů v Číně, 13 miliónů v Německu, 6 miliónů v Polsku, 2,5 miliónů v Japonsku, 1,7 miliónů v Jugoslávii, 719 000 v Indii, 650 000 ve Francii, 405 000 v USA, 375 000 ve Velké Británii, 360 000 v Československu, 358 000 v Řecku, 200 000 v Nizozemí, 88 000 v Belgii, 41 000 v Kanadě, 28 000 v Albánii, 13 000 v Austrálii, 10 000 na Novém Zélandě atd., úhrnně asi 55 miliónů obyvatel. Z toho padlo na frontách 27 miliónů a 110 miliónů vojáků bylo zraněno, zůstalo 13 miliónů sirotků a 40 miliónů dětí zůstalo bez otců. 55 minus 27 znamená, že cca 28 miliónů lidí zahynulo v zázemí, často povražděno fašisty a japonskými militaristy. Na tom, kdo byl hlavní obětí 2. světové války, to ale mnoho nemění.

            Podle Černé knihy zločinů kapitalismu ve 20. století mimo jiné balkánské války (1912-13) obnáší 500 000 zmařených lidských životů, genocida Arménů v Turecku 1 milión životů, 1. světová válka 8,5 miliónů životů, občanská a intervenční válka v sovětském Rusku včetně následného hladomoru 6 miliónů životů, represe proti revolučním hnutí v Evropě (1918-23) 200 000 životů, oběti fašismu v Evropě (1923-39) 150 000 životů, oběti hladomorů a epidemií v Indii, v Číně a v Indočíně (1900-45) 8 miliónů (z toho 6 miliónů v samotné Číně), masové represe a občanská válka v Číně rozpoutaná Čankajškem (1927-37) 1 milión životů, japonská válka v Číně (1931-41) 1 milión životů, občanská válka ve Španělsku rozpoutaná generálem Frankem s pomocí Itálie a Německa (1936-39) 700 000 životů, 2. světová válka rozpoutaná Německem a Japonskem (1939-45) 50 miliónů životů, francouzská válka v Indočíně (1946-55) 1,2 miliónů životů, válka USA ve Vietnamu (1956-75) 2 miliónů životů (celá válka USA v Indočíně včetně Kambodže a Laosu stála 4 milióny lidských životů a umožnila i vítězství nechvalných Rudých Khmérů v Kambodži), 4 izraelsko-arabské války na Blízkém východě (1948-1956-1967-1973) + válka v Libanonu 300.000 životů + 700 000 Palestinců vyhnaných ze svých domovů, represe proti Kurdům v Turecku, Íránu a Iráku 200.000 životů, válka Irán-Irák (1979-88) 600.000 životů, válka v Perském zálivu (1991) přímo 200.000 životů + na podvýživu a blokádu 500.000 životů, přímé intervence USA nebo přes guerilly a polovojenské skupiny rozmístěné v Nikaragui, Salvadoru, Guatemale, Panamě, Dominikánské republice atd. 200.000 životů, represe v Chile, Argentině, Brazílii, Peru, Bolívii, Kolumbii, atd. vesměs s podporou tajných služeb USA 150.000 životů, mezietnické konflikty v Zakavkazsku a ve střední Asii v důsledku rozpadu SSSR (1990-95) asi 200 000 životů (samotná válka v Čečensku v roce 1995 měla 80 000 mrtvých), války v Angole 2 miliónů životů, válka v Mozambiku 1 miliónů životů, masakry v Somálsku, v Libérii, v Ruandě (genocida proti Tutsiům 500 000), Burundi, Sierra Leone, Kongo Zaire, Kongo/Brazzaville, atd. (1990–97), v Jižní Africe za apartheidu 4 miliónů životů, válka mezi fundamentalisty v Afghánistánu 700 000 životů, války a etnické masakry v bývalé Jugoslávii při rozpadu státu z podnětu Německa a jiných západních mocností (1990–96) 200.000 životů (plus 1 milion uprchlíků vyhnaných ze svých domovů) ad., viz 3).

Odlišné odhady počtu obětí té či oné války mají více příčin. Kromě obvykle chybějící podrobné evidence zejména civilních obětí války rozdíly vznikají zahrnutím či nezahrnutím civilních obětí války, obětí z některých bojišť (za 2. světové války se uvádí často jen oběti v Evropě, bez obětí v Asii a v Pacifiku) či některých etap války, zatajováním rozsahu vlastních ztrát, záměrnou manipulací s počty obětí ad. Turkův odhad obětí 2. světové války citelně převyšuje nejčastěji uváděných 50 miliónů. Oběti Číňanů se ještě dnes uvádí v obrovském rozpětí 10-35 miliónů mrtvých. Oběti Němců se uvádí obvykle kolem 8 miliónů mrtvých. I pro zdatný tým poctivých historiků není snadné určit relativně přesně počet obětí, nejen 1. a 2. světové války.

Zatajování obětí válek může být i pragmatické. Vesměs se zatajují vlastní ztráty a zveličují se ztráty nepřítele. Svou roli může hrát i psychologický moment. Kdyby SSSR po kapitulaci Německa přiznal své ztráty 25-28 miliónů obyvatel, z nichž 16-19 miliónů byli nacisty zavraždění civilisté, nemusel by v části Německa dobité Rudou armádou nikdo z Němců vcelku pochopitelnou pomstu přežít. Také vedení SSSR by mohlo mít problém s vysvětlením, že tak vysoké ztráty obyvatel dopustilo. Takže se nejdříve uvádělo 8 miliónů, později 20 miliónů obětí a teprve hodně dlouho po válce 27 miliónů obětí, resp. 25-28 miliónů obětí.

Tvrzení typu, že „korejská válka má mrtvých, zraněných a pohřešovaných v úhrnu 2,5 miliónů“ (Wikipedie) je málo přesné, neboť rozdíl mezi mrtvými a zraněnými je velký. Vcelku přesný je naopak údaj o „preventivním“ popravení 100 000 politických vězňů podezřelých ze sympatií ke Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) v červenci 1950 jihokorejským režimem a opakované žádosti vedení vojsk USA o souhlas s použitím jaderných zbraní proti KLDR a Číně, které naštěstí nebyly vyslyšeny. Tedy, skutečnost byla ještě horší, těch 100 000 preventivně popravených jsou jen popravení v první vlně. Počet mrtvých v korejské válce se uvádí nejčastěji kolem 3 miliónů osob.

Zkušenosti reálného socialismu v Československu jsou mnohem příznivější. Za necelých 42 let existence reálného socialismu se českoslovenští vojáci neúčastnili žádného válečného konfliktu. Je ale třeba vidět, že:

  1.                  zabezpečení mírové existence reálného socialismu v Československu bylo možné v prvé řadě díky velké vojenské síle SSSR (od konce 60. let existovala přibližná vojenskostrategická rovnováha mezi SSSR a USA, resp. pakty NATO a Varšavským) a existenci paktu Varšavská smlouva, takže si na něj ani na jeho evropské spojence nikdo vojensky netroufnul zaútočit,
  2.                  ČSSR materiálně, zejména dodávkami zbraní, podporovala řadu států, bojujících za nezávislost proti kolonialismu a imperialistické agresi,
  3.                  ČSSR byla 21. srpna 1968 obsazena vojsky pěti států Varšavské smlouvy, což zastavilo rozporuplný proces tzv. pražského jara a mělo kromě jiného velmi negativní dopad na důvěru v socialismus nejen v ČSSR. Sovětská vojska byla z Československa stažena v zásadě až v letech 1990-91,

Hlavní socialistické velmoci SSSR a Čína z hlediska mírové politiky nemají zcela čistý štít. Válečné konflikty, kterých se zúčastnily, lze rozdělit na tyto skupiny:

  1.                   kdy byly samy napadeny a musely se bránit

-          Občanská a intervenční válka v sovětském Rusku (1918-21),

-          Obrana Mongolska před Japonci v srpnu 1939, pomoc SSSR,

-          Velká vlastenecká válka v SSSR (22. června 1941 – 2. září 1945),

-          Obrana komunistické i čankajškovské Číny proti Japonsku (1931-45) + následná občanská válka v Číně (1945-50),

-          Osvobozenecký boj vietnamského lidu postupně proti okupaci japonské (1940-45), francouzské (1946-55), USA (1956-76), proti agresi kambodžských Rudých Kmérů (1976-79 – 7. ledna 1979 vietnamská vojska dobila Pchompen) a po jejich porážce proti agresi Číny (17. února – 16. března 1979),

-          Ve dnech 16. – 19. dubna 1961 revoluční Kuba odrazila v zátoce Sviní invazi kubánských kontrarevolucionářů vyzbrojených a podporovaných USA. Kuba později poskytla významnou vojenskou pomoc zákonné vládě MPLA v dekolonizující se Angole proti intervenci vojsk Jihoafrické republiky v roce 1975 a znovu v roce 1988.

  1.       konflikty, které byly součástí rozbíhající se 2. světové války, boje s fašismem. 2. světová válka začala oficiálně 1. září 1939 útokem nacistického Německa na Polsko, reálně ale začala již:

- Útok císařského Japonska na čínské Mandžusko 18. září 1931 a jeho následnou anexi,

- Obnovení všeobecné branné povinnosti v nacistickém Německu 16. března 1935. Versailleská mírová smlouva se začala měnit v cár papíru,

- Útok Itálie na Habeš 3. října 1935, 5. května 1936 italská vojska dobila metropoli Etiopie Addis Abebu,

- Remilitarizace Porýní nacistickým Německem 7. března 1936,

- Frankistický puč ve Španělsku 18. července 1936, následná občanská válka a intervence asi čtvrtmilionové armády fašistické Itálie, Portugalska a Německa proti španělské republice až do kapitulace Madridu 28. března 1939. Francie a Velká Británie tváří v tvář fašistické intervenci proti zákonné republikánské vládě ve Španělsku vyhlásily politiku neutrality,

- Frontálním útokem Japonska na Čínu od 7. července 1937,

- Anšlus Rakouska Německem 13. března 1938,

- Mnichovský diktát nacistického Německa, fašistické Itálie, „demokratické“ Francie a Velké Británie o postoupení československého pohraničí hitlerovskému Německu 28. - 29. září 1938 + dalších území postoupených Československem v listopadu 1938 Maďarsku a Polsku,

- Odtržení zbytku Slovenska od českých zemí 14. března 1939 na nátlak nacistického Německa a vyhlášení loutkového klerofašistického Slovenského státu,

- Obsazení zbytku českých zemí 15. března 1939 vojsky Wehrmachtu a zřízení protektorátu Čechy a Morava,

- Obsazení litevské Klaipedy 22. března 1939 vojsky Wehrmachtu,

- Obsazení Albánie Itálií 8. dubna 1939,

- Útokem Japonska na Mongolsko 11. 5. – 16. 9. 1939 (rozhodující porážku utrpěli Japonci od Rudé armády mezi 20. – 31. srpnem 1939 na břehu řeky Chalcyn).

V této logice je nutné vidět:

-          Obsazení západního Běloruska a západní Ukrajiny SSSR po 17. září 1939 (polské armády tou dobou již byly reálně rozdrceny armádou Německa, byť jejich část ještě vzdorovala),

-          Sovětsko finskou válku o předpolí Leningradu od 30. listopadu 1939 do 12. března 1940

-          Připojení Moldavska a pobaltských států k SSSR v srpnu 1940.

Tyto operace Rudé armády byly vynucené celkovou situací, jak potvrdilo následné přepadení SSSR nacistickým Německem, byť to někteří považují za morálně nepřijatelné. Jde i o potlačení pokusů o rebelii fašistů ve východním Berlíně v roce 1953 a zejména o potlačení krvavé bílé kontrarevoluce fašistického střihu v Maďarsku na podzim 1956, obojí tam přítomnými vojsky SSSR.

  1.       konflikty neospravedlnitelné.

Jde zejména o korejskou válku 25. června 1950 – 27. července 1953. Osvoboditelská Rudá armáda se z KLDR stáhla v roce 1948. Vývoj války říká, že ji rozpoutal severokorejský vůdce Kim Ir Sen s podporou čínského vůdce Mao ce-Tunga, ale bez podpory sovětského vůdce J. V. Stalina. V 1. etapě války do 14. září 1950 postupovala vojska KLDR hluboko do území Jižní Koreje a málem ji zcela obsadila. Proto tuto válku nelze označit z hlediska KLDR za obrannou, bez ohledu na předcházející napětí a provokace na provizorní hranici na 38. rovnoběžce. Čínu v té době v OSN reprezentoval zkrachovalý zbytkový režim na Tchajwanu pod ochranou vojsk USA. Sovětský delegát v radě bezpečnosti OSN rezoluci schvalující trestní tažení vojsk USA a dalších vyspělých kapitalistických států pod hlavičkou OSN proti severní Korey nevetoval, čímž umožnil její legalizaci. Zda J. V. Stalin jen respektoval reálný stav věci nebo se snažil vyhnout horké světové válce v Evropě jejím přesměrováním do východní Asie, zůstává otázkou. Intervenční vojska pod hlavičkou OSN pod vedením USA v rozporu s rezolucí rady bezpečnosti OSN masově používala zakázané biologické a chemické zbraně hromadného ničení. Do 2. listopadu 1950 pronikla hluboko na sever Koreje, místy až do blízkosti čínských hranic. Po té KLDR na pomoc přišli kromě sovětských zbraní tzv. čínští dobrovolníci. Fronta se do 9. ledna 1951 posunula hluboko na jih za provizorní hraniční 38. rovnoběžku. Poté následoval pozvolný postup intervenčních vojsk USA na sever a do 27. listopadu 1951 se dostala většina fronty mírně na sever od 38. rovnoběžky. Poté se válka změnila na zákopovou, jednotlivé pokusy o průlom selhávaly. Příměří bylo uzavřeno až 27. července 1953 na tehdy dosažených frontových liniích, které se příliš nelišily od původní 38. rovnoběžky. Mírová smlouva zde nebyla dodnes uzavřena, jižní Korea zůstává okupována vojsky USA a postavila nejmohutnější izolační zeď u svých hranic na světě, která ale tzv. ochráncům lidských práv nevadí. Řinčení zbraněmi je tam dodnes na denním pořádku, vztahy mezi oběma Koreami zůstávají napjaté. Korejskou válkou vyvrcholila studená válka mezi východem a západem.

K neospravedlnitelným válkám vedených socialistickými státy patří i:

-          Pohraniční střety na řece Ussuri v roce 1969, vyvolané Čínou k řešení pohraničních územních sporů se SSSR,

-          Pokud by režim Rudých Khmérů v Kambodži byl považován za socialistický, pak jeho útoky na sjednocený socializující Vietnam v letech 1976-78,

-          Útok Číny na Vietnam 17. února – 16. března 1979, jež vietnamská domobrana a pohraničníci zastavili poblíž čínsko vietnamských státních hranic,

-          Pokud bychom režim Saddáma Husajna, vládnoucí v Iráku v letech 1979-2003, považovali za socialistický, pak útok Iráku na Irán a následná válka 1980-88 a obsazení Kuvajtu a jeho dočasná anexe v letech 1990-91. Obě války Irák vedl za účelem získání cizích území bohatých na ropu, takže pro ně není ospravedlnění.

Za kontroverzní (protože k ní došlo na základě opakovaných žádostí legální afgánské vlády, nešlo o porušení mezinárodního práva) je nutné označit i vojenskou pomoc Sovětské armády levicové vládě v Afganistanu od prosince 1979 do roku 1989.

Obsazení Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 naštěstí ve válku nepřerostlo. I když určité ohrožení socialismu v Československu bylo v důsledku velmi neschopného Dubčekova vedení KSČ reálné, intervence „spřátelených vojsk“ byla principiálně chybná a socialismus v Československu kompromitovala. Cílem vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy rozhodně nebylo uchvácení cizích území a jejich vysávání. Na ekonomické spolupráci v rámci RVHP „prodělával“ SSSR, který dodával ropu, zemní plyn, železnou rudu a mnohé další suroviny za ceny nejednou i podstatně nižší než světové. Pokud by Dubčekovo vedení KSČ přivedlo socialismus v ČSSR k pádu, byl jeho pád jen o 20 let oddálen.

Řešení horkých situací bývá kontroverzní. V případě realistického přístupu obou stran se dají přijatelně zvládnout i velmi horké krize, viz vyřešení karibské krize v říjnu 1962 dohodou „John Fitzderald Kennedy – Nikita Sergejevič Chruščov.“ K rozumnému řešení sporů je ale nezbytný konstruktivní přístup všech hlavních aktérů konfliktu. Ten ale bývá nedostatkový.

Také instalování sovětských raket na Kubě a jejich následné popírání přispělo ke karibské krizi v roce 1962. Podobně tragický byl výrok Chruščova: „My vás pohřbíme!“ (západ).

Zkušenost nejen Československa říká, že optimální je pro stát být bez cizích vojsk a vojenských základen. Odmítání šéfa KSČ a prezidenta ČSSR Antonína Novotného připustit rozmístění vojsk Sovětské armády u nás za účelem upevnění společné socialistické obrany byla plně na místě. Byl to paradoxně jeho rival a pokořitel neschopný A. Dubček, za něhož, navíc za nejnevhodnějších okolností, vojska Sovětské armády přišla do ČSSR a zůstala v ní až do června 1991.

Žádný stát nemůže být svobodný, pokud v něm dlouhodobě pobývají vojska cizího státu. V této souvislosti je nutné konstatovat, že více než polovina států světa je nesvobodná, obvykle pro přítomnost vojsk USA na svém území.

Podobně svobodu zásadně omezuje přítomnost zahraničních bojovníků, ať už z přesvědčení nebo bojujících za žold. Svrhávání nepohodlných vlád vysíláním do příslušných států zahraničních žoldnéřů, často hord hrdlořezů (tzv. kontras do Nikaraguy v 80. letech byly jedním z mnoha) se od přímé vojenské agrese příliš neliší. Poznala to řada států, od roku 2011 to zažívá obzvlášť tragicky Libye a Sýrie.

Zásadní ohrožení svobody ve státě představují i milice politických stran. Přinejmenším omezují demokracii a dělají stát labilním. Mohou také zlikvidovat pluralitní demokracii nebo vzájemnými boji vyvolat občanskou válku, jako od roku 1975 v Libanonu. Svobodu státu významně problematizuje i profesionalizace armády.

Svobodu citelně omezuje používání hospodářských sankcí a embarg, informační válka ad. Podíváme-li se tímto úhlem na svět, zjistíme, že většina států světa je nesvobodných, mnohými státy Evropské unie, kde jsou dlouhodobě rozmístěna vojska USA, počínaje. Otázkou také je, jak svobodný je stát, který sám bere svobodu druhým státům, klasicky USA.

Výjimkou je dlouhodobá poválečná okupace těch poražených fašistických států, jejichž významná část obyvatel podporovala fašismus, vítězi 2. světové války, v zájmu jejich denacifikace a demilitarizace. Šlo o:

- Horthyovské Maďarsko (okupováno SSSR),

- Ustašovské Chorvatsko a o Bosnu (vítězná Titova partyzánská armáda se stala státní),

- Lotyšsko, Estonsko, částečně západní Ukrajina (připojeny k SSSR),

- Rakousko (1945-55 rozděleno a okupováno vojsky SSSR, USA, Velké Británie a Francie)

- Hlavní strůjce 2. světové války - nacistické Německo (rozděleno, stejně jako Rakousko, vojska USA v západním Německu jsou dodnes, vojska SSSR zůstala v Německé demokratické republice - NDR - až do roku 1994), militaristické Japonsko (dodnes okupováno USA), a v zásadě i o Mussoliniho Itálii (dodnes okupována USA), byť v Itálii masová podpora fašismu nebyla.

Ve Španělsku a v Portugalsku západní mocnosti podržely fašismus i po roce 1945, takže tam vydržel do roku 1975, resp. 1974. Vojska USA jsou tam dodnes. Rumunská armáda se Rudé armádě vzdala (1. září 1944 osvobozena Bukurešť), bulharský fašistický vzápětí režim smetla národně osvobozenecká revoluce 8. září 1944, slovenským fašismem zásadně otřáslo Slovenské národní povstání, které vypuklo 29. srpna 1944 asi na polovině území Slovenska. Rudou a československou Svobodovou armádou a partyzány osvobozené Slovensko se vrátilo do antifašistického Československa.

Světové dějiny učí, že velmoci nemají přátele. Velmoci mají jen své zájmy včetně nadstandardních požadavků na svou bezpečnost, což konec konců zná český národ ze svých dějin víc než dost.

Zahraniční vojenská pomoc k ochraně civilistů po roce 1945 byla účinná jen výjimečně, a to:

– V Bangladéši (indická armáda v roce 1971 zachránila Bangly před genocidou Pákistánu, i tak jich Pákistánci za 9 měsíců povraždili na 3 miliony a dalších 10 miliónů jich před masovým vyvražďováním uprchlo do sousední Indie. Nemožnost postarat se o tak velké množství uprchlíků z Bangladéše byla hlavní příčinou třetí indicko pákistánské války v roce 1971),

  •         V Nové Guinei Papui (australská armáda v roce 1979 zachránila zbylé tamní obyvatelstvo před indonéskou genocidou, i tak byla zavražděna asi třetina z asi 600 000 obyvatel),
  •         V Kambodži (vietnamská armáda v roce 1979 zachránila zbylé Kambodžany před genocidou maoistických Rudých Khmérů). Počet obětí Rudých Khmérů se uvádí až 1,7 miliónů. Navíc napadali vietnamské území a masakrovali tamní civilní obyvatelstvo,
  •         V Angole (s pomocí kubánských vojsk byla v roce 1975 a znovu v srpnu 1988 odražena vojenská agrese JAR, provádějící genocidu),
  •         V Jižní Osetii ruská vojska v srpnu 2008 zachránila tamní Osetince před genocidou Saakašwiliho Gruzínců,
  •         Ruská účast na válce proti Islámského státu v Sýrii od 30. září 2015 s cílem zničit tuto zrůdnou teroristickou organizaci, provádějící systematicky zločiny genocidy a ohrožující kromě Sýrie a Iráku celý arabský svět a celou Evropu včetně Ruska.

Válka USA a spojenců proti Iráku v lednu a v únoru 1991 za odchod jeho vojsk z okupovaného Kuvajtu (operace Pouštní bouře) byla vedena proti irácké okupaci Kuvajtu, která ale neměla charakter genocidy. Přispěl k ní někdejší britský kolonialismus, který Kuvajt svévolně odtrhl od Iráku. Řešit tento starý problém vojenským obsazením Kuvajtu Irákem bylo ale zjevně nepřijatelné.

Podle způsobu počítání vyspělé kapitalistické státy po roce 1945 vedly desítky až stovky vojenských intervencí a válek (zejména USA v Latinské Americe, Izrael na Blízkém východě, Francie, Velká Británie, Portugalsko a Jihoafrická republika – JAR – v Africe). Lze v nich vysledovat války:

a) Proti snahám o osvobození se z pout kolonialismu, klasicky Francie v Indočíně 1946-55 a v Alžírsku 1956-62, Portugalsko v Guinea Bissau, Angole a Mosambiku 1960-75, apartheidní JAR v Zimbabwe do roku 1980, doma do roku 1990, zmiňované dvojím přepadení Angoly vojsky JAR v roce 1975 a 1988 ad.,

b) Vojenské intervence a státní převraty organizované, resp. spoluorganizované nejen USA za účelem dosazení nebo obnovení tyranských režimů, nejen v Latinské Americe. Sem patří i četné izraelské agrese proti Palestině a svým arabským sousedům a politika apartheidu JAR a agresí JAR proti jejím sousedům, obojí za velké podpory vyspělých kapitalistických států, zejména USA. Zřejmě největší pogrom na levici provedl indonéský generál Suharto od prosince 1965. Následně bylo v zemi povražděno podle různých odhadů 0,5-1 milión osob. Patří sem i převrat „černých plukovníků“ v dubnu 1967 v Řecku (fašistická diktatura s podporou západu vydržela do července 1974), krvavý převrat generála Pinoccheta v Chile 11. září 1973 (Pinocchetova diktatura s podporou USA vydržela až do roku 1990), vysílání ozbrojených band hrdlořezů (tzv. kontras) do Nicaraguy v letech 1978-89 sabotovat hospodářství a terorizovat obyvatelstvo podporující levicovou sandinovskou vládu, účast vojsk USA na teroristické válce vedené diktaturou v Salvadoru v letech 1980-92 proti tamní osvobozenecké frontě, svržení grenadské vlády v říjnu 1983 a panamského prezidenta Noriegy v prosinci 1989 vojsky USA, četné pokusy zavraždit vůdce kubánské revoluce Fidela Castra či libyjského vůdce plukovníka Kaddáfího v letech 1981-89 atd.

c) Války – dobývání cizích území za účelem anexe. Sem patří zejména izraelská genocida arabského lidu Palestiny od roku 1947, válka Izraele, Francie a Velké Británie v roce 1956 proti Egyptu, přepadení Egypta, Sýrie a Jordánska Izraelem v červnu 1967 a okupace Sinaje, Golanských výšin, Západního břehu Jordánu a pásma Gazy Izraelem, válka Izraele proti muslimským silám v Libanonu v roce 1982 ad. Od června 1967 probíhá izraelská genocida i na okupovaném a od jisté doby nezákonně anektovaném Západním břehu Jordánu a donedávna i v palestinském pásmu Gazy. Po té tam již Izrael provádí genocidu „jen“ v jednorázových operacích. S cílem osvobodit okupovaná arabské území vedl Egypt a Sýrie v říjnu 1973 válku proti Izraeli, v které část okupovaných území získali zpět (Sinajský poloostrov Egypt a se zemí srovnanou metropoli Golanských výšin Kunejtru Sýrie). Izrael opakovaně útočil v Libanonu a v Gaze a dopouštěl se tam zločinů genocidy. Patří sem také irácko iránská válka v letech 1980-88 ze strany Iráku a obsazení a následná anexe Kuvajtu Irákem v srpnu 1990 až do jeho vyhnání spojeneckým bombardováním z ledna a února 1991.

d) Kmenové, národnostní či náboženské války a pogromy v koloniích a z pout kolonialismu se osvobodivších států, často s významným podílem vyspělých kapitalistických států. K nejhorším zde patří velké náboženské pogromy po rozdělení Britské Indie na Indii a Pákistán v letech 1947-48 (300 000 mrtvých a 14 miliónů osob násilně přestěhovaných, některé zdroje uvádí až 10 miliónů mrtvých), vydatně podnícené Velkou Británií, válka v Biafře v Nigérii 1967-70 s 1 miliónem mrtvých, obří pogrom Pákistánců na Bangly v roce 1971 s 3 milióny mrtvých a 10 milióny uprchlých, Indonésanů na Papuánce na Východním Timoru s 200 000 mrtvými v roce 1979 ad., viz 4).

V masakry civilního obyvatelstva se nejednou měnilo bombardování měst za 2. světové války i později. První velký nálet Němců na Varšavu 17. září 1939 zabil asi 20 000 lidí, vesměs civilistů. Později přišlo rozsáhlé bombardování Coventry, Londýna a dalších britských měst německým letectvem. Podle jeho vzoru později angloamerické letectvo bombardovalo kromě hospodářských a vojenských objektů německá a další města včetně zničujícího náletu na Drážďany v noci ze 13. na 14. února 1945. Vzhledem k obludným nacistickým zločinům, spáchaných v mnoha zemích Evropy, by si Němci v této souvislosti neměli příliš stěžovat.

Velkým masakrem civilního obyvatelstva bylo svržení dvou atomových bomb na japonskou Hirošimu a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945 na konci 2. světové války letci USA, čímž si USA vyzkoušely novou, dosud neznámou a mimořádně ničivou zbraň, kterou pak mohly několik let vydírat svět. Válku ale rozpoutalo Japonsko nejprve proti Číně, kde se systematicky dopouštělo obrovských zločinů genocidy. Japonská armáda se dopouštěla velkých zločinů i na obyvatelstvu Barmy, Indočíny, Indonésie, Filipín ad., nešetřila ani válečné zajatce. Proti USA ji začalo Japonsko zákeřným útokem na Pearl Harbon 7. prosince 1941. V těchto souvislostech by si nemělo příliš stěžovat. Byl tu i vojenský důvod, dobývání vlastních japonských ostrovů by bylo podle všeho pro USA značně krvavé, resp. lze pochopit, že USA v prvé řadě šetřili životy svých vojáků.

Rozvoj jaderných zbraní hromadného ničení včetně nosičů, se stal základem pozdějšího vzniku přibližné vojensko-strategické rovnováhy mezi západním blokem vyspělých kapitalistických států v čele s USA a nově vznikajícím blokem socializujících států včele se SSSR. Einsteinovo varování, že „4. světovou válku lidé povedou klacky,“ se stalo časem reálným.

Beztak velkou surovost válek zesilovalo hromadné používání zakázaných zbraní hromadného ničení, často přímo proti civilnímu obyvatelstvu. Šlo zejména o:

- Masové používání biologických, dále chemických zbraní hromadného ničení vojsky USA proti KLDR v letech 1950-53,

- Masové používání chemických zbraní hromadného ničení letectvem USA proti jihovietnamským partyzánům, resp. obyvatelům v letech 1963-73 (defolianty zničily asi 10 % území jižního Vietnamu, některá i opakovaně). V některých letech USA podobně těmito zbraněmi ničily i Kambodžu a Laos. Chemické zbraně hromadného ničení dodané USA použil i irácký diktátor Saddám Husajn proti iráckým Kurdům ad.,

- Používání bomb s ochuzeným uranem, způsobující nemoci z ozáření, v Iráku v lednu a v únoru 1991, v srbské části Bosny v létě 1995, v srbsko černohorské Jugoslávii na jaře 1999, v Afghánistánu v říjnu a v listopadu 2001 a v Iráku v dubnu a v květnu 2003 letectvem USA a Velké Británie,

- Používání zakázaných kazetových bomb letectvem NATO v Jugoslávii na jaře 1999, Izraelem proti Palestincům, ukrajinských fašistů uchvátivší násilně moc v Kyjevě proti povstalému Donbasu v roce 2014 ad.

Chemické zbraně hromadného ničení – chlor – Němci poprvé použili proti ruské posádce Osowské pevnosti neúspěšně v lednu 1915 a úspěšně v červenci 1915 (otrávil asi 2 000 napadených vojáků a vojáky německých jednotek, které měly pevnost dobýt) a v roce 1916 ve Francii (zemřelo asi 5 000 z 15 000 napadených vojáků). Vítr ale obracel použité chemické látky a ty zabíjely i vojáky útočníka. Také se brzy našla protiopatření – protiplynové masky. Všeobecná připravenost na tyto zbraně v Evropě způsobila, že byly použity (ypperit) jen fašistickou Itálií proti silně zaostalé Habeši, resp. k jejich použití za 2. světové války v Evropě nedošlo.

Zvlášť odporná je politika masového teroru proti civilistům, použitá nejen německými a dalšími fašisty a japonskými militaristy za 2. světové války, ale i Velkou Británií a jejich řeckých loutek proti řeckým antifašistům v letech 1945-49, Izraelem proti Palestincům od roku 1947 dosud, USA proti Korejcům v letech 1950-53, Francie v letech 1946-55 a USA a jejich loutek v letech 1962-75 proti národům Indočíny, atd. Nová vlna zločinů genocidy nastala po pádu evropských států reálného socialismu - Srbská Krajina 1991-95, Bosna 1992-95, Abcházie 1992-93, Čečensko 1993-95, Kosovo 1999, Irák od roku 2003 dosud, Libye a Sýrie od roku 2011 dosud, Ukrajina od roku 2014 dosud ad. USA, Velká Británie, Francie a některé další vyspělé kapitalistické státy také vydatně pomohly k vzestupu islamistického hnutí a k rozbití řady států v posledních 15 letech. Z rozdělení států mimo Evropu jde zejména o Etiopii (oddělení Eritree), Súdán (oddělení tzv. Jižního Súdánu) a o Irák, jež se v roce 2014 prakticky rozpadá. K již dříve zkolabovanému Somálsku přibyl Afghánistán, Irák, Libye a Ukrajina. Sýrie je jen intenzivně rozbíjena. Nepřekvapuje, že z těchto zemí obyvatelstvo hromadně prchá do zahraničí, často jen ve snaze přežít válečné běsnění a strašnou bídu.

Výše uvedený výčet je jen hrubý. Můžou v něm některé války chybět, může obsahovat i dílčí nepřesnosti. O tom, co válka znamená, že je to obrovský zločin proti lidskosti, ale snad vypovídá přesvědčivě a v neprospěch původců války, ať jím je kdokoliv.

 

8.1. Zralost jednotlivých společností na socialistické přeměny

 

Nutnou podmínkou socialistických přeměn v jednotlivých státech je jejich vnitřní zralost na tyto přeměny. Tato zralost má dva rozměry: zralost ekonomická (čím zaostalejší stát, tím je v něm objektivně nižší zralost na socialistické přeměny) a zralost společenská, tj. uvědomování si obyvatelstva potřeb socialistických přeměn. Nejsou-li subjektivně zralé na socialismus, socialistická revoluce, resp. přeměny nemají naději uspět, klasicky Afghánistán. Vysoká religiozita a národnostní konflikty snižují naději na úspěch úsilí o socializaci, zvláště pokud církve nejsou spjaté s příslušnou zemí, klasicky římskokatolická církev řízená z Vatikánu. Konečně, problémy na Kavkaze, v Jugoslávii a na Ukrajině jsou výmluvné, byť byly a jsou významně přiživovány ze zahraničí. Problémem může být i zlé historické dědictví, viz tradiční polská rusofobie.

Konkrétně, v Rusku, v Mongolsku, v Bulharsku, v Jugoslávii, v Albánii, v KLDR, v Československu, v Číně, ve Vietnamu a na Kubě zvítězil socialismus výlučně nebo aspoň v rozhodující míře vlastními silami. V NDR a v Maďarsku byl socialismus budován na základě sovětské poválečné okupace s primárním cílem navždy vymýtit v nich fašismus a válku. Slovensko bylo do značné míry k socialismu strženo socializujícími se českými zeměmi. Odpor české, ale zejména slovenské pravice byl do značné míry podvázán kompromitací její velké části spoluprací s fašismem. V Polsku a v Rumunsku socialismus zvítězil převážně na bázi osvobození Rudou armádou v letech 1944-45, tj. zvítězil zejména díky příznivým mezinárodním podmínkám. Zřejmě i proto byl přístup levicových politických stran a vlád k jeho rozvíjení a k socialistické ekonomické integraci v Rumunsku, v Maďarsku a v Polsku vlažný.

Byť vítězství socialismu v KLDR usnadnilo osvobození Rudou armádou, další vývoj byl málo závislý na SSSR, viz rozpoutání korejské války Kim Ir senem. Klíčová byla vojenská pomoc Číny KLDR v korejské válce. Po uzavření příměří v roce 1953 blízkost Číny a SSSR chránila KLDR jen před přímou imperialistickou agresí. Z výše uvedeného lze usuzovat na vítězství socialismu v KLDR převážně vlastními silami.

Vietnam, Kambodža a Laos se osvobodili od francouzských kolonizátorů v roce 1954 po vleklé národně osvobozenecké válce za cenu velkých obětí. V jižním Vietnamu se Francii a USA podařilo prosadit loutkovou vládu včele s prezidentem Ngô Ðình Diệmem, plně závislou na USA. Rozsáhlé protesty „vyřešili v roce 1963 výměnou diktátora – místo Diệma dosadili ještě tvrdšího Nguyen Van Thieua. V letech 1962-73 v jižním Vietnamu vedla vojska USA zrůdnou válku proti tamní národně osvobozenecké frontě Vietkongu. Současně po řadu let barbarsky bombardovala severní Vietnam, Kambodžu a Laos. Zrůdné metody vedení války proti civilnímu obyvatelstvu nahnaly k partyzánům kdekoho. Tyto státy vojensky, ekonomicky i politicky podporoval proti agresi USA sovětský blok, zatímco Čína hrála v tamní válce podivnou dvojí hru. Při svém odchodu vojska USA zanechala v Jižním Vietnamu loutkovou vládu s více než miliónovou armádou, která pokračovala ve válce s Vietkongem až do svého zhroucení na jaře 1975 (1. května osvobozen Saigon). Osvobodivší se jižní Vietnam se v roce 1976 spojil se severním Vietnamem ve Vietnamskou socialistickou republiku - VSR.

V Kambodži proti intervenci USA zvítězili 17. dubna 1975 s podporou maoistické Číny maoističtí Rudí Kmérové. Pod vedením Pol Pota a Ienga Saryho Prováděli politiku genocidy vlastního obyvatelstva, zvláště inteligence, vystěhovávání obyvatel měst na otrocké zemědělské práce na venkov a časem i agrese vůči sousednímu Vietnamu. Po jejich svržení vietnamskými vojsky v roce 1979 (7. ledna 1979 byl dobit Phnompenh) došlo v Kambodži k určitým socializujícím přeměnám. V Laosu v roce 1973 zvítězilo národně osvobozenecké hnutí proti intervenci USA, které se po té snažilo socializovat společnost na základě spojení marxismu a budhismu.

Občanský aktivista František Ruda hodnotí turistickým pohledem Vietnam jako konsolidovaný rychle se rozvíjející stát bez bídy a bezdomovectví a s jistým budovatelským nadšením. V Kambodži naopak vidí veliký nepořádek a propastné sociální rozdíly, které připomínají velmi silně sociálně polarizovanou kapitalistickou Indii, viz jeho rozhovor v Halo n. 20. 1. 2015.

Také vývoj po porážce socialismu v Evropě ukazuje, že války jsou zákonitou součástí světového kapitalismu, zvláště pak jeho stádia imperialismu. Zatímco českoslovenští vojáci za socialismu nebojovali v zahraničí (neznali zahraniční vojenské mise), po roce 1989 se vojáci či spíš žoldáci ČR i Slovenska podíleli na řadě válek vedených USA a jejich koalicemi ochotných a všehoschopných, viz jejich účast na okupaci Bosny, Kosova, Iráku, Afghánistánu. V rozporu se zájmy ČR a SR dělali agresorům fíkový list. Děje se tak navíc v situaci, kdy těžce zdecimovaná armáda ČR není s to bránit území ČR před případným útokem ze zahraničí. Jaký to rozdíl proti době socialismu, kdy československá armáda byla s to Československo bránit, rozuměj v hrozící blokové válce „NATO x Varšavská smlouva“.

I když se požadavek zabezpečení mírového života za socialismu zdá samozřejmý a snadný, jeho praktické zabezpečení bylo velice obtížné a nejspíš nebude snadné ani v budoucnu, pokud bude existovat světový imperialismus. Pokud politické strany hlásící se k socialismu, klasicky francouzští socialisté, podporují neospravedlnitelné intervence Francie v Africe nebo je i sami vedou (Francois. Hollande), pak to se socialismem nemá nic společného.

 

Literatura ke kapitole 8:

Kapitola 8 má velké množství často dílčích pramenů, které zde vzhledem ke koncepčnímu zaměření kapitoly uvádět není dost dobře možné. Mohlo by tu být víc citací než textu. Kapitola 8 je v prvé řadě kriticky vyhodnocená historie válek v období prvního pokusu o socialistickou společnost.

1)      Clausewitz,Karl von: O wojnie, Warszaw Publishing House, 1955

2)      Průcha, V., a kol., Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992. 2. díl. Nakladatelství Doplněk, Brno 2009, str.27

3)      http://pavelherman.blog.idnes.cz/c/384655/Cerna-kniha-zlocinu-kapitalismu-ve-20-stoleti.html

 

 

 

Kapitola 9 – Některé další problémy udržitelného vývoje. Některá poučení z historie

 

Tato kapitola rozhodně neaspiruje na úplnost řešené problematiky. Nejen proto, že to není v silách jednoho autora.

 

9.1. Obecné problémy reálného socialismu a udržitelný vývoj

 

9. kapitola je psaná s využitím metody dialektického a historického materialismu zvlášť silně. Z rozsáhlého vývoje se snaží vypreparovat to, co bylo objektivně nutné a co připadalo na tzv. subjektivní faktor.

Konkrétní historii uvádím velmi stručně, často bez citací a jistě i značně zjednodušeně. Jednak nejsem historik, jednak daná oblast je zde tématem jen ve vazbě na ekonomické základy udržitelného vývoje.

V nerozvinutém socialismu sovětského typu, zvaném též reálný socialismus, často zjednodušeně interpretovaný předpoklad K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina, že ke spokojenosti lidí stačí jim zajistit slušné živobytí, tj. odstranit otřesnou bídu a zotročující kapitálové vztahy, se v poznatcích praxe budování reálného socialismu i v poznatcích soudobých společenských věd, zejména psychologie a sociologie, ukazuje sice jako naprosto nutný, ale ne jako dostatečný, viz rozhodující kritérium společenské praxe, resp. krach evropských socialistických států v letech 1989-91.

Tzv. reálný socialismus sovětského typu vznikl a rozvíjel se v historicky velmi nepříznivých podmínkách: zrodil se poněkud předčasně v podmínkách 1. světové imperialistické války, nezvítězil v hospodářsky nejrozvinutějších státech, neměl sobě adekvátní materiálně technickou základnu a byl po celou svou existenci terčem neustálých snah o rozvrácení světovým kapitalismem, kam je nutné počítat i pěstování Adolfa Hitlera Velkou Británií a Francií v letech 1933-39 a jeho obracení na východ až do rozpoutání 2. světové války nacistickým Německem. 2. světová válka v letech 1939-45, resp. v SSSR Velká vlastenecká válka v letech 1941-45 skončila velkým vítězstvím SSSR, dále USA, Velké Británie a dalších států protifašistické koalice a velké části národů Evropy. Zejména slovanské národy porážka fašismu zachránila před likvidací, připravovanou německými nacisty. Umožnila vznik a rozvoj světové socialistické soustavy v Evropě a v Asii.

Studenou válku, vyhlášenou proti vznikajícím socialistickým státům, britským expremiérem W. Churchillem v roce 1946 ve Fultonu v USA, reálný socialismus v nerovném zápase se světovým kapitalismem ale nakonec po 45 letech prohrál. Ne plně zodpovězenou otázkou zůstává, proč se tak stalo. Převažuje shoda, že nešlo primárně o zradu, že v pozadí působila zásadní systémová chyba. Mám za to, že v řadě evropských socializujících států šlo kromě možné jedné hlavní systémový chyby o soubor chyb, z nichž významná část neměla systémový charakter, tj. nebyla primárně spjatá s chybným pojímáním socialismu.

 

9.1.1. Nutnost přechodného období

Nutnost přechodného období od kapitalismu ke komunismu vychází ze skutečnosti, že socialistické výrobní vztahy nemají šanci se rozvíjet v lůně kapitalistické společnosti (zcela jistě takovou šanci neměli v období do roku 1917, resp. 1945), na rozdíl od kapitalistických výrobních vztahů, které se do jisté míry mohly rozvíjet v lůně feudální společnosti. Nutnost přechodného období od kapitalismu ke komunismu odhalil jako první K. Marx v Kritice Gothajského programu: „Mezi kapitalistickou a komunistickou formací leží revoluční období přeměny jedné společnosti ve druhou. Tomu odpovídá také politicky přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu,“ viz 1, s. 57). Lenin ve Státu a revoluce píše o přechodném období, nižší a vyšší fázi komunismu, tj. o přechodném období, socialismu a vlastním komunismu, viz 2). Podle klasiků měl po skončení přechodného období stát začít odumírat, zejména ve své represivní funkci.

Suchá je teorie, zelený je strom života. Šílená doba vytvářela šílené poměry. Vůdcové Říjnového převratu 1917 v Rusku (až od roku 1927 se nazýval Velkou říjnovou socialistickou revolucí – VŘSR) pod tlakem svízelných podmínek občanské a intervenční války byli nuceni nejprve uplatňovat politiku válečného komunismu, aby revoluce mohla soustředit potřebné zdroje k ubránění své existence. Druhotné bylo, že politiku válečného komunismu podporovaly představy řady marxistických teoretiků o komunismu jako netržní společnosti.

Nutnou podmínkou překonání obrovské zaostalosti sovětského Ruska bylo rychlé odstranění negramotnosti, resp. asi 90 % negramotnost obyvatel Ruska patřila k velmi těžkým břemenům zděděných z dob carismu. Obrovskou negramotnost se v Rusku podařilo odstranit během několika let, do značné míry v krutých podmínkách občanské a intervenční války. Rychlé odstranění negramotnosti bylo obsahem tzv. socialistické kulturní revoluce v zaostalých socializujících státech.

Podobná situace byla i v dalších, zejména asijských socializujících státech. Týkala se ale i mnohých evropských socializujících států. Zatímco Německá demokratická republika (NDR) a Československo měly prakticky 100 % gramotnost, Polsko mělo v roce 1945 asi 30 % obyvatel negramotných. Podobně i hůř na tom byly balkánské státy.

Totální ekonomický rozvrat přinesený světovou, občanskou a intervenční válkou v Rusku si vynutil po porážce hlavních sil kontrarevoluce v letech 1919-20 velmi rychle připravit, vyhlásit a realizovat Novou ekonomickou politiku (NEP), založenou na částečné obnově soukromého vlastnictví (klíčové sektory ekonomiky stát dál držel, soukromé podnikání připustil jen v méně důležitých sektorech ekonomiky a za určitých podmínek) a na širokém využívání zbožně peněžních a regulovaných tržních vztahů. Klasicky, rolník částí úrody zaplatil státu daň a zbytek úrody mohl užít sám nebo volně prodávat na trhu. Hlavním autorem politiky NEP z roku 1920 byl V. I. Lenin.

Proti politice NEP se stavěl přední ruský revolucionář Lev Davidovič Trockij. Žádal politiku vývozu revoluce s tím, že pokud nezvítězí proletářská revoluce v hlavních evropských kapitalistických státech (v září 1920 byla nereálná i Polská sovětská republika), nemá podle L. D. Trockého šanci uspět ani v zaostalém osamoceném sovětském Rusku, resp. SSSR. Šlo o až neuvěřitelný avanturismus.

Podobného názoru byli i významní vůdcové Všesvazové komunistické strany bolševiků (VKS(b), později Komunistické strany Sovětského svazu - KSSS) Grigorij Jevsejevič Zinovjěv a Lev Borisovič Kameněv. Socialistickou výstavbu v jedné značně zaostalé osamocené zemi měla za nereálnou i řada levicových socialistů v západní a střední Evropě včetně známé německé revolucionářky polského původu Rozy Luxemburgové.

Že socialistická výstavba v zaostalém izolovaném SSSR bude připomínat křížovou cestu, se dalo předpokládat. Trockého myšlenka vyvážet revoluci, byť i takto zdůvodněná, byla ale nesocialistická a šílená. Bylo dobře, že s ní L. D. Trockij zůstal osamocen a že V. I. Lenin, J. V. Stalin a další prosadili výstavbu socialismu jen v jedné osamocené zemi – v sovětském Rusku, resp. v SSSR a že J. V. Stalin a spol. nejprve L. D. Trockého, později i G. J. Zinovjeva a L. B. Kameněva odstavili od moci.

Myšlenka vývozu revoluce, byť v jiné podobě, se objevuje ještě u pokusu Che Guevary zorganizovat revoluci v Bolívii v roce 1967, jež ho stál život, aniž by se tím bagatelizovalo jeho hrdinství,

V hierarchii VKS(b) údajně za V. I. Leninem stál L. D. Trocký, po té G. J. Zinovjěv, L. B. Kameněv, Nikolaj Ivanovič Bucharin a teprve po té J. V. Stalin. N. I. Bucharin byl největším propagátorem tvrdého potlačování jakékoliv opozice. G. J. Zinovjěv a L. B. Kameněv odmítali politiku budování socialismu v jedné izolované zaostalé zemi. V zásadě byli pro kapitulaci zvítězivší revoluce. Scestné představy o (ne) rozvíjení socializující revoluce L. D. Trockého, G. J. Zinověva a L. B. Kameněva usnadnili J. V. Stalinovi postupně získat rozhodující moc v KSSS i v SSSR, viz Formánek, resp. 3).

Politiku NEP nevítala ani většina sovětských marxistických ekonomů. Politiku NEP považovala za ústupek buržoazii vynucený historickými okolnostmi. Orientovali se na ekonomiku bez peněz, byť byly i pokusy o plnohodnotnou měnu, tzv. zlatého červonce. J. V. Stalin správně poukázal, že zbožně peněžní vztahy je nutné rozsáhle využívat jako jediný efektivní prostředek ekonomického styku různých sektorů – socialistických státních podniků, kapitalistických soukromých podniků, kolektivních podniků družstev, komunálních podniků, minipodniků živnostníků a domácností. Tato potřeba nezmizela ani po ukončení politiky NEP.

Označování reálného socialismu za komunismus na západě dlouhodobě a v bývalých socialistických státech po roce 1989 je trapné, protože hranice mezi socialismem a vlastním komunismem – (ne) využívání peněz a zbožně peněžních a tržních vztahů – je jednoznačná.

Politika NEP byla úspěšná. Roční asi 20 % tempa ekonomického růstu z velmi nízkého základu umožnila v letech 1927-28 dosáhnout předválečného rozsahu výroby carského Ruska roku 1913. Její úspěch zesílil dva vážné spory ve vedení KSSS:

  1.     spor J. V. Stalina se starou gardou revolučních vůdců, kteří uměli organizovat revoluci, ale neuměli organizovat mírovou socialistickou výstavbu (to byl problém všech zvítězivších revolucionářů) a zejména se tomu ani nesnažili naučit,
  2.    spor, zda urychleně rozvíjet zemědělství a spotřební průmysl a pozvednout tak velmi nízkou životní úroveň obyvatel a v zásadě pokračovat v politice NEP (N. I. Bucharin) nebo jít cestou urychlené industrializace státu a kolektivizace zemědělství (J. V. Stalin). Oba cíle byly plně legitimní. Nutnost urychlené industrializace a kolektivizace zemědělství násobilo trvalé ohrožení SSSR ze strany vyspělých kapitalistických států. Tak se zrodily sovětské pětileté plány rozvoje národního hospodářství. První na přelomu 20. a 30. let se podařilo splnit již za čtyři roky.

Odstranění staré gardy z vedení KSSS bylo v dané situaci asi nevyhnutelné. To samozřejmě neospravedlňuje represe J. V. Stalina a kol., v rámci kterých byli později popraveni mnozí příslušníci staré gardy revolucionářů (klasicky mnozí delegáti XVII. sjezdu KSSS v roce 1934, kteří kritizovali J. V. Stalina, G. J. Zinovjěv, L. B. Kameněv 25. srpna 1936 po tzv. 1. moskevském procesu a N. I. Bucharina 15. března 1938 po tzv. 3. moskevském procesu). L. D. Trockij byl v emigraci v Mexiku 21. srpna 1940 zavražděn. K nové vlně represí 1936-38 jistě přispělo dodnes legendami opředené zavraždění populárního předsedy vlády SSSR Sergeje Mironoviče Kirova 1. prosince 1934 (narozen 27. března 1886).

Tvrdá až surová politika urychlené industrializace a kolektivizace zemědělství SSSR nesmírně ekonomicky povznesla. Ze zaostalé převážně agrární země vytvořila v krátké době ekonomicky druhý nejsilnější průmyslově zemědělský stát světa. Mimo jiné jej materiálně připravila i na přepadení nacistickým Německem a jeho spojenci. Jinak by zřejmě SSSR a s ním i socialistická revoluce nacistickému vpádu podlehly a počet obětí nacistického teroru by byl ještě mnohem vyšší. V 30. letech se již zvyšovala i hmotná životní úroveň prostých lidí výrazně nad předválečnou úroveň.

Při hodnocení tvrdé až surové Stalinovy politiky je nutné kromě velké tragédie předchozí světové, občanské a intervenční války vidět skutečnost, že socializující revoluce zvítězila v zaostalé rolnické zemi s velmi tvrdými poměry. Zvládnout urychlenou industrializaci „v rukavičkách“ bylo vyloučeno už proto, že dominující rolnické masy neprošly tvrdou kapitalistickou výchovou k pracovní kázni, tak nutné v rozvíjející se průmyslové společnosti. Podobně je nutné vidět socializující režim Rákosziho v Maďarsku (rozsah fašizace Maďarska byl srovnatelný s někdejším Hitlerovským Německem, navíc v Maďarsku měla velmi silný vliv katolická církev) či Boleslawa Bieruta v Polsku (na začátku byla malá občanská válka, která vyloučila demokratický rozvoj, o vlivu velmi silné katolické církve nemluvě). V obou státech přitom byl průmysl a tím i dělnictvo slabé.

Pozitivně se projevovalo nové společenské zřízení i ve vztazích mezi lidmi. Zmizely křiklavé rozdíly v životní úrovni a ve způsobu života, vymizely sňatky pro majetek ad. Navzdory tvrdým represím a trvajícím značným rozdílům v charakteru práce a způsobu života jednotlivých tříd a vrstev obyvatelstva a také jednotlivých regionů SSSR se rozhodující část sovětské společnosti citelně homogenizovala. V základním směřování rozvoje SSSR na urychlenou industrializaci dala historie za pravdu J. V. Stalinovi, nikoliv jeho kritikům.

V SSSR a po roce 1945 i ve většině nově se socializujících států se prolínaly dva základní procesy – jednak proces socializace a jednak proces industrializace, a někde i odstranění zbylých předkapitalistických výrobních vztahů, který měl uskutečnit, ale v praxi nedostatečně nebo vůbec uskutečnil v některých státech či regionech kapitalismus. Rozhodující část ruské společnosti byla bytostně zainteresována na odstranění kolosální zaostalosti z dob carismu, proto podpořila bolševiky v občanské a intervenční válce i při následné socialistické výstavbě, se všemi jejími problémy a nedostatky. Toto jen částečně platí pro ekonomicky vyspělejší Československo, byť mělo i značně zaostalé regiony včetně Slovenska, a NDR, která byla historicky spíše zemědělským přívěškem průmyslového západního Německa.

Urychlená industrializace a kolektivizace zemědělství měla ale také své vysoké náklady a nemalé oběti, zvláště pak zemědělství, z kterého byly odčerpávány nadměrné prostředky na urychlenou industrializaci, což podvazovalo jeho rozvoj. Těžká byla kolektivizace zemědělství, kterou na Ukrajině ve velkém sabotovali vybíjením dobytka kulaci (nikoliv statkáři, ti byli ukrajinskými vesničany pobiti po 11. listopadu 1918 za kolaboraci s německými a rakousko uherskými okupanty), jež byli proto preventivně i za trest vystěhováváni. Počátkem 30. let došlo na Ukrajině za vydatného přispění velmi suchých roků 1931 a 1933, způsobujících velkou neúrodu, i k hladomoru.

Politika urychlené industrializace a kolektivizace zemědělství vytvořila mimo jiné rozporuplnou centralisticko přikazovací soustavu plánovitého řízení (někteří autoři pro ni užívají i jiné názvy), kde zejména ve velkém průmyslu peníze hrály především evidenční roli. Její vznik byl v SSSR vynucen mimořádnými okolnostmi. Současně její vznik se stal základem vytváření nerozvinutého socialismu jako další neplánované etapy budování socialistické společnosti. Jejím obsahem bylo v prvé řadě urychleně vyřešit ekonomické úkoly rozvoje, které měl vyřešit, ale nevyřešil předchozí kapitalismus. Ač centralisticko přikazovací soustava plánovitého řízení měla být jen dočasná, stala se více méně trvalá a žádný z pokusů o ekonomickou reformu v SSSR ani jinde v sovětském bloku (NDR, ČSSR, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko) po roce 1945 ji neodstranil. Mimořádně ji upevnila 2. světová válka (stylem řízení se blížila válečnému komunismu) včetně nutnosti urychlené poválečné obnovy těžce poškozeného SSSR a její následné rozšíření do většiny států vznikající světové socialistické soustavy. Potřeba urychlené obnovy válkou zničených zemí se týkala i NDR, Polska, Jugoslávie, Slovenska ad. Ve válkou málo poničených státech bylo nutné překonávat „jen“ silné válečné vyčerpání (Rumunsko, Bulharsko, české země). Pro překonávání obrovské zaostalosti SSSR, zabezpečení potřeb 2. světové války a následné urychlené obnovy ekonomiky se centralisticko přikazovací soustava plánovitého řízení osvědčila.

Často diskutovaná otázka, zda vznik centralisticko přikazovací soustavy plánovitého řízení v Československu v letech 1949-53 byl objektivní nutností, je obtížně zodpověditelná. V normální situaci by její vznik nutností nebyl. V podmínkách sílící a vrcholící studené války včetně rozsáhlého západního embarga a velmi vysokých požadavků na růst těžkého průmyslu (české země kovárnou, strojírnou a zbrojírnou východního bloku) + industrializace Slovenska, zásadní přestavba zemědělství, zásadní modernizace armády, obnova pohraničí ad., navíc pod vlivem tehdy značně úspěšného sovětského vzoru, na přelomu 40. a 50. let zřejmě nevyhnutelný byl. Vážný byl nedostatek pracovních sil. Úbytek obyvatelstva v důsledku 2. světové války a zejména následného vynuceného odsunu neantifašistických Němců byl enormní.

Odsun postihl asi 2,5 miliónů občanů, zejména Němců, něco málo též Maďarů. Celkově se v důsledku 2. světové války počet obyvatel Československa snížil asi o 3,5 miliónu obyvatel. 360 000 občanů jsou ztráty Čechů, Slováků, Židů a cikánů, 300-350 000 českých Němců padlo ve válce, asi 300 000 Němců od nás uprchlo ještě před koncem války v obavě z odpovědnosti za zločiny, kterých se u nás dopustili. Proto příchod asi 20 000 řeckých uprchlíků před terorem vítězné kontrarevoluce v roce 1949 byl vítaný. Nebyly zásadní námitky ani proti přistěhování se množství slovenských a rumunských cikánů, byť soužití s cikánskou menšinou nebylo snadné.

Nedostatek pracovních sil pro prudce se rozvíjející průmysl byl zřejmě i hlavním motivem znárodňování drobných služeb v Československu. Znárodňování drobných služeb bylo hrubě chybné i z hlediska pracovní teorie hodnoty. Pokud drobný živnostník prodává výsledky práce své a své rodiny, nevykořisťuje druhé občany. Podobně druhé občany nevykořisťují družstva, resp. družstevníci.

Fajt klade do protikladu původní systém sovětů, tj. závodní rady ve městech a rolnické komise na venkově, který byl v sovětském Rusku vytvořen na místo obnovy carské karikatury parlamentarismu, viz rozehnání všech čtyř ruských Dum – parlamentů – carskými četníky, a diktatury komunistické strany. Původní systém sovětů zajišťoval významný vliv dělnické třídy na rozhodování. Československý systém potlačením závodních rad fakticky nahradil diktaturu proletariátu diktaturou KSČ, přičemž parlamentarismus formálně zachoval, A jak se tedy zachoval Gottwald a pod jeho vedením celá KSČ v roce 1948? Místo aby závodní rady povýšil na orgány státní a hospodářské moci pracujících a zlikvidoval parlamentarismus, učinil s tichým souhlasem Stalina přesný opak: Zachoval parlamentarismus (a pro sebe funkci prezidenta) a závodní rady potlačil do role poslušné součásti odborů, čili tzv. Revolučního odborového hnutí.“ Leninský systém sovětů byl ale postupně ve 30. letech v SSSR potlačen sílícím stalinismem. Formálně ho zrušila Ústava k 1. prosinci 1936. Formálně byly závodní rady v Československu zrušeny až v roce 1959 jejich sloučením s Revolučním odborovým hnutím. Ústava z roku 1960 mimo jiné zavedla vedoucí úlohu Komunistické strany Československa. „Ona židle diktatury proletariátu, jejíž pevnost měla spočívat na čtyřech nohách odpovědnosti za řízení jednou osobou, kolektivně organizované a prováděné kontroly, hájení práv pracujících odbory a rámcovém spolurozhodování zaměstnanců o výrobě a výrobních prostředcích, byla zbavena své čtvrté nohy (tedy možnosti spolurozhodování zaměstnanců o výrobě a výrobních prostředcích) a místo ní byla podepřena zkrácenou, tudíž vrtkavou (čili mimo oblast výrobních vztahů stojící) podpěrou v podobě sice politických a společenských (nikoliv ovšem výrobních) aktivit pracujících ve společenských organizacích Národní fronty,“ viz 4), s. 42.

Při kritice parlamentarismu ale nelze zapomínat, že specializovaný volený orgán, specializovaný na schvalování zákonů, je v rámci dělby práce naprosto nutný.

S centralisticko přikazovací soustavou řízení sílila staro nová vrstva (nikoliv třída, jak tvrdí Josef Heller a kol. v 5) a jinde) řídícího aparátu. V meziválečném období výrazně urychlovala rozvoj SSSR. Bez jejího organizačního působení by byly mnohé úspěchy SSSR nemyslitelné. Velmi se osvědčila i v krutých letech Velké vlastenecké války 1941-45 i při následné poválečné obnově. Její reálná moc byla značná.

Spor z roku 1936 (požadavek volit orgány KSSS i sovětů z více kandidátů než bylo mandátů), byl sporem o demokratizaci v KSSS. Požadavek byl odmítnut, jeho autoři byli tvrdě postiženi J. V. Stalinem a kol. Na místo demokracie se dál upevňovala totalita, která se po smrti J. V. Stalina 5. března 1953 transformovala na autoritářství.

Říjnová revoluce 1917 ve značně zaostalém Rusku se silnými pozůstatky feudalismu v evropské a asijského výrobního způsobu v asijské části nebyla klasickou socialistickou revolucí, které v době přechodu od feudalismu ke kapitalismu odpovídala Velká francouzská buržoazní revoluce 1789-94, byť se jí v následných bojích s domácí kontrarevolucí a zahraniční intervencí v krvavosti podobala. Byla ranou socialistickou revolucí, podobně jako byly ranými buržoazními revolucemi revoluce v Nizozemí koncem 16. století a v Anglii v 17. století. Přebíraly feudální výrobní prostředky, po kapitalismu vlastní materiálně technické základně – strojové velkovýrobě – nebylo ani potuchy, ještě dlouhou dobu byly ohrožované v Evropě vládnoucími feudálními mocnostmi.

Jak těžce se žije rané revoluci, známe dobře i z české reformace. Nejprve museli husité 15 let (1419-34) drtit domácí katolíky a křižácká vojska z větší části Evropy, aby nebyli vyvražděni, co by údajní kacíři. V husitském Táboře se zejména zpočátku uplatňoval primitivní válečný komunismus (kádě, kam každý příchozí odevzdával všechen svůj majetek charakteru pracovních prostředků a peněz, nikoliv předmětů osobní spotřeby). Po dvou stoletích své nesnadné existence byla česká reformace v důsledku porážky stavovského povstání v bitvě na Bíle hoře 8. listopadu 1620 zardoušena Habsburky. Nastoupila brutální rekatolizace a třistaletá habsburská poroba.

Nerozvinutým ekonomickým podmínkám odpovídaly nerozvinuté ekonomické teorie. Obsahem přechodného období se stalo odstraňování nesocialistických sektorů v ekonomice. Podniky technické infrastruktury a velké průmyslové podniky byly na socialistické přeměny – reálné zespolečenštění, znárodnění – zralé. Zralost středních podniků na znárodnění byla sporná. Malé podniky, o živnostnících nemluvě, zralé na zespolečenštění nebyly a nejsou dodnes. Příliš se potlačovaly tržní vztahy.

K základním praktickým i teoretickým problémům reálného socialismu patřil spor, zda jsou v podmínkách socialismu výrobní prostředky objektem zbožně peněžních vztahů a působení zákona hodnoty či nikoliv. Tento problém velmi přesně formuloval J. V. Stalin. Ptal se: „Je možné pokládat výrobní prostředky v našem socialistickém zřízení za zboží? Podle mého názoru v žádném případě. Zboží je takový produkt výroby, který se prodává jakémukoliv kupci, přičemž majitel zboží ztrácí při prodeji zboží na toto zboží vlastnické právo; vlastníkem zboží se stává kupec, který může zboží dále prodat, dát do zástavy, nebo nechat zkazit. Spadají výrobní prostředky pod tuto definici? Je jasné, že nikoli. Za prvé, výrobní prostředky se „neprodávají“ žádnému kupci, „neprodávají“ se ani kolchozům, ale stát je pouze rozděluje mezi své podniky. Za druhé, vlastník výrobních prostředků – stát – při předávání výrobních prostředků tomu či onomu podniku na ně vůbec neztrácí vlastnické právo, ale naopak si jej plně uchovává. Za třetí, když dostanou ředitelé závodů od státu výrobní prostředky, vůbec se nestávají jejich vlastníky, ale jsou naopak ustanoveni jako zmocněnci sovětského státu pro využití výrobních prostředků podle státem určených plánů,“ viz 6).

Vysvětlení přístupu k problému prodeje výrobních prostředků za sovětského socialismu je zřejmé. Takové vysvětlení má i určitá omezení. Určitý prodej přebytků či vyřazovaných výrobních prostředků za odhadní cenu je možný. Vyjdeme-li z potřeby hospodaření podniků podle úplného chozrasčotu, je prodej výrobních prostředků možný, samozřejmě při slabší či silnější státní regulaci. Podmínkou této regulace by měla být v prvé řadě zásada, že majetek podniku se rozmnožuje a ne redukuje, pokud podnik není určen k postupné likvidaci, klasicky dotěžovaný důl na nerostné suroviny.

Nápravy deformací cen byly řídké výskytem a nedostatečné rozsahem. Zřejmě se měly konat každý rok. Více menších změn cen je politicky dlouhodobě přijatelnější než občasné velké změny cen, způsobující určitý šok. Populismus ve smyslu cenové stability je dlouhodobě kontraproduktivní. Nákladové ceny jsou zejména v odvětvích přirozeného monopolu technické infrastruktury a primární produkce (výroba produkce zásadně závislé na přírodních podmínkách – paliva, energie, suroviny, potraviny, voda) obvykle menším zlem než praxe dotací cen jejich výrobků a služeb, zvláště pokud jde o ceny paliv, energií, surovin, potravin, vodné, stočné, za odvoz odpadů apod. Reálné se prokázalo jako efektivní jen dotování jízdného ve veřejné dopravě. Nejednou se do tvorby cen promítal ten či onen lobysmus. Obojí přitom podřezávalo důležité stimuly rozvoje výroby, zejména kriteriální funkci ceny. Vedoucí funkcionáři vládnoucích marxisticko leninských politických stran komunistického typu (dál bez ohledu na konkrétní název komunistických stran) nebyli s to rozpoznat, že vznikající nová socialistická společnost bude muset ještě poměrně dlouho rozsáhle aktivně využívat zákon hodnoty, zbožně peněžní, resp. tržní vztahy.

Od dotací cen výrobků a služeb pro domácnosti je nutno odlišit „nepřímé křížové dotace,“ kdy jedna skupina spotřebitelů určitého zboží prostřednictvím vyšších cen reálně financuje nižší cenu příslušného zboží u jiné skupiny spotřebitelů. Nemělo by ale jít o systém, že ceny pro domácnost budou nepřímo dotovat velkoodběratelé, viz elektřina v ČR v 90. letech. Totiž, náklady na technickou infrastrukturu jsou vysoké. Čím je infrastruktura delší a čím menší množství produktů přepravuje, tím jsou měrné náklady na přepravu příslušného produktu vyšší. Nepřímé křížové dotace se nejen v ČSSR využívali zejména u jízdného v osobní železniční dopravě, jejíž ztrátovost se hradila ze zisků z nákladní železniční dopravy. Mám za to, že systémové přístup by měl stát na dotacích z veřejných rozpočtů na úhradu prokázaných ztrát jak v MHD, tak ve veřejné linkové dopravě, tak v osobní železniční dopravě.

Nepřímé křížové dotace nejsou obvykle efektivní. V úhlu rostoucích požadavků na ochranu životního prostředí se nepřímé křížové dotace jeví efektivní zřejmě jen u cen vodného (a stočného) či elektřiny tak, že občané s relativně nízkou spotřebou (na obyvatele) budou mít vodu, resp. elektřinu levnější a rozdíl uhradí občané s vysokou spotřebou vody či elektřiny. Energetický regulační úřad ČR zde ale v lednu 2016 vyrazil přesně opačným směrem, což bylo špatné. Je dobře, že tento problematický návrh vzápětí stáhnul.

Podobně tomu bylo s ekonomickou demokratizací. Základem demokratizace ekonomiky bylo zespolečenštění výrobních prostředků, zvláště těch rozhodujících, protože odstranilo vykořisťování člověka člověkem ve velkém ze zákona. Totiž, mluvit o ekonomické demokracii tam, kde jedni vlastní výrobní prostředky a druzí je nevlastní, takže jsou vesměs odkázáni na prodej své schopnosti pracovat, na najímání se na práci v soukromých podnicích, je mimo realitu, viz K. Marx.

Výjimkou jsou družstevníci (kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, spojené nejčastěji s demokratickým řízením (hlasováním podle zásady „1 člen družstva = 1 hlas“ a drobné živnostenské podnikání (určité výrobní prostředky vlastní a také s nimi či na nich pracuje), zejména pokud se živnostník živí vlastní prací + prací své rodiny.

Specifické postavení mají úředníci, policisté, vojáci z povolení a další složky ve službě státu.

Zatímco ve 20. letech se v sovětském Rusku a po té v SSSR značně rozvíjelo demokratické družstevnictví, od počátku 30. let byl jeho rozvoj zásadně usměrňován státními plány, takže se vnitřní život družstev od direktivně řízených státních podniků příliš nelišil. Dnešní neziskový sektor neexistoval, resp. jeho funkci zajišťovaly v rámci možností sověty všech stupňů (v Československu národní výbory všech stupňů), živnostníci (v Československu byly ale potlačeni), brigády socialistické práce v rámci budovatelského nadšení a zejména na venkově i tradiční sousedská výpomoc. Některé oblasti péče o pracující, ale také zájmovou činnost, spravovaly socialistické společenské organizace, zejména odbory, ovládané a řízené vládnoucí komunistickou stranou, ale také organizace zahrádkářů, myslivců, rybářů, včelařů, sportovní organizace atd.

V ČR v roce 2015 se přímá samospráva zájmových organizací praktikuje jen při rozdělování dotací včelařům, které jsou svěřeny Českému svazu včelařství.

Zjevně nedemokratické bylo i zavedení možnosti cestovat mezi jednotlivými regiony SSSR jen na povolení, tzv. puťovky. V pozadí stál vážný problém hrozby vylidnění sovětského venkova, neboť prudce se rozvíjející průmysl a města nabízely vesměs podstatně atraktivnější životní podmínky než pomalu se rozvíjející venkov. Reálnost tohoto nebezpečí potvrdilo drtivé vylidňování ruského venkova po zrušení puťovek za M. S. Gorbačova ve spojení s katastrojkou, dále rozvinutou pseudoreformami Borise Nikitoviče Jelcina. Mimo SSSR se v sovětském bloku systém puťovek neuplatňoval.

Znalost děl klasiků K. Marxe a B. Engelse byla velmi nízká. Carská cenzura způsobila, že k vydání většiny základních děl K. Marxe a B. Engelse v ruštině došlo až po roce 1917. Některá významná díla, dosud bez užitku uložená v archivu německé sociální demokracie, byla vydána poprvé až v SSSR, obvykle v nekvalitním překladu do ruštiny. Rozlišit přechodné období, socialismus a komunismus, o kterých K. Marx, B. Engels a V. I. Lenin zanechali jen pár poznámek „na okraj“, se nedařilo ani marxistickým teoretikům. Praxe tudíž chtě nechtě šla často intuitivně, někdy i metodou pokusů a omylů (i centralisticko přikazovací soustava plánovitého řízení se v SSSR formovala relativně dlouhé období), nejednou správně proti naivním radám teoretiků, kteří zaostávali za realitou revolučních přeměn. Probíhající socialistické přeměny v SSSR přitom zásadně postrádaly oporu v kvalitní teorii budování základů socialismu a později i v teorii rozvíjení nerozvinutého socialismu směrem k socialismu rozvinutému.

Neschopnost sovětské společenskovědní teoretické fronty napomáhat socializaci společnosti vedla k jejímu přehlížení a postupnému podrobení decizí. Možnosti rozvíjení společenských věd, zejména marxistické filosofie, politické ekonomie socialismu a vědeckého komunismu se tak citelně zúžily, resp. základní axiomy tehdejšího výkladu marxismu leninismu tyto disciplíny nemálo svazovaly.

Nezralost socialistických teorií výborně dokládá Z. Hába v rámci analýzy neúspěšného hledání základního ekonomického zákona socialismu a komunismu, viz 7), resp. kap. 2.10. Podobně tomu bylo s tápáním kolem místa zákona hodnoty, zákona plánovitého rozvoje, zákona rozdělování podle práce v socializující se společnosti. „Nezralým ekonomickým poměrům odpovídají i nezralé teorie,“ psal kdysi K. Marx.

Nezralost socialistických teorií dokládají i tzv. zákonitosti budování socialistické společnosti, zformulované vedením komunistických stran evropských socializujících států ve Varšavě v roce 1958. Zásadním omylem už bylo, že za zákonitosti budování socialistické společnosti vydávaly reálně zákonitosti přechodného období od kapitalismu k nerozvinutému socialismu. Nutnost urychleně uskutečnit to, co společnost naléhavě potřebovala, ale co nedokázal zrealizovat kapitalismus, bylo přitom základním obsahem etapy přechodného období i nerozvinutého socialismu. V praxi ale politika přechodného období v mnoha směrech pokračovala i za nerozvinutého socialismu včetně odmítání objektivního působení zákona hodnoty v socializující se společnosti. Přívlastek „nerozvinutý“ se ale tehdy nepoužíval. Jen vlastní socializace rozhodujících výrobních prostředků byla v době vyhlášení (základů) socialismu prakticky dokončená, nerozvinutý socialismus již v zásadě fungoval na své vlastní sociálně ekonomické základně. Zásadní problém tkvěl v praktickém neřešení „zákonitostí budování socialistické společnosti“ a způsobu rozvíjení socialistické společnosti po skončení přechodného období.

Vybudování základů socialismu, v některých socializujících státech ohraničené přijetím socialistické ústavy, mělo mít významné důsledky pro další rozvoj socialismu a uplatňování metod socialistické výstavby. Kromě nutné nápravy možných nezákonností z přechodného období měla skončit diktatura proletariátu (období revoluční přestavby společnosti bylo v hlavních směrech ukončeno, společnost se už rozvíjela převážně na svém socialistickém základě a relativně stabilně), diktatura proletariátu měla být nahrazena vládou neprivilegovaných dělníků, rolníků a pracující inteligence (všelidový stát, chránící a podporující v prvé řadě neprivilegované). Kádrování ve smyslu zvýhodňování příslušníků dělnické třídy mělo být zásadně omezeno, zřejmě na určité zvýhodnění dětí z rodin dělníků a rolníků při přijímání na střední a vysoké školy, neboť byly objektivně svým sociálním původem znevýhodněné. Podobně mělo skončit omezování příslušníků poražené buržoazie a maloburžoazie pro třídní původ. Důsledně měla být oddělena moc zákonodárná, výkonná a soudní, orgány komunistických stran neměly nahrazovat státní orgány a už vůbec neměly řešit běžné operativní úkoly rozvoje společnosti. Samostatnost socialistických podniků měla být podstatně vyšší.

Ředitelé výrobních podniků SSSR byly paradoxně za L. I. Brežněva spoutání nejrůznějšími předpisy a direktivami mnohem víc než za J. V. Stalina.

Socializující stát měl mnohem lépe využívat zbožně peněžní vztahy. Kritika směřuje zejména na enormní počet často individuálně a nejednou i podle subjektivních kritérií stanovených sazeb daně z obratu, podobně nejednou málo přehledný systém dotací a praxi odčerpávání „volného“ zisku podniků. Úplný chozrasčot byl nutností, byť se ministrům financí a plánování mohl zdát přepychem. Měly být propracovány mechanismy útlumu zjevně neefektivních výrob. Dotace měly být zejména programově orientované. Měly být zásadně omezeny především dotace cen té či oné produkce, a to i ze „sociálních důvodů“. Efektivnější jsou přímé sociální dávky, zejména „naturální,“ neboť ty nelze prochlastat, prokouřit, prohrát v kartách, utratit za zbytné zboží atd. Jednou z příčin, proč se tak nestalo, byla představa o komunistické společenské formaci jako netržní, což ale platí jen pro její vyšší stupen – vlastní komunismus. Nemůže platit pro nerozvinutý ani rozvinutý socialismus.

Je bezpředmětné zde nadávat J. V. Stalinovi a kol., když společenskovědní výzkum předváděl zjevnou impotenci, takže řídící decizi nezbylo než problémy řešit podle svých poznatků a představ, vesměs lépe než radili na obě nohy kulhající akademici.

Nezralost socialistických teorií dokládají i některé opakované hrubé chyby v rámci přípravy a realizace ekonomických reforem, nejen v ČSSR. Zatímco rozvoj výrobních sil žádal koncentraci výroby a při různých reorganizacích se dál posilovala generální ředitelství výrobních hospodářských jednotek, českoslovenští ekonomičtí reformátoři v roce 1958, 1968, 1987 i po roce 1989 žádali a po roce 1989 prováděli dělení velkých podniků na menší s cílem vytvořit konkurenci, ač ta fungovala zejména v mezinárodním měřítku. Ač posilování fondového vybavení výroby základnímu fondy (fixním kapitálem) žádalo uplatňovat přinejmenším fondový typ cen, mnozí ekonomičtí reformátoři nejen v ČSSR žádali hodnotový typ ceny, odpovídající prosté zbožní výrobě. Jak už to bývá, jejich sebekritičnost byla většinou nízká. Jak bylo uvedeno v kap. 1, měli žádat ceny konvergující k mezním, marginálním nákladům, včetně externalit. Takové chyby ale připravované ekonomické reformy kompromitovaly.

Obsahem přechodného období byla kromě socializace ekonomiky i urychlená industrializace a odstraňování bídy. Odstraňování bídy začalo v SSSR (podobně v Číně, Albánii, v KLDR, na Kubě, v Libyi ad.) odstraňováním masové negramotnosti. Těžiště překonávání bídy leželo v zásadní změně v rozdělování vytvářeného nadproduktu (dosavadní kapitálové příjmy kapitalistů byly využívány prakticky výlučně na rozvoj společnosti, zejména ekonomiky) včetně zásadního posilování těch výrobních, resp. nevýrobních sektorů ekonomiky, na kterých překonání bídy záviselo. V SSSR a později i v dalších, zejména v zaostalých socializujících státech šlo v přechodném období především o budování základů ekonomiky včetně celých nových, chybějících průmyslových a dalších odvětví. Z nevýrobních oborů šlo zejména o zásadní posilování školství, zdravotnictví, sociální péče, kultury, masové tělovýchovy, veřejné dopravy osob ad. Vědecký socialismus a komunismus je s bídou neslučitelný, viz hrubě protimarxistický a protileninský program Pol Potova režimu v Kambodži „rovnosti v bídě“. I když teoretikové pod dojmem probíhající socialistické výstavby hlásali zákonitost přednostního růstu výroby výrobních prostředků před výrobou spotřebních předmětů (šlo o zákonitost jen období industrializace), neznamenalo to nezvyšování životní úrovně, byť zejména venkov značně zaostával a na asfaltové silnice nejen v někdejším SSSR část venkova leckde čeká dodnes.

Zacílení přechodného období na socializaci ekonomiky a odstranění bídy bylo srozumitelné. Přestože bylo nejednou provázeno vážnými excesy a zejména v SSSR a v Číně i značnými a nejednou i neospravedlnitelnými represemi, podporovala jej většina obyvatel většiny socializujících států. Problém nastal paradoxně po jeho dokončení. Vznikla zdaleka ne jednoduchá otázka, kam a jak dál.

Počáteční velmi rychlý rozvoj ekonomiky a následně i životní úrovně obyvatel bylo možné realizovat poměrně snadno vzhledem k velmi nízkému základu, jež byl ve výchozím období navíc ještě silně stlačen ničivou 2. světovou válkou a v zaostalých státech i vzhledem k základní vlastnosti industrializace: když se jednou rozjede, může se značnými tempy dosti dlouho takřka samovolně rozvíjet. V ekonomice se mohl orientovat na budování toho, v čem jednotlivé socializující státy silně zaostávaly (už prostá komparace s vyspělými státy ukazovala na zásadní problémy zaostalosti, takže riziko volby chybných priorit bylo malé), v životní úrovni na uspokojování snadno rozpoznatelných základních hmotných potřeb a vytváření základních sociálních jistot obyvatel. Urychlený rozvoj ekonomiky poměrně rychle přinášel výrazné hmatatelné pozitivní efekty.

Výše popsaný vznik a rozvoj socialismu v SSSR měl i neměl obecné rysy. V některých socializujících státech měl ještě těžší podobu, viz socializující Vietnam těžce bojující nejprve s japonskými, poté s francouzskými, poté s americkými kolonialisty a agresory + ještě v letech 1976-78 odrážející agresi tzv. Rudých Khmérů z Kambodže a po jejich porážce agresi Číny (17. února – 16. března 1979) či totálním embargem, blokádou a jiným nepřátelství ze strany USA od počátku vítězství revoluce sužovanou revoluční Kubu. V těžké pozici je dlouhodobě i KLDR – s jižní Koreou, okupovanou vojsky USA – dodnes chybí mírová smlouva, resp. platí jen příměří, o obří zdi na korejských hranicích a častých incidentech nemluvě. Evropským socializujícím státům SSSR zajistil dostatečnou ochranu před imperialistickou agresí a tím i mnohem příznivější podmínky socialistické výstavby. Je ale nepochybné, že mnohé problémy si svými chybami zapříčinily jednotlivé socializující státy samy.

 

9.1.2. Problémy nerozvinutého socialismu

Obecný problém byl, že dříve nebo později další pokračování klasického industriálního vývoje nebylo dost dobře možné. Tempo ekonomického růstu se s růstem rozvinutosti jednotlivých socializujících států nutně snižovalo, ekonomika se stávala složitější a v řadě směrů limitovaná, rychlý rozvoj přinášel i nemalá negativa, zejména plýtvání zdroji, byť jiné než z důvodů živelné tržní regulace a převážně parazitních příjmů buržoazie, a nejednou i povážlivé zhoršení životního prostředí. Také politici začali klást mnohem větší důraz na kvalitu, zejména na větší vyváženost ekonomického růstu, resp. samotný růst ekonomiky přestal být absolutní prioritou, byť zběsilé závody v často samoúčelném ekonomickém růstu mezi tehdejším sovětským a západním blokem pokračovaly až do 70. let, kdy narazily na rozsáhlé strukturální problémy. V zásadě ale závody v ekonomickém růstu ve světě přežívají dodnes.

Otázka, jak dál, stála i před obyvatelstvem. Totiž, odstranění bídy, zabezpečení základních hmotných potřeb a základních sociálních jistot všem občanům jednotlivých socializujících se států a tím i překonání bídy, zajištění všem práceschopným reálného práva na práci, často v kombinaci s pracovní povinností, a úplné odstranění nezaměstnanosti vytvořilo zcela novou situaci, kdy pro široké vrstvy obyvatel skončil boj o pouhé přežití a i neprivilegovaní občané se mohli mnohem více věnovat vlastnímu rozvoji, byť mnohé dnešní vymoženosti nebyly tehdy k disposici.

Výše uvedené neplatí plně pro ty, kdo se stavěli proti socialismu či vládní moci a byli za to někdy právem, někdy neprávem, někdy přiměřeně, někdy nepřiměřeně trestáni. Určitá omezení navíc měli i ti, kdo byli kádrově označováni jako příslušníci, popř. potomci někdejší buržoazie. Větší či menší postih opozice byl a je ale běžný i ve vyspělých kapitalistických státech včetně současné ČR, byť tam bývá lépe maskován.

Zdravotnický pokrok po 2. světové válce umožnil v socializujících i vyspělých kapitalistických státech zaváděním očkování postupně vymýtit nebo zásadně omezit četné nebezpečné nemoci, jež dosud vážně decimovaly obyvatelstvo, zejména děti. Zásadní snížení dětské úmrtnosti a rozšiřování užívání antikoncepce umožnily změnu modelu rodiny – přejít od praxe pořizování si řady dětí k praxi pořizování si nejčastěji dvou dětí. Naše ženy byly gramotné a vzdělaností se brzy vyrovnávaly mužům. Větší počet dětí přestal být nutností v zájmu zajištění obživy i jako pojistka na stáří. Za pomoci antikoncepce se stalo reálné mít i při plném sexuálním životě převážně dvě děti.

Významné zkrácení pracovní doby, tj. přechod z šesti na pětidenní pracovní týden, v ČSSR uskutečněný koncem 60. let (v Polsku o 10 let později), významně zvýšil rozsah volného času občanů. Ukázalo se ale, že mnozí občané výrazného vlastního rozvoje nebyli s to dosáhnout, že si s nabytými možnostmi vlastního širokého rozvoje nevěděli rady. V ČSSR to názorně dokládá pro příslušné jedince sebedestruktivní růst spotřeby cigaret a alkoholu na obyvatele po celá 50., 60. a 70. léta. Při výrazném snižování fyzické námahy v práci mnozí občané stále více místo stravování provozovali slavnosti obžerství. Mnozí si tak způsobovali zdravotně i jinak značně závadnou otylost. Tisk, rozhlas a televize nabízely rozsáhlé možnosti vzdělávat se a kultivovat. Mnoho občanů ale skončilo v „televize-mánii“, tj. sledování televize „od nevidím do nevidím“ a tím i v rozsáhlém zabíjení narůstajícího volného času. Jistě, nabízela kvalitní pořady, nebyl to televizní bulvár, plný komerčních reklam a černé kroniky, který známe nejen v ČR po roce 1989.

Růst a postupné zajištění uspokojování základních materiálních i nemateriálních potřeb (vytvoření základních sociálních jistot) oslabovalo kolektivismus a podporovalo individualismus ve způsobu života i ve smýšlení. Rostlo sobectví mnohých, těžká sociální nejistota přestala lidi shánět do houfu k obraně základních životních podmínek. Základní sociální jistoty se začaly brát jako samozřejmost. Možnost jejich ohrožení se stále více ignorovala, nejen vlivem jejich umné bagatelizace podvratnou západní propagandou. Moderní socialismus bude muset mimo jiné řešit nelehkou otázku, jak nepřehnat základní sociální jistoty, jak při jejich plném zabezpečení zabránit neuvědomělým občanům jimi opovrhovat a také jak omezovat jejich zneužívání.

Individualismus objektivně zvyšovaly i některé druhy růstu životní úrovně – domácí pračky nahrazovaly společné prádelny, sledování televize návštěvy kin, ježdění osobními auty ježdění veřejnou hromadnou dopravou, rekreace na soukromých chatách a chalupách kolektivní odborovou rekreaci (zásadní zkrácení pracovní doby přechodem na pětidenní pracovní týden koncem 60. let v ČSSR takové aktivity zatraktivnilo), aj. S tím rostlo i sobectví, nejen v ježdění osobními auty s těžkými negativními dopady na veřejné zdraví, životní prostředí a časem i na územní strukturu sídel a přírody. Od 60. let ve velkém realizovaná výstavba moderních bytů panelovou technologií též přispívala k odcizení a k individualismu. Větší panelák, nenáročný na údržbu a opravy, mívá víc obyvatel než malá vesnice, ale obyvatelé paneláku se pořádně a někdy vůbec neznají, což je na malé vesnici nemyslitelné. Existuje i řada jiných, byť méně jednoznačných indikátorů nárůstu individualismu. Kolektivní způsob života přestal být existenční nutností pro většinu obyvatel, lidé se podstatně víc diferencovali profesně i zájmově. Tento trend rostl s růstem velikosti města, resp. nejsoudržnější zůstává dodnes venkov, kde se lidé navzájem mnohem více znali a byli na sobě navzájem mnohem víc závislí.

Pokud vedení vládnoucích komunistických stran vycházelo jen z nutnosti překonávat četné přežitky z minulosti (mateřská znaménka kapitalismu) a ideovou diverzi ze západu, mělo zúžený prostor pro svou politiku. Objevení zákona společenského přivlastňování jako základního ekonomického zákona komunistické společensko ekonomické formace a rozporu mezi celospolečenským a individuálním jako jejího základního rozporu Z. Hábou v 80. letech ale přišlo relativně pozdě a hlavně ani náhodou neproniklo do vedení tehdejší KSČ. Jistě i proto, že z něj plyne potřeba podstatně složitějšího (sofistikovanějšího) přístupu k rozvíjení socialismu. Odstranit různé těžko odůvodnitelné rozdíly v přístupech na minimum mělo být prvním krokem.

Ze zákona společenského přivlastňování nevyplývá, že chybou byl samotný vysoký stupeň přerozdělování vytvořených hodnot socialistickým státem. Problémem byl způsob jeho provádění, nestimulující efektivnost. K jeho největším symbolům patří odvody zůstatku volného zisku podniků, neobjektivní přerozdělování na základě stovek i tisíců sazeb daně z obratu, diferencovaných převážně subjektivně, mzdové tarify vytvářené nejčastěji na základě nedostatku pracovních sil, časté placení za nekvalitní a někdy i za nevykonanou práci, neodůvodněné dotování cen některých výrobků a služeb.

Historie bývá zlomyslná a mívá výkyvy. Zatímco první období socialismu bylo nejen v SSSR ve znamení velmi silného kolektivismu s vrcholem v době existenčního ohrožení lidstva za 2. světové války, po jejím skončení v roce 1945 došlo postupně k obrácení trendu směrem k individualismu s vrcholem v 90. letech po pádu evropských států reálného socialismu. Jak ale správně hlásal nemarxistický ekolog Josef Vavroušek, extrémní individualismus i extrémní kolektivismus škodí, neboť likvidují odpovědnost, viz 8). Při extrémním individualismu je těžké o nějaké odpovědnosti mluvit, neboť si každý dělá, co chce, bez ohledu na druhé a na společnost. Při extrémním kolektivismu platí, že za nás myslí strana a vláda nebo dokonce jen její (neomylný) vůdce.

Zčásti vlivem západní propagandy, zčásti ale i vlivem svého přežívajícího maloměšťáctví, se mnozí občané začali honit za kdejakou chimérou, byť k tomu neměli reálné důvody. Nebyli jen socialisticky uvědomělí dělníci, rolníci a příslušníci pracující inteligence. Byla také nejen v ČSSR početná vrstva někdejší maloburžoazie, bylo i dost měšťáků, kteří hodně brali z výhod socialismu a málo odváděli. Heslo: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu!“ bylo pro ně příznačné, stejně jako dříve za kapitalismu a později po roce 1989.

K záludnostem vývoje patřilo, že početné vrstvy měšťáků v Československu a zejména v českých zemích byly nejprve brutálně potlačeny nacistickými okupanty, po té překotnou socializací. Proti tomu měšťáci v rámci své zbabělosti nic podstatného nečinili. Příležitost výrazněji se uplatnit dostali až v 60. letech. Výbuch měšťáctví za pražského jara 1968 neměl překvapit. Když to nevyšlo, učinili jistou symbiózu s normalizačním režimem, v kterém se jim do jisté míry dařilo. K druhému velkému výbuchu měšťáctví došlo po převratu 17. listopadu 1989. Faktor silného měšťáctví levici opakovaně zaskakoval, nejen v Československu.

Byly i zbytky poražené buržoazie a jejich příznivců, snících o zvrácení socialistického vývoje. Byly právem i neprávem, přiměřeně i nepřiměřeně socializujícím státem postižení občané.

Byly také vrstvy občanů, kteří chtěli jen v poklidu žít, na rozdíl od jedinců ambiciózních nebo uvědomělých. Železná opona, byť počátkem 50. let v zásadě vynucená, časem mnoha lidem vadila, o přítomnosti „spřátelených“ vojsk Sovětské armády po 21. srpnu 1968 nemluvě.

Nutné je rozlišit rozdílná očekávání významných vrstev obyvatel v jednotlivých socializujících státech. Zejména v SSSR a v Číně bylo základním očekáváním velké části obyvatel včetně významné části státního aparátu a inteligence skoncovat s otřesnou zaostalostí a prohnilým carismem v Rusku, resp. s japonskou okupací a vládou zaprodanecké kompradorské buržoazie v Číně. V KLDR, ve Vietnamu, Laosu a v Kambodži šlo o to skoncovat s někdejší japonskou a jakoukoliv jinou porobou. Čtyřletá hrůzovláda tzv. Rudých Khmérů s podporou Číny perspektivu socializace v Kambodži smrtelně zkompromitovala. Na Kubě nechtěli být polokolonií USA.

V Československu byla základní očekávání (s výjimkou důsledného uskutečnění protifašistické a národně demokratické revoluce) značně diferencovaná. Dělnická třída měla spíše klasické odborové požadavky, tj. odstranit nezaměstnanost, bídu, dát všem občanům základní sociální jistoty. Tyto požadavky KSČ s významnou podporou jednotného Revolučního odborového hnutí důsledně naplňovala. Důvěra v kapitalismus byla zásadně otřesena předchozím vývojem. Mnichov a nacistická okupace dorazily důvěru v kapitalismus v Československu.

Značně revoluční bylo i rolnictvo, zejména požadavkem na důsledné provedení pozemkové reformy z 20. let, byť jej v 50. letech kolektivizace zemědělství dočasně rozkolísala. Od 60. let patřilo k základním oporám budovaného socialismu. Sobecky socialismus viděly poměrně početné měšťácké a maloměšťácké vrstvy.

V NDR, v Maďarsku, v Chorvatsku, v Lotyšsku, v Estonsku a částečně i na západní Ukrajině (v letech 1945-55 též v sovětské okupační zóně v Rakousku), byl zásadní problém vyrovnat se s hrůznou fašistickou minulostí. V zásadě bylo možné buď někdejší fašismus více méně tolerovat, jak to činily západní mocnosti ve Spolkové republice Německo a Rakousko, nebo vládnout tvrdě protifašisticky.

Polskem (a Litvou) kromě šoku z nacistické hrůzovlády silně cloumala tradiční silná rusofobie, kterou příliš neotřáslo ani vrácení litevské metropole Vilniusu Litvě v roce 1935, do té doby držené Polskem, na nátlak SSSR. V Bulharsku a v Srbsku byla situace podobná té v Československu, jen měšťácké vrstvy byly podstatně slabší a zaostalost naopak podstatně větší. Národnostní vztahy byly v Jugoslávii mimořádně komplikované. Rumunsko se do socialistického tábora, podobně jako Polsko, dostala spíše nechtěně, byť bez zátěže rusofobie.

Mongolsko a Albánie byly na startu k socialismu ještě zaostalejší než někdejší carské Rusko. Mongolsko zahajovalo socialistickou výstavbu v roce 1924 bouráním asijského výrobního způsobu. O moc lépe na tom nebyla ani Albánie, kde feudalismus či spíš klanové uspořádání padnul jejím osamostatněním na Turecku v roce 1912, ale silné přežitky klanového uspořádání v ní trvají dodnes. Podobné přežitky klanového uspořádání přežívají dodnes na Kavkaze, ve střední Asii či v Libyi.

V období velkých socializujících přeměn ještě víc než jindy společenské vědomí výrazně zaostávalo za společenským bytím. S přibývajícími léty budování socialismu se začalo zapomínat na někdejší neutěšenou kapitalistickou minulost. Rozsáhlé socialistické vymoženosti se stále více braly jako samozřejmost a možnost jejich likvidace v případě porážky socialismu a restaurace kapitalismu si lidé stále více přestávali připouštět. Podobně se zapomínalo, že výchozí postavení bylo daleko za vyspělými kapitalistickými státy. Současně narůstala kritičnost k nezákonnostem, zejména z těch 50. let.

Rozvoj směřoval i nesměřoval k socialistickým ideálům. V SSSR na jistou vyčerpanost „ocelové“ industriální linie J. V. Stalina po jeho smrti 5. března 1953 rozporuplně reagoval jeho následník N. S. Chruščov. K pozitivům patřilo zrušení gulagů a soudních trojek, velká rozporuplná amnestie (Lavrentij Berija ji prosadil jako všeobecnou, přestože mezi vězni převažovali kriminálníci), propuštění statisíců zajatých německých vojáků, léta využívaných na nápravu Wehrmachtem způsobených válečných škod, citelná decentralizace řízení na podnikové i územní úrovni, snaha výrazněji povznést zemědělství a spotřební průmysl a tím i životní úroveň širokých vrstev obyvatel, několikeré výrazné snížení početního stavu Rudé armády ad.

N. S. Chruščov správně pochopil, že v éře jaderných zbraní hromadného ničení se role nejen klasických jednotek pěchoty, ale i tankových armád, snižuje. Na tuto rozumnou linii nedokázal navázat Leonid Iljič Brežněv, ke škodě SSSR a celého sovětského bloku. Armády se tak staly zbytečně nadměrně početné a nákladné.

K pozitivním zásluhám N. S. Chruščova jistě patří odhalení kultu osobnosti J. V. Stalina, včetně zločinů, kterých se dopustil. Problém je, že kritika J. V. Stalina nebyla dostatečně objektivní. Jednak neodhalil zdaleka všechny stalinské zločiny, jednak začal vše zlé shazovat na J. V. Stalina a odmítat jeho nesporné pozitivní zásluhy. Občas za zápory vydával i zjevné Stalinovy klady.

Mimořádně stupidní bylo dodnes se běžně tradující obviňování J. V. Stalina, že věřil paktu o neútočení a držel při západních hranicích jen málo vojska, takže 22. června 1941 nebyl s to zastavit invazi nacistických vojsk. A. Hitler a spol. přitom právě doufali, že se jim hned na začátku války podaří bleskovými průlomy obklíčit a po té rychle zničit rozhodující síly Rudé armády a válku tak bleskově vyhrát. Tuto možnost J. V. Stalin A. Hitlerovi nedal. Vpád velmi početných, dobře vyzbrojených a vycvičených vojsk Wehrmachtu do SSSR nešlo rychle zadržet a obrovským ztrátám civilního obyvatelstva při nacisty uplatňované strategii „spálené země“ nešlo zabránit, viz Žukov. 9) Hloupou pomluvou bylo i tvrzení, že se J. V. Stalin po zprávě o vpádu Wehrmachtu do SSSR 22. června 1941 zhroutil. Archivy to nepotvrzují.

Přejít od glorifikace k zavržení je jistě jednoduché. Mnoho ale neřeší, ale mnohé zkomplikuje. Zásadním problémem bylo, že N. S. Chruščov nenašel dostatečně pozitivní východisko ze stalinských deformací. Kritika kultu osobností byla tudíž polovičatá. Těžko mohla být jiná, když N. S. Chruščov byl žákem J. V. Stalina a jeho jménem léta organizoval represe i teror na Ukrajině. Příznačná byla i blesková poprava jeho rivala L. Beriji, stupidní přejmenování místa rozhodujícího vítězství Rudé armády nad fašisty - Stalingradu - na Volgograd, zachování cenzury, „puťovek“, centralisticko přikazovací soustavy řízení ad.

K vážným chybám N. S. Chruščova patří prosazení svévolného odtržení Krymu od Ruska a jeho násilné připojení k Ukrajině v roce 1954, rozporuplné snahy o obdělávání celin v sovětské střední Asii, mánie zvaná kukuřice na Ukrajině a v Rusku či bavlna ve střední Asii (od 60. let citelně přispívalo k vysychání Aralského moře), podíl na roztržce s Čínou (zda šlo roztržce zabránit, netroufám si soudit), jeho časté až divoké pokusy v oblasti soustavy řízení včetně pokusů o územní chozrasčot, řada podivných veřejných prohlášení aj.

N. S. Chruščov si nebyl s to poradit s řídící vrstvou. Nutností omezit stranické poručníkování se zabýval již J. V. Stalin v 2. polovině 30. let, leč blížící se 2. světová válka mu neumožnila problém řešit. Za Stalina měla řídící vrstva obrovskou moc, ale ručila za její výkon svou hlavou, což příjemné nebylo. To se změnilo s nástupem N. S. Chruščova. Ve vztahu k řídící vrstvě lze zaznamenat paradox: zatímco J. V. Stalin stranickou a státní byrokracii v letech Velké vlastenecké války zcela podřídil svému řízení, reformy N. S. Chruščova citelně posílily její moc. Při narůstající složitosti řízené reality tomu ale nemohlo být jinak. K plnému ovládnutí společnosti byrokracií ale došlo až za vedení KSSS L. I. Brežněvem v letech 1964-82 a spolu založilo mnohá negativa. Moderní doba přinesla i tu neblahou skutečnost, že ředitel sovětského podniku byl za L. I. Brežněva mnohem více spoután různými předpisy a směrnicemi státními i stranickými než za J. V. Stalina, což pochopitelně zvyšovalo byrokracii a brzdilo rozvoj. Vcelku lze ale období N. S. Chruščova hodnotit jako výrazný posun k normálnosti.

V Polsku nástup Wladislawa Gomulky po smrti Bieruta v roce 1956 znamenal výrazný posun k normálnosti, byť představy většiny Poláků byla podstatně větší. Pokus o posun k normálnosti v Maďarsku v roce 1956 skončil velmi krvavým podzimem, kdy socializující Maďarsko proti krvavé „bílé“ kontrarevoluci zachránila v něm přítomná sovětská vojska. V Československu posun k normálnosti probíhal pozvolna po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda 5. a 14. března 1953. V 60. letech byl nerozvinutý socialismus v ČSSR nejliberálnější.

V ČSSR došlo počátkem 60. let k mírnému ekonomickému propadu (poučení – nerozkmitávat investice, zvláště pak nemístně ambiciózními projekty), paradoxně krátce po mylném vyhlášení vybudování socialistické společnosti v ČSSR. Také uspokojování základních hmotných potřeb může být různě široké, o uspokojování nepravých, falešných potřeb nemluvě. Podstatné bylo, že pro široké vrstvy obyvatel již nešlo v prvé řadě o pouhé přežití vlastní a jejich rodin, že se již nemuseli příliš bát o zítřek. Společnost žádala jen politickou loajalitu, pracovat (většinou ale ne vyčerpávajícím způsobem) a moc nekrást. Aktivní budovatelský přístup byl vítán.

Potřeba naplnit nově vytvářenou společnost jí vlastním společenským obsahem se ukázala jako přetěžký úkol, na který vznikající socialistická společnost nebyla vůbec připravena. Těžkosti násobila relativně nízká rozvinutost socializujících států i obklíčení vyspělými kapitalistickými státy včetně politiky vedení studené a někdy i horké války proti nim. Vládnoucí komunistické strany se orientovaly jak na rozvíjení společnosti neprošlapanými cestami na již převážně socialistickém společenském základě, byť stále ještě s množstvím mateřských znamének kapitalismu, tak na imitaci nesocialistického konzumerismu vyspělých kapitalistických států. Do této imitace nemálo tlačila vnucená konfrontace s vyspělým kapitalismem i z minulosti přežívající (malo) měšťáctví. Touto druhou orientací blokovaly některé možnosti využít významných předností socialismu.

Zjevně negativně působily zděděné národnostní a náboženské přežitky a třenice, přiživované západem, kterých se předáci řady socializujících států nedokázaly plně zbavit, a hrubé chyby domácí politiky. Západ, zejména SRN a katolická církev, nejenže umožnily útěk a nepotrestání množství nacistických válečných zločinců a neprovedly větší defašizaci v západním Německu a v Rakousku, ale podporoval i fašisty vládnoucí ve Španělsku a v Portugalsku a fašistické ustašovce v Jugoslávii.

Státům reálného socialismu byla vnucena nerovná a pro ně neperspektivní soutěž ve zbrojení. V kapitalismu na zbrojení vydělávají zbrojaři, za socialismu nikdo. Ne vždy se jen udržovala vojensko strategická rovnováha s vyspělým kapitalismem. Jak už to bývá, generálové občas viděli z objektivních i subjektivních důvodů ohrožení větší, než reálně bylo, a politici jim ne vždy dokázali říci: „Ne!“ V rozumné vojenské politice N. S. Chruščova v této oblasti nedokázal pokračovat L. I. Brežněv.

V dobách budování základů socialismu byl rychlý ekonomický růst základní podmínkou úspěšnosti socializačních přeměn. Po té tomu již tak jednoznačně nebylo. V ekonomickém růstu s postupem času narůstaly prvky samoúčelu. Podobně růst hmotné spotřeby obyvatel výrazně nad úroveň danou uspokojením základních hmotných potřeb často nepřispíval k jejich rozvoji, ale naopak jejich rozvoj výrazně deformoval a někdy i ničil (klasicky růst spotřeby cigaret a alkoholu na obyvatele, ale i rozvoj konzumerismu, automobilismu ad.). V přístupu vládnoucích komunistických stran k těmto problémům vládla bezradnost. V zásadě přijímali soutěž s vyspělým kapitalismem v konzumerismu. Heslo N. S. Chruščova „dohonit a předhonit!“ (vyspělé kapitalistické státy) bylo velmi populární. Byť správně říkal: „nikoliv v automobilismu,“ automobilismus se rozvíjel i s množstvím svých negativ, byť na rozdíl od USA ne na troskách veřejné dopravy a v řádově nižším rozsahu. I za socialismu osobní auto u mnoha jedinců sloužilo víc falešné prestiži než uspokojování reálných dopravních potřeb.

Rostla kupní síla obyvatel, která nenacházela na trhu dostatečné uplatnění. Zvlášť palčivé toto bylo v ČSSR, která téměř zcela potlačila živnostenské podnikání a která měla vysokou stabilitu maloobchodních cen.

Nerealizovaná kupní síla ze šmeliny provázející 2. světovou válku včetně nivelizujícího přídělového systému v některých nacisty okupovaných státech (v jiných nacisty okupovaných státech neměly garantovány ani minimální příděly potravin na lístky, viz Polsko, o okupované části SSSR nemluvě) na základní druhy zboží a služeb na lístky padla se zhroucením protektorátní měny na konci 2. světové války. Velký poválečný nedostatek takřka všeho si vynutil zachování přídělového systému v Československu až do 1. června 1953 (v SSSR jen do roku 1948), byť příděly se i u nás zvyšovaly. Umožnil ale i značnou další šmelinu a vysoké šmelinářské příjmy a úspory po válce. Jednotlivé socializující státy tehdy překonávaly válečný rozvrat. Byly nuceny sahat i k měnovým reformám. Jejich hlavním cílem bylo zlikvidovat vysoké úspory ze šmeliny. Totiž, po sérii stabilizačních opatření včetně měnové reformy došlo ke konsolidaci trhu se spotřebním zbožím, v Československu od 1. června 1953.

Problém byl, že rostoucí kupní síla obyvatel v podmínkách širokých základních sociálních jistot se stala více méně trvalá, rostoucí a vytvářela zásadní problém dostatečně zásobit trh nabídkou kvalitního zboží a služeb. Když mluvím o kvalitě, mám na mysli zejména zboží a služby, umožňující nekonzumní způsob života, byť citelné nedostatky byly i v nabídce zboží a služeb spjatých s konzumním způsobem života. Problém zásobování vnitřního trhu byl ožehavý jistě i proto, že základní sociální jistoty byly zajišťovány všem z fondů společenské spotřeby (financovány z tzv. parafiskálu, což byla obdoba dnešního sociálního a zdravotního pojištění, placeného zaměstnavateli) a tím byla snižována jak potřeba je platit, tak potřeba vytvářet finanční rezervy na jejich uspokojování v případě potřeby v budoucnu. Podobně působila častá praxe placení i za nekvalitní nebo dokonce neodvedenou práci. Systém byl zacílen na výraznou většinu průměrně vydělávajících osob a do značné míry přehlížel nové potřeby i pseudopotřeby nadprůměrně vydělávajících osob. Podobně uspokojování základních potřeb mělo zásadní přednost před uspokojováním specifických potřeb úzkých skupin obyvatel.

Problémy s dostatečným zásobováním trhu kvalitním zbožím a službami ve spojení s nedostatkem deviz vedly i k zachování nesměnitelnosti čs. koruny a dalších měn socialistických států. Reálně fungoval systém více měn: oficiální, státem přísně regulovaná měna, za které se nakupovaly zejména chybějící suroviny, paliva, stroje a zařízení, někdy i spotřební zboží, a neoficiální, tzv. černý kurs, vznikající na nelegálním černém trhu. Časem byl doplněn tzv. turistickým kursem (v omezeném rozsahu se daly směnit tzv. tvrdé měny pro potřeby cest do kapitalistické ciziny, ale za kurz podstatně nevýhodnější ve srovnání s kurzem oficiálním) a jeho derivátem - tzv. devizovými bony, za které se dalo koupit ve speciálních prodejnách západní spotřební zboží, nedodávané do běžné obchodní sítě. Nespotřebované devizy se směňovaly za tuzexové bony. Tzv. převoditelný rubl byl zúčtovací jednotkou v mezinárodním obchodě států Rady vzájemné hospodářské pomoci. Nefungoval jako oběživo a platidlo.

Jistě bylo ekonomicky výhodné mít volně směnitelnou měnu a mít v ní i část svých devizových rezerv. Pokud ale nebyly podloženy dostatečně silnou ekonomikou, nešlo ji dost dobře zavést, přestože systém více měn měl zjevná negativa, tak jako každý přídělový systém. Nedostatečná regulace zahraničního obchodu ale vedla k neúnosnému zadlužení Maďarska, Polska, Rumunska a Jugoslávie, které vážně podvázalo možnosti další socializace těchto států. Objektivní problémy zajištění volné směnitelnosti měn socializujících států citelně zesilovala trvající ekonomická válka vyspělého kapitalismu proti státům socializujícím.

Časem se drobil i dosavadní sociální základ socialismu – tradiční dělnická třída. Tradiční dělnická třída byla objektivně technologicky nucena pracovat více méně ukázněně ve větších i menších výrobních kolektivech, byla dobře organizovaná a značně koncentrovaná. Továrny s tisícem i několika tisíci dělníků, resp. zaměstnanců byly časté. Dělnictvo žilo, v minulosti spíše živořilo, více méně pohromadě, nejčastěji v tzv. dělnických čtvrtích. Dělnické profese se obvykle „dědily.“ Čs. dělnická třída měla hlavně tradiční odborářské ambice, méně už ambice budovat socialismus. Budování socialismu chápala především jako naplnění svých tradičních odborářských cílů.

Řada socializujících států na tom byla podstatně hůř. Proletariát buď byl soustředěn jen do menšího počtu průmyslových center, klasicky v Rusku, navíc do značné míry vykrvácel ve válkách let 1914-21, nebo byl vzácný svým výskytem. V obou případech se musel formovat převážně z řad drobných rolníků, bezzemků, řemeslníků apod. Vychovat z nich proletáře včetně potřebných pracovních návyků bylo těžké.

S rozvojem socialismu se dělníci ve svých továrnách konečně začali cítit jako doma, resp. strach z propouštění, nezaměstnanosti a jiné zvůle vedení zmizel. Současně dělníci postupně získávali slušnou životní úroveň včetně bydlení. Tradiční dělnické čtvrti plné bídy mizely. Vzdělanost třídy dělnické a družstevních rolníků se rychle zvyšovala. Počet dělníků od 60. let v ČSSR stagnoval. Rychle klesal počet pracovníků v zemědělství. Narůstal počet pracovníků ve službách. Služby ale představují spíše malé a značně rozdílné podniky, často se značně decentralizovaným systémem řízení. Významně narůstaly služby péče o člověka – školství, zdravotnictví, věda, kultura, kde převažovali vysoce kvalifikovaní pracovníci. Odměňování kvalifikované práce bylo většinou nedostatečné, zvláště ve školství, v kultuře, v sociálních službách a v oborech vědy, kde si nešlo výrazně přivydělat patenty, což objektivně vedlo k nespokojenosti jejich pracovníků a od jisté doby včetně emigrace na západ.

Emigrace na západ měla více příčin. Týkala se spíše vzdělaných kvalifikovaných občanů. Významně se na ní podílel ekonomický motiv – vydělávat ještě víc peněz. Na rozdíl od dob mezi válkami či za Rakouska Uherska nebyla základním motivem snaha přežít sociálně ekonomickou mizérii, ale mít se ještě lépe.

Podle Jiřího Málka, viz 10) z Československa v letech 1948-89 emigrovalo asi 250 000 občanů, z toho v letech 1968-69 šlo asi o 80 000 občanů (asi 24 % děti a 41 % mladí lidé ve věku 16-31 let, především z velkých měst). V letech 1969-89 šlo asi o 140-150 000 občanů. Emigrace v letech 1948-67 byla nízká. Část pravice emigrovala již před rokem 1948, nejčastěji spolu s prchajícími nacisty v obavě z postihu za zločiny, na kterých se s nimi podíleli.

Sociální struktura společnosti se významně homogenizovala, v rozvinutějším a územně spíše malém Československu víc a rychleji než v obrovském a značně rozmanitém SSSR s chronicky zaostávajícím a dopravně značně izolovaným venkovem.

S přibývajícími roky socializace a změn sociální struktury nových socializujících států revoluční nadšení sláblo. Ve státech dříve silně zachvácených fašismem, šovinismem, nacionalismem či klerikalismem velké nadšení pro socialismus nebylo ani na začátku socializujících přeměn. Absence účinné hmotné zainteresovanosti postupně vedla ke zpomalování rozvoje jednotlivých socializujících států, ve 2. etapě vědeckotechnické revoluce od 70. let 20. století k nedostatečné konkurenceschopnosti ekonomik států reálného socialismu proti dravým tržním soukromovlastnickým ekonomikám, o neschopnosti účinně řešit narůstající problémy životního prostředí nemluvě.

Socializující státy nebyly s to řešit obecnější problém nepropadání pozlátku konzumerismu, rozvíjet relativně všestranného člověka vysokých mravních hodnot, odolného vůči měšťáctví. Pro generace odchované přímo nebo přes rodiče hmotnou a často i duchovní bídou minulého kapitalistického vývoje, dovršeného tragédií 2. světové války, to bylo opravdu těžké. Po mnichovské zradě a kapitulaci 1. Československé republiky a po následné šestileté nacistické genocidní okupaci českých zemí to bylo u nás velice těžké. Také nezákonné procesy z počátku 50. let citelně poškodily důvěru v novou společnost, o demoralizujícím vlivu pražského jara a zvláště pak 21. srpna 1968 nemluvě. Byl to úkol velmi těžký a v podmínkách silné masové západní propagandy pozlátka konzumerismu a po roce 1968 i rezignace západní levice na socializující přeměny obtížně řešitelný.

Výjimkou je zde Kuba, kde lidé žijí dlouhodobě materiálně skromně, ale slušně, základní hmotné potřeby mají uspokojeny a základní sociální jistoty mají zajištěny, ale v okolní v latinské Americe žije chudá většina neprivilegovaných vesměs v bídě. Kubánci preferují volný čas.

Vyspělé kapitalistické státy na ohlupování občanů komerční reklamou i jinak do značné míry stojí a v případě její neúčinnosti padají. Pro socializující společnost je komerční reklama problém. Jde o poměrně účinný způsob vymývání mozků, byť není primárně orientovaný na rozvracení socialismu.

Tento proces urychlovaly hrubé chyby vládnoucích komunistických stran, zejména přehnané ambice a slabost či nejednota vedení socialistických států. V takovém případě docházelo rychle k jejich rozkladu a ohrožení. I o tom byla velká maďarská tragédie v roce 1956, pražské jaro 1968 v Československu a tzv. sovětská perestrojka či spíš katastrojka po nástupu M. S. Gorbačova v roce 1985, která vyústila v rezignaci na reálný socialismus a jeho hladkou kapitulaci v Evropě v letech 1989-91.

Navzdory výše uvedeným trendům to byla dělnická třída a družstevní rolnictvo, které zůstávaly až do konce socialismu mu přinejmenším loajální, resp. tlak na obnovu kapitalismu šel zejména z řad inteligence, v níž nejvíce přežívalo měšťáctví, a která se cítila právem i neprávem nedoceněná. Konečně, i o tom byl rok 1968 i rok 1989 v ČSSR. Jen v Polsku část dělnictva vystupovala nejen proti deformacím socialismu, klasicky v roce 1956, ale i protisocialisticky (v roce 1970 a zejména od roku 1980).

Mimořádně problematickou roli hrála inteligence ekonomická. Ekonomický výzkum nedokázal vytvořit model moderní životaschopné socialistické tržní ekonomiky bez vážných sociálních problémů, zejména nezaměstnanosti. Trvale sázet na obrovskou obětavost lidí SSSR, Číny či Vietnamu nebylo reálné, očekávání většiny obyvatel v evropských socialistických státech mimo SSSR byla jiná.

Zásadní otázkou zůstává, zda je možná socialistická tržní ekonomika bez nezaměstnanosti. Různé tržní reformy a pseudoreformy, doporučované těmi či oněmi socialistickými i nesocialistickými ekonomy, vesměs šly na úkor efektivního rozvoje sociálního a často i ekonomického. Nejčastěji se orientovaly na imitaci různých třetích cest známých ze západní a severní Evropy té doby. Ty ale byly v zásadě podmíněny strachem tamních vládnoucích kapitalistických tříd ze šíření socialismu. Jak se ukazuje po roce 1989, šlo o dobově vynucený ústupek neprivilegovaným, který se po pádu evropských socialistických států postupně odbourává. Společná jim byla též téměř nulová reflexe vyhrocujících se ekologických problémů.

Známe ale i řadu jiných excesů socialistické společenskovědní inteligence. V ČSSR od 60. let šlo o silnou idealizaci meziválečné Československé republiky částí společenskovědní inteligence, „Spisovatelé – svědomí národa“ (z usnesení 4. sjezdu československých spisovatelů 27. – 29. 6. 1967), „spotřební socialismus“ a „teorie elitářství“ (jaro 1968) a s ním spjaté rozbíjení jednotné školské soustavy (osmiletá gymnasia) a samozřejmě i rozhodující podíl inteligence na svržení socialismu koncem roku 1989.

K problematičnosti ekonomického výzkumu uvádím ještě dvě věci: nerozvinuté diskuse na téma „využívání zákona hodnoty“ v podobě „zbožně peněžních“ a „tržních“ vztahů (nemusí to být totéž) a dodnes mimořádně populární žvanění o potřebě intenzivního rozvoje na místo potřeby efektivního rozvoje ekonomiky. Ekonomická věda, orientující se na ekonomickou efektivnost a výkonnost, nejednou za jakoukoliv cenu, patří k největším rizikům socializace i prosazování udržitelného vývoje. V pozadí jsou povrchní nebo žádné znalosti děl K. Marxe, B. Engelse, V. I. Lenina. Chápu, že pečlivé studium Marxova Kapitálu, dialektického a historického materialismu ad. je náročné a málo kdo je schopen a hlavně ochoten jej absolvovat.

Pokud tržní ekonomika není realizovatelná bez nezaměstnanosti, resp. socialistická tržní ekonomika se 100 % ní zaměstnaností je mimo realitu, pak selhání socialistických ekonomů – teoretiků – spočívá v neschopnosti vytvořit socialistickou převážně netržní ekonomiku, která ale široce využívá zbožně peněžní vztahy v souladu se zákonem hodnoty. Zákon plánovitého rozvoje, zákon rozdělování podle práce a zákon hodnoty v socialistické ekonomice působí objektivně.

Plně to platí i pro pražské jaro 1968, resp. připravovanou ekonomickou reformu Oty Šika, byť její tvůrci hrozbu nezaměstnanosti, inflace ad. bagatelizovali. Sám O. Šik později přiznal, že mu nešlo o reformu socialismu, ale o jeho likvidaci, viz 11).

Lze modelovat rozvoj socialismu s nezaměstnaností, viz připravovaná Šikova ekonomická reforma v ČSSR. Měšťáci by se jistě nezlobili. Pro většinu poctivých pracujících by to ale byl vážný problém i za optimistického předpokladu, že by se nezaměstnanost politikou zkracování pracovní doby držela v relativně přijatelných mezích, tj. byla by jen plynulá a strukturální, nikoliv váznoucí, a se slušným sociálním zabezpečením nezaměstnaných. Velkým problémem by byl i očekávaný inflační vývoj. Inflace postihuje nejvíc sociálně nejpotřebnější. Pomáhá dlužníkům, poškozuje věřitele. Může mít i podobu reálné záporné úrokové míry, jak to zažíváme po roce 1989. Konečně je zřejmé, že hospodářská kriminalita by byla v podmínkách socialistického tržního hospodářství podstatně vyšší. V Polsku se na rozdíl od ČSSR kradly cisterny s mlékem, neboť v nich převážené mléko se tam dalo zpeněžit v soukromých mlékárnách. Nepřekvapuje, že nezaměstnanost byla pro vedení KSČ těžko stravitelná a jistě proto ji prosazovatelé nezaměstnanosti bagatelizovali. S odstupem času se ale zdá, že 100 % ní zaměstnaností socialismus v Československu poněkud předběhl dobu.

V reálném socialismu sovětského typu se vyskytovaly 3 možné stavy pracovních sil. V průmyslově rozvinutých regionech dominoval relativní nedostatek pracovních sil a byly značné problémy s pracovní kázní i tlakem na růst mezd (platů). V řadě regionů byla relativně vyrovnaná bilance pracovních sil. Problémy s pracovní kázní a tlakem na růst mezd a platů byly podstatně nižší. V některých regionech, typicky v někdejší sovětské střední Asii, řešili relativní nadbytek pracovních sil umělou přezaměstnaností. Zde bylo možné účinně tlačit na pracovní kázeň i mzdovou zdrženlivost, byť se tak ne vždy dělo.

Jedním z problémů „nedostatkové ekonomiky“ J. Cornaye bylo, že za typické považoval stav nedostatku pracovních sil, což neplatilo zdaleka všude, nejen v Maďarsku. První dva stavy bilance pracovních sil znala dobře i ČSSR. Stavby s vysokými požadavky na kvalitu (rekonstrukce Národního divadla) se svěřovaly firmám z venkova s vyrovnanou bilancí pracovních sil, z obavy z nekvalitní práce firem zaměstnávající pracovníky z metropole.

Když Teng Siao pching v Číně v roce 1978 startoval socialistické tržní reformy, sužovala Čínu v prvé řadě masová bída, v důsledku zlého dědictví z předrevolučních let, osvobozeneckých válek a divokých experimentů Mao Ce Tunga Velký skok a Velká proletářská kulturní revoluce. Fakt masové bídy způsoboval, že určitá nezaměstnanost jako jedna z daní za úspěšnou ekonomickou reformu byla při správném dávkování reformních kroků (začala v zemědělství, jež zaměstnávalo zdaleka největší počet obyvatel a na němž stojí výživa početného obyvatelstva) v Číně dlouhodobě únosná. Podobně postupoval od roku 1987 socializující Vietnam. Mongolsko při svém rozhodnutí v roce 1992 opustit převážně sovětský model rozvoje ke své škodě nesáhlo po modelu sousední Číny. V té době čínské úspěchy nebyly ještě zdaleka tak výrazné jako v roce 2015. Mongolská neoliberální transformace za významného přispění velkých přírodních pohrom skončila hladomorem.

Diskuse na téma příčiny pádu evropských států reálného socialismu sovětského typu výrazně přesahuje zaměření této knihy. V zásadě ji lze rozdělit na hledání „hlavní systémové chyby“ a na hledání „dílčích chyb.“ Totiž, v řadě socializujících států šlo spíše o soubor chyb, z nichž mnohé neměly principiálně systémový charakter, ale byly principiálně „nesocialistické“. Klasicky silný byl katolicismus a nacionalismus včetně rusofobie v Polsku a v zásadě i v Maďarsku, o neodpovědném zadlužování některých socializujících států nemluvě.

Zcela jistě evropský socialismus nezkrachoval pro svou vojenskou slabost. Jeho pád nelze dost dobře vysvětlit ani určitým ekonomickým zaostáváním za vyspělými kapitalistickými státy od 70. let 20. století. Ve 20. letech sovětské Rusko zaostávalo proti vyspělým kapitalistickým státům mnohem víc a přesto se dokázalo ubránit, obnovit a své zaostávání zásadně zmenšit, byť nikoliv bezbolestně. Ekonomicky slabá Kuba s nízkou hmotnou životní úrovní díky nadšení obyvatel pro socialismus a citlivé sociální politice od počátku 60. let vzdoruje víc než půl století kruté hospodářské blokádě ze strany USA, a to i 26 let po pádu reálného socialismu v Evropě. Navíc poskytuje rozsáhlou, zejména lékařskou pomoc četným rozvojovým státům. Kubánský socialismus ale není sovětského typu a je obklopen kromě nepřátelských USA četnými zbídačenými karibskými státy, které ho svou neutěšenou realitou nepřímo „upevňují“. Zdá se, že to není ani tak o úrovni ekonomiky a hmotné životní úrovně obyvatel jako o hodnotách – zda obyvatelstvo dává přednost překonání historické zaostalosti (sovětské Rusko, Čína), nezávislosti (Vietnam), základním sociálním jistotám a volnému času (Kuba) nebo zda se orientuje na zlaté tele, „spotřební socialismus“ (Československo a zvláště pak Praha), či dokonce na klerikalismus (Polsko), šovinismus (Chorvatsko, muslimové v Bosně, Maďarsko) a jiné fobie. S tím úzce souvisí míra preference individualismu a kolektivismu obyvatelstvem.

K zásadním problémům reálného socialismu patřilo, že v Evropě až do svého konce v letech 1989-91 objektivně nedokázal vytvořit sobě odpovídající materiálně technickou základnu, tj. automatizovanou výrobu. Až do jeho pádu ji nedokázaly vytvořit ani nejvyspělejší kapitalistické státy, podobně internet či mobilní telefony. I když silně zmechanizované a částečně zautomatizované podniky v 80. letech vznikaly i ve státech reálného socialismu, byly to jen první vlaštovky, které ještě „jaro nedělají.“ První počítačové sítě vznikly v USA v 80. letech, podobně roboti, jež největší uplatnění nacházely v Japonsku. V zásadě i nadále dominovala tovární strojová velkovýroba, byť na mnohem vyšší technické úrovni proti 50. létům. Poměrně rychle se rozvíjela.

Prudký rozvoj výrobních sil vedl časem v tehdejších vyspělých kapitalistických i socializujících státech k nekritické víře, že vědeckotechnický pokrok vyřeší kdejaký problém lidstva, v tzv. technokratismus. Důsledkem bylo přehlížení drobných šetrných výrob (v ČSSR se malé vodní elektrárny a malé systémy tramvají a trolejbusů rušily jako přebytečné), hrubé zanedbávání ochrany životního prostředí, které se dostávalo nejednou i do havarijního stavu, i podceňování dobrých mezilidských vztahů růstem sobectví. K nejstupidnějším výkřikům technokratismu patřilo svého času populární opovrhování kojením nemluvňat jejich matkami s tím, že umělá výživa kojení nahradí. Pravda, tak jako mnohé jiné, přišlo k nám ze západu.

Kontroverzní byla levná ropa v letech 1960-73, a to i ve vztahu ke zmiňovanému rušení malých vodních elektráren a malých tramvajových a trolejbusových systémů. V socializujících státech díky dlouhodobým kontraktům se SSSR byla sice do roku 1973 méně levná, ale po té o dost levnější než na světovém trhu, resp. ve vyspělých kapitalistických státech. Co je levné, s tím se obvykle plýtvá. V případě ropy a ropných výrobků to má vážné negativní dopady na životní prostředí na území těžby i spotřeby.

Nezralým výrobním silám odpovídaly nezralé výrobní vztahy. Osvobození práce bylo převážně formální, tj. šlo o osvobození od okovů vztahů kapitálu. Zákony maximalizace zisku a přirozené akumulace kapitálu přestaly v socializujících státech působit. Z toho lze soudit, že určitý ucelený, byť značně nedokonalý socialismus byl vytvořen a po jistém přechodném období snad od roku 1960 asi 30 let fungoval.

Dělníci se právem ve svých továrnách cítili jako doma, resp. nemuseli se bát nezaměstnanosti, buzerací ad. Při převažující strojové velkovýrobě ale dělník zůstával v prvé řadě přívěskem stroje, tak jako za kapitalismu. Na tom mnoho neměnil fakt proti minulosti nevídaně rychlého rozvoje výroby a vysokého růstu produktivity práce v 1. poválečném čtvrtstoletí. Dělník měl tudíž objektivně největší zájem na překonání stávající dělby práce, na přeměnu převážně manuální a monotónní práce na práci převážně duševní, intelektualizovanou. Že si to ne vždy uvědomoval a že v praxi při chybné hmotné stimulaci někdy odmítal, ba i sabotoval nové technologie, neboť braly „příplatky za práci ve zdraví škodlivém prostředí,“ je také pravda.

Samotné osvobození dělnické třídy od zotročovacího vztahu kapitálu ještě nutně neznamená vytvoření přátelského vztahu k pracovišti, k péči o výrobu jako by byla pracujícím vlastní. Podle některých expertů byla základní chyba ve skutečnosti, že nebyla zavedena výrobní samospráva. Zřejmě ale problém byl mnohem složitější a odvíjel se zejména od pokračující staré dělby práce. Vedoucí úloha dělnické třídy se v ČSSR právem zdůvodňovala skutečností, že dělnictvo „musí výrobu svýma rukama odřít“. Svou roli jistě hrál i faktor různě vysoké uvědomělosti jednotlivých dělníků, přílišné centralizace řízení a absence úplného chozrasčotu.

Také využívání zbožně peněžních vztahů bylo nutně značně nedokonalé. Zákon rozdělování podle práce se naplňoval jen v základní rovině - v odstranění parazitických příjmů buržoazie. Vytvářený nadprodukt si přivlastňovala společnost přímo (odvody) nebo nepřímo akumulací v příslušném podniku. Příživnictví z titulu vlastnictví kapitálu bylo zrušeno, v souladu s K. Marxem. Nepodařilo se ale odstranit drobné parazitické příjmy z okrádání zákazníků – klasicky u řezníků, zelinářů, taxikářů či hospodských. Rozšířené bylo i melouchaření, tj. soukromá práce na černo, konaná nejednou v pracovní době a z kradeného materiálu, i naturální směna různých druhů nedostatkového zboží či služeb. I když neohrožovaly ekonomický základ socialismu (předmětem takové „privatizace“ nebyly výrobní prostředky, ale spotřební předměty či služby), demoralizující vliv těchto aktivit byl časem značný. Hrubě se ale podceňoval. Plné prosazení socialistické zásady „odměňování podle množství, kvalifikace a společenského významu vykonávané práce“ se příliš nedařilo, resp. nad množstvím, kvalitou a kvalifikací práce nejednou vítězil nedostatek pracovních sil i lobbování těch či oněch zájmových skupin. Často se trpěla i práce nekvalitní, občas se platilo i za práci nevykonanou.

Současných asi 300 mld. Kč zisků, vyvážených z ČR legálně co by dividendy do zahraničí za rok, je vážným ekonomickým problémem ČR, o rozsáhlých nelegálních daňových únicích nemluvě. Úniky z ČR do zahraničí se v roce 2016 odhadují na 300-500 mld. Kč/rok.

Jako souhrnný faktor porážky socialismu mnozí uvádí nezvládnutí přechodu ze stádia průmyslové společnosti ke společnosti služeb, od industriální (průmyslové) společnosti k postindustriální v jazyku Daniela Bella, viz 12). Takové vysvětlení je ale silně povrchní a nedostatečné, zejména pro obrovskou heterogenitu sektoru služeb. Určitě to nebylo pro nerozvinutost finančních služeb (v USA vytváří finanční sektor asi 80 % HDP a je vytvářen zejména odíráním zbytku světa, tištěním nekrytých papírových peněz a jejich často i násilném vývozu do světa) či velmi luxusních služeb pro bohaté. Přitom tyto služby nemálo zvyšují HDP ve vyspělých kapitalistických státech.

Rozporuplná byla vládnoucími stranami komunistického typu silná propagace socialismu jako nejlepší, málo rozporné společnosti, kde základním problémem je překonávání zaostalosti a mateřských znamének staré kapitalistické společnosti. V praxi taková propagace narážela na mnohem složitější realitu. Komplikovala i prosazování opatření ke zlepšení jako nápravu nejednou značných deformací cen spotřebního zboží a služeb, viz velmi nízké vodné a stočné pro domácnosti či tzv. záporná daň z obratu na uhlí, zemní plyn, elektřinu, potraviny, vodné a stočné pro domácnosti v ČSSR, o převažujícím bezplatném využívání přírodních zdrojů nemluvě. Mnohem pragmatičtější se ukazuje politika Číny po nástupu Tenga v roce 1978, která i dnes počítá s budováním rozvinuté socialistické společnosti na asi 50 let. Tedy, lze-li v Číně ještě hovořit o socialistickém vývoji.

Mimořádně rozporná byla a je činnost novinářů, kteří nejednou místo poctivého kvalifikovaného zpravodajství dělali takovou či onakou politiku. Vynášení do nebe těch ti oněch funkcionářů strany či státu bez ohledu na jejich skutečné zásluhy si rozhodně za rámeček dát nemohou. To neomlouvá politiky Erno Geora a Imre Nagy v Maďarsku, Alexandra Dubčeka a spol. v ČSSR, M. S. Gorbačova a B. N. Jelcina v SSSR, resp. v Rusku, že za vydatné pompy zpívané novináři jim sláva zakryla rozum a zbavila je základní politické soudnosti.

Institut cenzury jsme zdědili z Masarykovy Československé republiky. Zrušení přímé cenzury v ČSSR v roce 1968 na tom nic podstatného nezměnilo. Podle některých je nepřímá cenzura podstatně účinnější (sofistikovanější) než někdejší cenzura přímá, neboť pěstuje u novinářů autocenzuru. Objektivita novinářů řízených někdejšími socialistickými státy byla ale podstatně vyšší, než tomu bylo a je dnes u novinářů hromadných sdělovacích prostředků hlavního proudu při převažujícím řízení „rukou trhu,“ resp. z USA. Také absence bulváru byla velkým pokrokem, o kterém si dnes můžeme nechat zdát, byť část lidí z různých důvodů preferuje bulvár.

Velkou roli v porážce reálného socialismu hrály iluze o vyspělém kapitalismu, které v socialistických státech intenzivně šířil, a částečně oprávněný, částečně neoprávněný pocit nesvobody. Tzv. politické svobody měly a mají charakter nadstavby proti základně – sociálně ekonomickým svobodám a v jejich rámci zejména reálnému právu na práci a relativně spravedlivou odměnu za ni. Základní sociální jistoty jsou ale opticky mnohem méně viditelné než výkladní skříně obchodů plné třpytivého spotřebního zboží v krásných obalech, o převažující formálnosti svobodných voleb na základě mozků vymytých hromadnými sdělovacími prostředky hlavního proudu nemluvě. Nejhorší iluzí byla bagatelizace základních sociálních jistot včetně reálného práva na práci, kterou i při všech svých nedostatcích všemu obyvatelstvu reálný socialismus dával, na rozdíl od reálného kapitalismu, byť někdy i za cenu umělé přezaměstnanosti.

Problém byl zřejmě velmi těžko řešitelný. Základní chybou zřejmě bylo vážné podcenění skutečnosti, že s uspokojením základních hmotných potřeb a zajištěním základních sociálních jistot nároky občanů na kvalitu společnosti a služeb jí poskytovaných prudce rostou a mohou se dostat i do zjevně nereálných poloh včetně sklouzávání ke konzumerismu.

Otázkou zůstává železná opona, kterou mnozí označují za významnou příčinu porážky socialismu v ČSSR. Samotné rozdělení Evropy na sféru vlivu západu (USA) a východu (SSSR) vzniklo zčásti dohodou vítězných velmocí v letech 1944-45, mimo jiné s cílem zabránit mohutné nekontrolovatelné migraci v Evropě zdecimované 2. světovou válkou a zesílené rozsáhlým odsunem Němců z řady evropských států do Německa a Rakouska, aby německé menšiny nemohly v budoucnu jiné státy znovu rozbíjet zevnitř. Obavy z recidivy nacismu byla oprávněné. Rozpoutání studené války západem koncem 40. let a zejména praxe vysílání nemalého počtu záškodníků, kriminálníků i teroristů do socializujících států si vynutilo zásadní posílení ostrahy hranic včetně stavby různých plotů na některých státních hranicích a opožděné stavby zdi kolem západního Berlína 13. srpna 1961. Otázkou je, jak moc byla, až na výjimky, nutná v dalším období. Mechanické srovnání se západem (obří zeď v jižní Korey u hranic s KLDR či obří plot USA na hranicích s Mexikem) není dostatečné, protože se pohybujeme v kulturním prostoru Evropy. V každém případě mluví o pokrytectví a dvojím metru.

Ze socializujících států měly zkušenosti s volným cestováním na západ včetně za prací jen Jugoslávie a od roku 1971 i Polsko. Občané Jugoslávie jezdili ve značném počtu pracovat do vyspělých kapitalistických států Evropy, kde si i na podřadných pracovních místech vydělávali v přepočtu podstatně více, než kolik by si vydělali v Jugoslávii, o problému otevřené nezaměstnanosti v Jugoslávii a skryté nezaměstnanosti v zemědělství Polska nemluvě. Podobné zkušenosti mělo Polsko, kde Edward Gierek umožnil od roku 1971 Polákům volně cestovat na západ a také si tam vydělávat a dodávat domů potřebné devizy. Alespoň část jich byla schopna zhodnocovat na západě nabyté zkušenosti i doma ve prospěch svých zemí. To zakládalo značnou příjmovou diferenciaci občanů Jugoslávie a Polska (rodiny pracujících na západě se při nereálném kursu dináru a zlotého k západním měnám staly mnohem bohatší proti rodinám pracujících v Jugoslávii a Polsku) a snižovalo sociální soudržnost obou zemí, zvyšovalo únik mozků, šíření konzumních nálad (mnohé obří vily v Polsku ani pro početné rodiny nedávaly smysl a překonávaly i nejhorší výstřelky v ČSSR) ad. Jugoslávie se jako jediný socializující stát v Evropě nedokázala vypořádat s rozsáhlou otevřenou nezaměstnaností, jistě i v důsledku značně kontroverzního ekonomického modelu socializace. Právě úplný chozrasčot, tolik požadovaný mnohými ekonomy nejen u nás, byl v Jugoslávii realitou, ale jeho negativa nebyla Jugoslávie s to efektivně korigovat.

Jugoslávci a Poláci určitě poznali západ mnohem reálněji než Češi a netrpěli zdaleka tolik růžovými brýlemi. Časté cestování Poláků na západ zřejmě přispělo k prosazování nereálných mzdových požadavků, rozvracejících ekonomiku a tím i socializaci Polska, a také vznik pravicového odborového hnutí Solidarita v roce 1980 a jeho stávkový boj proti socialismu až do vítězného konce na jaře 1989, s vydatnou podporou západu. Významně mu pomáhala vysoká religiozita Poláků a historicky vypěstěná polská rusofobie.

Případ Polska ukazuje vážné dilema pro vedení SSSR. Zahrnout Polsko či Maďarsko do východního bloku bylo z hlediska budování socialismu značně rizikové, podobně zahrnout fašismem silně zachvácené Estonsko a Lotyšsko do SSSR. Ještě větším rizikem ale bylo Polsko, Maďarsko, Estonsko a Lotyšsko nechat provozovat rusofobii na státní úrovni až po možnost rozpoutání další války proti SSSR v žoldu západu. Konečně, rusofobní politika samostatného Estonska, Lotyšska a Polska po roce 1991 je výmluvná, stejně jako šovinistická politika Maďarska vůči jeho sousedům. Jisté je, že všechny armádní jednotky států závislých na Německu, bojujících po boku fašistických velmocí, měly být zahrnuty mezi fašistické.

Karel Kluz uvádí: Do Wehrmachtu bylo zařazeno 1 800 000 vojáku z jiných států. V průběhu války z nich bylo zformováno 59 divizí, 23 brigád, několik samostatných pluků, oddílů a praporů. Itálie vyslala na frontu proti SSSR expediční sbor, který čítal 62 000 vojáků. Rumunská armáda v průběhu války okupovala Besarábii, část Ukrajiny a Krym. Její armáda byla ze spojeneckých armád nejpočetnější – celkem 262 727 osob. Maďarsko vyslalo armádní sbor o síle 40 000 osob, 4 pěší brigády (63 000 osob), 2. armádu, složenou z 9ti pěších divizí. Slovensko vyslalo proti SSSR 2 pěší divize a další síly: celkem 56 000 osob. Bulharsko se tažení na Východ neúčastnilo, poskytlo však nacistům své vojenské základny. Finsko plnilo v plánu Barbarossa významný úkol blokády severního přístupu k Leningradu přes Karelskou šíji. Německé válečné dokumenty potvrzují, že po napadení SSSR v roce 1941 vznikla v Evropě vlna antisovětské hysterie a tisíce evropských občanů usilovaly o vstup do Wehrmachtu. Euforie trvala až do porážky u Stalingradu. Ve Wehrmachtu bojovaly proti SSSR i dobrovolné formace fašistů ze Španělska (Modrá divize), Švédska, Norska a Portugalska. Kromě toho bojovaly proti Rudé armádě síly z Estonska, Bosny, Lotyška, Dánska, Norska, Holandska, Belgie, zařazené do vojsk Waffen SS. Ještě 10. února 1945 byla zformována francouzská divize SS, která byla nasazena proti Rudé armádě v Pomořansku a pak v Berlíně. Hitlerovi nepomáhaly okupované a neutrální státy pouze dodávkami zbraní a bojové techniky. Řada katolických biskupů si pospíšila schválit přepadení SSSR a nazvat je „Evropskou křížovou výpravou“. Wehrmachtem a vojsky SS prošlo v průběhu II. světové války celkem 250 000 Ukrajinců, 70 000 Bělorusů, 70 000 kozáků, 150 000 Lotyšů, 90 000 Estonců, 70 000 Středo asiatů, 12 000 Volžských Tatarů, 10 000 Krymských Tatarů, 7 000 Kalmyků, 40 000 Ázerbajdžánců, 25 000 Gruzínů, 20 000 Arménů a 30 000 příslušníků Severokavkazských národů. Celkový počet sovětských občanů, kteří nosili německou uniformu, činil asi 1 200 000. Z toho čistých Rusů asi 310 000. Pouze 450 – 500 000 bojovalo se zbraní v ruce. Ostatní byli zařazení do strážních a jiných služeb a pomocných praporů. Němci zformovali celkem 75 praporů z kavkazských národů a Tatarů – asi 80 000 osob. Vzniklo rovněž 10 krymských policejních praporů (Tataři), byly zformovány i speciální jednotky z Kalmyků a jiných národů. Pobaltské státy vytvořily 93 policejních praporů (33 000 osob) a 12 pohraničních pluků (30 000). Postupně pobaltské státy vytvořily i 3 divize a 2 pluky SS (70 000 osob). V německé nacistické armádě tak bojovalo asi 100 000 Estonců, Lotyšů a Litevců. V Bělorusku bylo vytvořeno 20 policejních praporů (5 000 osob). V Běloruské zemské obraně vznikly 34 prapory (20 000 osob). Na Ukrajině v Haliči bylo zformováno 10 policejních praporů a později jedna divize SS a 5 policejních pluků (30 000 osob), na zbytku Ukrajiny 53 policejních praporů (5 000 osob). Po vzniku Ukrajinského národního výboru (v březnu 1945) byla 14. haličská divize SS přejmenována na 1. ukrajinskou divizi a začalo formování další. Z Rusů, Bělorusů a Ukrajinců bylo zformováno celkem 90 tzv. ochranných praporů „OST“. V těchto útvarech bylo vycvičeno celkem 80 000 osob”, viz 13).

Je nutné rozlišovat počty vojáků, které nasadili proti SSSR jednotliví spojenci Německa a počty občanů, kteří se zapojili do služeb nacistů více méně dobrovolně, byť s vidinou výhod z očekávaného brzkého vítězství Wehrmachtu až do jeho porážky u Stalingradu. V nacisty obsazených státech neplatila všeobecná branná povinnost, na rozdíl od států – satelitů Německa. Je nutné přihlížet i k jejich bojové morálce, resp. snaha bránit se do posledního muže byla typická zejména pro maďarskou a chorvatsko bosenskou armádu, dále pro oddíly Lotyšů a Estonců. Při terorizaci obyvatelstva nejhůře prosluli Chorvaté, Bosňáci, Estonci, Lotyši, ukrajinští banderovci a Maďaři. Naopak rumunská armáda se po zahájení kišiněvské operace celá vzdala Rudé armádě bez boje, ze slovenských jednotek k partyzánům přebíhaly celé pluky, Češi, Poláci, Srbové a Bulhaři byli k válce po boku Wehrmachtu prakticky nepoužitelní.

Pro pád evropských socialistických států byla klíčová kapitulace či zrada M. S. Gorbačova a jeho kliky v SSSR (zejména Alexandr Nikolajevič Jakovlev, údajně agent CIA, a Eduard Ševarnadze) včetně předhození svých dosavadních spojenců západu. Jejím základem byla jejich myšlenková impotence a bezcharakternost. Symbolizuje ji pozdější rozhodnutí M. S. Gorbačova figurovat v reklamě na francouzskou voňavku za účelem přivýdělku. Tím ale nemizí otázka, jak takoví lidé mohli ovládnout vrchní patro sovětské politiky a SSSR rozvrátit „shora“.

Je to stejně jako s diskusí, zda si J. V. Stalin po smrti V. I. Lenina přivlastnil Říjnovou revoluci a přeměnil ji k obrazu svému či zda si šílená doba porevolučního SSSR vybrala J. V. Stalina, aby zvítězivší socializující převrat provedl křížovou cestou urychleného průmyslového rozvoje a kolektivizace zemědělství v podmínkách imperialistického obklíčení a 2. světové války do relativně klidnějších dob. Jisté je, že obě otázky budou muset zodpovědět především ruští historikové.

Zdá se, že v Polsku, v Maďarsku a v Rumunsku nikdy pro socialismus příliš nehořeli, byť jim jeho výstavbu neorganizoval SSSR, jak se někdy uvádí. Účast na socialistické ekonomické integraci chápali spíše sobecky jako šanci získat rozsáhlou jednostrannou hospodářskou pomoc (Marshallův plán, nabízející za politické ústupky zejména úvěry na nákup spotřebního zboží, nebyl zajímavý), nikoliv jako příležitost rozvíjet oboustranně výhodnou výrobní kooperaci na velkém socialistickém trhu, jak si žádal rozvoj výrobních sil, stále více limitovaný úzkostí národních trhů. Snažily se chytračit i vůči vyspělým kapitalistickým státům, i za cenu vysokého neefektivního zadlužení, jež jim v 80. letech prakticky znemožnilo výrazně rozvíjet socialistickou ekonomickou integraci. Polská a maďarská elita s podporou významných vrstev Poláků a Maďarů v roce 1989 využila možnosti přejít z východního do západního chomoutu.

V NDR hrálo významnou roli rozdělení Německa jako důsledek 2. světové války, porážky zrůdného německého nacismu a svévolného spojení tří západních okupačních zón do SRN za účelem zachování a upevnění německého kapitalismu a postupné obnovy německého militarismu. Oslabená vláda NDR 9. listopadu 1989 nevydržela nápor touhy Němců po sjednocení německého národa a iluzí o konzumní společnosti, šířených ze západního Německa. Tyto iluze byly tak velké, že umožnily následně bleskový způsob sjednocení Německa, provázený obrovskými nemateriálními i materiálními ztrátami. Sjednocení měn na bázi západoněmecké marky znamenalo zásadní zhodnocení východoněmecké marky, které nutně zásadně podtrhlo podniky v NDR. Predátorský způsob převzetí a likvidační privatizace východoněmeckých podniků způsobila sociálně ekonomickou katastrofu, jejíž negativní důsledky v někdejší NDR trvají dodnes. Dodnes trvá i frustrace obyvatelstva starých i nových německých zemí. Západní Němci mají oprávněný pocit, že na své východní spoluobčany přispěly obrovskými částkami peněz bez valného užitku. Východní Němci mají oprávněný pocit, že jsou i 25 let po sjednocení v SRN občany druhé kategorie.

Na porážce socialismu v Československu v roce 1989 se spolupodepsal jak pod tlakem SSSR a studené války v letech 1949-53 uskutečněný odklon od původní cesty budování socialismu (smíšená státem regulovaná tržní ekonomika, kde socialistické podniky hospodaří podle zásad úplného chozrasčotu) a ne vždy odůvodněné represe z počátku 50. let, též iniciované Moskvou, tak totální krach pražského jara 1968, špatně vedeného pokusu o reformu socialismu A. Dubčekem a spol. Bezprostředně ho potlačily tanky SSSR a vnitřní nejednota vedení KSČ. Dubčekovo vedení KSČ bylo na takovou situaci nepřipraveno a nemělo v záloze žádný plán B, jak alespoň částečně zachovat reformní program. Tedy, slovenská část vedení měla požadavek federalizace dosud unitární ČSSR, který se jí k 1. lednu 1969 podařilo naplnit. Podobně se nesnížila k masovým čistkám, k jakým došlo na území ČR.

Bezradnost vládla i v otázce připravované ekonomické reformy. Ekonomická reforma byla v ČSSR připravena špatně. Přesto byla bez řady nezbytných podmiňujících kroků spuštěna k 1. lednu 1969 podle původního plánu, resp. 21. srpen 1968 na tom, stejně jako na federalizaci ČSSR, nic nezměnil. Vzápětí narazila na předvídatelné problémy: rychlý růst cen asi o 5 % za leden až duben1969, citelné zhoršení i tak ne vždy dobrého odměňování podle práce, narůstající ekonomická nerovnováha. Snaha ekonomickou reformu podpořit velkou neúčelovou půjčkou nejprve v rublech a po jejím odmítnutí ze strany SSSR ve volně směnitelných měnách na jaře 1968 signalizovala bezradnost tvůrců ekonomické reformy. Vedení KSČ po zvolení Gustava Husáka generálním tajemníkem ÚV KSČ 17. dubna 1969 odmítlo snahy o zadlužování ČSSR, přijalo cenové moratorium a řadu dalších nutných stabilizačních opatření k obnově makroekonomické rovnováhy. Rázná stabilizační opatření byla nutná. Problém byl ve skutečnosti, že zvolený postup stabilizačních opatření ekonomickou reformu reálně ukončil. Následně došlo k obnově centralisticko přikazovací soustavy plánovitého řízení včetně častého uplatňování indexové metody plánování.

Něco naznačuje i postupné odpadávání hlavních protagonistů pražského jara po 21. srpnu 1968 z vedení KSČ a ČSSR. Nešlo rozhodně o hromadný odstřel škodné podle pokynů Moskvy. Hlavní autor ekonomické reformy O. Šik se z dovolené v Jugoslávii do ČSSR nevrátil, takže tím ve vedení KSČ a státu skončil a připravovaná ekonomická reforma tak byla vážně oslabena. František Kriegel byl z předsednictva ÚV KSČ odvolán pro zásadní nesouhlas s tzv. moskevským protokolem 31. srpna 1968 Jediný jej nepodepsal. V roce 1968 předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský se stal předsedou Sněmovny lidu nově vzniklého Federálního shromáždění k 1. lednu 1969, odkud byl odvolán v říjnu 1969. A. Dubček na funkci prvního tajemníka ÚV KSČ rezignoval 17. dubna 1969. Po té byl zvolen do funkce předsedy Federálního shromáždění, kterou zastával do října 1969. Předseda vlády ČSSR Oldřich Černík skončil 28. ledna 1970 pro osobní animozitu s novým šéfem KSČ G. Husákem.

Historie samozřejmě nezná kdyby. Zdá se jisté, že kdyby vedení KSČ vzalo po 21. srpnu 1968 rozum do hrsti a dohodlo se na přijatelném kompromisu (znamenalo to souhlasit s pobytem sovětských vojsk v ČSSR a vrátit se k pevnějšímu řízení KSČ a ČSSR), mohlo se mnohé z reformního procesu zachránit. Lidsky pochopitelné, ale politicky hrubě chybné setrvávání na pozici ukřivděného na místo řízeného ústupu na pozice v rámci možného vedlo k radikalizaci ulice v protestech a po 17. dubnu 1969 k potlačování protestů, již vesměs domácími silami. Prohra pražského jara se tak maximalizovala. Dovršilo ji nové kádrování na základě přístupu občanů k 21. srpnu 1968, kdy o členství v KSČ přišlo a nejednou po té bylo i při pracovním uplatnění postiženo na půl milionu členů tehdejší KSČ. Bylo nesmyslné a buzerující. Nebylo ale nutné, resp. uskutečnilo se masově jen na území ČR, nikoliv na Slovensku, kde ale protesty byly mnohem slabší.

Neméně závažné je zjištění, že schválením tzv. Akčního programu ústředním výborem KSČ v dubnu 1968 končí koncepční materiály rozvíjející pražské jaro, resp. deklarovaný socialismus s lidskou tváří dál rozvíjen nebyl. I když pro nejbližší období šlo o program dostatečný, množství praktických problémů Akční program neřešil. Hlavní autor ekonomické reformy v ČSSR O. Šik později přiznal, že mu nešlo o rozvoj socialismu, ale o jeho likvidaci, viz 11), čímž ale dal zpětně za pravdu L. I. Brežněvovi. Žádná koncepce rozvíjení socialismu nevznikla ani mezi československou posrpnovou emigrací. V kapitalistické emigraci nepřekvapivě stále více ustupovali od idejí socialismu. Někteří přijali i protičeskou revanšistickou ideologii sudetoněmeckého landsmanšaftu, jak se ukázalo po roce 1989. Pražské jaro nebylo rozvíjeno ani mezi československými disidenty, přestože jejich jádro tvořili tzv. reformní komunisté z roku 1968. Její případné utajení lze v roce 2016 prakticky vyloučit.

Problematická, byť běžná byla značná závislost ČSSR na SSSR, reálně zesílená existencí dvou křídel ve vedení KSČ v letech 1970-89 – silnějším k levičáctví inklinujícím křídlem Vasila Bilaka a slabším, více pragmaticky orientovaným křídlem Lubomíra Štrougala.

Hledání nových cest k rozvoji socialismu začalo krátce po smrti L. I. Brežněva v říjnu 1982 z popudu sovětských akademiků a možná i nového šéfa KSSS Jurije Vladimiroviče Andropova. Fatální byl zásadní obrat v SSSR po nástupu M. S. Gorbačova na jaře 1985. Šlo o politiku bezprecedentního odstřelu kádrů, srovnatelnou jen s někdejší Kulturní revolucí v Číně, která sama o sobě byla s to paralyzovat SSSR. V dubnu 1985 vyhlásil M. S. Gorbačov politiku urychlení rozvoje. V roce 1987 vyhlásil politiku radikální ekonomické reformy. O povaze zamýšlené radikální ekonomické reformy v SSSR dodnes nic podstatného nevíme. V roce 1989 vyhlásil politiku zásadní transformace socialismu. V březnu 1990 M. S. Gorbačov na plénu ÚV KSSS prosadil program reforem likvidující socialismus v zemi. Od začátku ale nešlo o reformu hospodářského mechanismu ani o glasnosť, jak tehdejší šéfové KSSS nalhávali sobě, sovětskému lidu i světu, ale o totální rozvrat první velmoci socialismu. Zda šlo o zradu vědomou nebo jen o nechtěný důsledek předchozích, diletantsky prováděných reforem či spíš pseudoreforem SSSR, není podstatné. Historie nezná kdyby.

SSSR potřeboval rázné sociální i ekonomické reformy ve stylu osvíceného autoritářství J. V. Andropova či Tenga v Číně, obnovující v SSSR elementární pořádek. Potřeba demokratizace v západním pojetí nebyla hlavním problémem SSSR. M. S. Gorbačov se vzhlédl v západním systému, o kterém věděl velmi málo, stejně jako o SSSR. Uvěřil i neupřímným slibům západních politiků, kteří měli zájem na rozkladu SSSR a uloupení jeho přírodního a dalšího bohatství. Potřebu pevné vlády v Rusku, nikoliv neskutečný bordel ala Gorbačov, obludně rozvíjený v Rusku za Jelcina, podobně na samostatné Ukrajině až do dneška, o národnostně náboženských válkách na Kavkaze nemluvě, názorně potvrzuje stávající prezident Ruské Federace Vladimír Vladimirovič Putin.

Již Macchiaveli ve středověku správně napsal: „Někdy může být krutý vladař dobrodiním. Když každý nenávidí každého a když každý bojuje s každým.“

V roce 1988 se M. S. Gorbačov podle všeho rozhodl předhodit své evropské spojence včetně ČSSR západu. Zatímco Polsko a Maďarsko to více méně přivítaly, v NDR musela 9. listopadu 1989 padnout berlínská zeď a v Praze se musela odehrát černá fraška - „něžná“ či „sametová“ revoluce, zahájená 17. listopadu 1989. Reálně šlo o poklidný kontrarevoluční převrat zpět ke kapitalismu, chabě maskovaný hesly o „svobodné demokratické tržní společnosti.“ Vedení KS Rumunska pokračovalo v linii žádných reforem. Při incidentech v Timišváru a následném svržení prezidenta Nikolaje Causesca armádou byla i řada obětí na životech. Pouze vedení Albánie od roku 1985 a Bulharska od roku 1989 se pokusila organizovat společenské reformy, včetně zavádění socialistické tržní ekonomiky. V roce 1991 byla ale obě svržena kontrarevolučními převraty, podporovanými západem. Následné transformace v obou státech byly velmi brutální a s katastrofálními výsledky.

Rozbíjení socialismu v socialistické samosprávné Jugoslávii s vydatnou pomocí šovinismu a zahraničí, zejména Německa (Chorvatsko) a USA (Bosna), se změnilo v Chorvatsku v roce 1991 a v Bosně v roce 1992 v krvavou občanskou národnostně náboženskou válku. Odchod od socialismu ale probíhal, byť pomaleji a mnohem civilizovaněji, i v Srbsku za západem později tolik démonizovaného a nakonec v Haagském vězení evropskou justicí zavražděného prezidenta Slobodana Miloševiče, a ve Slovinsku, jež se od Jugoslávie odtrhlo v roce 1991 jako první.

Bylo tragédií Dubčekova vedení KSČ a zvláště A. Dubčeka osobně, že v roce 1968 srozumitelnou politiku a obavy SSSR a dalších spojenců z chaotického vývoje v ČSSR ignorovali a pak se 21. srpna 1968 velice divilo a s ním i oba naše národy.

V letech 1985-89 nesrozumitelná a nevypočitatelná politika M. S. Gorbačova a kol. kladla před vedení KSČ obtížnou otázku hledat samostatnou cestu rozvíjení socialismu při trvající silné závislosti na Moskvě. Její součástí mělo být jistě i politické uvolnění, v prvé řadě zastavení nepřátelství vůči levicovým silám mimo KSČ (Obroda) a navázání dialogu i se silami protisocialistické opozice. Stručně řečeno, opozice měla být přinejmenším tolerována. Dlouholetý předseda vlády ČSSR L. Štrougal odcházel v září 1988 do důchodu zejména proto, že jeho reformní návrhy nebyly opět přijaty a že nastupoval nekontrolovatelný vývoj s obrovskými riziky, na která vedení KSČ adekvátně nereagovalo, viz 14). Následující vývoj mu dal plně za pravdu.

Citovaná kniha je zajímavá v mnoha směrech. Poodhaluje „kuchyni“ tehdejšího vedení KSČ a ČSSR, ukazuje, jak složité bylo prosazování rozumného budování socialismu v ČSSR, kdy sovětský blok sice poskytoval množství výhod, zejména ochranu před světovým imperialismem a možnost rozvíjet socialistickou ekonomickou integraci, ale také vytvářel určité limity rozvoje socialismu. Chyběly zkušenosti, poznávání problémů bylo obtížné, zdaleka ne všichni vedoucí funkcionáři byli na výši požadavků doby ad.

Nadějná byla poslední ekonomická reforma v ČSSR, tzv. Zásady přebudování hospodářského mechanismu v ČSSR z ledna 1987, zamýšlená stejně jako Tengovy reformy v Číně při zachování vedoucí úlohy KSČ a bez větší liberalizace politického života. V Číně se jí pokusil zastavit M. S. Gorbačov. Skončilo to násilným potlačením studentských demonstrací na náměstí Tchien-an-men 4. června 1989 i s oběťmi na životech. Socialismus v Číně vydržel. Ekonomické reformy byly urychleny. Vyvedly stamilióny obyvatel Číny z bídy. Lze důvodně předpokládat, že případné zavedení Gorbačovovy katastrojky by v Číně vedlo k utýrání desítek miliónů obyvatel bídou.

V ČSSR realizaci ekonomické reformy brzdily neustálé útoky zprava i zleva. Je otázka, jak hodně by ji ovlivnilo případné souběžně realizované politické uvolnění. Pravicová opozice existovala a byla připravena v ČSSR s podporou západu zničit socialismus a obyvatelstvo připomínalo pověstné stádo ovcí, jak ukázal následný vývoj. Poslední socialistickou ekonomickou reformu smetl pravicový státní převrat, zahájený 17. listopadu 1989. Současně otevřel cestu k obnově kapitalismu, nezaměstnanosti, bídy a jejímu rychlému rozšiřování.

Používám obecnějšího pojmu převrat. Pojem revoluce nesedí, neboť šlo o převrat od nerozvinutého socialismu zpět ke kapitalismu, byť současně od autoritářské k demokratické formě vlády, kapitalistické pluralitní demokracii, jež se rychle měnila v mafiánskou demokracii, tedy podle těch, kdo reálně ovládli společnost. Reálný socialismus nejen v ČSSR představoval autoritářský, nikoliv totalitní režim, byť tak vítězové listopadu 1989 přepsali dějiny. Podobně nešlo o puč (násilné uchopení moci malou skupinou lidí v rozporu s ústavou) ani v roce 1989, ani v roce 1948, jak přepsali čs. dějiny vítězové listopadu 1989. O totalitním charakteru vlády či režimu bylo možné v Československu mluvit jen v nejvypjatějších 50. letech studené války. Přívlastky „něžná“ či „sametová“ charakterizují vysokou politickou kulturu v ČSSR, na rozdíl od bílé krvavé kontrarevoluce v Maďarsku 1956 či svévolného rozdělení SSSR na podzim 1991 a následným válkám, které plně odpovídaly tradicím politické nekultury v Maďarsku či v SSSR. Lze to vyjádřit i srovnáním s únorem 1948, kdy došlo k dovršení socializující revoluce parlamentní cestou srovnatelnou s ústavností či neústavností převratu z listopadu a prosince 1989, v obou případech za podpory masových demonstrací lidu. Ale už vznik Československa 28. října 1918 a jeho zničení Mnichovskou dohodou 28. - 29. září 1938 proběhly až neuvěřitelně pokojně.

Když básník Ovidius Naso psal: „na světě by měl zvítězit mír a láska“, byl to krásný básnický verš, vyjadřující přání mnoha lidí. Když Václav Havel si přivlastnil výrok Gándhího a vydávaje ho za svůj sliboval, že „u nás musí zvítězit pravda a láska,“ muselo být soudným jasné, že buď neví, o čem mluví nebo že jde o velké pokrytectví nebo o obojí. Mnoho lidí přesto tehdy uvěřilo a pak se mnohokrát velice divilo. Méně špatně vyznívalo v roce 1967 kontroverzní heslo „Spisovatelé – svědomí národa.“ Zde je nutno dodat: „Jak kteří.“

Vyvolat větší protisocialistická vystoupení se v ČSSR, na rozdíl od sousedního Polska, nedařilo. Politická apatie po krachu pražského jara trvala i v 2. polovině 80. let. Ani chaotická perestrojka M. S. Gorbačova v SSSR na tom mnoho neměnila. Podstatné bylo, že zásadní sociální důvody k nespokojenosti v ČSSR nebyly. Slabá opozice byla účinně kontrolována státní tajnou policií (STB). Ani demonstrace v Praze na Václavském náměstí v lednu 1989 nebyly masové. Tzv. charta 1977 v čele s Václavem Havlem byla spíš spolek podivínů, dobře placený západem. Program kromě požadavku zavedení základních politických svobod a převedení státu a společnosti z východního do západního chomoutu spojený s likvidací socialismu neměla, jak potvrdil následný vývoj. Tedy, také mnozí opoziční někdejší reformní komunisté „osmašedesátníci“ si zřejmě možnost likvidace socialismu nepřipouštěli. Tak jako velká část občanů ČSSR.

Některé možnosti ekonomické reformy v ČSSR naznačila souhrnná prognóza Valtra Komárka z roku 1988, resp. kolektivu Prognostického ústavu ČSAV. Nešlo ale o ucelený program přeměny společnosti na socialistických základech. Vlastní program si vytvářela skupina ekologů, vedená J. Vavrouškem, na němž jsem se také podílel, viz 15) a 16). Program ozdravení životního prostředí v ČSSR nebyl vázán na socialismus či kapitalismus, v zásadě se dal uskutečnit v těch i oněch společenských podmínkách. Neslučitelný byl jen s extrémním ekonomickým liberalismem (trh bez přívlastků), který u nás po roce 1989 zaváděl Václav Klaus. Ekologové se tak zákonitě střetávali s V. Klausem a kol.

Protože se vedení KSČ vcelku právem cítilo i nadále odpovědné vůči stále podivněji se chovající Moskvě, jejíž vojska i nadále byla v hojném počtu umístěna v ČSSR a v sousední NDR, Polsku a Maďarsku a jejich odchod nehrozil (M. S. Gorbačov Miloši Jakešovi zde měl v srpnu 1989 říci jasné „ne“ s tím, že Jakeš má jeho plnou podporu), a celkem vzato ani nemělo komu moc předat, připravily podle všeho tajné služby ČSSR, SSSR a nejspíš i západních států hrubou provokaci – zmlácení pozdě večer 17. listopadu 1989 již nepovolené studentské demonstrace v Praze na Národní třídě, včetně jejího zlatého hřebu – údajně mrtvého studenta Martina Šmída alias agenta Státní tajné bezpečnosti Luďka Zifčáka. Zpráva o údajné smrti studenta, byť vzápětí dementovaná, uvedla lidi do pohybu. Dezinformované vedení KSČ totálně selhalo. Státní moc se ocitla na ulici. Sebraly ji síly usilující o obnovu kapitalismu v ČSSR. V. Havel byl zvolen prezidentem ČSSR komunisty ovládaným parlamentem na hrubý nátlak M. S. Gorbačova, alespoň podle svědectví premiéra Ladislava Adamce. Socialismus v ČSSR hladce padnul, vítězové vzápětí rozvrátili stát, ekonomiku a základní sociální jistoty, v minulosti lidem těžce vybojované. Ač se slovně hlásili k zakladatelům Československa T. G. Masarykovi, M. R. Štefánikovi a E. Benešovi, již v roce 1992 protiústavně přes nesouhlas většiny obyvatel SR i ČR Československo svévolně rozdělili na samostatnou Českou a Slovenskou republiku a jejich základní odkaz zničili. Oba nástupnické státy učinili silně závislé na vyspělých kapitalistických státech, zejména na Německu.

Skupina ekonomů – neoliberálů – kolem V. Klause již na jaře 1990 porazila gradualistický směr reformy V. Komárka, zatlačila skupinu V. Havla a již v létě 1990 negovala program vítězného Občanského fóra a prosadila radikální ekonomickou pseudoreformu podle washingtonského konsensu, vypracovanou světovými finančníky za účelem destrukce ekonomik rozvojových států. Nejstručněji a jistě zjednodušeně ji charakterizovala urychlená liberalizace ekonomiky a masová privatizace veřejného vlastnictví mimo právní rámec. I v Československu její prosazení vedlo k velkému rozvratu ekonomiky včetně pádu celých odvětví, k obrovským ekonomickým i mimoekonomickým ztrátám a také k rozbití Československa, neboť slovenská politická reprezentace vedená Vladimírem Mečiarem ji neakceptovala. Preferovala postupnou (gradualistickou) ekonomickou reformu včetně vytváření silné domácí buržoazie, byť ne podle představ V. Komárka. Začala nová éra manipulací s veřejností, která až na několik ostrovů pozitivní deviace brzy rezignovala prakticky na vše, na kritické myšlení a na svou aktivitu v prvé řadě. Ztráta základních sociálních jistot, zejména reálného práva na práci, se projevila mimořádně negativně všeobjímajícím existenčním strachem většiny občanů. Podobně působila katastrofální bytová politika, že se má o své bydlení každý postarat sám. Nutila a nutí množství zejména mladých lidí brát si dlouhodobé půjčky, hypotéky, na nákup bytů a žít následně 20 i 30 let ve strachu, že nebudu s to půjčku splatit, o byt přijdou a skončí i se svými rodinami jako bezdomovci na ulici. Podobně jsou nuceni kupovat za nemalé peníze své dosud komunální byty nájemci, o čachrech soukromých majitelů bytových domů nemluvě. Existenční ohrožení většiny občanů zesiluje reálně značně děravá sociální záchranná síť, zvláště pak až na výjimky neexistence sociálního bydlení. Jedním z negativních důsledků takové bytové politiky je i praktická územní imobilnost pracovní síly. Jen šílenec se stěhuje za nejistou prací při stávajících nejistotách v nájemním bydlení. Všeobjímající strach ze sociálních nejistot a masová manipulace veřejným míněním rychle utlumily aktivity velké části občanů ČR.

Obnova kapitalismu včetně neústavního rozbití Československa probíhala bez větších protestů. Odchylkou proti jiným bývalým socialistickým státům kromě Ruska, Ukrajiny, Běloruska a NDR bylo jen zreformování se české části někdejší KSČ na radikálně levicovém, komunistickém základě a udržení si významných pozic v ČR. Zůstala silnou opoziční parlamentní politickou stranou o vlivu srovnatelném s meziválečným obdobím, kdy též patřila k nejsilnějším komunistickým stranám v Evropě.

Ve výše uvedených souvislostech těžko překvapí kritický nečernobílý přístup KSČM k hodnocení jak socialistické minulosti, tak převratu ze 17. listopadu 1989 a následné „transformace“. Zákonem o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu požadované černobílé vidění je v hrubém rozporu s realitou Československa i ČR i Slovenska.

Zda bylo možné hájit socialismus i po jeho pádu v sousedních státech je otázka. Také zde historie nezná kdyby. Zřejmě by to šlo špatně, jak přímo ukázal pád vlády nereformující se KS Rumunska v prosinci 1989 a reformujících se vlád bulharských a albánských tehdy již socialistů v roce 1991 a nepřímo i protiústavní rozdělení SSSR na podzim 1991 zvůlí nebo přímo zradou zevnitř. Přestože celostátní referendum se výraznou většinou hlasů občanů na jaře 1991 vyslovilo pro zachování SSSR kromě Estonska, Lotyšska a Litvy, prezidenti tří jeho republik - Ruska B. N. Jelcin, Ukrajiny Leonid Kravčuk a Běloruska Stanislaw Stanislavovič Šuškevič - svévolně SSSR rozdělili na 15 dosavadních svazových republik a dosud hlavní mocnost socialismu tak zničili. Navíc tak učinili bez dohod o zárukách dalšího pokojného rozvoje jednotlivých nástupnických států včetně garance základních práv menšin všeho druhu. To vedlo následně k mnoha tragédiím. Likvidaci socialismu v SSSR ale odstartovalo již plénum ÚV KSSS v březnu 1990. Janáevův pokus o puč v srpnu 1991 byl jen zoufalým pokusem odvrátit rozpad SSSR. Socialismus v nejsilnějším nástupnickém státu Rusku zničila neoliberální ekonomická pseudoreforma prosazená B. N. Jelcinem od 1. ledna 1992. Jeho likvidaci dovršilo rozstřílení vzpouzejícího se parlamentu Jelcinovými tanky 4. října 1993 včetně zavraždění řady poslanců a následné zrušení sovětů všech stupňů, provedené s plným pochopením a podporou západu.

Jak se dalo předpokládat, samostatné plavání jednotlivých někdejších sovětských svazových republik v divokých vodách samostatnosti se ukázalo náročné a provázely jej obrovské materiální i duchovní ztráty včetně obnovy masové bídy, jež na západní Ukrajině vytvořila s vydatnou zahraniční pomocí vhodné podhoubí i pro regeneraci banderovského fašismu, na Kavkaze a v Tadžikistánu i krvavé války a pogromy, v Estonsku a v Lotyšsku zbavení části občanů občanství tzv. jazykovými zákony.

Československé tajné služby údajně předvídaly pád vlády KSČ nejpozději do června 1990, byť určité snížení tlaku na vedoucí úlohu KSČ mohly přinést nové zákony přijaté k zabezpečení poslední socialistické ekonomické reformy v ČSSR s účinností od 1. ledna 1990 a prosazování odchodu sovětských vojsk z ČSSR, pokud by se k němu vedení KSČ odhodlalo. Pád socialismu ale nemusel být provázen předáním moci té všehoschopné části opozice - V. Havlovi, V. Klausovi a dalším, jak se o to zřejmě zasadil Gorbačov. Politický vůdce A. Dubček ale bojoval slabě i po 17. listopadu 1989, selhal i v letech 1989-92. Přesto zemřel 7. listopadu 1992 na následky velmi podezřelé dopravní nehody, ke které došlo 1. září 1992.

Z hlediska udržitelného vývoje udělala ČSSR vývoj příznivý z hlediska sociálního pilíře udržitelnosti (přes jisté deformace, viz kap. 7) a nepříznivý z hlediska ekologického a v zásadě i ekonomického pilíře udržitelnosti. Po roce 1989 byl významně zlepšen ekologický pilíř udržitelnosti a zásadně zhoršen sociální pilíř udržitelnosti. Ekonomický pilíř udržitelnosti zůstával vesměs nerealizován a ani nedocházelo ke snahám o jeho naplňování před i po roce 1989. Výrazný posun od uhlí k autům s udržitelností nesouvisí, byť užívané indikátory udržitelnosti zlepšil. Zdá se, že v převážně liberální soukromovlastnické ekonomice tomu nemůže být jinak.

Odklon od hodnot v souladu s udržitelným vývojem lze vyjádřit i postupnou rezignací na skromnost. V 50. letech, v přechodném období budování základů socialismu, byl požadavek skromnosti v Československu samozřejmostí. Přepych a rozmařilost se nejen nenosily, ale u lidí, jež něco znamenali, byly nemyslitelné. S politickým uvolňováním od poloviny 50. let ale sílily tendence ke konzumerismu. Za pražského jara 1968 došlo k rozsáhlé propagaci „spotřebního socialismu“ (vysoká hmotná spotřeba – konzumerismus po západním vzoru, viz J. K. Galbraith 17) ad.), elitářství (měla jim být inteligence, zejména společenskovědní) a mnohé jiné. Vedení KSČ na takové a podobné jevy až do dubna 1969 nereagovalo. V 70. a v 80. letech byla uplatňována dvojaká politika ve vztahu ke konzumerismu. Nebyl cílem, ale v zásadě se trpěl a nejednou i reálně podporoval, viz vyšší investice do infrastruktury silniční než do infrastruktury klíčové železniční dopravy aj.

Příznačný byl i výbuch v 50. letech tvrdě potlačovaného měšťáctví za pražského jara 1968 (tehdy ale v protikladu s významnými vrstvami morálně čistých lidí, z nichž někteří dávali státu i své zlato) a ještě mnohem větší po roce 1989, kdy morální čistota šla až na výjimky rychle pod kytičky. Společenské vědomí významně zaostává za společenským bytím. Jak už bylo uvedeno v kap. 5, své nejvlastnější potřeby si člověk nemusí z více důvodů uvědomovat. Také je nemusí respektovat. Nejde zdaleka jen o závislosti typu kouření, kdy kuřáci vesměs znají či by měli znát ničivé důsledky svého zlozvyku na své zdraví, ale vesměs kouří dál.

I když nerozvinutým materiálním podmínkám socializující se společnosti odpovídaly nerozvinuté socialistické výrobní vztahy a nerozvinutá socialistická společnost, bylo by chybou všechny neúspěchy reálného socialismu svádět jen na jeho nerozvinutost a na jemu vnucenou konfrontaci s vyspělým kapitalismem včetně takto podmíněného blokového uspořádání Evropy a světa. Nevystačíme ani s chybami těch či oněch politiků, byť některé napáchaly hodně škod. Jak je známo, člověk je tvor chybující a sotva tomu bude v budoucnu jinak. Oskar Krejčí v odpovědi na otázky často právem varuje před přeceňováním schopností politiků, nejen ČR a nejen roku 2015. Řada problémů rozvoje států reálného socialismu měla kořeny podstatně hlubší, plynula z nedostatečného poznání člověka a jeho nedokonalosti, která je zřejmě podstatně větší, než bylo v minulosti známo a než si byli nadšení revolucionáři „první generace“, stejně jako hlavní aktéři pražského jara 1968, ochotni připustit. Člověk je zřejmě ze své podstaty genově vybaven četnými špatnými vlastnostmi, které nelze přehlížet či naivně předpokládat, že v důsledku zásadního zlepšení společenských poměrů za pomoci převýchovy postupně vymizí. Biblicky řečeno, „Bohu pomáhal při vytváření světa a lidstva Ďábel a tomu také odpovídal výsledek“.

K. Marx správně viděl v odstranění bídy a zabezpečení základních sociálních jistot základní předpoklad pozvednutí a osvobození lidí. V tom měl jistě pravdu. Jde ale jen o podmínku nutnou a základní, nikoliv postačující.

Víme ale spolehlivě, že budou-li sociální příčiny těch či oněch negativních společenských jevů zachovány, bude jejich odstranění prakticky neuskutečnitelné. Zdá se, že na místo v zásadě rovnostářských přístupů uplatňovaných s jistými odchylkami v socializujících státech sovětského typu, je na místě filosofie: „Šance i jistoty všem!“ Na levici populární: „Šanci schopným, sociální jistoty všem!" klade otázku, kdo by měl vybírat schopné a podle jakých schopností? Snad ne podle schopnosti udělat v zájmu své sobecké kariéry cokoliv?

Požadovaný převrat k udržitelnosti míří k materiálně skromně žijící společnosti uspokojující zejména základní materiální potřeby všech svých členů v podmínkách reálného zajištění základních sociálních jistot a při vytváření co nejpříznivějších podmínek pro jejich co nejvšestrannější fyzický i duševní rozvoj a při nízkém (optimálně nulovém) plýtvání v hmotné spotřebě.

Je třeba vidět, že protože se mění vše, mění se i pojem „skromně“ i „základní životní (hmotné i nehmotné) potřeby.“ I ty by se měly vyvíjet k větší humanizaci, polidšťování člověka i společnosti jako celku.

Pro dlouhé přechodné období k udržitelnému vývoji bude muset nová společnost poměrně rozsáhle využívat zbožně peněžní i tržní vztahy a zároveň je regulovat mnohem více než dosud činily a činí státy s nejrozvinutější ekologickou regulací, zejména ve výrazném zpoplatnění těžby paliv a dalších nerostných surovin, v antimonopolní regulaci, v omezování nepravých (falešných) potřeb (v omezování rozsáhlé hmotné konzumní spotřeby), ve vztahu k rozvojovým státům, které dosud vyspělé kapitalistické státy nemilosrdně odírají a ekologicky i jinak mrzačí ad. Tyto regulace a rozsáhlá omezení bude nutné s posilováním prvků udržitelnosti v transformaci lidské společnosti na udržitelný vývoj dále posilovat a prohlubovat. Místy se může změnit i jejich pojímání. Zásadně bude muset být posílena kontrola finančních trhů včetně zákazu četných riskantních operací - spekulací na budoucí zisky, tzv. hedgeové fondy, atd.

Požadavek zachovat a kvalitativně lépe využívat zbožně peněžní vztahy požadoval i nejvýznamnější český marxistický filosof období po roce 1989 Miroslav Ransdorf, viz 18). J. V. Stalina a stalinismus kritizoval kromě neodůvodnitelného teroru i proto, že rušil zprostředkovací mechanismy, mimo jiné reálné tržní vztahy, že peníze degradoval na evidenční jednotky. J. V. Stalin ze tří dialektických zákonů znal velmi dobře jen zákon jednoty a boje protikladů. Zákon negace negace a zákon přerůstání kvantitativních změn v novou kvalitu přehlížel. Podobně M. Ransdorf kritizoval i řadu společností otrokářského, asijského a feudálního výrobního způsobu.

Např. na Blízkém a Středním východě ve středověku a v novověku vedlo nedostatečné zprostředkování zbožně peněžními vztahy ke ztrátě konkurenceschopnosti, v Indii a v Číně až do konce 19. století vedla úplná absence zprostředkování zbožně peněžními vztahy až k zablokování rozvoje. Společnosti byly mimořádně stabilní, ale strnulé. Podobně by dopadl případný pokus o materiálně skromně žijící společnost, pokud by se ho podařilo realizovat.

Otázkou je, jak převrat mířící k materiálně skromně žijící společnosti základních sociálních jistot, která uspokojuje zejména základní materiální potřeby lidí (bez většího plýtvání v hmotné spotřebě společenské i soukromé) svých členů při vytváření co nejpříznivějších podmínek pro jejich co nejvšestrannější duševní i fyzický rozvoj politicky prosadit: selhává zde jak totalitní, tak demokratický systém vlády, ve smyslu dnes dominující pluralitní zastupitelské demokracie, jež je reálně silně manipulativní a více méně formální a často se redukuje na pouhou možnost občanů účastnit se voleb poslanců a zastupitelů a být v nich králem karnevalu jednou za 3 - 6 let, viz A. Gore, 19).

Občané se reálně znají v obcích do asi 500 obyvatel. Ve větších obcích se nemusí příliš lišit systém přímé a nepřímé volby, neboť v obou případech voliči mohou být a většinou bývají silně manipulováni a obtížně se manipulacím brání. Již stará athénská otrokářská demokracie ukázala, že manipulace v otrokářsky demokratických městských státech dosahovala neúnosných rozměrů a byla terčem rozsáhlé oprávněné kritiky filosofů, kteří se proto vesměs přimlouvali za vládu aristokracie.

Programy vzájemně si konkurujících politických stran a hnutí se obvykle liší od sebe málo. Všechny v zásadě hájí plýtvání ve hmotné spotřebě a liší se jen představami o rozsahu a hlavních směrech přerozdělení nadproduktu mezi jednotlivé sociální vrstvy obyvatelstva, rychlostí zpřísňování technických, ekologických a jiných norem a rozsahu křiklavého plýtvání na zbrojení, prestižní stavby, výstavbu dálnic apod.

Typickým příkladem politické shody na stavbě mimořádně nákladného a dopravně a z hlediska životního prostředí kontroverzního tunelového komplexu Blanka v Praze nakonec asi za 46,5 mld. Kč může být zastupitelstvo hlavního města Prahy v letech 2006-10, kdy všichni zastupitelé svorně tutlaly četné velké aféry na stavbě Blanky. Absolutní většinu v zastupitelstvu měla ODS, primátorem byl arogantní Pavel Bém (ODS), ale radním pro životní prostředí byl dříve hlavní kritik Blanky a dalších megalomanií hlavního města zelený Petr Štěpánek (souhlas s nimi byl podmínkou jeho vzetí do rady hlavního města), předsedou kontrolního výboru Karel Hoffman z KSČM (stejně jako drtivá většina zastupitelů byl pro podporu aut za každou cenu) atd. Rozsáhlé nesrovnalosti a četné nezákonnosti nevadily ani dopravnímu, ani finančnímu, ani kontrolnímu výboru zastupitelstva. Schizofrenie na Blance pokračovala i ve volebním období 2010-14. Skončila až jeho zprovozněním v září 2015. Je velmi těžké si představit velkou dopravní stavbu s takovým množstvím afér a nezákonností v ČSSR před rokem 1989. Podobně je tomu se stavbou dálnice D 8 a řadou dalších.

Při praktické nedotknutelnosti soukromého vlastnictví rozhodujících výrobních prostředků a existence daňových rájů politické strany nemají mnoho možností poměry ve společnosti výrazněji zlepšit. I když lze připustit podnikání jen subjektům registrovaným a v dané zemi platícím daně, ale ty mohou prostřednictvím zjevně nevýhodných obchodů mnohé zisky vykazovat a zdaňovat v daňových rájích.

Jiný demokratický způsob vlády v moderní společnosti neznáme. Konečně, už francouzský generál Charlese de Gaulle svého času řekl dnes tolik populární: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali!“ Realizace (mlhavých) slibů daných voličům není politickými stranami, zvítězivšími ve volbách, nijak garantována a mnohé předvolební sliby ani nejsou myšleny vážně. Mnozí politici před volbami slíbí cokoliv.

Manipulace s veřejným míněním v USA je tak dokonalá, že dokáže přesvědčit i na dno společnosti uvržené bezdomovce, že si za svůj děsivý úděl mohou sami, ač slušná společnost nemůže bezdomovectví připustit.

Z jiných typů demokracie známe kubánský systém, založený na navrhování zástupců občanů zdola do zastupitelstev a jejich volbě z více kandidátů, podepřený mimořádnými schopnostmi vůdců Kuby bratrů Fidela a Raúla Castra. Jejich fenomén je ale zřejmě neopakovatelný. Vláda KS Číny představuje vedoucí úlohu strany ve spojení s mnohem větší vnitrostranickou a vnitrostátní demokracií proti někdejší KSSS či KSČ a ve spojení se smíšenou, silně regulovanou tržní ekonomikou, bez poručnictví. KS Číny neřeší operativní řízení ekonomiky a společnosti. Svou roli hraje i mimořádně vysoká lidnatost Číny a její rychle rostoucí ekonomická síla. V roce 2015 dosáhl objem HDP v paritě kupní síly srovnatelný s USA, ale bez obrovského odírání zbytku světa, na rozdíl od USA.

V podmínkách masové bídy, absence základních sociálních jistot a na odlišném kulturním pozadí v době nastartování Tengových tržních reforem roku 1978 se tyto daly mnohem snadněji prosazovat než v podmínkách existence výrazných, místy až nadměrných základních sociálních jistot včetně plné zaměstnanosti, zejména ve vyspělejších socialistických státech jako ČSSR a NDR. Velmi rychlý rozvoj Číny bez moderního zákoníku práce, základního sociálního zabezpečení a účinné ochrany životního prostředí přitom zůstává nejen socialismu, ale i sociálnímu státu mnoho dlužen, byť v posledních letech jsme zde svědky nemalého úsilí o nápravu.

Zkušenosti Tengových reforem v Číně a krachu sovětského typu socialismu v Evropě kladou zásadní otázku míry sociálních jistot v socializujících se státech. Nízká míra sociálních jistot znamená, že nejde o socialismus a často ani o sociální stát. Totiž, socializace Číny za 65 let budování základů socialismu, jistě za významného přispění těžkých chyb Velkého skoku a Kulturní revoluce, nedosáhla ani úrovně sociálního státu, resp. o sociální stát Čína roku 2015 jen usiluje a lecos pro něj činí – zlepšuje zákoník práce, zavádí povinné zdravotní pojištění pro všechny občany, minimální mzdu, zákony na ochranu životního prostředí aj. Současný manévr posilování spotřeby obyvatel na úkor vývozu a investic je ekonomicky nutný, ale s tendencí ke konzumní společnosti.

Vysoká míra sociálních jistot ale znamená přinejmenším u části obyvatel nižší zájem o kvalitní práci a někdy i o práci vůbec. Pokud se vysoké míry sociálních jistot dosáhne v podmínkách centralisticko přikazovací soustavy plánovitého řízení, dosažená úroveň sociálních jistot se stává zásadní bariérou tržních reforem, neboť ty znamenají obnovení nezaměstnanosti, inflace a dalších negativ tržní ekonomiky, byť při správné státní regulaci by měly být menší než ve vyspělých kapitalistických státech téže doby.

Mnohé problémy sociálních a pseudosociálních jistot byly řešeny v kapitole 7. Jejich doporučená řešení je možné uskutečňovat v rámci centralisticko přikazovací soustavy plánovitého řízení a s výjimkou úplného odstranění nezaměstnanosti zřejmě i v rámci socialistické tržní ekonomiky.

Na rozdíl od roků 1. světové války, kdy V. I. Lenin připravoval Říjnovou revoluci v Rusku, je použití vojenské síly k prosazování zásadních změn ve společnosti prakticky neprůchodné. Ani ne tak proto, že válečné zbídačení, resp. hrozba světové ekologické katastrofy nežene obyvatele vyspělých států na barikády. Dnes o lokální válce v důsledku vymývání mozků hromadnými sdělovacími prostředky (mediokracií) řízenými z USA v zásadě ani nemusí občané vyspělých států moc vědět, viz půl roční bombardování Libye letectvem některých členských států NATO v roce 2011, završené svržením pokrokového libyjského vůdce M. Kaddáfího vojsky NATO a islamistů, aniž by západní veřejnost výrazněji protestovala, jako pro schopnost dnešních zbraní hromadného ničení učinit planetu Zemi rychle neobyvatelnou a tím rychle zahubit všechny. Nebylo by vítězů, všichni by jen rychle ztratili vše, co ještě zbývá.

Pro slabší státy se po pádu evropských socialistických států silně zvýšila hrozba jejich přepadení ze strany vyspělých kapitalistických států pod nějakou smyšlenou záminkou, fakticky pro nezávislý politický a ekonomický kurs a zejména pro vlastnictví významných zásob surovin. Zvláště ohrožené jsou státy bohaté na ropu, viz Irák 2003 či Libye 2011.

Současné zbraně hromadného ničení odstrašují protivníky z řad velmocí od jejich použití svou ničivostí, hrozbou vzájemného zničení. Současně pohlcují ohromné prostředky, které by bylo možné mnohem efektivněji použít jinde, nebo také se bez jejich použití v zájmu přežití lidstva obejít. Umožňují obráncům stávajících, neudržitelných pořádků tyto pořádky hájit a úsilí o udržitelný vývoj blokovat i pohrůžkou jejich použití.

Nelze podceňovat ani hrozbu vydírání jednotlivých vlád teroristickými skupinami státními i soukromými. I když pud sebezáchovy by měl státním i soukromým teroristům zabránit zbraně hromadného ničení skutečně použít (u islamistů ale ani toto neplatí), k vydírání světa hrozbou jejich použití i k prosazení dalšího konzumerismu, dalšího ničení životního prostředí na Zemi i ještě více přízemních cílů (náboženského fundamentalismu, rasismu, šovinismu atd.) může snadno dojít.

Druhou příčinou bezperspektivnosti použití síly k prosazení udržitelného vývoje je skutečnost, že i případný úspěšně provedený převrat nastolující osvícenou diktaturu stoupenců udržitelného vývoje (nechávám stranou mizivou pravděpodobnost takového převratu) nemůže dosáhnout víc než změny rolí, tj. částečné nahrazení šikanování trhem šikanováním úřady, byť proti sociálně orientovaným diktaturám států reálného socialismu či asociálně orientovaným kapitalistickým diktaturám řady rozvojových a někdy i vyspělých kapitalistických států by šlo o diktatury zeleně orientované. Možná uvědomělá podpora diktaturám k udržitelnému vývoji je přitom mnohem problematičtější, než byla podpora pracujících komunistickým stranám ve státech reálného socialismu. Reálné základní sociální jistoty jsou mnohem hmatatelnější, snáze definovatelné a zajistitelné než mlhavá perspektiva udržitelného vývoje, která se navíc z řady důvodů nemusí realizovat. Vymezit věcné cíle k dosažení uspokojování základních hmotných i nehmotných potřeb pracujících nebylo a není obtížné, na rozdíl od vymezení četných, málo zřejmých změn nutných k prosazení udržitelného vývoje, které navíc nemusí být vnitřně konzistentní. Případné úvahy o diktatuře k udržitelnému vývoji jsou pro udržitelný vývoj vyspělých kapitalistických států nepřijatelné stejně jako úvahy o zachování stávající nedostatečné ekologické regulace tržního mechanismu ve světě, nemluvě o úvahách o omezení ochrany životního prostředí, prosazované mnohými neoliberálními ekonomy, politiky a technokraty. Stačí srovnat možná předvolební hesla: „Tak či onak zvýšíme hmotnou životní úroveň řadových občanů nebo aspoň zabráníme jejímu propadu!“ (obvyklý volební slib) versus slib k udržitelnosti: „V zájmu přežití lidstva snížíme hmotnou životní úroveň občanů, zejména tu bohatých, náročnou na paliva a energii (individuální automobilové dopravy apod.)!“

Obě výše uvedené námitky proti případné „zelené“ diktatuře k nastolení udržitelného vývoje zásadně zesiluje neschopnost radikálního ekologického hnutí zformulovat a následně prosazovat realistickou strategii udržitelného vývoje. Militantní boj významných sil ekologů za maximální využívání obnovitelných zdrojů energie za jakoukoliv cenu, proti ekologicky šetrným jaderným elektrárnám, proti spíše šetrným spalovnám odpadu, za neregulaci kůrovce v druhotných smrčinách 1. zón národního parku Šumava, podceňování negativ silniční a pozitiv metra, železniční, tramvajové a trolejbusové dopravy a centralizovaného vytápění připomíná nejednou nové zelené náboženství, kterému by bylo zlé podléhat.

Výsledky účasti Strany zelených na vládě ČR v letech 2007-10 jsou tristní. Podílela se na dalším omezování demokracie i na asociálních reformách, likvidujících zbylou část sociálního pilíře udržitelnosti, viz tzv. Topolánkův batoh. V jeho rámci těžce zkompromitovala ekologickou daňovou reformu. Prosadila velký fotovoltaický tunel v úhrnné hodnotě podle Nejvyššího kontrolního úřadu asi 400 - 1 000 mld. Kč bez většího užitku pro společnost i ochranu životního prostředí, resp. nejméně dvě třetiny této obří sumy jsou reálně nadzisky tzv. solárních baronů. Nešlo o nešťastnou náhodu či tragický omyl. SZ, radikální ekologové – energetici a pestrá lobby obnovitelné energie pokračuje v bezostyšné kampani za energetickou politiku likvidující jinou než obnovitelnou energetiku i za cenu těžké energetické krize ČR i EU i za cenu vážného poškozování životního prostředí, viz biopaliva, jejichž podpora mimo jiné stimuluje ničení tropických deštných pralesů, zvyšování celkových emisí skleníkových plynů, erozi půdy a někde i hlad. Nejotřesnějším případem je konjuktura oleje z plantáží palmy olejné, využívaného v rozhodující míře na výrobu biopaliv v EU s tím, že jde o ochranu životního prostředí. Pokračuje též ve vymáhání dalších výhod pro obnovitelné zdroje energie a do jité míry se jí to daří.

Energetika z efektivních druhů obnovitelných zdrojů, alternativní zemědělství, cyklistická doprava a další jsou jistě vysoce žádoucí, ale zatím nemohou dominovat v uspokojování základních + konzumních hmotných potřeb lidí. Většinou prohrávají v konkurenci s konzumní společností. Pro jejich rozvoj se přitom dělá málo a často je jejich rozvoj systematicky potlačován tlakem velkých ekonomických lobby, jež dnes reálně vládnou ve všech vyspělých, rozvojových i bývalých socialistických státech nezávisle na vítězi voleb či osobnostech diktátorů. Jejich tlak na růst hmotného konzumerismu živí nebo neživí hospodářskou prosperitu. Obojí má velmi zlé ekologické i sociální dopady.

Diktatura bez ohledu na motiv vzniku má v sobě zabudovanou tendenci diktovat svou vůli druhým, což je zejména pro většinu obyvatel vyspělých států, jejichž základní hmotné potřeby jsou uspokojeny, nepřijatelné. Lépe se zřejmě přijímají nejrůznější manipulace s veřejností, typické zvláště pro vyspělý kapitalistický demokratický stát s liberální, převážně soukromovlastnickou tržní ekonomikou. Příliš nevadí ani nemilosrdná diktatura velkých peněz, kapitálů, alespoň podle výsledků svobodných demokratických voleb. Skutečná levice v nich neuspívá. Přestože má demokracie mnoho vážných slabin a je v mnoha směrech formální, je slovy W. Churchilla (v reakci na vystoupení nacistického Německa ze Společnosti národů 14. října 1933) „nejméně špatným zřízením z těch, která máme k disposici.“

 

9.1.3. Problémy parlamentní demokracie

Nelze ale ani bagatelizovat hodnocení buržoazních parlamentů jako žvaníren, nejen té „frankfurtské“ v letech 1848-49. V kritických chvílích obvykle parlamentní demokracie selhává. Názorně to dokládá většina zlomů v historii Československa – v roce 1918, 1938, 1939, 1945 (parlament vůbec nebyl), 1968, 1992, resp. jen únor 1948 a listopad – prosinec 1989 proběhly plus minus v souladu s ústavou. I když ve většině států je na místě žádat odstranění těch či oněch diskriminačních prvků ve volebních zákonech (zřejmě nejméně špatný je volební systém poměrného zastoupení bez diskriminačních prvků, tj. neposkytování bonusu pro vítěze voleb, viz Řecko, zákaz dělení území na volební obvody /ještě víc se tak reálně zvyšují potřebná procenta hlasů voličů pro zastoupení příslušného volebního subjektu v zastupitelstvu či parlamentu/ při povinnosti předkládat územně vyrovnané kandidátní listiny, povinnost poměrného zastoupení v orgánech parlamentu a ve výborech a komisích zastupitelstev, vyloučení nutnosti dosáhnout minimálního procenta voličských hlasů k zastoupení v parlamentu nad procento připadající na 1 mandát apod.), na charakteru parlamentu jako žvanírny a hlasovací mašinérie většiny to zřejmě mnoho nezmění, vítězit budou především populisté, s pomocí za peníze velkých hospodářských lobby koupených hromadných sdělovacích prostředků. Paradoxně zákonem požadované minimální procento získaných voličských hlasů pro vstup do parlamentu či zastupitelstva může tento populismus omezovat, protože alespoň někteří populisté tento pro ně beznadějný volební zápas nepodstoupí nebo na něj nebudou mít peníze.

Podobně je tomu s možnými volebními podvody. Každý volič by měl převzetí úřední obálky při volbách stvrdit svým podpisem. Významně se tak ztěžuje možnost členů okrskových volebních komisí volit za známé nevoliče. Případná realizace požadavku elektronických voleb by umožnila některým hlasovat za druhé bez možnosti kontroly, což se týká i korespondenčního hlasování, viz pochybnosti o regulérnosti 2. kola prezidentských voleb „korespondenčními“ voliči v Rakousku v květnu 2016 spojení s jejich následným zrušením Ústavním soudem Rakouska. Problémem je volební právo občanů žijících dlouhodobě v zahraničí, kteří nenesou za následky své volby odpovědnost. Mám za to, že by neměli mít volební právo. Praktickou otázkou je, kolik let trvalého pobytu v zahraničí stačí ke zrušení volebního práva příslušného občana. Nutný je zákaz vylučovat významné množství odevzdaných hlasů voličů pro jejich nejasnou platnost (nemůže platit pro tzv. bílé či prázdné lístky, kterými volič demonstruje odmítání volit kohokoliv ze soutěžících kandidátek), neboť anuluje vůli voličů, viz volby prezidenta USA v roce 2000 na Floridě a tím i v USA či vojvodské volby v Polsku v roce 2014. Za neplatné tam bylo tehdy označeno a ze sčítání vyloučeno 18,5 % odevzdaných hlasovacích lístků.

Problémy mohou nastat i v podmínkách práce parlamentů a zastupitelstev. Ze zákona musí platit povinnost poměrného zastoupení jednotlivých v nich zastoupených volebních subjektů ve všech výborech a komisích těchto samosprávných orgánů. Praxe Evropského parlamentu, kdy hlasují všichni europoslanci, ale hlasy se sčítají podle hlasování šéfů jednotlivých frakcí s přihlédnutím k přítomnosti jednotlivých poslanců, pokud některý z poslanců nepožádá o individuální elektronické hlasování, by měla být zakázána. Rychlé a spolehlivé sčítání na základě elektronického hlasování poslanců lze dnes snadno zabezpečit.

Síly prosazující socializaci a demokratizaci obecně by měly v případě svého vítězství jako první opatření očistit ústavu od zjevných disfunkčních prvků. Nelze tolerovat ustanovení či mezery ústavy umožňující zrušit předčasné volby, neboť by zkorumpovaný poslanec přišel o výhody poslance, viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR v roce 2009. Nelze tolerovat, aby nezvolení prezidenta předepsanou 60 % většinou poslanců znamenalo automaticky nové parlamentní volby a následně za pomoci přeběhlíků umožnilo provést ústavní státní převrat, jak se tomu stalo v roce 2009 v Moldavsku. Přeběhlictví poslanců by se mělo trestat ztrátou mandátu. Nelze ústavou umožnit odvolání prezidenta poslanci a senátory prakticky bezdůvodně, resp. jen proto, že se většina zákonodárců rozhodla provést ústavní státní převrat, jak se stalo v květnu 2016 v Brazílii. Možností je jistě víc. Ústava ČR z roku 1992 je příkladem ústavy mnoha nejasností a mezer, umožňující různé machinace na účet svobody a demokracie.

Demokratická ústava by měla jasně stanovit, že Ústavní soud posuzuje pouze soulad přijímaných zákonů s platnou ústavou. Měl by mít ústavně zakázáno vykládat a extenzivně rozšiřovat legislativu. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR 28. června 2016, že sezdané páry homosexuálů mají právo adoptovat děti heterosexuálních rodičů, klade další otazník nad ústavností v ČR. Toto rozhodnutí poškozuje rodinu, neboť vzhledem k povaze své nemoci homosexuální rodiče nemohou být dobrým vzorem chování pro jimi vychovávané děti.

Značně kontroverzní otázkou je odvolatelnost volených politiků z funkcí. Dlouholeté diskuse mezi ekology dospívají jednoznačně k závěru, že případné odvolatelnost zákonodárců by znamenala přednostní odvolávání těch slušných. Naznačuje to i současná snaha odvolat levicového venezuelského prezidenta Maďura z funkce na základě referenda. Mám za to, že odvolatelnost politiků by neměla být přípustná referendem, protože popírá základní princip svobodných voleb.

Volení politici mají být nezávislí a mají odpovědně sloužit vlasti (podobně kraji či obci zastupitelé), viz poslanecký či zastupitelský slib. Nezávislost poslanců, senátorů a zastupitelů zvolených na kandidátní listině té či oné politické strany a za ten či onen volební program je iluzorní. Veřejnost oprávněně žádá, aby byli odpovědní za jeho plnění. V praxi je běžné, že mnozí vrcholní politici žádnou odpovědnost ke společnosti (a nejednou i k vlastní politické straně) necítí.

Mám za to, že pravomocné odsouzení prezidenta, ministra, poslance, senátora či zastupitele soudem za delikty kriminální povahy by mělo znamenat automaticky zánik jeho mandátu. Podobně přestup poslance, senátora či zastupitele do jiné politické strany by měl automaticky znamenat zánik jeho mandátu. Jde totiž o plivnutí do tváře voličů a výsměch svátku demokracie – svobodným volbám. Pravda, ani takové řešení nemusí stačit, protože mohou zůstat ve svém klubu a hlasovat proti programu své strany. Největším problémem zde bývá skutečnost, že v praxi nejednou po volbách ta či ona politická strana či hnutí na své předvolební sliby rychle zapomene, obvykle pod praporem nutného koaličního kompromisu. Zejména politické strany „podnikatelských subjektů na jedno použití“ se často brzy štěpí a rozpadají, nejen Unie Svobody, Věci veřejné či Úsvit v ČR. Jisté je, že různá politická hnutí vzhledem ke své ideové nezakotvenosti a volnější organizaci jsou z hlediska plnění předvolebních slibů ještě rizikovější než klasické politické strany.

Nesporně pozitivní je uzákonění místního, regionálního i celostátního referenda, viz zkušenosti Švýcarska, kde ta či ona referenda provází prakticky každé volby. Mělo by být ale trestné jeho zjevné maření, například vyzýváním k jeho bojkotu, zejména ze strany politiků, či zneužívání veřejných peněz (možnost vést kampaň ve veřejných médiích má často jen jedna strana, zpravidla ta spjatá s vedením příslušné radnice).

Mimořádně špatné je, pokud výsledky referend jsou často neplatné pro nízkou účast voličů, nejen v ČR. Machinace typu vyhlášení referenda na termín krátce před volbami nebo krátce po volbách je nutné zákonem zakázat. Otázkou je, zda referenda nevázat zákonem přímo na termín celostátních voleb, což v ČR zaručuje termín přinejmenším 1x za 2 roky, často i jednou za rok. Tzv. nezávazné referendum nevidím příliš jako smysluplné, viz Holandsko. Útoky na referendum, když jeho výsledek není po chuti vládnoucí moci, jsou cynickým opovrhováním vůle voličů. Praxi opakování referend, dokud nedopadne tak, jak příslušná moc potřebuje, by mělo být zakázané, viz referendum o Lisabonské smlouvě ve Francii a v Holandsku.

Známe systém voleb poměrného zastoupení (zastoupeny jsou volební subjekty, které dosáhly určitého procenta odevzdaných hlasů voličů, optimálně počtu hlasů připadajících na jeden mandát) a systém voleb většinový, jež může být jednokolový (zvolen je kandidát, který obdržel největší počet hlasů, viz Velká Británie) nebo dvoukolový (pokud žádný z kandidátů nedosáhl v 1. kole více než 50 % odevzdaných hlasů voličů, v 2. kole se utkají dva kandidáti, kteří v 1. kole voleb obdrželi největší počet hlasů). Existují také kombinace systému voleb poměrného zastoupení a většinového. Za demokratičtější považuji systém poměrného zastoupení, protože ve většinovém volebním systému vítěz bere vše a tudíž i významné vrstvy obyvatel nemusí být v parlamentu či v zastupitelstvu zastoupeny, pokud nejsou v určitých volebních obvodech výrazně koncentrovány. Naopak výrazně mohou být zastoupeny regionální strany a skupiny.

Pro zaostalé státy je zřejmě nejvhodnější prezidentský systém, kdy je prezident volen v přímých dvoukolových volbách, jmenuje a odvolává předsedu a členy vlády a volený parlament jen schvaluje nebo neschvaluje vládou navržené zákony. Volby jsou tam v prvé řadě referendem o důvěře hlavě státu.

Záleží ale hodně i na domácím kulturním prostředí včetně tradic. Zejména v zaostalejších státech a ve státech s neevropským kulturním prostředím může být evropský demokratický systém pluralitních voleb výrazně disfunkční. Jeho vnucování těmto státům je často nástrojem jejich cílené destrukce ze strany západních velmocí.

Demokratická forma vlády negarantuje efektivní rozvoj, jak názorně ukazuje stávající EU a další buržoazně demokratické státy. Může prakticky vymazat i odpovědnost, protože jednotlivé koaliční strany té či oné vlády se často úspěšně vymlouvají, že své, často mlhavé a neupřímné předvolební sliby nemohly splnit pro nesouhlas politiků koaličních stran, viz praxe nejen v ČR po roce 1989.

Z hlediska zákona řádný průběh svobodných voleb může být i naprosto formální, když se v USA ve volbách většinovým systémem střetávají jen velké žoky peněz poskytovaných vesměs boháči dvěma hlavním politickým stranám s podobným programem. Umožňuje i vládu výrazné menšiny, zejména při jednokolovém většinovém volebním systému, viz Velká Británie, a obecně pak při nízké volební účasti.

Zatímco v letech nucené koexistence vyspělých kapitalistických států se státy reálného socialismu sovětského typu se ve vyspělých kapitalistických státech Evropy utkávaly ve volbách i značně rozdílné volební programy, dnes se programy jednotlivých politických stran vzájemně podobají jako vejce vejci, resp. vybočují jen radikální levicové a ekologické strany a ani to často není vybočování zásadní. Reálnost volby v podstatných otázkách se vytrácí. Zvláště, pokud je autentická levice slabá, což je realita většiny dnešních evropských států 27 let po pádu sovětského bloku, a pokud zelení na reálný program udržitelného vývoje rezignovali. O podstatných věcech se vesměs rozhoduje v zákulisí mimo parlamenty.

Čím nižší účast voličů, tím méně legitimní orgán z voleb vzejde. Zejména orgány zvolené při volební účasti pod 50 % nemají dostatečnou legitimitu. Nejsou ale neplatné, resp. nezákonné. Pravidla voleb znali či alespoň měli znát všichni.

Tento problém se ale netýká zdaleka jen USA, resp. většinového volebního systému. V ČR sílící nástupy a po té rychlé úpadky volebních politických stran a hnutí na jedno použití na základě dostatečně velkého balíku peněz, poskytnutých většinou utajenými sponzory, za který si koupí hromadné sdělovací prostředky hlavního proudu a jejich prostřednictvím náležitě občanům před volbami vymyjí mozky, jsou stejného druhu, viz Unie Svobody, Bursíkova Strana zelených, Věci veřejné, Úsvit a zřejmě i hnutí Ano 2011, které ale více méně financuje jeho šéf oligarcha Andrej Babiš. ČR má přitom politické spektrum podstatně podobnější se západní Evropou ve srovnání s Polskem, Maďarskem či Slovenskem, kde je zastoupení značně proměnlivých „exotických“ politických stran mnohem větší.

Nevím, jak reagovat na možnou nízkou volební účast. Ani zákonná povinnost účastnit se voleb spojená s citelnými pokutami za neúčast nezajišťuje stoprocentní volební účast, jak ukazuje praxe některých států, které k ní přistoupily. Nejvíce voliče odrazuje nízká politická kultura volených elit a pocit, že účastí ve volbách občan nemůže nic podstatného změnit. Bezmoc občanů byla nedávno umocněna nehorázným znásilněním řecké levicové vlády A. Tsiprase bezohledným diktátem Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise. Uzákonění neplatnosti voleb z důvodu nedostatečné účasti voličů ale může vést k ústavní krizi, kdy nebude nikdo platně zvolen a státní moc bude zcela delegitimizována.

Není také překvapivé, že zatímco parlament za vedoucí úlohy komunistické strany a formálních voleb kandidátů Národní fronty byl z hlediska zastoupení základních tříd a sociálních vrstev společnosti poměrně vyrovnaný, byť převahu v něm měla inteligence, v ČR po roce 1989 prakticky chybí v parlamentu rolníci a dělníci (2-3 z 200 a to jde obvykle o odboráře, kteří patří spíše k odborové byrokracii). Parlament se stal prakticky výsadou inteligence, obvykle silně odtržené od potřeb běžného života.

Zjevnou pohromou jsou politici, kteří jdou po škole nebo ještě za studií rovnou do vysoké politiky. Požadavek na minimální věk 45 let pro prezidenta, 40 let pro senátora, 30 let pro poslance Sněmovny ČR a 25 let pro zastupitele krajů je zcela na místě. Účelové změny věkové hranice pro možnost zvolení některých politiků jsou zjevně špatné. Podobně je tomu s účelovými zákony, umožňujícími zastávat některé klíčové funkce ve státě po víc než dvě volební období po sobě, klasicky hlavy státu, člena Ústavního soudu, bankovní rady apod.

Otázkou je, na kolik žádat průpravu kandidátů na poslance parlamentu prací v zastupitelstvech obcí, měst a krajů. Na jedné straně taková praxe dává neocenitelné zkušenosti, na druhé straně se dá také „prosedět“.

Častým problémem jsou i politici, kteří dlouhodobě žili v zahraničí a pak často hájí zahraniční zájmy proti zájmům domácím. Problémem jsou i politici s dvojím či vícerým občanstvím. Mám za to, že takoví občané by neměli mít právo být voleni do zastupitelstev všech stupňů, zvláště pak ne do parlamentu. Přísaha či slib věrnosti může být jen jedna.

Rozdíl mezi konstituční monarchií a parlamentním systémem, kde má prezident nízké pravomoci (kancléřský systém), je malý. Přímá volba prezidenta s nízkými pravomocemi nemá větší smysl, byť bývá prosazována jako významný prvek demokratičnosti, viz její zavedení na Slovensku při ještě větším omezení pravomocí prezidenta. Přímé volby starostů, primátorů a hejtmanů můžou být disfunkční v případě, že se zvolený militantní starosta, primátor či hejtman střetne s protichůdnou militantní většinou v příslušném zastupitelstvu.

Zásadní otázkou zůstává, co znamená tak často užívaný či spíš nadužívaný a zneužívaný pojem demokracie. T. G. Masaryk ji chápal především jako diskusi, leč společenská praxe nejen v ČR je tomu na hony vzdálená. Převažuje válcovací mašinérie většiny poslanců či zastupitelů a věcné problémy jdou velmi často stranou.

Nelze přitom bagatelizovat, že samotná politická demokracie pro řadového, zejména chudého občana nemusí mnoho znamenat, byť formálně a někdy i reálně vytváří větší prostor pro diskusi. Klasicky pro bezdomovce, ale zdaleka nejen pro něho, je ale na nic. Převažující nízká volební účast, motivovaná neschopností se ve složitých, vysoce sofistikovaných manipulacích s veřejností orientovat a často i nevírou v možnost něco podstatného volbami ovlivnit, to dokládá přesvědčivě. Praxe ukazuje, že stále častěji ve volbách vítězí populisté. Obvykle se tím zvětšuje spirála kompromitace demokracie včetně voleb.

 

9.1.4. Sociální stát

Demokracie se stává větším přínosem teprve ve chvíli, kdy je rozšířena o základní sociální jistoty. Různě široké základní sociální jistoty se v období po roce 1945 staly v důsledku strachu vládnoucí buržoazie ze šíření socialismu realitou většiny vyspělých kapitalistických států, zejména střední, severní a západní Evropy, Kanady a Japonska. Jejich rozsah byl většinou podstatně užší ve srovnání se státy reálného socialismu, zvláště v otázce nezaměstnanosti. Nezaměstnanost byla vždy realitou kapitalismu, nikoliv nerozvinutého socialismu sovětského typu. Vyšší zdroje, získávané mimo jiné okrádáním kolonií a závislých států a také „dovážených“ občanů z chudých států – gasteibartrů na podřadné špatně placené práce, nepraktikované reálným socialismem, umožňovaly vyspělým kapitalistickým státům některé základní sociální jistoty zabezpečovat na materiálně vyšší úrovni ve srovnání se státy reálného socialismu (někteří nezaměstnaní mohli mít při přepočtu nereálným oficiálním kursem vyšší podporu v nezaměstnanosti, než činila mzda pracujících v socialistických státech), ale za cenu stále většího plýtvání v hmotné společenské i soukromé spotřebě a trvalé frustrace z absence základních sociálních jistot. I v těchto státech docházelo k jejich zneužívání, byť méně ve srovnání se státy reálného socialismu. Hospodaření na úkor životního prostředí a budoucnosti se více či méně praktikovalo a praktikuje ve všech státech světa dodnes, přestože jde o trend dlouhodobě zjevně neudržitelný.

I když určité prvky sociálního zabezpečení vznikaly již koncem 19. století (např. německý kancléř Bismarck je vytvářel s cílem paralyzovat sílící dělnické hnutí), systém základních sociálních jistot s výjimkou reálného práva na práci (sociální stát) vznikal ve vyspělých kapitalistických státech až po roce 1945 jako reakce na předchozí katastrofy způsobené světovým kapitalismem – 1. světovou válku a jí vyvolanou revoluci v Rusku, světovou hospodářskou krizi v letech 1929-33 a jí vyvolaný nástup fašismu a rozpoutání 2. světové války, porážky fašismu za rozhodujícího přispění SSSR, jež umožnila vznik světové socialistické soustavy nejprve v Evropě a brzy i v Asii. Především strach vládnoucí buržoazie před socialistickou revolucí vedl ve vyspělých kapitalistických státech Evropy, v Kanadě a v Japonsku k vytváření systému základních sociálních jistot s výjimkou reálného práva na práci. V letech zlaté éry poválečného kapitalismu 1960-73 se nezaměstnanost v nich výrazně snížila až asi na 3 %, ale nezmizela. Bez alespoň 3 procentní nezaměstnanosti kapitalismus prý nemůže existovat. Pracující by žádali příliš vysoké platy a nebylo by reálné je dostatečně ukáznit. Snad proto ji jeho apologeti cynicky nazývali přirozenou nezaměstnaností. Tento systém se postupně stal mocným nástrojem spoluvytváření tzv. prosperity, jež dala vzniknout konzumní společnosti. D. Bell psal o společnosti hojnosti, jež ale významně přispěla ke vzniku reálné hrozby zničení lidstva světovou ekologickou katastrofou.

Tento systém začal rozvracet až nástup neokonzervativismu ve Velké Británii v roce 1979 (Margaret Tatcherová) a v USA (Ronald Reagan) v roce 1981. Pád evropských států reálného socialismu v letech 1989-91 umožnil nastoupit kurs sociální stát odbourávat a uvrhávat stále širší vrstvy obyvatel zpět do chudoby s perspektivou přerůstání do bídy včetně bídy absolutní. Po roce 2000 trend omezování sociálního státu významně zasáhl i vyspělé kapitalistické státy kontinentální Evropy. Konzumerismus ve hmotné spotřebě přitom neodstraňuje, pouze ho přesouvá od nižších a středních vrstev k horním deseti tisícům.

Pád evropských států reálného socialismu nevedl ani k zásadnímu omezení plýtvání vlád ve zbrojení. Zatímco v bývalých socialistických státech byly vojenské rozpočty často drasticky zredukovány a jejich armády zdecimovány na nebojeschopnou úroveň (Armáda ČR zde není výjimkou), ve vyspělých kapitalistických státech, zejména v USA, nikoliv. Zejména po roce 2001 byly vojenské rozpočty USA dále výrazně zvyšovány. USA se dnes na vojenských výdajích světa podílí asi 45 %. Rozpoutání nového kola zbrojení včetně systému protiraketové obrany presidentem USA Georgem Bushem mladším bylo krajně neodpovědné. Ve vysokém zbrojení a vedení nespravedlivých válek pokračuje i prezident USA Barak Obama, jemuž hned na začátku funkčního období svévolně připsali Nobelovu cenu míru.

Plná demokracie musí obsahovat i ekonomickou složku, tj. základní sociální jistoty všech občanů, přiměřenou spoluúčast pracujících na řízení podniků (participaci) a nejednou i spoluúčast pracujících na kapitálu příslušných firem. Požadavek nastolení ekonomické demokracie přitom neznamená nutně nacionalizaci vlastnictví výrobních prostředků (s výjimkou odvětví technické, sociální a ekologické infrastruktury, které dlouhodobě mají plně společenský charakter a svou efektivitou podmiňují efektivní fungování celé ekonomiky, a menšího počtu strategických podniků) a rozhodně by neměl vést k vytváření centralisticko přikazovací soustavy řízení, centrálního direktivního plánování, jak se dělo s výjimkou Jugoslávie v evropských státech reálného socialismu.

Některá odvětví ekonomiky mají již dnes objektivně plně společenský charakter. Lépe fungují ve veřejném než soukromém sektoru - odvětví technické infrastruktury (technické sítě je neefektivní zdvojovat či ztrojovat v zájmu vytvoření konkurence), velké banky (nemohou riskantně spekulovat), některé velké průmyslové podniky a některé silně rizikové výroby. Nacionalizace odvětví technické infrastruktury se zdá nutností v zájmu efektivního fungování ekonomiky jak socialistické, tak kapitalistické.

Příkladů spoluúčasti pracujících na řízení podniků je řada, od baťovského systému, jež ale měl stejně jako taylorismus charakter vědeckého ždímání potu, přes jugoslávské OOURy, různá samosprávná družstva včetně moravských Slušovic a španělského Montdragonu, ke kterým mají blízko i podniky zaměstnanců – ESOPy, tzv. ekologické komuny, až po japonský manažersko paternalistický systém řízení.

Samosprávné výrobní podniky včetně jejich samosprávných výrobních úseků OOUR někdejší socialistické Jugoslávie se ukázaly neživotné, neboť dílna v nich mohla diktovat své podmínky, zejména cenové, navazující dílně, resp. přenášet na ni svou neefektivnost, což vedlo k vážné inflaci, v 80. letech k pádící inflaci, neboť ji zásadně ovlivnila „třetí etapa ekonomické reformy" v Jugoslávii. Negativní roli sehrál i územní chozrasčot a vedoucí úloha Strany komunistů Jugoslávie. Jugoslávii ale po roce 1990 rozbila v prvé řadě tradiční národnostní a náboženská nevraživost, podporovaná ze zahraničí, zejména z Německa. Základní poučení z výstavby socialismu v Jugoslávii jsou zřejmá. Základní ekonomickou jednotkou musí být podnik, nikoliv dílna. Územní chozrasčot budování socialismu i prosazování udržitelného vývoje citelně škodí, neboť vede nutně k bohatým a k velmi chudým regionům.

Také reálný dopad dlouhodobé přímé volby vedoucích pracovníků OOUR nemluví ve prospěch přímé volby. Nejčastěji byli voleni ti kandidáti, kteří dokázali zajistit pro daný výrobní úsek výhody na úkor podniku jako celku, nikoliv kandidáti prosazující efektivní rozvoj výrobního úseku. Požadavek J. Hellera a kol. na bezpodmínečnou samosprávu podniků včetně přímé volby ředitelů podniků, viz 5), ve světle jugoslávských zkušeností nezní přesvědčivě.

Negativní zkušenosti s přímou volbou ředitelů podniků zná i reálný socialismus v ČSSR v letech 1988-89, kdy volby ředitelů všemi pracovníky většinou nevedly k aktivizaci jejich úsilí o efektivní rozvoj, ale k vítězství populistů. Pravda, tyto zkušenosti byly jen krátkodobé. Mnohé ale naznačuje následné hladké zřeknutí se reálného socialismu a pasivita jejich pracovních kolektivů při následném rozkrádání a likvidaci řady i významných podniků ČSSR, někdy i světově proslulých značek.

K demokratizaci společnosti a ke snížení nezaměstnanosti přispívají družstva, kolektivní podniky svých členů, založené za určitým účelem, který může být značně rozmanitý. Družstvo řídí v prvé řadě schůze družstevníků, kde se hlasuje podle zásady „1 člen = 1 hlas.“ Pokud se přihlíží i k velikosti vkladů, družstvo více či méně sklouzává ke kapitálovému podniku – akciové společnosti. Družstva se zdaleka nevyčerpávají v ČR nejznámějšími typy – zemědělské, výrobní, bytové, spotřební. Znali jsme i družstva elektrizační, pro výstavbu lanovky na Petřín, pro vybudování ZOO Praha atd. Zatímco kapitalista (soukromý vlastník) má za cíl maximalizovat zisk (ekonomická hodnota zboží či služeb = konstantní kapitál + variabilní kapitál + nadhodnota a právě nadhodnota přeměněná na zisk je předmětem maximalizace), družstvo má za cíl maximalizovat hrubý důchod, tj. variabilní kapitál + nadhodnotu, resp. nadprodukt. Variabilní kapitál se v něm neminimalizuje, ale spolu s nadhodnotou se maximalizuje. Konstantní kapitál se minimalizuje a nadprodukt maximalizuje, stejně jako v soukromém podniku. Družstva jsou tudíž k zaměstnanosti přívětivější než soukromé kapitalistické podniky. I družstva se ale musí chovat v souladu s dominujícím ekonomickým prostředím. Proto mohou více či méně fungovat jak za kapitalismu, tak za socialismu, tedy, pokud je nezlikviduje zvůle státu a pokud uspějí na trhu.

Družstva a komuny jsou cenné vnitřní demokratičností a pružností. Objemem výroby zůstávají ekonomicky málo významnou částí kapitalistických ekonomik. Příznivěji vychází z hlediska zaměstnanosti. Podobně jako drobní soukromníci živící se prací svou a své rodiny. Navíc jsou vhodné především pro menší podniky, resp. velké družstevní podniky se těžko vyhnou značné byrokratizaci řízení a obtížné kontrole členskou základnou, stejně jako velké podniky soukromé i veřejné. Čím větší řídící aparát, tím hůř ho členové družstva mohou kontrolovat.

Podniky zaměstnanců – ESOPy – obvykle jen s majetkovou účastí zaměstnanců, často poměrně nevýznamnou, přebírají krachující soukromokapitalistické podniky a snaží se v nich hospodařit lépe s cílem zejména udržet zaměstnanost. Podniky zaměstnanců ESOPy v USA počátkem 90. let zaměstnávaly asi 10% pracujících. Nemají potenciál překonávat kapitalismus, ale jen zmírňovat jeho zákonité rozpory. V každém případě si zasluhují podporu.

Tzv. ekologické komuny = ekovesničky, zakládané ekologickými aktivisty, lidmi znechucenými přetechnizovanou euroamerickou civilizací s cílem pokusit se žít v souladu s přírodou, materiálně prostě, bez četných vymožeností civilizace. Zkušenosti s nimi nejsou jednoznačné. Samotné ekologické vesničky se ukázaly v zásadě funkční a přinesly mnoho cenných zkušeností s praktickou realizací materiálně a energeticky úspornějšího a ekologicky šetrnějšího způsobu života. Mnohé jejich pozitivní zkušenosti se později začali uplatňovat i mimo ekovesničky. Přiblížily život svých členů k přírodě, omezily svůj negativní vliv na životní prostředí včetně konzumerismu a snížily svou závislost na dodávkách inputu z hospodářských center, což je v souladu s požadavky udržitelného vývoje a žití. Svou závislost na dodávkách inputu od velké ekonomiky ale plně neodstranily, pouze snížily, přičemž obvyklá závislost na autech je obzvlášť bolavá. Ukázalo se, že mohou existovat jen na okraji stávající konzumní společnosti, pod jejím drtivým tlakem a že ji nemohou překonat. Dokládá to zejména obvyklé podléhání odrostlých dětí jejich obyvatel pozlátkům konzumní společnosti, opouštění podstatně harmoničtějšího prostředí ekovesniček za vidinou zlatého telete do betonových, plechových a elektronických džunglí moderních měst.

Ekovesnička v ČR Hostětín v Bílých Karpatech vznikla za pomoci nemalých zahraničních grantů. Obnovitelnými zdroji energie se stala v energii soběstačná obec Kněžice, ale za cenu vysoké dotace a značného dovozu biopaliv z jiných území. Bez rozsáhlé veřejné podpory ekovesničky v ČR zřejmě nevzniknou. Snaha o energeticky soběstačné město Litoměřice je brzděna neustálým odkládáním vyvrtání 3-4 km hlubokého pokusného dvoj vrtu k využití geotermální energie k vytápění pro jeho enormní nákladnost (měl by stát mnoho miliard korun). Podstatné je, že při vší úctě k těmto pionýrům snah o trvalou udržitelnost bude i pro ČR rozhodující vytvořit udržitelnou Prahu, Brno, Ostravsko a další velká hospodářská a sídelní centra státu, což se ale ani v zárodečné podobě nerýsuje.

V japonském manažersko paternalistickém systému řízení majitelé podniků byly vytlačeni z rozhodování o svých podnicích ve prospěch manažerů, formovaných na základě reálného práva pracujících na kariéru v závislosti na jejich schopnostech. Inspirativní je praxe, kdy vrcholoví japonští manažeři mohli mít svého času příjmy jen cca 5x větší než řadoví dělníci. Spoluúčast pracujících na řízení své firmy je jednou z podmínek zaměstnání u firmy (stejně jako tomu bylo v ČSSR v JZD Agrokombinát Slušovice), manažeři pečují o mnohostranný rozvoj zaměstnanců, zaměstnanci jsou na rozvoji své firmy zainteresováni kromě výkonových prémií i kapitálovou účastí, ztrátou postavení v případě odchodu z firmy a pěstovanou hrdostí na zaměstnání u své firmy. Při potížích jsou preferovány mzdy před dividendami. Podrobněji, viz 20). Od roku 1990 prožívá japonská ekonomika bezprecedentní hospodářské potíže, zadlužení Japonska dosáhlo v roce 2013 asi 270 % jeho HDP. K poslední eskalaci zadlužení Japonska přispělo 11. března 2011 mimořádně ničivé zemětřesení spojené s obrovskými vlnami tsunami, jež kromě asi 25 000 obětí na životech způsobily velké materiální škody a způsobily velmi tragickou havárii jaderné elektrárny Fukušima, proti vysokým vlnám tsunami nedostatečně zajištěnou.

Nehledě na uvedené a možná i další problémy myšlenka snižovat závislost domácností na dodávkách zboží a služeb z velké civilizace je správná a nosná, byť plně velmi těžko uskutečnitelná. Nižší potřeba dodávek energie je a bude přitom velice praktická, resp. ceny fosilních paliv se budou dál podstatně zvyšovat, byť mohou být i výkyvy směrem dolů. Zatím snaha o samozásobení ovocem, zeleninou, někdy i mlékem a masem některými obyvateli venkova je motivována zpravidla nedostatečnými příjmy, někdy i novou praxí potravinářského průmyslu nahrazování kvalitních potravin prapodivnými náhražkami s cílem výrobců ušetřit a zvýšit si tak na úkor zákazníků zisk.

Sporný je "soucitný kapitalismus", popsaný R. Devosem a kol. v 21). Pozitivní je, že se jej pokouší vybudovat na základě své úspěšné firmy na výrobu ekologicky nezávadných čisticích prostředků AMWay s rozsáhlou distribuční sítí asi v 60 státech světa (1998). Nepoužívá reklamy a fakticky ani maloobchodu, obojí zajišťují četní distributoři - dealeři, kteří jsou financováni z rozsáhlých ušetřených peněz na maloobchod včetně reklamy stejně jako rozsáhlá charitativní činnost, orientovaná na pomoc slabým v USA i ve světě a na pomoc životnímu prostředí podle zásady, že základem pomoci není hladovému dávat ryby, ale naučit ho ryby lovit tak, aby nezničil loviště. Ač o důsledcích kapitalistické tržní ekonomiky přináší četná smutná fakta, v rozporu s nimi ji oslavuje. Reálně požaduje uplatnění náboženské křesťanské ekonomie, blízké utopickému socialismu. Kapitálu užívá k jeho zhodnocování i jako prostředku pro odstraňování bídy, kterou plodí. Chce s ním vybudovat svobodný, spravedlivý a prosperující svět. I když má za to, že se mu daří omezovat bídu na Zemi, je zřejmě i velká firma AMWay malá na kolosální bídu plozenou kapitalismem na Zemi, zvláště pak v rozvojových státech. Z hlediska udržitelnosti je problematické, že soucitný kapitalismus odmítá plýtvání státu, ale neodmítá plýtvání v soukromé spotřebě.

Firma AMWay bojkotuje známky „ekologicky šetrný výrobek". Dle státní zkušebny výrobky firmy AMWay spadají vesměs do 1. třídy kvality. Srovnatelné účinné látky má ve svých výrobcích ale podstatně, nejčastěji o 60% dražší. Protože tak postupuje i v SRN, nejde o řešení problému naší podhodnocené měny. Prostě, kšeft je kšeft a o zisk jde až na prvním místě i ve firmě AMWay.

Všechny výše citované hospodářské systémy (kromě taylorismu a částečně i baťismu) se vyznačují rozsáhlou participací pracujících na řízení podniků a jejich podílem na výsledcích hospodaření. Jsou tudíž sociálně mimořádně zajímavé, ve svých hranicích otupují ostré sociální rozpory kapitalismu, leč zatím zůstávají jen ostrůvky, někdy i ostrovy uvnitř kapitalismu a jejich budoucnost je značně nejistá. Zatím nic nesvědčí o tom, že by mohly vést k překonávání kapitalismu, ani že by mohly významně posunout lidstvo k udržitelnému vývoji. Jsou jistě zajímavé i z hlediska dnešního střetu restauračních a postkapitalistických tendencí rozvoje.

Chybné při budování základů socialismu v ČSSR bylo reálné postátnění prakticky všech družstev a tím i omezení demokracie v nich. Boj proti družstvům v rámci Klausovy tzv. ekonomické reformy a v rámci restitucí je tristní.

Není zřejmě náhodou, že Klausova ekonomická reforma nepřipustila rozvoj participace pracujících na řízení podniků v ČR a rozvoj existujících družstev všemožně poškozovala.

Revoluční odborové hnutí mělo v ČSSR obrovské pravomoci a velmi silný vliv. Ne vždy ho ale dokázalo využít k prosazování zájmů pracujících. K jeho zjevnému selhání patří neprosazení zákazu kouření na pracovištích v zákoníku práce. I pod tlakem svých členů občas bojovalo proti zavádění techniky beroucí příplatky za práci ve zdraví škodlivém prostředí aj.

Mám za to, že různé formy účasti pracujících na řízení je třeba studovat též z hlediska jejich využitelnosti pro udržitelný vývoj, byť programová snaha o udržitelnost se vyskytuje jen v ekologických komunách.

Nejzajímavější je již citovaný japonský systém řízení, neboť se stal převažujícím v Japonsku, jednom z ekonomicky nejsilnějších států světa, a protože do určité míry překonává základní rozpor kapitalistické společnosti - rozpor mezi prací a kapitálem. Ekonomicky přitom do stagnace po roce 1990 Japonsko bylo vitálnější než USA a země EU. Podstatné je, že v Japonsku stále více dominuje tvůrčí práce při zabezpečení přijatelné sociální spravedlnosti. Na tomto základě je teoreticky určitá naděje na úspěšné přesvědčování občanů o nezbytnosti rozsáhlé skutečné podpory chudých států Jihu a o nezbytnosti postupného omezování hmotného konzumerismu ve světě.

Zatím jde jen o naději, resp. výraznější ohleduplnost Japonců vůči přírodě nelze prokázat. Ve vztahu ke světové přírodě a životnímu prostředí rozvojových států patří Japonsko mezi nejbezohlednější. Rozvoj celého světa s dravostí a vitalitou Japonska není možný. Může se stát, že USA nebo nově vleklá ekonomická krize donutí Japonsko k zásadnímu růstu hmotné konzumní spotřeby. Může se stát, že úspěšnost japonské konkurence ve spojení s tlakem sílící Číny donutí USA a EU k zásadnímu omezení plýtvání v hmotné spotřebě. I významné změny v postavení jednotlivých velmocí ale nemusí nijak souviset s udržitelným vývojem. Mohou také do jisté míry vést k zajištění neudržitelného konzumerismu v hmotné spotřebě pro občany všech velmocí.

Příznačné jsou i stížnosti japonských manažerů, že jejich pracovníci vysílaní na odbornou stáž do USA se z ní vrací morálně rozvráceni, zkaženi hmotným konzumerismem.

Oprávněně pesimistický je i známý konzervativec R. Reich z USA v 22). Zjištění, že nově se formující elita, tzv. symboličtí analytikové, má tendenci se uzavírat do ghet ekonomické prosperity a ostatní společnost ponechat osudu a nejednou i zkáze, je smutné. Obava, že tím dělníky v materiální výrobě a zaměstnance ve službách, o lidech neprivilegovaných států nemluvě, dříve či později doženou k zoufalé vzpouře včetně nalezení a použití prostředků k jejich zničení, se nezdá přehnaná. Trvalé řešení bídy na základě ekonomické segregace, trestními výpravami apod. považuje oprávněně za iluzorní.

I když ne vše kolem obludného atentátu na Světové obchodní centrum v New Yorku a Pentagon ve Washingtonu s asi 3 000 mrtvými ani po 15ti letech známe a stopy směřují spíše k tajným službám USA, resp. islámští teroristé z Al-Káida ze Saúdské Arábie byly zřejmě jen naverbováni na špinavou práci, jde jistě mimo jiné o jasný políček praxi výroby a segregace bohatství na jedné a bídy na druhé straně.

Bez systematického rozšiřování ekonomické demokracie nelze tlumit vnitřní rozpory kapitalismu do únosných mezí a postupně prosadit udržitelný vývoj jednotlivých států i světa. Rozvoj ekonomické demokracie za příznivých podmínek může, ale nemusí vést až k překonávání kapitalismu ve prospěch udržitelné společnosti pokojnou cestou při stálém rozšiřování demokracie.

Některé postkapitalistické rysy již soudobý vyspělý kapitalismus má. Patří k nim i uplatňovaná státní ekologická regulace rozvoje.

Je zřejmé, že chudý, vyspělými kapitalistickými státy neustále ožebračovaný a mrzačený Jih nebude s to prosazovat doma, natož ve světě udržitelný vývoj. Světová ekologická katastrofa přitom začne, resp. už začíná na chudém Jihu. Svými důsledky se rychle rozšíří i do bohatých států Severu.

Ještě závažnější je, že nejrozmařilejší USA jsou podle některých rozborů s to přivodit nezávisle na úsilí ostatního světa světovou ekologickou katastrofu mírovými prostředky více méně samy, zejména svou velkou marnotratnou hmotnou spotřebou a agresivní zahraniční politikou vůči rozvojovým státům, a to i při všeobecném používání ekologicky značně šetrných výrobků a technologií. Podobně ji mohou vyvolat i státy EU a Japonsko, nově Čína či Indie. Představa, že se bohatí mocní tváří v tvář nastupující světové ekologické katastrofě zřeknou dobrovolně hmotného konzumerismu a že budou prosazovat udržitelné žití na Zemi, je iluzorní.

Prase se podle staletých zkušeností od plného koryta dobrovolně nehne. Kdo má hodně, chce mít ještě mnohem víc. Přitom platí „Čím víc peněz lásky míň.“ Zkušenosti s agóniemi různých režimů a společností jsou tristní. Agónie antického Říma je klasická. Vzhledem k dlouhým časovým zpožděním u mnoha ekologických problémů je vysoce pravděpodobné, že lidstvo v souboji s nastupující světovou ekologickou katastrofou prohraje na čas. Při značných časových zpožděních mezi příčinou a následkem, což je zvlášť velký problém u klíčového ekologického problému klimatických změn, vyvolaných podle všeho masivními antropogenními emisemi skleníkových plynů, se může jednoho dne zjistit, že na účinná opatření k zastavení zesilování skleníkového efektu, zhoubného oteplování klimatu na Zemi a rostoucího rozvratu klimatu už je pozdě a že zkáza významných regionů Země nebo i lidstva jako celku je již více méně neodvratná, bez ohledu na opožděná opatření k jejímu odvrácení.

5. zpráva světového klimatického panelu IPCC 2014 nemusí vyznívat hrozivě, byť odpovědnost za sílící oteplování dává jednoznačně lidské společnosti. Má ale i zjevné nejistoty, v prvé řadě chování světového oceánu v budoucnu. Bude dál pohlcovat část antropogenních emisí CO2 a většinu oteplováním vzniklého přebytečného tepla na Zemi nebo jej začne uvolňovat?

K Marxově tezi, že „zboží rozstřílelo i nejpevnější čínské feudální zdi,“ 23) je nutné dodat, že kromě nich rozstřílelo i různé, z hlediska euroamerické civilizace primitivní společnosti s udržitelnou ekonomikou, jež žili převážně udržitelným způsobem života, a rozstřílelo i evropské státy reálného socialismu. Reálnému socialismu přitom obyvatelstvo paradoxně vyčítalo zejména nezajištění vysoké, tj. nejméně západoevropské úrovně hmotné konzumní spotřeby tamních středních vrstev, přestože ohrožuje přežití lidstva na planetě Země. Snahy dohonit vyspělé státy v hmotném konzumerismu po roce 1989 vyvolávají oprávněné ekologické obavy, přestože nabývají tragikomické podoby: hmotný konzumerismus může realizovat stále menší počet občanů bývalých socialistických států. Stále více se to týká i občanů vyspělých kapitalistických států. Ne že by nechtěli hodně hmotně konzumovat, ale nemají na to peníze.

Zprostředkování tržními vztahy je ve vztahu k udržitelnosti mimořádně rozporné. Vytváří sice materiálně technickou základnu nutnou k udržitelnému způsobu života, současně ale ve velkém předpoklady pro udržitelný způsob života ničí hrubou nerovností v rozdělování a s ní spjatým velikým plýtváním ve společenské i soukromé hmotné spotřebě, s ní spjatými hrubými deformacemi struktury ekonomiky včetně obsluhy stále obludnější mašinérie, zvané moderní euroamerická civilizace.

Zásadní odlišnost reality zažívané většinou obyvatel bývalých socialistických států od růžových slibů někdejších disidentů je pro ně i pro udržitelný vývoj slabou útěchou, neboť při rostoucím nezajištění uspokojování základních sociálních jistot a základních hmotných potřeb významných vrstev obyvatel různí zbohatlíci dřívější rozsah plýtvání zvládnou za chudé, a to i nad někdejší reálně socialistickou úroveň, ke škodě své, chudých, přírody i nenarozených generací. Velmi nebezpečné není nezajištění slibovaného hmotného blahobytu (konzumerismu), ale likvidace systémů základních sociálních jistot, vytváření rychle rostoucí chudoby i bídy většiny obyvatel bývalých socialistických států, jež je s udržitelným vývojem neslučitelná stejně jako konzumerismus bohatých.

Prosazení udržitelného vývoje zásadně ohrožuje, že reklamou rozněcovaný chtíč mít všechno možné i nemožné rozbíjí pokusy o budování udržitelné společnosti. Lidé obvykle dávají volný průchod jeho potencím. Zboží je ale plně v rukou lidí. Záleží a bude záležet jen na nich, zda ho zneužijí ke spáchání kolektivní sebevraždy své i svých potomků nebo zda budou dostatečně rozsáhle a efektivně regulovat zboží a umožní tak přežití. Zatím vše svědčí pro první možnost.

Téma najít šťastného člověka zpracovávají některé pohádky. Hledání spokojených či dokonce šťastných lidí dnes některými společenskými výzkumy vyznívá tragikomicky. Kde najít spokojeného, neřku-li šťastného člověka ve společnosti, ve které je všem občanům systematicky komerční reklamou vtloukáno do hlavy, že ke svému štěstí musí mít všechno možné i nemožné.

Společenská praxe zaznamenala dosud udržitelný vývoj jen neuvědomělý, a to vesměs v zaostalých, stabilizovaných, soběstačných a naturálně až na drobnosti uzavřených společnostech prvobytně pospolného, otrokářského, asijského a feudálního výrobního způsobu. Tyto společnosti byly až na malé zbytky zničeny vyspělejšími národy, obvykle španělskými a dalšími kolonizátory nebo rozvojem kapitalismu, tj. vesměs brutálním útokem naší bílé euroamerické civilizace. K těm zbytkům patří větší počet malých ostrovů v tropickém Tichomoří, někteří necivilizovaní indiáni v dosud nedotčených částech Amazonského pralesa a podle Rejzla i Laos, viz 24). Případ Laosu ale již zřejmě také patří minulosti.

Laos byl spolu s Vietnamem a Kambodžou těžce postižen za vietnamské války masovým bombardováním letectvem USA včetně rozprašování defoliantů. Nemá významnější přírodní bohatství, ekonomický potenciál ani strategický význam, laoská vláda má minimální ambice ve směru vytváření prosperity, země je od civilizace až na výjimky odříznuta horami a džunglemi, žije si v poklidu a až na menší nedostatky zřejmě i relativně udržitelně. Pokud by nebyl zaplaven proudy uprchlíků, zřejmě by světovou ekologickou katastrofu bez velké újmy přežil. Tedy, pokud by se také nedal na cestu rychlého rozvoje, po vzoru sousední Číny a Vietnamu.

Udržitelný vývoj přitom nebyl před kapitalismem zaznamenán zdaleka vždy a všude. Mnohé společnosti způsobovaly významné ekologické škody, klasicky při kolonizování nových států - Sahary a Středomoří již ve starověku, střední Evropy ve středověku či Asie, Amerik a subsaharské Afriky v novověku. Udržitelné hospodaření rozkládalo přemnožení obyvatel, války a zejména rozvoj tržních vztahů, přizpůsobování starých ekonomik potřebám rostoucího anonymního a proměnlivého trhu.

V rozvinutých tržních ekonomikách jsme se s udržitelným vývojem nesetkali, tržní podnikání četné primitivní společnosti žijící udržitelným způsobem života nemilosrdně zničilo, pokud obyvatelstvo nebylo přímo vyvražděno či zotročeno dobyvateli, ať už netržně či tržně orientovanými.

Stávající sociálně a ekologicky nedostatečně regulované tržní hospodářství EU, budované na základech pluralitní demokracie, má z hlediska prosazování udržitelného vývoje kromě významných rezerv ve zdokonalování technologií vážné limity, zejména v mohutné energetice založené na neobnovitelných přírodních zdrojích, produkci ohromného množství odpadů, rozsáhlých záborech půdy, vážném poškozování orné a další půdy těžkou zemědělskou mechanizací a chemizací, v intenzívní silniční dopravě, ve faktoru existence a růstu velkých měst ad. Zkázonosné se stalo i úsilí o rozsáhlé využívání biopaliv za každou cenu. Tyto faktory jsou v principiálním rozporu s udržitelností. Platí přitom přibližně, že co se vlivem pozitivních tržních stimulů ušetří ve výrobě, to se navíc proplýtvá v hmotné spotřebě, zpravidla samoúčelném hmotném konzumerismu, klasicky u spotřeby energie, viz tzv. Jevonsův paradox či efekt, viz 25). Proto lidstvo nemůže zachránit ani Weizsackerův Faktor čtyři, viz 26). Konečně, i podle E. U. Weizsackera při stávajících trendech může realizace faktoru čtyři lidstvu dát k dobru pouhých 30 let. Není to málo, ale není to také moc. O míru těsnosti Jevonsova paradoxu se ale vedou spory. Věrohodná empirická data vesměs chybí.

Významnou rezervu má EU v zavedení ekologické daňové reformy, tj. v radikálním zpoplatnění využívání přírodních zdrojů, jejich poškozování, ve zpoplatnění ekonomických škod ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí způsobených druhým včetně nenarozených generací a ve zrušení osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení DPH včetně paliv a energie jí spotřebovaných a mezinárodní námořní, námořně rybářské, vnitrozemské říční a letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty.

Otázkou je, zda je stát či EU tak slabá vůči velkým ekonomickým lobby, či zda dosud neúspěšné zavádění ekologické daňové reformy je způsobeno reálnou obavou, že by byl ohrožen ekonomický růst a že by alternativou ekonomického růstu byl kolaps těchto ekonomik, viz J. Keller, 27). Ignorantský postup nejsilnější kapitalistické ekonomiky USA k ekologické daňové reformě brzdí jistě její zavádění i v EU.

Uvedené pojetí ekologické daňové reformy je rozporné neřešením nebo zjevně nedostatečným řešením otázky ekonomického ocenění a zpoplatnění poškozování a využívání omezených přírodních zdrojů paliv ve většině zemí. Výnos ekologické daně nemá kompenzovat vznikající ekologické škody, ale má snižovat jiné zdanění podniků a občanů.

Jakkoliv je zavedení ekologických daní nezbytné a ekologicky přínosné, v navrhované podobě je z hlediska potřeb prosazování udržitelného vývoje nedostatečné, mimo jiné pro dlouhodobě vysoce deficitní veřejné rozpočty.

Neúspěšné hledání udržitelného vývoje by nemělo překvapit: historie lidstva je dosud v prvé řadě více méně souvislou historií zločinů proti lidskosti, často obludných rozměrů, dále zločinů proti přírodě a nejobecněji pak historií ničení předpokladů pro udržitelný vývoj. Boj o moc a majetek, maskovaný často prosazováním náboženských, národnostních a ideových dogmat ve spojení s netolerantností k názorům druhých, o katastrofální netoleranci k jiným kulturám nemluvě, charakterizuje dosavadní dějiny lidstva a zvláště nejvýznamnější bílou údajně křesťanskou, reálně pseudokřesťanskou euroamerickou civilizaci. Srovnej 27).

Stručný přehled plenění přírody lidskou civilizací uvádí např. J. Dorst v 28).

Šíření zla mnohostranně usnadňuje moderní technika, zejména doprava, spoje a hromadné sdělovací prostředky. E. J. Mishan uvádí v 29), že přestože prostí lidé za feudalismu vesměs těžce fyzicky pracovali, žili nesrovnatelně klidněji a bez neustálých stresů. Feudální vesnice byly víceméně soběstačné a hromadné sdělovací prostředky na ně nechrlily záplavu ohlupujících reklam, skandálů, zločinů a dezinformací. I když E. J. Mishan podle všeho feudální poměry dost idealizuje, má pravdu v tom, že o konkrétním zločinu vědělo ještě v 19. století jen nejbližší okolí. Vzájemná společenská kontrola neprivilegovaných obyvatel byla vysoká. Lidi masově nedemoralizovala a morálně neničila svoboda šířit kdejaký brak, kdejakou ohavnost a nejednou i zvrhlost. Hrdinou dne nebýval nejednou sadistický či masový vrah, jak tomu bývá dnes. Nelze podceňovat ani optickou stránku reality, vytváření virtuální reality hromadnými sdělovacími prostředky, zvláště televizí a nově i internetem.

České zkušenosti po roce 1989 ukazují, že jinak nepříjemná cenzura reálného socialismu měla i významnou kladnou stránku: chránila naši kulturu před záplavou západního i domácího braku. Při stávajícím pojímání svobod může společnost brak omezovat snad jen jeho zahrnutím do základní (vyšší) sazby DPH či podrobením spotřební daní, což je zjevně nedostatečné, o podivné kulturní politice Demokratické ČR, že umělcem může být každý, kdo se za něj prohlásí (a podobně uměleckým dílem může být vše, co i samozvaný umělec za umělecké dílo prohlásí), nemluvě.

Historické zkušenosti ukazují, že klíčová je otázka reálných zájmů lidí. Otázka, které skupiny lidské společnosti mají zájem na prosazení udržitelného vývoje a které jsou zainteresovány na jeho zmaření, zní navenek nesmyslně: kromě několika šílenců nemá nikdo zájem zničit lidstvo i přírodu na Zemi světovou ekologickou katastrofou a všichni jsou zainteresováni na udržení obyvatelnosti naší modré planety.

Při pohledu na praktickou politiku ale zjišťujeme, že na prosazení udržitelného vývoje na Zemi nemá reálně zájem kromě malého počtu ekologických nadšenců nikdo, neboť lidi vesměs jednají podle zásad: „Bližší košile než kabát, smrádek, ale teploučko, vzdálenější budoucnost nás příliš nezajímá. Naše sobectví je svaté. Však oni si naši potomci už nějak poradí. Nemusí mít přitom hlad a být odkázáni na spaní pod mostem či v lese. Kromě rozsáhlé neznalosti hraje zásadní roli lidská nedokonalost individuální (lidská hloupost, pohodlnost, lhostejnost ad.) a zejména nedokonalost společenská, tj. zásadní selhávání společenských mechanismů regulujících společenský reprodukční proces. Ekologičtí nadšenci přitom vesměs nevědí, jak zásadního obratu dosáhnout. Tedy, dílčí úspěchy obvykle nemění celkový negativní trend.

Je běžné, že novináři, jež by měli být strážci informovanosti společnosti, mnohé i jednoduché problémy podávají tak podivně, že jim nerozumí ani mnozí odborníci, natož laici. Zatajování či překrucování nežádoucích pravd je přitom na denním novinářském pořádku stejně jako neinformování o podstatných problémech lidstva.

Týká se to i politiků – ekologů. Co říci k postoji známé, ekologicky orientované Brundtlandové, která jako premiérka Norska v Norsku pod tlakem velrybářské lobby odmítala zákaz lovu vyhynutím ohrožených velryb? Co říci k A. Gorovi, autorovi vynikající knihy Země na misce vah, popisující ekologické pustošení planety Země a jeho mechanismy, že jako vicepresident USA za 8 let nebyl s to prosadit proti velkým hospodářským lobby pro udržitelný vývoj nic podstatného a v roce 1999 si ruce smočil v krvavé teroristické a ekoteroristické válce proti svobodné Jugoslávii v zájmu USA (boj s konkurenční EU) a albánské teroristické narkomafie?

Co dodat lehkomyslnosti mladých kuřáků, že je rakovina plic či jiná vážná nemoc, jež si možná za 20 či 30 let kouřením cigaret „poctivě“ vykouří, nezajímá? O feťácích, kteří si zdraví fetováním zničí obvykle mnohem rychleji než kuřáci kouřením tabáku, nemluvě. Demonstrace asi 6 000 mladých lidí za legalizaci marihuany v Praze 1. května 2011 + dalších asi 6 000 mladých feťáků ji podporovalo vsedě, nevyžaduje komentář, byť jde prý o součást nového způsobu života mladých.

Dnes se k udržitelnému vývoji hlásí celá řada politiků vyspělých kapitalistických států včetně celých vlád, resp. všichni slušní vzdělaní politici. V praxi ale svou činností i nečinností udržitelný vývoj v mnoha směrech znemožňují. U některých jde o pokrytectví (reálně slouží té či oné velké podnikatelské lobby), jiní by i chtěli mašinérii ničení zastavit, ale o udržitelném vývoji mají mlhavé představy a v otázce mechanismů jeho prosazení zůstávají bezradní. Zejména však zůstávají ve vleku tzv. neoliberální ekonomie a těch či oněch velkých hospodářských lobby, zejména velkého finančního kapitálu (finanční oligarchie), který reálně ovládá vlády jednotlivých států vcelku nezávisle na schopnostech a pravomocích vládnoucích politiků. Za velmi dobrou analýzu selhávání stávajících společenských mechanismů považuji 27), přestože J. Keller zde ani jinde nenachází řešení, kudy z té šlamastiky ven.

Udržitelný vývoj dnes ve svých oficiálních prohlášeních prosazují i čelní ničitelé životního prostředí na Zemi – MMF (vnucuje chudým státům jako podmínku pomoci úspory na beztak podvyživené školství, zdravotnictví, sociální péči, je-li nějaká apod.), SB (vnucuje přednostní rozvoj urbanisticky a ekologicky silně destruktivní silniční dopravy) a WTO (prosazuje levnou mezinárodní dopravu v rámci podpory zahraničního obchodu na úkor ochrany životního prostředí a lokálních ekonomik). Jejich praktická politika - podpora ekonomickému růstu a odírání rozvojových států vyspělými kapitalistickými státy - je ale v příkrém rozporu s potřebou udržitelného vývoje.

Evropské nevládní ekologické organizace s překvapením zjistili, že Evropská komise vzešlá z eurovoleb 2014 chystá masovou redukci ekologické legislativy, mimo jiné i sjednáváním pro EU koloniální „transatlantické smlouvy“ s USA, obdobné nechvalnému pokusu sjednat a přijmout „mezinárodní dohodu a ochraně investic,“ kde státy měly garantovat nadnárodním firmám i dosahování zisků. Směrodatné mají být dnes nižší hygienické, ekologické a bezpečnostní standardy USA, povinnost obětí prokazovat své poškození, případné spory má rozhodovat nikým nevolená a nekontrolovaná arbitráž. USA se má přizpůsobit i relativně vyspělé pracovní a sociální zákonodárství členských států EU.

Zdá se, že reálný socialismus prohrál tzv. studenou válku na slabosti své propagandy ve vztahu k běžnému životu. Jurko své rozbory shrnuje v následujícím:

  1.              „Ideologickou základnou studené války nebyl teoretický souboj myšlenek komunistického a západního systému, ale propagandistický boj zaměřený na veřejnost nepřátelského systému. Propagandistický boj vyhrál západní systém, protože v něm byl daleko více flexibilní, pružnější a daleko více lživý než komunistický. Ten oproti tomu byl těžkopádný, nepromyšlený, dogmatický a pomalý.
  2.              Ideologická základna západního systému měla mnohonásobně větší ideovou základnu ve smyslu množství území a prostředků, které mohla využít, takže byla schopna působit na komunistický systém prakticky ze všech stran a v daleko větší míře. Tím se zvyšovala dostupnost jejího působení, která byla u komunistických společností omezena.
  3.              Komunistický systém prohrál v ideovém souboji ne proto, že by jeho ideje byly horší než západní, ale proto že své ideje nedokázal dostatečně přetvořit do konkrétního života svých zemí, takže pro jeho obyvatele zůstávaly pouhou teorií.

Současně s tím jsem uzavřel i stručnou analýzu studené války jako možné vnější příčiny krachu komunistického systému. Vyplývají z ní tyto závěry:

  1.              Studená válka nebyla pouze poválečným konfliktem mezi SSSR a USA, byla pokračováním antikomunistické politiky celého Západu uskutečňované v meziválečném období a ve válce Německa s jeho spojenci proti SSSR v letech 1941-45. Byla vedena v existenčním zájmu o budoucnost Země.
  2.              Svým rozměrem zahrnula celou naší planetu a všechny oblasti života lidstva – ekonomiku, politiku, diplomacii, ideologii, geopolitiku, kulturu, sport, turismus atd. Byly v ní využity veškeré prostředky vlivu na lidstvo – rádio, televize, kongresy, diskuze, kulturní výměna, úplatkářství, reklama, tajné služby apod. Používaly se v ní jakékoliv možnosti, jakékoliv slabé stránky nepřítele, jakékoliv lidské slabosti – národnostní rozepře, náboženské předsudky, zvědavost, marnost, chamtivost, závist, kritické myšlení, strach, sklon k dobrodružství, sobectví, láska atd.
  3.              Studená válka se stala v dějinách lidstva součástí 1. globální a komplexní války nového typu. Studená válka (v pojetí boje mezi západním a komunistickým systémem) byla v historii lidstva 1. „mírovou“ válkou, i když protivníci měli k dispozici zbraně, které do té doby neměla žádná armáda světa. Nepoužili je proti sobě ne ze strachu z možné globální katastrofy, ze vzájemného zničení, ale ze strachu z následků této katastrofy pro případného vítěze, neboť ani jedna strana nebyla schopná určit, jaké by po vítězném konci zůstaly na planetě podmínky pro její život. Existovala totiž možnost, že ani vítěz by pak nemusel přežít.
  4.              Průběh studené války ukázal, že teze o tom, že lid a národ není možné dlouhodobě obelhávat, je pouhým výmyslem. Válka prokázala, že se současnými prostředky ideologického působení na vědomí lidí a manipulace s masami lidí je to daleko lehčí, než by tomu bylo u jednotlivce, že je možné manipulaci provádět dlouhodobě, a to do doby, dokud to má smysl a dokud jsou na takové obelhávání patřičné zdroje.
  5.              Vítězství ve studené válce není vítězstvím západního způsobu života nad komunistickým, ale pouze vítězstvím jednoho hlavního představitele USA nad druhým SSSR. Aby bylo možné učinit závěr, že ve studené válce zvítězil západní způsob života nad komunismem, bylo by nutné, aby oba protivníci byly ve všem srovnatelně stejní – kromě sociálního zřízení. Nic takového však nebylo, a tak vítězství nepředstavuje nic jiného, než že USA v ní vynikly nad SSSR v základních faktorech, které ve studené válce sehrávaly rozhodující roli.
  6.              Krach komunistického systému nebyl možný jenom v důsledku této války,“ viz 30), s. 104?

S tímto rozborem lze v zásadě souhlasit. Přesto se pokusím o vlastní rozbor, protože mám za to, že řadu důležitých stránek nezachycuje a že je nutné se z nich přinejmenším poučit pro budoucnost.

 

 

  1.          Některá specifická poučení ze zániku reálného socialismu v Evropě

 

I když je i dnes obtížné stanovit všechny podstatné příčiny zániku reálného socialismu v Evropě (klíč neležel v ČSSR, ale v SSSR), mnohé věci jsou zřejmé:

 

  1.       Vojenská slabost

Od 70. let existovala přibližná vojensko strategická rovnováha „západ – východ“, kdy hrozba vzájemného zničení bránila a na linii „USA – Rusko“ i dnes brání západnímu imperialismu rozpoutat další světovou válku. Zajišťování přibližné vojensko strategické rovnováhy bylo ale značně nákladné a zatěžující, pro ekonomicky slabší socializující státy podstatně víc než pro ekonomicky silnější vyspělé kapitalistické státy, o faktoru vydělávání zbrojařů na zbrojení na západě nemluvě. Velmi silně zatěžovalo zejména Vietnam, KLDR, SSSR, Kubu, Albánii, Čínu ale i Rumunsko, NDR či ČSSR.

Problém je ale podstatně složitější. Předně, hlavní tíhu zajištění přibližné vojensko strategické rovnováhy nesl SSSR, dále státy vystavené přímé imperialistické agresi – KLDR, Vietnam, dále státy s velmi špatnou obrannou politikou - Albánie.

KLDR si rozpoutáním války s jižní Koreou kromě válečné zkázy státu „zajistila“ potřebu velmi vysokých vojenských výdajů do dneška. Dodnes trpí vyhrocenou situací na hranicích s jižní Koreou, která zůstává okupována vojsky USA a s kterou nebyl uzavřen mír, ale jen příměří. Řinčení zbraní, resp. vojenské provokace USA a jižní Korey jsou tam na denním pořádku, což zemi jistě dosti ekonomicky vysiluje.

Vietnam se stal opakovaně terčem imperialistické agrese, které se musel bránit. Prošel martýriem francouzského kolonialismu, agrese japonské, francouzské, americké, Rudých Khmérů a krátce i agrese ze strany Číny. Jeho enormní vojenské výdaje byly vynucené i při rozsáhlé vojenské pomoci ze strany sovětského bloku.

Albánie svou politikou dobrovolného izolacionismu ve spojení enormního a neefektivního (výstavba asi jednoho miliónu bunkříků na mnohem slabší technické úrovni v 50. – 70. let ve srovnání s čs. řopíky z let 1935-38) zbrojení se těžce ekonomicky ruinovala.

Obrana i výše nejmenovaných socializujících států mohla být v řadě směrů levnější, kdyby socializující státy postupovali jednotně. Tak tomu ale bylo jen v SSSR, NDR, Polsku, Maďarsku, Československu a Bulharsku, přitom jen v Bulharsku po celé období a Československu do roku 1968 nebyla umístěna sovětská vojska. Samostatný kurs Causescova Rumunska znamenal podstatně vyšší náklady na obranu, bezpečnost a policii Rumunska.

Velmocenské ambice vedení Číny vedly nejen k vyváření velmi nákladné paralelní obranné struktury Číny, nekoordinované se SSSR, ale i k ohrožování jiných socialistických států, zejména SSSR, Vietnamu a Mongolska, včetně přímého napadení pohraničí SSSR na říčce Ussuri v roce 1969 a Vietnamu v únoru - březnu 1979. Vedly také k přiklonění se Albánie v 50. letech k Číně a k enormním výdajům Albánie na obranu, jež byly navíc krajně neefektivní.

Dlouhodobě je ze strany USA ohrožena Kuba, vzhledem ke své poloze před branami USA, což jí nutí vydávat nemalé prostředky na obranu a bezpečnost.

NDR a ČSSR do jisté míry doplácely na svou polohu na hranicích se SRN, aktivním členem paktu NATO (vstup SRN do NATO v roce 1955 byl bezprostředním podnětem k založení Varšavské smlouvy), Bulharsko pak na svou polohu na hranicích s členy paktu NATO Řeckem a Tureckem. Z hlediska nákladů na obranu byla výhodná poloha Polska, Rumunska a Mongolska s hranicemi jen s jinými socializujícími státy.

V historii socializace od roku 1917 najdeme i hrubé chyby, vedoucí k porážkám a zbytečným ztrátám na životech, území i vojenské technice. Bez nároku na úplnost uvádím porážku Sorokinovy rudé armády na Kavkaze v roce 1918, porážku Rudé armády v polsko sovětské (bolševické) válce po 15. srpnu 1920, popravu vysokých důstojníků Rudé armády po 2. moskevském procesu v roce 1937, udržování nadměrných pozemních sil SSSR za L. I. Brežněva v 70. letech a jednostranné zničení některých skupin strategických zbraní za M. S. Gorbačova, jež vážně oslabilo obranyschopnost SSSR. Otázka zajištění dostatečné obrany přitom byla otázkou života a smrti.

Nedostatečně zajištěnou obranu měla Kaddáfího socializující Libye, která se 20 let po pádu SSSR stala obětí pozemní agrese islamistů a letecké agrese některých členských států NATO (Francie, Itálie, USA, Velké Británie, Belgie, Norska) a následně i pozemní invazi vojsk NATO, které se nebyla s to ubránit. Socializace v Libyi byla poražena zahraniční vojenskou intervencí.

Podobně řada pokrokových vlád v rozvojových státech koketujících se socialistickou orientací byla svržena státním převratem zorganizovaným obvykle armádou za pomoci západních mocností (klasicky svržení Nkrumana v Ghaně v roce 1966), přímou vojenskou intervencí (klasicky přepadaní Grenady vojsky USA v roce 1983), nebo alespoň byla paralyzována vyslanými oddíly hrdlořezů (klasicky v USA vycvičení a vyzbrojení „kontras“ v Nikaragui v 80. letech) nebo v kombinaci (klasicky svržení a zavraždění pokrokového předsedy vlády Patrice Lumumby v někdejším Belgickém Kongu v roce 1961 za vydatné účasti USA a Belgie a následné utopení prolumbuvského povstání v krvi). V Indonésii od prosince 1965 socializující levici hrůzně zmasakroval generál Suharto. Stávka autodopravců v Chile v roce 1973 podryla levicovou vládu zákonně zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho, který byl po té 11. září 1973 svržen vojenským pučem a s tisíci jiných zavražděn.

Tzv. arabský socialismus

Řadu specifik měl tzv. arabský socialismus. Jeho největším nositelem byla Kaddáfího Libye v letech 1969-2001, významný byl ale i v Sýrii (1963 – na územích ovládaných syrskou vládou dosud), Demokratickém (Jižním) Jemenu (1962 – maximálně do roku 1994) a v Iráku (1958-79). Protože šlo o společnosti vesměs překonávající feudalismus a zejména v Libyi i kmenové uspořádání, evropské hodnoty demokracie apod. jsou tam cizí. Socializující režimy tam vznikaly nejčastěji vojenskými převraty, optimální tam byla „osvícenská diktatura“, státním náboženstvím tam byl socializačně vykládaný islám, prolínala se tam rozporuplně myšlenka arabské jednoty, Libye a Irák stály na rozsáhlé těžby a exportu převážně zdražující ropy. Z vysokých a rostoucích výnosů ropy financovaly rozsáhlé pozvednutí svých zemí a životní úrovně obyvatelstva, podobně za Cháveze socializující Venezuela. V jednotlivých státech existoval silný státní sektor ad.

Socializace v Iráku začala palácovým převratem Kásima 14. července 1958, který postřílel královskou rodinu a svrhnul monarchii. V únoru 1963 se k moci dostala panarabská socializující strana BAAS. V říjnu 1973 byla znárodněna těžba ropy. Prudký růst cen ropy umožnil rozmach ekonomiky a zásadní zvyšování životní úrovně Iráčanů. V roce 1979 moc v Iráku uchvátil Saddám Husajn, čímž byla socializace země reálně zastavena a následně zásadně zdeformována vedením neospravedlnitelných válek.

Husajn zásadně utužil diktaturu. 22. září 1980 zaútočil, podněcován západem a Izraelem, na sousední Irán. Vyčerpávající válka skončila až 20. srpna 1988 uzavřením příměří po vyhnání iráckých vojsk z Iránu. Vyžádala si 500 000 - 1 000 000 mrtvých, před jejím koncem začala genocida iráckých Kurdů. Obsazení Kuvajtu iráckou armádou 2. srpna 1990 vedlo k operaci „Pouštní bouře“, při níž v lednu a v únoru 1991 byl Irák letectvem USA rozbombardován a totálně zruinován, dokud 28. února 1991 irácká vojska neopustila Kuvajt. Životní úroveň Iráčanů se drasticky snížila, obnovu státu znemožňovalo embargo a časté nálety USA.

Přepadení Iráku, svržení iráckého prezidenta S. Husajna vojsky USA a Velké Británie na jaře 2003, následné rozpuštění irácké armády a policie a masový teror zejména v sunitském severozápadním Iráku včetně hrůzného vybombardování povstalé čtvrt milionové Falúdži, popravy svrženého prezidenta Husajna a některých jeho spolupracovníků aj. uvrhly Irák do středověkého sektářského násilí, v kterém se zmítá dodnes. Sektářské násilí vedlo k rozpadu Iráku. Stažení okupačních vojsk v roce 2011 na základě staršího rozhodnutí prezidenta USA G. Bushe zemi dál destabilizovalo. Na jaře 2014 sunitský severozápad Iráku ovládl tzv. Islámský stát (IS = Daeš), krutá teroristická islamistická organizace. Vzápětí ovládl i část sousední Sýrie. Všude provádí masový teror nejen proti svým odpůrcům, ale také proti ateistům, náboženským a národnostním menšinám a umírněným muslimům. Ničí i kulturní památky včetně mešit. Ač jde o jednu z nejbrutálnějších diktatur, které z historie známe, a od roku 2015 se snaží dobít i západní Evropu, IS mnoha způsoby podporují naši spojenci Saúdská Arábie, Katar, Turecko a v zásadě i USA a západní mocnosti EU. Dodávky zbraní tzv. umírněné opozici končí vesměs u IS. Británie a Francie donedávna vyzbrojovaly také přímého spojence IS – islamistickou frontu Al Nusra, syrskou odnož teroristické Al Kajda. Podle iránských generálů letectvo USA ve dne bombardovalo poušť mimo pozice IS a v noci mu dodávalo zbraně, tedy až do vstupu ruského letectva do války proti IS v Sýrii 29. září 2015, kdy tato skandální praxe přestala být realizovatelná. Došlo tak k obratu ve válce, k velké nelibosti západu. Část území ovládané IS zejména v Sýrii, ale i v Iráku, byla od něj k 1. červenci 2016 osvobozena.

V roce 1946 osamostatnivší se Sýrie poznala od března 1949 řadu vojenských diktatur, v letech 1962-2011 nepřetržitý výjimečný stav. V roce 1963 se k moci dostala panarabská socializující strana BAAS, hlavní tvůrce socializace. V roce 1967 byla Sýrie napadena Izraelem, který od té doby okupuje syrské Golanské výšiny. V říjnu 1973 se je ve válce s Izraelem pokusila získat zpět. Získala jen jejich menší část včetně metropole Golan Kunejtry, kterou ale Izraelci před odchodem srovnali se zemí. V letech 1971-99 byl prezidentem Sýrie Háfiz al-Asad, po jeho smrti se prezidentem stal jeho syn Bašár al-Asad. V neklidné oblasti Středního východu nebylo možné vládnout v rukavičkách. Relativně vysoká životní úroveň Syřanů, silný státní sektor, žádné dluhy v zahraničí, vzorná náboženská a národnostní snášenlivost a další vzbuzovaly nevraživost na západě i v monarchiích Arabského poloostrova. Zásadní zhoršení začalo v souvislosti s tzv. „arabským jarem“, které vzápětí následovala invaze islamistů ze zahraničí a občanská válka, trvající i k 1. červenci 2016.

Socializace Jemenu začala v roce 1962, kdy metropoli Saná ovládly revoluční síly a Muhammad al-Badr vyhlásil Jemenskou arabskou republiku. Občanská válka ale trvala až do roku 1967, kdy zemi opouští britská a egyptská vojska a vzniká Lidová republika Jižní Jemen. V Jižním Jemenu se v červnu 1969 dostalo k moci radikální marxistické křídlo NLF. Národní osvobozenecká fronta 1. prosince 1970 změnila název Jižního Jemenu na Lidově demokratickou republiku Jemen. Všechny politické strany byly sloučeny do Jemenské socialistické strany. 13. ledna 1986 se střetli příznivci prezidenta Ali Násira a odejivšího Ismaila, který chtěl získat zpět svou moc. Konflikt si vyžádal mnoho mrtvých, mimo jiné i Ismaila. Násir uprchl s dalšími 60 000 lidmi do Jemenské arabské republiky. Jednotná Jemenská republika (sjednocení severního a jižního Jemenu) byla vyhlášena dne 22. května 1990. V květnu 1994 došlo k občanské válce, která skončila dobitím Adenu 7. července 1994 a úplnou porážkou tamní levice. Práva žen byla zásadně omezena, zemi ovládl konzervativní islám.

Určité socializační úsilí egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira po jeho smrti 28. září 1970 negoval jeho nástupce Anvar Sadat, s výjimkou znárodnění Suezského průplavu z roku 1956.

Alžírská osvobozenecká fronta vybojovala zemi nezávislost v těžké válce s francouzským kolonialismem (1954-62). Přes jisté úsilí o arabskou socializaci postupně degenerovala.

Osvobozenecká fronta Barmy v letech 1945-48 vyhnala britské kolonizátory ze země. Časem ale zdegenerovala v dlouhodobou tvrdou vojenskou diktaturu.

Socializační snahy osvobozenecké fronty Západní Sahary Polisario utopila v krvi marocká vojska v roce 1976. Tato do té doby španělská kolonie byla anektována Marokem.

            Neúspěšná byla i řada pokusů a sjednocování arabských států (Irák – Jordánsko, Egypt – Sýrie, Egypt – Sýrie – Libye). Pouze severní a jižní Jemen byly nakonec sjednoceny, byť hrubou silou. Dlouhodobě samostatný a izolovaný vývoj jednotlivých, zpravidla porobených arabských států je vzdálil od sebe natolik, že úvahy o jejich znovusjednocení jsou podle všeho přinejmenším předčasné.

 

  1.       Chyby v ekonomické oblasti.

Na rozdíl od vyspělých kapitalistických států socializující státy nikdy nebohatly přímým i skrytým ožebračováním kolonií, závislých a rozvojových států, což ne všichni občané socializujících států rádi slyšeli. Měšťáci ji nehodnotili kladně.

I když k určitému ekonomickému zaostávání evropských států reálného socialismu v 80. letech docházelo, nešlo o zaostávání dramatické. Konečně, socialismus nesovětského typu na mnohem slabší a ohroženější Kubě a v KLDR nepadnul, i když zánik reálného socialismu v Evropě byl pro ně zničující. Udržel se navzdory kruté dlouhodobé ekonomické a další blokádě ze strany USA a dalších západních států, v KLDR i při trvající dlouhodobé politice převážně dobrovolného izolacionismu.

Ekonomické zkušenosti socialistických států ale ukazují na některé zásadní a těžko pochopitelné problémy:

 

  1.             politika izolacionismu

Politika izolacionismu je v rozporu s marxismem. K. Marx v Kapitálu předvídal i dnešní globalizaci a politika izolacionismu mu byl cizí.

Politika izolacionismu může být dobrovolná nebo nedobrovolná.

Politiku dobrovolného izolacionismu uplatňovala dlouhodobě socializující se Albánie, což významně zbrzdilo její rozvoj a se zbytečnými enormními vojenskými výdaji a prosazováním ateistického státu v muslimské zemi významně přispělo k neúspěchu albánského pokusu o socialismus. Od korejské války v letech 1950-53 ji uplatňovala a dodnes uplatňuje KLDR. V 60. a v 70. letech ji uplatňovala i Čína. Politika izolacionismu prokazatelně zpomalila rozvoj těchto států. V Albánii se s ní rozešli až v roce 1985, takže politika otevírání se světu ovlivnila jen posledních 6 let albánského pokusu o socialismus.

Politiku nedobrovolného izolacionismu vznikajícímu SSSR vnutila hospodářská blokáda ze strany vyspělých kapitalistických států hned po jeho vítězství v občanské a intervenční válce v letech 1918-21. Obratností sovětské diplomacie, využívající ostré mezi imperialistické rozpory, se jí postupně dařilo do jisté míry překonávat, až po vznik volné protifašistické koalice v roce 1941.

Nové kolo politiky nedobrovolného izolacionismu bylo vnuceno socializujícím se státům embargem vyspělých kapitalistických států koncem 40. let. Do jaké míry bylo možné překonat toto embargo jinak než zradou socialismu, zůstává otázkou. Pokusy Maďarska, Rumunska a Polska stojí za podrobné vyhodnocení. Zdá se, že určitá vstřícnost vyspělých kapitalistických států k nim sloužila hlavně k brzdění jejich inovačního rozvoje a k rozvracení socialistické ekonomické integrace. Zatímco embargo nutilo vyvíjet za embargované technologie a výrobky odpovídající vlastní náhrady, nabízení údajně moderních, reálně zastaralých technologií a výrobků podvazovalo jejich vlastní vývoj a výrobu a konzervovalo neefektivnost, byť v určitém rozsahu mohlo usnadňovat učení se od vyspělých kapitalistických států. Maďarsko, Rumunsko a Polsko svým určitým podbízením se západu byly v socialistické ekonomické integraci často nespolehlivé. Přitom v úhrnu inkasovaly zřejmě o dost víc škod než užitku, neboť moderní technologie jim západ stejně neprodával, byť předstíral opak. Toto platí zřejmě i o socialistické Jugoslávii, která stála mezi oběma hlavními evropskými mocenskými bloky a otevřeně se snažila těžit z rozporů mezi nimi, stejně jako řada rozvojových států, většinou se značně problematickými výsledky.

Od roku 1978 se politiku otevřenosti vůči světu daří uplatňovat Číně. Zásadně ji posílily reformy Tenga. Dělo se tak na bázi roztržky se sovětským blokem z dob Mao ce Tunga, kterou západ nepřekvapivě podporoval. Obrovský, Tengovými reformami nastartovaný rozvoj Číny stojí za podrobný rozbor. Byl a je zákonitě značně rozporný. Děl se za mezinárodně značně specifických podmínek – začal v době pokračující studené války, v době snah západu a zejména USA o prohloubení rozkolu „Čína – SSSR“. Obratností čínského vedení se ho podařilo prolongovat i v podmínkách jedno polárního světa s dominancí USA po roce 1991. Podobně lze hodnotit rozvoj Vietnamu od roku 1987, který ale neprobíhal na bázi roztržky se SSSR.

K úspěchu čínského otevírání se světu je nutné dodat: pokud v zemi vládně masová bída, lze manévr typu Tengových reforem (bez účinnějšího zákoníku práce, základních sociálních jistot a účinné ochrany životního prostředí) úspěšně uskutečnit. Podobně jako Stalinovy pětiletky realizoval tzv. původní akumulaci, kterou kapitalismus nebyl s to v Číně zajistit. Pokud ale socializující státy zajistí základní sociální jistoty všemu obyvatelstvu, je povolení většího svobodného podnikání zásadní problém, viz diskuse o ekonomické reformě v ČSSR v roce 1968 i později. Byť to mnozí ekonomičtí reformátoři tehdy popírali, uvažované obnovení tržních vztahů by vedlo k nezaměstnanosti, k inflaci ad. Stávající Čína má inflaci 2-4 % za rok prý spolehlivě pod kontrolou. Známý ekonom P. Samuelson ve své (politické) Ekonomii ještě v roce 1989 odpovídal na otázku, „zda je horší ekonomika socialistických států sovětského bloku se stoprocentní zaměstnaností, prakticky nulovou inflací a vysokými sociálními jistotami, nebo tržní, konzumně zaměřená ekonomika se značnou nezaměstnaností, inflací, bez základních sociálních jistot“, slovem „nevím“ viz 31).

V každém případě politika dobrovolného izolacionismu není socialistická (socialismus je svou podstatou otevřený), byť politika nedobrovolného izolacionismu mu může být vnucena nepříznivými vnějšími okolnostmi.

 

  1.             Politika dobrovolného vysokého zadlužování

Také politika vysokého zadlužování může být převážně nedobrovolná a převážně dobrovolná. Politika převážně nedobrovolného zadlužování u spojenců v extrémních podmínkách přímého ohrožení válkou či blokádou ze strany imperialismu (KLDR, Vietnam, Kuba, SSSR v průběhu 2. světové války) může být v jistém čase vynucená. Podobně je tomu v případě likvidace následků velké přírodní katastrofy. I zde je ale třeba v dlouhodobějším časovém horizontu hledat cesty k oddlužení.

Ekonomicky nejsou zásadní rozdíly mezi zadlužováním u spojenců (přátel) a u nepřátel (ve volně směnitelných měnách). Problémy zadlužování je nutné vždy velmi pečlivě vážit a minimalizovat. Dluhy se musí dříve či později splácet i s úroky, zadlužováním řešené problémy se přitom nemusí zlepšit, o možnosti zvýšení úrokových sazeb nemluvě. Zadlužení může snadno umožnit odklad řešení problémů a tím i jejich reálnou eskalaci. V případě zadlužení ve volně směnitelných měnách se dlužnická země ve zvýšené míře vystavuje riziku vydírání z politických důvodů.

Politiku převážně dobrovolného vysokého zadlužení ve volných měnách, nikoliv u spojenců, realizovalo v 70. letech Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Jugoslávie. Tyto socializující státy si tak dlouhodobě nijak nepomohly k urychlení a k zefektivnění rozvoje. Vysoké zadlužení těchto států v 80. letech vážně podvazovalo jejich rozvoj a tím i jejich další socializaci a citelně přispělo k erozi socialismu v nich. Podobné a často ještě horší zkušenosti získaly mnohé rozvojové státy.

Obrovské zadlužení Maďarska ve volně směnitelných měnách (na obyvatele v sovětském bloku bylo nejvyšší) vzniklo diletantským hraním si na ekonomickou reformu – připuštění rozsáhlého dovozu západního spotřebního zboží na dluh s tím, že se tak realizuje ekonomická reforma v 70. letech, resp. že na trhu bude kupní síla obyvatelstva kryta nabídkou atraktivního zboží. Ekonomická reforma se tak ale nerealizovala, neboť ekonomické podmínky pro maďarské podniky zůstávaly měkké, viz János Kornai 32). Rychle rostoucí zadlužení se už koncem 70. let stalo neúnosným břemenem Maďarska. Makroekonomické výsledky ČSSR a Maďarska byly v 70. letech srovnatelné až na jednu věc – ČSSR se drasticky nezadlužila (a na ekonomickou reformu si nehrála).

Vysoké zadlužení Polska vzniklo přílišným rozmáchnutím se polského vůdce E. Gierka a kol. pro rozvoj Polska v 70. letech. Velmi vysoké a ne vždy efektivní investice (až 40 % národního důchodu) z řady objektivních i subjektivních důvodů nepřinášely dostatečný efekt. První a zejména 2. ropný šok se citelně dotkl i socializujících států, byť nebyly zasaženy zdaleka tolik jako západ. Došlo ke krizovému vývoji ekonomiky Polska. S podporou západu se zformovaly převážně protisocialistické odbory Solidarita. Narůstající stávky za platy podstatně vyšší, než činil růst produktivity práce, nutně vedly k inflaci a k prohlubování hospodářského rozvratu. Určitou roli sehrálo i zvolení polského Wojtyly papežem v roce 1979. Strategie velkého se rozmáchnutí E. Gierka skončila v srpnu 1980 politickým a ekonomickým krachem, z kterého se socializující Polsko již nevzpamatovalo. Významně k tomu přispělo velmi vysoké zadlužení, neustávající převážně politicky motivovaná stávková činnost Solidarity, dočasně utlumená vyhlášením výjimečného stavu 13. prosince 1981 ad. Opakované oddlužení Polska po roce 1989 zajistili vlivní zahraniční Poláci – v USA působící Zbignew Brzezinský a papež Jan Pavel II.

Polsko mělo dvě zatěžující dědictví minulosti. Jde o rozsáhlý přesun Poláků ze západní Ukrajiny, Běloruska a Litvy v letech 1945-47 do nově získaného Slezska a Pomořanska, kde nově příchozí kulturně zaostalí Poláci si nevěděli rady s vyspělejší hmotnou kulturou, získanou od odsunutých Němců, a způsobili řadu retardací. Jde i o obnovu hlavní levobřežní Varšavy, zničené německými nacisty na podzim 1944 v pomstě za Varšavské povstání. Tato obnova pohltila nemalé prostředky na úkor ostatního Polska. V dopravě je někdejší zničení Varšavy znát i v roce 2014.

Vysoké zadlužení Rumunska vzniklo snahou Causescova vedení omezit ekonomickou závislost na SSSR v rámci koketérie s maoistickou Čínou. Tato politicky motivovaná snaha ale byla ekonomicky neefektivní. I když například kanadské jaderné elektrárny byly technicky mírně lepší než sovětské a československé, cena takové nezávislosti byla příliš vysoká. Vysoké zadlužení se sice Rumunsku podařilo v 80. letech plně splatit, ale za cenu enormních restrikcí a tím i podvázání rozvoje ekonomiky a životní úrovně v zemi. Dlouhodobý prodej pohonných hmot na základě přídělových lístků nevyžaduje komentář tím spíš, že Rumunsko samo těží nemálo ropy, byť soběstačné v ní nebylo. Jistě i proto byl N. Causescu se svou manželkou při převratu v prosinci 1989 jako jediní vrcholní politici hroutícího se reálného socialismu popraveni. Zdá se, že už jich tam měli dost. Paradoxem je, že v roce 2014 cca 66 % Rumunů hodnotí období N. Causesca lépe než realitu liberálního kapitalismu. Ožebračení prostých lidí je vysoké, o přítomnosti vojsk USA na rozdíl od nepřítomnosti vojsk SSSR za socialismu v zemi nemluvě.

Vysoké zadlužení Jugoslávie vznikalo z více příčin. Tou základní byla 2. a 3. ekonomická reforma. První ekonomická reforma v Jugoslávii, zavedená podle vzoru sovětského NEP, byla úspěšná. Pomohla obnovit válkou zničenou zemi. Vedení státu se ale zdála nedostatečná. Tak zavedlo 2., více tržní ekonomickou reformu. Ta ale vedla k destabilizaci ekonomického a sociálního rozvoje Jugoslávie, jistě ve spojení s hrubě chybným stanovením samostatných výrobních úseků za základ ekonomiky, ač jim měly být samostatné podniky, a ve spojení se silně problematickým územním chozrasčotem. Rostoucí ekonomické problémy se Jugoslávie snažila řešit mimo jiné čerpáním rozsáhlých půjček z vyspělých kapitalistických států. Činila tak neefektivně. Šlo převážně o půjčky na úhradu deficitu, nikoliv na klíčové rozvojové projekty. Dosáhla zejména vysokého zadlužení, jež se stalo dalším vážným zdrojem ekonomických problémů. Krizový vývoj měla zvrátit 3. reforma z počátku 80. let. Na neúnosné zadlužení a vysokou inflaci ale lék nenašla. Naopak, rozvrat dále zvyšovala. Inflace se stala pádící. Krizový sociálně ekonomický vývoj přiživoval národnostní třenice v zemi.

Inflace nebyla zásadním problémem socializujících států s výjimkou Jugoslávie, kde se inflace v 80. letech stala pádící a jen přepisování cen zaměstnávalo na 300 000 pracovníků obchodů. Zásadním problémem se inflace stala v 80. letech i pro Polsko.

Hrubé zadlužení ČSSR celkem (v závorce ve volně směnitelných = konvertibilních měnách) činilo v roce 1970 v Kčs k národnímu důchodu asi 8 % (2,4 %), v roce 1975 asi 10 % (2,5 %), v roce 1980 asi 24 % (2,8 %), v roce 1985 asi 16 % (2,8 %) a v roce 1989 asi 20 % (1,8 %). Politika výrazného nezadlužování ČSSR byla velmi rozumná, viz 32). Čisté zadlužení bylo záporné, resp. ČSSR měla aktivní devizovou pozici. Splácení některých zejména vládních úvěrů v rozvojových státech bylo ale obtížně vymahatelné až nevymahatelné. Volání po velké neúčelové půjčce ve volně směnitelných měnách k řešení ekonomických problémů na jaře 1968 bylo neodpovědné a s reálným reformním úsilím nesouviselo.

Získávání dat o zadlužení jednotlivých bývalých socialistických států není snadné. ČSÚ obdržel e maily ze statistických úřadů Polska, Maďarska, Bulharska, Chorvatska a Ruska lakonické – nevíme.

Odhady o čistém zadlužení v konvertibilních měnách socializujících států se publikovaly ročně v Economic Survey of Europe, UN. Níže uvedené údaje jsou z ročenky 1986-87, s. 306-312, přetištěné L. Urbanem v knize Průcha, V. – Urban, L. a kol.: Hospodářský vývoj evropských zemí RVHP po 1970, Svoboda, Praha 1989, s. 269, viz 33). „Podle hospodářské komise OSN pro Evropu činilo čisté zadlužení evropských států RVHP v roce 1970 asi 7 mld. USD, v roce 1981 asi 81 mld. USD, z toho Polsko dlužilo 25,4 mld. USD a SSSR včetně bank RVHP 20,5 mld. USD. V letech 1981-84 se snížilo z 81 % na 63,2 %, tj. o 22 procentních bodů. Polský dluh se nezměnil, Bulharsko jej snížilo o 70 %, NDR o 40 %, Rumunsko o třetinu, SSSR a ČSSR o 30 % a Maďarsko o 6 %. Pak zahraniční dluh všech států opět rostl a v polovině roku 1986 převýšil vrcholnou úroveň z roku 1981. Rumunsko dosáhlo do roku 1990 úplného oddlužení za cenu rozvratu vnitřního trhu.“ Na s. 42 je uvedeno „zadlužení v roce 1975 asi 43 mld. USD, v roce 1980 asi 72 mld. USD, z toho skoro 80 % připadalo na evropské státy RVHP mimo SSSR.“

Poučení je zde jednoznačné: rozsáhlé zadlužování bez ohledu na zdůvodnění nemůže socializující stát připustit, a to ani v rámci různě uvažovaných velkých manévrů řešení vážných hospodářských těžkostí. Nelze také roztáčet inflaci (Jugoslávie) ani rozkmitávat míru investic (velký skok v Číně počátkem 60. let, ČSSR počátkem 60. let, Polsko 70. let ad.).

 

  1.             Politika přeskakování etap

Také politiku přeskakování etap známe nedobrovolnou a dobrovolnou. Politika dobrovolného přeskakování etap brzdila rozvoj socialismu a kompromitovala jej.

Vnějšími okolnostmi vynucenou politiku přeskakování etap známe dvojí:

  1.       Politiku dobrovolného přeskakování etap

Politiku dobrovolného přeskakování etap známe z Číny jako tzv. Velký skok z let 1959-62 a jako tzv. Velká proletářská kulturní revoluce z let 1966-69.

Politika Velkého skoku nebyla vynucena extrémními mimořádnými okolnostmi, byť velmi rychlý rozvoj Čína potřebovala. Problém byl jak v samotné myšlence Velkého skoku, tak v jeho orientaci na budování drobných podniků zejména v těžkém průmyslu, což se ukázalo hrubě chybné. Četné drobné hutě a ocelárny pak vyráběly tak nekvalitní surové železo a ocel, že se prakticky nedaly v další výrobě používat. Velký skok skončil zákonitě předvídatelným krachem a citelně zbrzdil rozvoj Číny.

Ještě tragičtější byla tzv. Velká proletářská kulturní revoluce z iniciativy předsedy KS Číny Mao ce Tunga, útok na stranické a státní kádry (teror mládežnických rudých gard) a vystěhovávání zejména umělecké inteligence na venkov pod záminkou jeho kulturního povznesení. Nenavazovala na kulturní revoluci v SSSR, jejímž základem bylo odstranění asi 90 % negramotnosti, zejména na venkově. Zatímco Velký skok způsobil v Číně hlavně velké materiální škody, obětí Kulturní revoluce se stali zejména lidé. Čínskou Kulturní revoluci s vrcholem v roce 1968 lze těžko hodnotit jako specifickou vzpouru proti byrokracii obdobnou souběžné studentské revoltě v Paříži, v USA či pražskému jaru 1968, byť jí tak část zejména západoevropské levice oceňuje. V Číně k ní došlo z popudu předsedy KS Číny Mao ce Tunga a měla hrubě násilný charakter.

Je těžko pochopitelné, že po krachu revolty roku 1968 v Paříži, Washingtonu, v Praze a v Pekingu se významná část západoevropské levice včetně části komunistické levice orientovala na maoismus (podle zakladatele lidové Číny Mao ce Tunga) a opustila boj za základní sociální práva a jistoty pracujících, zvláště pak dělnické třídy. Vyhlášení války „dvěma supervelmocem“ (USA a SSSR) vedením Číny znělo mnohým velmi sympaticky. Avanturismy L. N. Trockého a Mao ce Tunga jsou si příbuzné, byť L. N. Trockij se ideově opíral spíše o městskou a Mao ce Tung spíše o venkovskou maloburžoazii. Mám za to, že Velká proletářská kulturní revoluce v Číně je, resp. měla by být pro levici odstrašující.

Do absurdnosti přivedl praxi přeskakování etap maoistický režim Rudých Khmérů v Kambodži, vzniklý na základě porážky amerických interventů a jejich loutek s pomocí Číny 17. dubna 1975. Vyvražďování inteligence, vystěhovávání obyvatel měst na venkov a nucení je k těžké fyzické práci za „hrst rýže“ bez základní lékařské péče znamenalo genocidu, kterou zastavila až porážka Pol Potova režimu ve válce s Vietnamem v roce 1979, ve kterou přerostly vojenské útoky vojsk Pol Potova režimu na vietnamské pohraničí.

Poučení je jednoznačné, přeskakování etap v normální situaci není odůvodněné. V extrémní situaci se s přeskakováním etap musí zacházet velmi opatrně. Potřeba přeskakování etap se může objevit i v budoucnu, například v důsledku nutnosti adaptovat se na sílící rozvrat klimatu a radikálně snížit emise skleníkových plynů.

Politika přeskakování etap může mít i dílčí, zřejmě snáze zvladatelnou podobu v určité v oblasti.

  1.      Politiku nedobrovolného přeskakování etap

Politika nedobrovolného přeskakování etap má dvě základní podoby:

ba) Jako politiku od feudalismu k socialismu s vynecháním (přeskočením) kapitalismu, viz Libye, Iráku, JLDR a Sýrie a jako od (polo) asijských výrobních poměrů k socialismu, viz Mongolsko, Čína, KLDR, Vietnam, Laos, v SSSR střední Asie a Kavkaz. Na Čukotce šlo původně o prvobytně pospolnou společnost – rodové zřízení. Prvek kmenového zřízení znaly i některé arabské státy zejména Libye.

Čím je sociálně ekonomicky zaostalejší stát či region, tím obtížněji se v něm společnost socializuje. Pokusy o vynechání kapitalismu jsou v nich tudíž objektivně mimořádně náročné, resp. snahy přeskočit výrobní způsob kapitalismus jsou velice obtížné. Leninův dekret o půdě (znárodnění veškeré půdy bez náhrady, nikoliv československá kolektivizace jejího využívání) sledoval především likvidaci ekonomické základny předkapitalistických společensko ekonomických formací v asijských regionech Ruska, zejména ve střední Asii a na Kavkazu. Z hlediska pokroku byl naprosto nezbytný, byť jisté prvky klanového uspořádání v těchto regionech působí dodnes.

Překonávání předkapitalistických společenských formací bylo těžké v Kaddáfího socializující Libyi v letech 1969-2011, byť znárodnění ropného bohatství v říjnu 1973 a jeho využívání k odstranění masové bídy umožnilo odstranit negramotnost, velký rozvoj školství, zdravotnictví, bytové výstavby, dopravy ad., bezprecedentní vzestup životní úrovně Libyjců. Svržení pokrokového Kaddáfího režimu intervencí států NATO a islamistů v roce 2011 vrhlo zemi hluboko zpět, viz následné podrobení ústavy Libye středověkým právem šaria, znovu uloupení ropného bohatství Libye ropnými monopoly západu, obnova masové bídy a praktické bezvládí, mimo jiné i klanové, hraničící s rozpadem státu.

Levicový M. H. Mariam se v roce 1974 dostal k moci v Etiopii svržením císařství a zrušením feudalismu v situaci, kdy nezdanění feudálové nechávali množství své úrodné půdy ležet ladem, ač zemi sužoval hladomor. Armáda v letech 1973-74 popravila řadu zkorumpovaných úředníků, neboť nechali statisíce lidí zemřít hladem bez pomoci. Zrušení feudálních privilegií a spravedlivé rozdělení půdy bezzemkům ale příliš nepomohlo, neboť ti ji často neobdělávali, zvláště pak ne za účelem vytváření přebytků pro trh. I když se na pádu socializujícího režimu Mariana v Etiopii podílela sílící ekologická krize, vyvolaná rozsáhlým odlesňováním země, a zesílené zahraniční vměšování po pádu socialismu v Evropě, základní příčinou byla neschopnost zabránit hladu v zemi. Proto se popravovalo i po svržení režimu M. H. Mariama v roce 1991.

Uváděný údaj 4 milióny obětí hladomoru v Sahelu zahrnuje kromě Etiopie i další státy, zejména Somálsko, dále období před a po etiopském pokusu o socialismus. Zahrnuje i nedostatečnou péči o uprchlíky.

Etiopský pokus o socializaci ale nedosáhl ani základního prahu nutného pro socializaci, stejně jako ve Venezuele, Brazílii a dalších státech latinské Ameriky mimo Kubu.

Od roku 2011 ohrožují západem, Saudskou Arábií, Bahrajnem a Tureckem vyzbrojení a vycvičení islamisté socializující nábožensky tolerantní socializující Sýrii.

  1. Jako Stalinovy pětiletky spojené s urychlenou industrializací a značně násilnou kolektivizací zemědělství SSSR.

Podle Stalinova mínění by bylo nejnebezpečnější zaváhat, vylekat se, ustoupit a tak kapitulovat. „Zaostáváme za vyspělými zeměmi o 50-100 let. Musíme tento náskok vyrovnat za 10 let. Buď to dokážeme nebo nás rozdrtí,“ viz 35, s. 38-39), citováno podle Formánka. Tato úvaha byla přesná (nacistické Německo opravdu o 10 let později SSSR 22. června 1941 věrolomně přepadlo a bez obrovského zprůmyslnění by se mu SSSR neubránil) a současně ilustruje dilema takového rozhodování. Urychlená industrializace a značně násilná kolektivizace zemědělství byla z hlediska přeměny zaostalého SSSR na vyspělou průmyslově zemědělskou zemi velice úspěšná. Cenou ale byly velké oběti sovětského lidu (museli to za těžkých podmínek „odřít“) včetně vítězství centralisticko přikazovací soustavy řízení a stranické i státní byrokracie nad možností postupné demokratizace. Byly provedeny surovými metodami hodnými cara Ivana IV. Hrozného.

Otázkou je hrubě chybná Stalinova teze „o zákonitostech zostřování třídního boje,“ viz 35, s. 216-265), který ale ve 30. letech již nutně slábnul. Výsledkem byly i četné neobhajitelné politické procesy včetně poprav a gulagů. F. Neužil ale s odkazem na Stalinovo vysvětlení: „Ve skutečnosti probíhá u nás nyní ne jednostranný proces obnovy kapitalismu, nýbrž dvoustranný proces rozvoje kapitalismu a rozvoje socialismu, rozporuplný proces boje socialistických živlů proti živlům kapitalistickým, proces překonávání kapitalistických živlů živly socialistickými. To však platí stejně nezvratně jak pro města, kde základem socialismu je státní průmysl, tak i pro venkov, kde hlavní oporou socialistického vývoje je hromadné družstevnictví, spojované se socialistickým průmyslem.“, viz 36, s. 156) vyvozuje: „z toho důvodu se domnívám, že je chybné, když někdo tvrdí, že ideologickým principem stalinismu je teze o „zostřování třídního boje“, která je se Stalinovým jménem spojována,“ viz 37, s. 4).

            Politika dobrovolného přeskakování etap je chybná, smrdí levičáctvím. Politika nedobrovolného přeskakování etap bývá vynucena nepříznivými okolnostmi. Vyžaduje mimořádnou obezřetnost, která ale často chybí.

 

  1.             Zaostávající zemědělství v SSSR zpomalovalo jeho rozvoj

            Sovětské zemědělství zle schytalo kde co, 1. světovou, občanskou a intervenční válkou počínaje s následkem hladomoru přes násilnou kolektivizaci (za vydatného přispění sucha s následkem hladomoru na Ukrajině počátkem 30. let), 2. světovou válku a chybnou zemědělskou politiku po roce 1944. Ekonomické problémy sovětského zemědělství, popisované v různých dobách J. V. Stalinem a M. S. Gorbačovem, se sobě podobaly. Způsobovala je zejména dlouhodobá ztrátovost velké části zemědělských podniků, která zásadně podlamovala zájem jejich pracovníků a zejména jejich vedení na efektivním rozvíjení zemědělské výroby. Řešení ztrátovosti velké části zemědělských podniků nesystémovými dotacemi je neefektivní. Efektivní je adekvátně zvýšit ceny příslušné zemědělské produkce, viz zkušenosti nejen ČSSR.

Problémy sovětského zemědělství vážně zesilovala absence asfaltových silnic do velké části vesnic, takže v případě rozbahnění cest dešti býval venkov dopravně prakticky odříznut. Udržování obyvatelstva na venkově v málo atraktivních regionech pomocí „puťovek“ bylo bezohledné.

Naopak zemědělství Československa, Maďarska a řady dalších států reálného socialismu postupně zajistilo potravinovou soběstačnost svých států i při vysokém růstu domácí spotřeby potravin. Počáteční problémy čs. zemědělství (1945-65) nepřekvapují. Vynucený odsun 90 % neantifašistických Němců z asi třetiny území dnešní ČR (zemědělsky méně úrodných) a problémy doosídlení těchto území, zejména jejich venkovských oblastí, byly značné. Kolektivizace zemědělství v 50. letech byla rozporuplná, a to i při poměrně rychlém vybavování zemědělství zemědělskou mechanizací včetně kombajnů. Z ekonomického hlediska rozhodující obrat nastal počátkem 60. let, kdy stát pochopil, že nemůže nechávat zemědělské podniky hospodařit z velké části ve ztrátě a začal zvyšovat výkupní ceny zemědělské produkce natolik, že průměrně hospodařící zemědělské podniky v základních typech přírodně ekonomických podmínek hospodařily se ziskem. Na to v 70. letech 20. století navázala politika odbourávání dotací cen vstupů do zemědělství. Také tyto dotace nahradilo zvyšování cen vstupů a navazující úpravy cen zemědělské produkce, ale také snižování nákladů a růst výnosů pěstovaných plodin a užitkovosti chovaných hospodářských zvířat. Od roku 1965 československé zemědělství zaznamenávalo vysoký stabilní růst, takže se mohlo přistoupit i ke zprůmyslnění chovů prasat, kuřat a slepic, pro chovaná zvířata značně surovému. Nebylo to ale možné bez rozsáhlých systémových dotací zemědělské výroby, udílených na hektar zemědělské půdy v závislosti na její bonitě, které v ČSSR v 80. letech 20. století dosahovaly asi 40 % objemu zemědělské produkce, tj. relativně stejně jako dosahovaly v tehdejší EU. Československo se v 80. letech stalo čistým vývozcem potravin našeho klimatického pásma. Čistými vývozci potravin byly i Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko.

Negativní stránkou rozvoje zemědělské velkovýroby bylo špatné zacházení s půdou, rozsáhlé znečišťování vod rostoucí chemizací a špatné podmínky chovu hospodářských zvířat. Ani zde se ČSSR od EU příliš nelišila.

Zemědělství Číny dodnes zápasí se zásadním problémem alespoň skromně uživit mimořádně početnou populaci Číny. Při převažujícím silně hornatém terénu a drsném vnitrozemském klimatu jsou přírodní podmínky pro zemědělství v Číně příznivé jen ve Východočínské nížině. Ta je ale současně i hlavním rozvojovým centrem Číny se značnými tlaky na zábor zemědělské půdy. Velkým problémem je i určitý přesun srážek ze severní Číny na jih. Na severu roste deficit pitné vody, na jihu povodně.

Odstrašujícím případem nezvládnutí zabezpečení výživy obyvatelstva se stala Etiopie, kde ironií osudu socializující revoluce zvítězila v roce 1974 na základě kritiky nezvládnutého hladomoru v zemi, a na podobný hladomor v roce 1991 dojela.

 

  1.             Zaostávající služby

Problém zaostávajících služeb (terciéru) má více aspektů. Socializace řady tradičních služeb charakteru opravárenství, maloobchodu a dalšího živnostenského podnikání, uskutečněná v rámci sovětského bloku jen v ČSSR v 50. letech, byla chybná. Problém nedostatku opravářských a některých dalších služeb pro obyvatelstvo byl citelný, byť od 60. let známe ne příliš úspěšné snahy o nápravu. Budovaný socialismus kompromitoval. Kupodivu se na této situaci v ČR ani za 27 let obnovy kapitalismu v řadě směrů mnoho nezměnilo, resp. mnohé opravářské služby prakticky vymizely pod tlakem rozvoje konzumní společnosti. Námitka, že málo kontrolované drobné živnostenské podnikání povede ke značné příjmové diferenciaci mimo pracovní zásluhy, byla jen částečně oprávněná. Jiné výsledky zde byly v NDR, jiné v Polsku (žalostný stav státních obchodů do značné míry souvisel s dominujícími soukromými obchody, u kvalitního masa se zoufalou snahou státu splácet obří dluhy cestou rozsáhlého vývozu kvalitních druhů masa), jiné v Maďarsku. Drobné podnikání ve službách zřejmě také do jisté míry tlumilo měšťáckou posedlost části občanů.

V Polsku drobné výroby a drobné služby zruinovali v 1. polovině 50. let cestou uvalení velmi vysokých daní na živnostníky. Tento postup byl z hlediska buržoazních ideologů nenapadnutelný, na rozdíl od čs. znárodňování, často bez náhrady. Po smrti B. Bieruta a nástupu W. Gomolky v roce 1956 byla tato politika změněna, ale její negativní důsledky se v řadě případů táhly ještě dlouho.

Zkušenosti reálného socialismu ukazují, že nedostatečné služby se týkaly zejména socializujících států (podobně regionů v rámci některých států) se silným nedostatkem pracovních sil. K rozsáhlému dovozu pracovních sil ze zahraničí socializující státy vesměs nesahaly. Výroba i při rychle klesajícím počtu pracovníků v zemědělství byla pracovně příliš náročná. Naopak v sovětské střední Asii hrozbu nezaměstnanosti řešili mimo jiné přezaměstnaností ve službách za nízké platy.

Analýzu ztěžuje vysoká diferencovanost kategorie služeb. Slabost i úplná absence některých služeb je společnosti jen ku prospěchu – herny, veřejné domy, podomní prodejci, mnohé finanční a právní služby jsou v zásadě nežádoucí.

Zaostávání služeb se netýkalo školství, zdravotnictví a kultury, tzv. kvartéru. Tyto služby prodělávaly bezprecedentní rozvoj, byť i ten se mohl zdát nedostatečný, resp. objektivně i subjektivně se mohl pociťovat jejich nedostatečný rozvoj, jak už to u nesaturovatelných potřeb bývá. Potřeba vzdělávání rostla ještě rychleji, navíc někteří mívají nemístné ambice. Kvalitní školství kazila praxe kádrování. Sociální služby se výrazně rozvíjely, ale jejich potřeba rostla ještě rychleji. Zdravotní služby se velmi rychle rozvíjely, ale nemoci a úrazy jsou vždy nežádoucí a vždy se na něco umírá, o neodpovědném přístupu části občanů ke svému zdraví nemluvě. Také zajistit bezvadný chod zdravotnictví není reálné, lidi jsou jen lidi. Je též v pořádku, že tyto potřeby zajišťovaly veřejně právní subjekty. Tyto druhy služeb byly později vyčleněny z tzv. terciéru do tzv. kvartéru.

 

  1.       Neschopnost účinně řešit často značně vyhrocené ekologické problémy

Problém se týká nejvíce silně průmyslových regionů ČSSR, NDR, Polska a SSSR, ale zřejmě i obdobných regionů jiných socializujících států s rozvíjejícím se průmyslem, s kolektivizací, mechanizací a chemizací zemědělství, s výrazným růstem silniční dopravy ad. V srpnu 1981 jsem vlakem projížděl mocným oblakem prachu z koksárny v Rumunsku. V SSSR se stalo katastrofální vysýchání Aralského moře v důsledku nadměrných odběrů vody jeho přítoků pro potřeby zavlažování polí s bavlnou od 60. let a havárie Černobylské jaderné elektrárny 26. dubna 1986 s citelným dopadem na národní hospodářství i důvěru. Pro ČSSR, NDR a Polsko byl největším problémem jejich společný „černý trojúhelník,“ ale i mnohé další. Těžba ropy v Albánii se ještě v roce 1996 uskutečňovala metodami 50. let, spojenými s vážnou kontaminací vodních zdrojů. Značně zplundrovanou a zerodovanou půdu ale Albánie již zdědila z doby před pokusem o socialismus. Předantický je i základní ekologický problém socializující Libye, vznik pouště Sahara. S významným přispěním lidí se vyhrocoval již od starověku. K pádu socializující Etiopie přispěly následky rozsáhlého odlesňování.

Základním poučením je, že zanedbávání ochrany životního prostředí nemá se socialismem nic společného, že představuje jeho vážný defekt a ohrožení. Otázkou je, jak významný byl faktor silně zanedbané ochrany životního prostředí na ekonomiku (určitý ano) a politický (zřejmě jen v NDR a v ČR). Totiž, silné ochranářské hnutí po roce 1989 existuje jen v ČR a v někdejší NDR, kde se opírá o silnou SZ „staré“ SRN.

 

  1.       Role tradičních sociálních problémů

V oblasti tradičních sociálních problémů nejsou doklady o zásadních problémech z ČSSR ani z jiných evropských socializujících států, byť vzhledem k velmi nízké výchozí úrovni jejich výrobních (produkčních) sil a jí odpovídající velmi nízké výchozí životní úrovni v mnohých socializujících státech existovaly citelnější sociální problémy než v ČSSR. Tím nemá být řečeno, že by zde vše bylo v pořádku, viz kap. Sociální pilíř udržitelného vývoje. V řadě asijských regionů SSSR či v Albánii bylo problémem přežívající klanové uspořádání.

 

  1.       Role národnostních problémů

Mnohé státy reálného socialismu byly národnostně značně smíšené, navíc často s těžkou zátěží národnostních třenic z neutěšené kapitalistické, často i předkapitalistické minulosti, které nebyli dost imunní ani někteří představitelé vítězného socializačního hnutí. Taková situace žádala mimořádně citlivá řešení národnostních problémů. K tomu však ne vždy docházelo.

Leninova Deklarace práv národů byla velkým krokem dopředu v řešení ostrých národnostních problémů v Rusku, o velkorysém poskytnutí nezávislosti Finsku, Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku krátce po Říjnovém převratu nemluvě. Zlatým písmem se do historie zapsalo vytvoření abecedy a základů národní literatury a národního školství řadě národů SSSR sovětskými, zejména ruskými experty.

Vytvoření federace Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), složeného ze svazových sovětských socialistických republik, autonomních sovětských socialistických republik (ASSR), autonomních oblastí (AO) a národnostních okruhů (NO) 30. prosince 1922 se v zásadě osvědčilo, byť se systém dál rozvíjel a i v 80. letech v něm bylo co zlepšovat. Přesto reálný socialismus nejednou národnostní problémy přijatelně nezvládal.

Spojení jazykově blízkých národů Srbů a Chorvatů do jednoho státu vzhledem k jejich dlouhodobé vzájemné národnostní a náboženské nevraživosti bylo sporné již v roce 1918. Plně se projevilo za 2. světové války, kdy Chorvati a bosenští Muslimové patřili k nejhorlivějším fašistům, šovinistům a vyvražďovatelům Židů, Srbů a cikánů. Obnova Jugoslávie v roce 1944-45, uskutečňovaná zpočátku v podmínkách občanské války, s praktickým zavřením očí nad válečnými zločiny Chorvatů a Muslimů, byla sporná, jak ukázal vývoj za socialismu a zejména po jeho pádu, viz následná občanská válka v Chorvatsku a v Bosně v letech 1991-95. Negativně se projevila skutečnost, že vůdce jugoslávské národně osvobozenecké armády a následně i prezident Jugoslávie J. B. Tito byl Chorvat. Mimo jiné prosadil odtržení Srbské krajiny od Srbska a její připojení jako autonomní oblasti k Chorvatsku.

Z rusofobních důvodů probíhala malá občanská válka i v Polsku v letech 1939-47 za nacistické okupace a ještě nějakou dobu po ní. Na Londýn orientovaná partyzánská Krajowa Armia bojovala na území nacisty okupovaného Polska nejen proti německým okupantům, ale nejednou i proti podstatně slabší partyzánské prosovětské Ludowe Armii. S cílem zabránit osvobození Varšavy Rudou armádou vyvolala Krajowa Armia ve městě předčasně povstání, jež bylo nacisty krvavě potlačeno, obyvatelstvo zmasakrováno a hlavní levobřežní Varšava srovnána se zemí. Krajowa Armia pokračovala v boji proti nové lidové moci i po osvobození Polska Rudou armádou, takže slušný vývoj v Polsku byl na dlouhou dobu prakticky vyloučen. Protože polská emigrantská vláda v Londýně vydávala partyzánskou a po boku Rudé armády bojující Ludowou armádu a novou polskou Ludowou (lublinskou) vládu za bandity, nemohla se z londýnské emigrace do Polska vrátit a mnoho příslušníků Krajowej Armii bylo právem nebo také neprávem postiženo.

Ožehavou otázkou je, co s národy, jejichž významné vrstvy se hlásí k fašismu, rasismu, šovinismu, náboženské nesnášenlivosti a jiným fóbijím. Za 2. světové války ve velkém fašismu propadli Němci, Maďaři, Chorvaté, Muslimové v Bosně, Lotyši a Estonci, v menším rozsahu i Rakušané a „Západoukrajinci.“

Z původní staroslověnštiny vznikla nejprve stará ruština východních Slovanů, kterou na části území po tatarském vpádu odklonila dlouhodobá polská (Lvovsko, vznikla tzv. pravá západo ukrajinština) a litevská okupace (vznikla běloruština a ruština s ukrajinskými koncovkami, kterou mluví většina Ukrajinců včetně Kyjeva). Asi čtvrtina obyvatel Ukrajiny mluví čistou ruštinou. Ruština dominuje na jihu a východě Ukrajiny, které k Ukrajině historicky nepatří. Byly k ní z těžko pochopitelných důvodů připojeny mezi 11. 1920 - 30. 12. 1922. Většinou v pohraničních regionech žijí i další národnostní menšiny. V Žitomírské oblasti je i enkláva Čechů.

U Slováků šlo jen o kolaboraci elit s nacismem, u Litevců o silný nacionalismus.

Pro vesměs zaostalejší národy socializujících se států a zejména jejich elit bylo vypořádat se s nacionalismem a nejednou i s šovinismem těžké. Situaci komplikovalo zahraniční vměšování, nejvíce v Jugoslávii. Národnostní nevraživost v těchto státech odhalil pád reálného socialismu v Evropě, kdy byly vášně za vydatného přispění ze zahraničí puštěny z řetězu. Kromě Chorvatů a Srbů v Chorvatsku a Muslimů, Chorvatů a Srbů v Bosně šlo zejména o národy kavkazského regionu, Pobaltí, Albánce v Kosovu, o „Západoukrajince“ a v jiném smyslu i o Maďary a Poláky.

Na Kavkaze se to tradičně „mydlívalo hlava nehlava“ (carské úřady nemusely příliš podněcovat národnostní třenice) a pořádek tam v případě potřeby dělala carská vojska a po roce 1920 J. V. Stalin a L. Bérija. Situaci zkomplikovaly obří pogromy Turků na Armény v roce 1898 a v roce 1916, v jejichž důsledku uprchli statisíce Arménů z Turecka na Kavkaz. Nové usídlení Arménů v dnešní Arménii nebylo bezbolestné. Národnostní nevraživost na Kavkaze přežila i celých 72 let socializace. Po rozpadu SSSR k 1. 1. 1992 umožnila následující války:

  1.                   Azerbajdžánsko arménskou válku o arménskou enklávu Náhorní Karabach v letech 1988-94 (Wikipedie, resp. uvádí se i pozdější začátek války), kde Azerbajdžánci dlouhodobě bránili i existenci arménské literatury. Mír si tam již léta vynucuje přítomnost ruských vojsk v Arménii. Rozumnost jejich přítomnosti ukázaly znovu několikadenní boje mezi Azerbajdžánci a Armény začátkem dubna 2016,
  2.                  V reakci na gruzínský národnostní útisk za J. V. Stalina a L. Bériji, ale i později, se ještě před rozpadem SSSR vzbouřily proti vládě Gruzie její dvě autonomní republiky Abcházie a Adžárie a autonomní oblast Jižní Osetie, které byly v letech 1921-22 násilně připojeny ke Gruzii. Jižní Osetie se stala 11. listopadu 1991 reálně nezávislou. Pokus ji dobýt gruzínskými vojsky Michaila Saakašviliho (útok v noci 7. / 8. srpna 2008) skončil do 11. srpna 2008 drtivou porážkou gruzínských vojsk Ruskou armádou. Obsazení Gory a ohrožení metropole Tbilisy ruskými vojsky donutilo gruzínské vedení souhlasit s příměřím. Abcházie dosáhla reálné nezávislosti na Gruzii ve vleklé válce od 23. července 1992. 27. září 1993 Abcházci s pomocí Čečenců dobili metropoli Abcházie Suchumi a zmasakrovali tam množství ne Abcházců, zejména Gruzínců. Povstalá Adžárie nakonec kapitulovala před M. Saakašviliho Gruzií v roce 2004. Jižní Osetie a Abcházie jsou již více než 20 let reálně nezávislé, ale nebyly žádným státem včetně Ruska uznány,
  3.                   První čečenskou válku (11. prosinec 1994 – 31. srpna 1996) předcházela účast Čečenců na válce v Abcházii. Válka v Čečensku začala pogromy na ne Čečence, zejména Rusy, a na demokratické Čečence, na které B. N. Jelcin byl nucen reagovat. Čečensko nakonec dobila Ruská armáda, zejména oddíly demokratických Čečenců,
  4.                  Druhá čečenská válka (8. srpen 1999 – květen 2000) začala útokem Čečenců na sousední Dagestán. Povstalé Čečence rozdrtila opět Ruská armáda, byť boje v tamních horských soutěskách a čečenské atentáty na civilisty se protáhly i do dalších let.

Pro úplnost uvádím své poznatky z Abcházie, jež jsem posbíral v září 1987. Po porážce Sorokinovy Rudé armády v roce 1918 (stahovala se po uzavření Brestlitevského míru z Turecka) bílí ovládli zakavkazí a drželi ho až do jara 1920, kdy je odtamtud vyhnala Rudá armáda. Část jich prchla do Turecka a Iránu, část se uchýlila do hor, kde s nimi ve 20. letech bojovaly pravidelné jednotky Rudé armády, v 30. letech jen jednotky policie. Za 2. světové války většina obyvatel Kavkazu s výjimkou Čečenců hrdinně bránili SSSR proti nacistům, ale po válce si ponechali zbraně, takže kulomet patřil v 50. letech k běžné výbavě venkovské domácnosti na Kavkaze. Při zásahu milice proti pytlákům za záchranu kavkazského kozorožce před vyhubením byly sestřeleny i dva policejní vrtulníky. Na Kavkaz se uchylovali lidé, kteří měli problém se zákonem a kterým nevadil drsný život v horách. V horách Kavkazu chyběly ženy. Na pobřeží se ženy stávaly obětí únosů. I v září 1987 z možnosti únosů měli dívky v Suchumi strach. Ani kamenné věže domů v gruzínských obcích pro případ krevní msty nebyly udržovány pro ozdobu. Jak vypadal a jaké šance měl v takovém regionu socialismus, nechávám na čtenáři.

Nevím nic bližšího o rozsáhlé občanské válce v Tadžikistánu v letech 1992-97, která se v roce 1996 měla zvrhnout v nejhorší etnické pogromy v zemi, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%A1d%C5%BEikist%C3%A1n, citováno 30. září 2014.

Po rozpadu SSSR v roce 1992 vypukla krátká válka i v moldavském Podněstří. Stejně jako v Arménii ji zastavila až přítomnost ruských vojsk.

V Minsku v roce 1958 (či 59) přednesená teze Ukrajince N. S. Chruščova: „Čím dřív budeme všichni mluvit rusky, tím dřív budeme mít komunismus,“ je nesmyslná a řešení složitých národnostních problémů SSSR určitě nepomohla.

Teze L. I. Brežněva o „sovětském národu“ měla říci, že ze čtyř základních znaků národů SSSR podle Leninovy definice zůstal odlišný už jen jeden – jazyk. Faktory společného území a historie, ekonomiky a mentality již neměly obyvatelstvo národnostně diferencovat. Jak k tak velkému omylu došel, nevím. Zastírání reality určitě nepomáhalo řešit národnostní problémy SSSR. Poslední sovětský vůdce M. S. Gorbačov zřejmě nic netušil o národnostních problémech v SSSR. Nějak mu i utíkalo, že jím zaváděná demokracie se mění v ohromnou zvůli a někde i v masové pogromy. Zkrachovala i linie prezidenta Ruska B. N. Jelcina, „ať si jednotlivé regiony Ruska vezmou tolik samostatnosti, kolik jí unesou.“ Čečenci tak údajně činili. Kde vládne šovinismus a jiné fobie, ale také mafiánství, viz Ukrajina po 1. lednu 1992 či Jelcinovo Rusko, zapomeňme na demokracii a svobodu.

Citlivé řešení národnostních problémů je nutností. Ani za socialismu nebylo vždy samozřejmostí. Ve státech reálného socialismu došlo přinejmenším k následujícím excesům v národnostní politice:

  1.                   Připojení tradičně ruských území na jihu a východě dnešní Ukrajiny za V. I. Lenina, L. D. Trockého, G. J. Zinovjěva, L. B. Kameněva, N. I. Bucharina (Rusů) a J. V. Stalina (Gruzínce či Osetince) k Ukrajinské SSR 30. prosince 1922 – vyhlášení SSSR. Lidové povstání ve východoukrajinském Donbasu (někdejším Malorusku) v roce 2014 proti pučistické vládě v Kyjevě není jen proti diskriminačnímu jazykovému zákonu, ale také a zejména obranou před fašistickým terorem a ekonomiky před zhoubnou asociační dohodou s EU a nepřátelskou politikou Kyjeva,
  2.                  Násilné připojení Abcházie a Adžárie (jako autonomní SSR) a Jižní Osetie (jako autonomní oblast) v letech 1921-22 ke Gruzii,
  3.                   Vysídlení národů, které za 2. světové války kolaborovaly s A. Hitlerem. Nejsem s to posoudit míru jejich provinění. Nelze uplatňovat dnešní zhýčkaná kritéria, tehdy šlo o holou existenci národů SSSR. Zrada se tudíž podle tehdejšího práva trestala tvrdě. Trest vysídlení za kolaboraci s A. Hitlerem dopadl na krymské Tatary a na Čečence. V roce 1954 se rozhodnutím N. S. Chruščova mohli do své vlasti vrátit,
  4.                  Nevypovědění Albánců, kteří se ve velkém za nacistické okupace v letech 1941-44 do Kosova stěhovali z Albánie, zabírali majetek Židů, Srbů a cikánů a podíleli se na pogromech na domorodé obyvatelstvo, po osvobození Jugoslávie J. B. Titem a kol., který snil o velké balkánské federaci pod svým vedením. K vyhánění Srbů z Kosova Albánci docházelo i za Titovy Jugoslávie. Bylo dovršeno po rozbombardování srbsko černohorské Jugoslávie letectvem NATO na jaře 1999. Následná okupace Kosova vojsky NATO umožnila Albáncům vyčistit velkou část Kosova od zbylých ne-Albánců a terorizovat zbytek Srbů na severu Kosova,
  5.                   Násilné připojení Srbské Krajiny J. B. Titem (Chorvatem) k Chorvatsku co by autonomní oblasti. Finále tohoto svévolného kroku bylo zrušení srbské autonomie Chorvaty v červnu 1991 a přijetí ústavy, dle které je Chorvatsko jen národem Chorvatů, což nutně vyvolalo revoltu Srbů včetně vyhlášení republiky Srbská Krajina 19. prosince 1991. V následné občanské válce byla za vydatné pomoci NATO většina Srbské Krajiny dobita chorvatskými vojsky v srpnu 1995 (vypálena metropole Knin) a Srbové v tomto tradičním srbském území vyhlazeni chorvatskou soldateskou. Asi 250 000 se jich zachránilo útěkem. Část Srbské krajiny kolem Vukovaru se držela do roku 1998, kdy byla mírovou smlouvou připojena k Chorvatsku,
  6.                   Násilné připojení převážně ruského Krymu v roce 1954 po nástupu Ukrajince N. S. Chruščova do čela KSSS jako autonomní SSR k Ukrajinské SSR, na čemž se nic nezměnilo ani za jeho následníka včele KSSS Ukrajince L. I. Brežněva. Většinoví Rusové na Krymu se s tím nikdy nesmířili. Chybnost tohoto kroku dokládá spor o příslušnost Krymu po násilném svržení zákonného prezidenta Ukrajiny V. Janukoviče a znovupřijetí hrubě diskriminačního jazykového zákona v noci z 21. / 22. února 2014 ukrajinským parlamentem pod hlavněmi samopalů pučistů, viz referendum o připojení Krymu k Rusku 16. března 2014,
  7.                  Bourání maďarským vesnic v severním Rumunsku a sestěhovávání jejich obyvatel do měst v 70. letech v rámci boje s tzv. maďarskou iredendou,
  8.                  Nucení Turků v Bulharsku přijímat bulharské přípony ke svým příjmením,
  9.                    Znemožňování arménské literatury v arménské enklávě Náhorní Karabach Azerbájdžánci, proto i válka o Náhorní Karabach,
  10.                    Snaha asimilovat Mongolce v tzv. čínském vnitřním Mongolsku Číňany za Mao ce Tunga,
  11.                  Národnostně necitlivé bourání obcí Lužických Srbů v zájmu povrchové těžby hnědého uhlí v NDR. Přispělo k další germanizaci nejmenšího slovanského národa, v minulosti těžce zdecimovaného dlouhodobou politikou germanizace a zvláště pak národnostně orientovaným nacistickým terorem,
  12.                    Nikde v Evropě nebyla vyhovujícím způsobem vyřešena integrace romského etnika do většinové společnosti – absence romské inteligence, zejména pedagogů, v ČSSR i přidělování bytů 1. kategorie Romům, přestože si s nimi nevěděli rady.

Výčet hrubých přehmatů v národnostní politice, ke kterým došlo při prvním pokusu o socialismus v Evropě a v Asii, nemusí být úplný. I tak ukazuje na vážné problémy řešení národnostní otázky v řadě socializujících se států Evropy.

Některé národy reálného socialismu projevovali nacionalistické až šovinistické tendence. Maďarské elity snili a i dnes sní o velkém Maďarsku v hranicích před 28. říjnem 1918, tj. o zásadním rozšíření Maďarska o Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu), Slovensko, Chorvatsko, rumunské Sedmihradsko a srbskou Vojvodinu. Jak to přispívá k rozvoji Evropy, netřeba připomínat. Polské elity stále sní o Polsku až k Černému moři, byť tam někdejší Polsko litevská unie nikdy nesahala. Polské elity se nedokázali dostatečně vyrovnat se svou minulostí ve vztahu k Rusům, Ukrajincům, Bělorusům a Litevcům a se ztrátou v 13. století dobitých a v 18. století ztracených východních území. Pod jejich nadvládou se část ruského národa měnila na (západo) ukrajinský národ. Tristní vláda meziválečného Polska na západní Ukrajině přispěla k vyústění ukrajinského šovinismu v masové pogromy na Židy, Poláky a občany dalších národností banderovci za nacistické okupace v letech 1941-44. Západoukrajinský šovinismus ale sovětskou éru přežil, viz události na Ukrajině po 1. lednu 1992 včetně bourání pomníků osvoboditelské Rudé armádě a oslavování fašistického vůdce, organizátora genocidy S. Bandery na Lvovsku a po násilném státním převratu v únoru 2014 i v Kyjevě. Zákony, zakazující 90 % obyvatel Ukrajiny užívat ve styku s úřady rodný jazyk (ruštinu s ukrajinskými příponami, ruštinu, rusínštinu, bulharštinu, rumunštinu, maďarštinu, polštinu, češtinu), se objevily až v 21. století, jako součást cesty Ukrajiny do Evropy, viz nejprve V. Juščenko (2004-09) s tichou podporou EU. Juščenkův jazykový zákon z roku 2005 byl zrušen v roce 2011 na návrh poslanců Komunistické strany Ukrajiny. Strůjci západem spolu organizovaného násilného státního převratu v Kyjevě 21. – 22. února 2014 hned 22. února 2014 jej uzákonili znovu. Důvod k rozsáhlé rebelii na Krymu, Donbasu a jinde byl na světě.

Estonci, Lotyši a Litevci využívaly nacionalismus jako výraz nesouhlasu se začleněním svých zemí do SSSR v důsledku kolaborace (u Litvy jen elit) s nacismem před i během 2. světové války. Po osamostatnění uplatňují Estonci politiku šovinismu – z cca 600 000 občanů, zejména Rusů, udělali jazykovým zákonem v Estonsku ne občany, podobně v Lotyšsku, s tichým souhlasem EU. K 1. lednu 2014 má Estonsko stále cca 300 000 neobčanů, podobně Lotyšsko. Nacionalismus v Litvě, namířený zejména proti Rusům a Polákům, má mírnější podobu.

Komplexy nacionalismu trpí nejvíce národy bez významnější vlastní historie, viz Estonsko, Lotyšsko, Ukrajina. Ale i zde jsou výjimky. Bělorusové jím netrpí. Pokojné soužití vládne mezi 135 národy a národnostmi Kazachstánu, hlásící se k řadě náboženství.

Za ruský šovinismus západní pochlebovači vydávají ruský patriotismus (široka strana moja rodnaja). Nepřekvapuje to, ruský národ byl základem SSSR a i Gruzínec J. V. Stalin se opíral logicky především o Rusy. Tzv. ruské medvědí objetí může být nepříjemné (ČSSR 21. srpen 1968), ale může být i nevyhnutelné. Je problém nechat mnohé národy na Kavkaze se vyvraždit v bratrovražedných bojích. Dlouhodobě slabá pozice hlavního ruského nacionalisty Vladimíra Žirinovského a jeho Liberálně demokratické strany ukazuje, že nacionalismus není hlavní problém stávající Ruské Federace. Není ale nad dvojí metr západu.

Ruský národ hodně utrpěl, neboť některá tradiční ruská území byla za socialismu násilně připojena k Ukrajině. Socialismus v SSSR zlikvidoval a mnoho Rusů mimo Rusko vážně ohrozil Rus M. S. Gorbačov (podle svého vyjádření byl ale po matce Ukrajinec a za manželku měl Ukrajinku), v Rusku pak Rus B. N. Jelcin. Paradoxně to byli Rusové, kteří se stali zdaleka nejčastěji obětí perzekucí a někdy i pogromů po rozdělení SSSR. Rozdělit mnohonárodní SSSR bez záruk pro národnostní, náboženské a jiné menšiny ze strany nástupnických států bylo krajně neodpovědné.

Národnostní problémy zvládala ne dost i národnostně smíšená Československá republika v letech 1918-38, zvláště ve spojení s odstředivými tendencemi německé menšiny a vleklou ekonomickou krizí let 1929-33 a následnou ekonomickou depresí. To ji citelně oslabovalo. Rozbita byla soustředěným tlakem fašistických Němců zvenku i zevnitř (německá menšina v Československu se nikdy nesmířila s jeho samostatností) s pomocí sousedního Polska a Maďarska a zrady svých hlavních spojenců Francie a Velké Británie. Katastrofální nacistická genocida prakticky vyhladila židovskou a cikánskou (= romskou) menšinu v ČR a vynutila si odsun neantifašistických Němců do Německa a Rakouska v letech 1945-46 a částečný odsun fašistických Maďarů do Maďarska. Došlo k zásadnímu posílení Československa jako státu Čechů a Slováků. Národnostní menšiny v ČR prakticky přestaly existovat. Ztráta Podkarpatské Rusi nepředstavovala zásadní problém, protože Československo k ní přišlo v roce 1919 spíš shodou okolností a spravovalo ji špatně, byť jako součást Polska či Maďarska by zřejmě trpěla ještě víc. Určitým problémem bylo soužití s novou cikánskou menšinou, která do dnešní ČR přišla ze Slovenska a z Rumunska, a neuznávání Rusínů na Slovensku za samostatnou národnost. Poslovenšťování Bratislavy po roce 1918 probíhalo hladce.

Snaha zapojit cikánskou populaci do většinové společnosti byla málo úspěšná v celé Evropě. Vyzkoušelo se kdeco. V tom ČSSR nebyla výjimkou. S odstupem času je zřejmé, že se reálný socialismus v ČSSR dopouštěl ve vztahu k cikánům dvou chyb:

  1.                   nedokázal vytvořit cikánské učitele. I když podobná situace byla v celé Evropě, zřejmě měl podstatně více zajišťovat alespoň cikánské asistenty, tak jak se tomu děje dnes. Vážným, časem slábnoucím problémem bylo, že cikánské děti neovládaly český, resp. slovenský jazyk, takže kantorům nerozuměly. Klíčovým problémem bylo, že mnozí cikánští rodiče potřebu vzdělávání svých dětí hrubě podceňovaly a nejednou své děti i nabádaly k ignoraci školní docházky. S tímto problémem se potýká i současná ČR a SR, byť již v menším rozsahu,
  2.                  stěhoval cikány do bytů v panelových domech 1. kategorie. Protože cikáni nebyli většinou s to v panelových domech normálně žít a devastovali je, šlo o plýtvání zdroji a reálně i štvaní většinové populace proti cikánům. Pro cikány se měly stavět byty ve stylu dnešních holobytů, byť to bylo pod úroveň představ o tehdy budovaném socialismu. Ne náhodou v „cikánských“ obcích, často bez základního civilizačního vybavení, cikáni na Slovensku žijí vcelku spokojeně.

Pokud se nepodařilo vytvořit romské učitele ani literaturu v romštině, je to špatné. Chyba ale nemusí být jen na straně dominantního národa, resp. integraci romského etnika s malými úspěchy řešila velká část Evropy.

Rozumný byl postup J. V. Stalina a kol., když nechali četné zaostalé národy SSSR více méně žít po svém a jen pozvolna k nim nechávali pronikat civilizaci.

Určitý patriotismus Čechů vůči Slovákům projevovali i čeští politici, byť z hlediska národnostní politiky v ČSSR zásadní problémy nebyly, resp. problémy slovenské vládní krize na podzim 1947, okleštění slovenské autonomie a procesu se slovenskými nacionalisty v roce 1953 neměly primárně národnostní charakter. Slováci přitom tehdy byli vážně znevýhodněni, neboť nesli břemeno předchozí kolaborace svých elit s A. Hitlerem. Do roku 1969 byl určitý nenacionální problém v asymetrii – žádné státní autonomní orgány české a malými pravomocemi vybavené autonomní orgány slovenské. Od roku 1969 byl určitý problém v absenci vedení komunistické strany dnešní ČR jako protiváha vedení KS Slovenska v rámci vládnoucí KSČ.

Po roce 1989 bylo Československo již k 1. lednu 1993 částí svých nových elit svévolně, protiústavně, bez referenda rozděleno, přes nesouhlas většiny obyvatel. Stalo se tak bez větších excesů, natož válek, které provázely rozpad Jugoslávie, Kavkaz a Podněstří. Klidné rozdělení Československa potvrzuje, že národnostní politika uplatňovaná KSČ v letech socialistické výstavby byla málo problematická. Totéž platí pro Bělorusko, v příkrém kontrastu s Ukrajinou, s kterou dříve neslo podobný osud.

Když výše uvedené shrneme, reálný socialismus v řadě případů nezvládal řešení problému nacionalismu a mnohé jeho státy řadou národnostně necitlivých opatření tyto zděděné problémy nejen účinně neřešily, ale ještě přiživovaly. S nacionalismem se ale k socialismu nelze dostat. Je zřejmé, že rozšiřování socialismu do nacionalismem těžce zatížených států, vynucené vesměs historickými okolnostmi, je velice rizikové. Nacionalismus se významně podílel na porážce pokusu o socialismus v Evropě. Zcela zásadně tak činil v Jugoslávii, na Kavkaze a v Pobaltí.

Jaká lze z výše uvedeného velmi stručného a určitě i poněkud zjednodušeného a možná i neúplného připomenutí národnostních problémů za reálného socialismu vyvodit poučení? Předně je nutné velmi citlivě řešit národnostní problémy. Zvlášť citlivá v národnostní politice je otázka zabezpečení užívání národního jazyka, národního školství a národní kultury. Na tyto oblasti slušná společnost nesahá ani za nejhlubší ekonomické krize, natož z nacionalistických či šovinistických důvodů!

Požadavek maximálně respektovat národnostní hranice při uspořádání států se střetá s požadavkem nedotknutelnosti hranic jednotlivých států. Řešení není snadné, zvláště když jde nejednou o hranice historické, umělé a nejednou i o hranice ze zvůle mocných (příklady Ukrajiny, Gruzie, Srbské Krajiny, o umělých státních hranicích stanovených někdejšími koloniálními mocnostmi v Africe nemluvě). Ještě složitější je situace národů, obývajících souvislá území ve více státech, ať už s vlastním státem (Tádžikové žijí kromě Tádžikistánu též v Uzbekistánu a v Afganistanu) či bez vlastního státu (Kurdové obývají souvislá území v Turecku, Iránu, Iráku a Sýrii). V iráckém Kurdistánu se v roce 2014 v důsledku rozpadu Iráku formuje samostatný kurdský stát, podobně Kurdové v Sýrii směřují přinejmenším k vysoké autonomii. Navíc zahraniční vměšování patří k běžné praxi vyspělých kapitalistických států, včetně rozeštvávání, vojenských intervencí a organizování tzv. barevných revolucí.

Nejjednodušší je ctít národnostně homogenní státy. Podpora přistěhovalectví pod praporem multikulturalismu je chybná. Pokud už státy jsou historicky národnostně heterogenní, je rozumné při stanovování jejich vnitřních hranic maximálně respektovat národnostní poměry při důsledném zajištění práv národnostních menšin, byť ani to za určitých okolností nemusí stačit, viz první Československá republika. Minimem je ochrana, podpora a rozvoj národního jazyka, národního školství a národní kultury. Politika osídlování území obývaných jedněmi národy občany jiných národů je problematická, byť rychlý rozvoj zaostalých regionů často jinak nelze zabezpečit. Neospravedlňuje samozřejmě pogromy na tyto občany, viz Chorvatsko, Bosna, Abcházie, Čečensko ani přijímání diskriminačních jazykových zákonů, vytvářejících z národnostních menšin neobčany, viz Estonsko a Lotyšsko po roce 1991 či zakazující jim užívat při styku s úřady rodný jazyk, viz Ukrajina v letech 2005-11 a znovu po násilném svržení prezidenta Janukoviče v noci z 21. na 22. února 2014. Politika nerozeštvávání, nejen podle národnostního principu, je nutností.

Současné mezinárodní právo je bezzubé v tom smyslu, že princip nenarušitelnosti platných státních hranic může krýt i velmi krutý národnostní či jiný útisk, dokonce i genocidu, klasicky Turecko 1898, 1915-17, od roku 1991. Tento princip je na místě jen za podmínky, že se jednotlivé státy budou slušně chovat ke svým menšinám. Budou-li omezovat užívání národního jazyka, národní školství či národní kulturu, musí mít příslušný postižený národ právo na odtržení se bez omezení na základě svobodného referenda. Pokud v takové situaci příslušný stát nepřipustí svobodné referendum nebo bude ignorovat jeho výsledky, musí mít diskriminovaní právo prosazovat své osamostatnění i cestou ozbrojeného povstání, viz ukrajinský Donbas v roce 2014. Zejména tak bych rozuměl tezi V. I. Lenina o „právu národů na své sebeurčení až po odtržení“ (od národnostně utiskujícího státu).

Případná změna uspořádání jednotlivých států či dokonce jejich dělení „podle národnostních hranic“ může být přípustná jedině na základě svobodného referenda. Je to politicky velmi citlivá věc. Totiž, svobodné referendum o samostatnosti se může stát nástrojem rozbíjení řady států. Možná i proto, jak ukazuje krize na Ukrajině roku 2014, se „demokraté“ ve vyspělých kapitalistických státech obávají svobodného referenda o osamostatnění jazykově hrubě diskriminovaných regionů jako čert kříže a spojují se proti němu i s fašisty, kterým pomohli násilně svrhnout zákonnou vládu Ukrajiny a uchvátit ve státě moc. Konečně, poučná je i hysterie kolem referenda o osamostatnění Skotska na Velké Británii, které se nakonec uskutečnilo 18. září 2014, či chystaného referenda v Katalánsku ve Španělsku. V těchto případech ale nelze mluvit o brutálním národnostním útisku. V ekonomicky silném Katalánsku je dokonce dosti rozšířená představa, že se tak zbaví „španělské zátěže“, snad po vzoru V. Klause a ODS, že se rozdělením ČSFR zbavíme „slovenské zátěže“. Otázka zajištění sociálně ekonomicky a ekologicky přibližně vyváženého rozvoje byla, je a bude ožehavá, ne snadno řešitelná.

Také hlasování 51,9 % voličů Velké Británie o vystoupení z EU v referendu 23. června 2016je motivována jednak velkou nekompetentnosti vedení EU, jednak snahou nepřispívat na ekonomicky slabší státy EU.

Leninova Deklarace práv národů má v realizaci práva na případné odtržení území obývaného tou či onou menšinou zásadní problém v možných manipulacích všeho druhu včetně zjevného zahraničního vměšování. Řešení tohoto problému není a nebude jednoduché. Základní, málo kde realizovaný požadavek, tj. zákaz vlastnění hromadných sdělovacích prostředků cizinci, je v této souvislosti zjevně nedostatečný, resp. dá se obcházet přes nastrčené kolaboranty. Nelze ani zakázat zahraniční vměšování typu vysílání zahraničních rozhlasových a televizních stanic, o internetových serverech nemluvě. Ústředním problémem přitom zůstává skutečnost, že hromadné sdělovací prostředky hlavního proudu vesměs reálně fungují jako filiálky třech velkých tiskových agentur USA, včetně francouzské Reuters, komerční pak jsou těžce cenzurovány hlavními zadavateli komerčních reklam, tj. velkými ekonomickými lobby.

V žádném případě by nemělo docházet k omezování užívání národního jazyka, národního školství a národní kultury, resp. taková zvůle musí být legitimním důvodem k osamostatnění se příslušného regionu, viz Krym, Donbas ad. Nelze také omezovat pravomoci autonomních orgánů regionů národnostních menšin či autonomii rušit, viz Srbská Krajina 1991. V tomto směru je mezinárodní právo bezzubé.

Neodstranitelným problémem může být fakt, že hlavním úředním jazykem může být jazyk cizí a že bez jeho ovládání v dané zemi je problém pro mnohé se domluvit a něco významného znamenat, viz Indie, Nigérie aj. Domorodé jazyky pak zákonitě trpí, zvláště jde-li o málo početné národnosti.

Vzhledem k nedostatečným znalostem se nevyjadřuji k národnostním problémům Číny a Vietnamu.

Současná evropská levice řeší či spíš se hádá o problém tzv. multikulturalismu, tj. problém soužití občanů více kultur na jednom místě, vedle sebe, pohromadě. Nejde o nic nového, v historii vedle sebe často žili lidé různých kultur. Často se v poklidu navzájem obohacovali, jindy mezi sebou bojovali a nejednou se i olupovali, znásilňovali a vyvražďovali. Zejména křesťané bezpočtukrát masově vyvražďovali obyvatelstvo nekřesťanských kultur, byť se k jiným kulturám genocidně nechovali pouze křesťané. Obludné zločiny křižáků spáchaných na muslimech se příliš nelišili od zločinů, které cestou do Palestiny spáchali na křesťanech včetně katolíků, za které údajně bojovali.

Tzv. multikulturalismus do národnostně téměř homogenní České republiky byl dovezen ze západu krátce po roce 1989. Prologem bylo svévolné rozbití společného státu Čechů a Slováků – České a Slovenské federativní republiky. Tím byla zásadně oslabena jak Česká, tak Slovenská republika. Docházelo a dochází k značné devastaci národní kultury zaváděním tržní regulace a divokého experimentování v kultuře. Problém je, jak se multikulturalismus pojímá. Zatím znám zhruba následující tři pojetí multikulturalismu:

  1.              multikulturalismus jako zástěrka k ničení domácí kultury, viz Václav Havel a spol. Činil tak v rámci svých podivných představ o absurdním dramatu, o 40ti letech temna, o absenci hranic mezi kulturou, resp. uměním a brakem ad. Připočteme-li neoklasickou ideologii a z ní plynoucí transformaci ekonomiky, prosazenou Václavem Klausem (značka vše včetně kultury zajistí neviditelná ruka trhu), nepřekvapuje hluboký úpadek dříve velmi kvalitní české kultury (zejména oborů literatura, film ad., méně hudby), a ohrožení kulturní identity českého národa. Patří sem i pokračující odmítání přijetí zákona na ochranu českého jazyka a jeho systematické mršení,
  2.             multikulturalismus jako zástěrka pro šikanování domácího obyvatelstva tzv. korektním chováním vůči cizincům včetně migrantům z jiných kultur, kteří se nehodlají integrovat, kteří nehodlají respektovat naši kulturu, naše tradice a zvyky ani naše platné zákony, viz současné vedení EU a některé lidsko právní nevládní organizace, financované obvykle z USA. Takto pojatý multikulturalismus realizují zejména státy západní a severní Evropy. Aby se (často nelegálně) přistěhovavší občané islámského vyznání či jejich potomci necítili špatně, místy tam již zakazují i vánoční stromky. Občané islámského vyznání a kultury přitom platné zákony nerespektují a respektovat nehodlají. Výsledkem je i plíživá islamizace západní a severní Evropy, která může skončit katastrofou. Ohrožené je i Česko, byť v ní muslimů k 1. lednu 2016 žije jen asi 3 000. Místo aby vedení EU a vlády jednotlivých států EU hájily práva svých vlastních domorodých občanů na normální život a domácí kulturu, šikanují je pod rouškou realizace politiky multikulturalismu. Prý není možné připustit to, co uráží či jinak ponižuje přistěhovalé občany islámského vyznání a jejich potomky, jež vesměs nikdo nezval. Domácí obyvatelé zřejmě mohou být uráženi a omezováni neomezeně. Pak se ale nesmíme divit, že občané Velké Británie většinově hlasují za vystoupení z EU.

Imperialistickou politikou v Afganistanu, v Iráku, v Libyi, v Sýrii a dalších státech přitom provokují rozsáhlé proudy migrantů do EU, islámský extremismus a terorismus. Problém v EU zásadně zhoršila současná migrační vlna ze zhroucených států Blízkého a Středního východu, Afganistanu ad., které zničila válka, kterou tam rozpoutali USA, Velká Británie, Francie a další západní státy, dále Saúdská Arábie, Katar, Turecko a islamisté. Přehlíží se přitom migrační vlna z též zhrouceného Kosova, Ukrajiny a ze zbídačené Albánie. Místo, aby se bojovalo za odstranění příčin současné obrovské migrační vlny ze zemí, které západ zničil válkou, se apeluje na řadové občany, aby byli solidární s běženci. Místo aby západní levice primárně bojovala proti imperialistické politice otevřené i skryté agrese, vyzývá k solidaritě s běženci a k toleranci jejich časté ignorace platných domácích zákonů. Nevadí, že většinou emigrují za účelem využívání a zneužívání bohaté podpory imigrantům v Německu, Švédsku, Velké Británii, místo aby bránili svou vlast proti hrdlořezům z Islámského státu. Nevadí, že tuto emigraci platí a organizují prostřednictvím nevládních organizací USA, Turecko, Saúdská Arábie, Katar a další aktéři válečné humanitární katastrofy na Blízkém a Střením Východě.

Názorně to muslimští imigranti předvedli o silvestrovské noci na 1. leden 2016 masovými organizovanými sexuálními útoky na ženy, nejen v Kolíně nad Rýnem, tzv. „taharruš džamíja“ (znásilňovací hry). V arabštině sousloví „taharruš džamíja“ znamená, že muslimští muži obklopí na veřejném místě osamělou ženu, obtěžují ji, osahávají, okradou a znásilní. Příznačná byla multikulturalistická reakce EU: policie si netroufla zasáhnout z obavy ze skandalizace multikulturalisty, úřady a novináři věc ze všech sil tutlali v rámci „politické korektnosti“. Když se to na sociálních sítích provalilo, doporučují ženám oblékat se tak, aby neprovokovali muslimské migranty. Rubem „vítací kultury“ je „kultura znásilňovací.“

  1.              multikulturalismus jako politika rovného přístupu k občanům jednotlivých národností, náboženství a kultur. Migranti jsou v prvé řadě povinni respektovat zákony státu, do kterého se přistěhovali. Nikdo se nemůže vyvyšovat nad druhé, omezování občanů z důvodů národnostních, náboženských nebo kulturních mimo zákony platné pro všechny je nepřípustné, provinilci se přísně trestají, padni komu padni. Takovou politiku multikulturalismu úspěšně realizuje každá rozumná země, byť jí tak současné USA či Rusko neříkají. Znamená ale, že když se někteří občané či část národa dá cestou teroru vůči druhým, jak učinila za Jelcina část Čečenců, že se s nimi rozhodně bojuje až do vyhlazení jejich teroristické části.

Platí to i historicky zpětně. Pokud se 90 % Němců žijících v Československu zaprodalo německému nacismu, energicky rozbíjelo Československou republiku, po její zničení se zřeklo československého občanství a přijalo občanství německé a aktivně se zapojilo do genocidy Židů, Cikánů i Čechů, pak byli logicky tito neantifašističtí Němci, kteří se dobrovolně zřekli československého státního občanství, po skončení války odsunuti (transferováni) do Německa a Rakouska, na základě rozhodnutí Postupimské konference vítězných mocností, aby nemohli znovu rozvracet Československo a vyvolávat válku. Alternativou bylo je odsoudit k trestu smrti a popravit za vlastizradu. Podobně byli Němci odsunuti z řady jiných států.

Mám za to, že výše uvedené třetí pojetí multikulturalismu je správné a jediné možné. Multikulturalismus v pojetí Václava Havla, současného vedení EU a některých „lidsko právních“ organizací je cestou do pekel. Nelze pod rouškou multikulturalismu chránit pachatele trestných činů a pošlapávat práva jejich obětí.

            V roce 2011 německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident Nicolas Sarkózy a britský premiér David Cameron přiznali, že tzv. multikulturalismus EU selhal. Pro některé je jen náhražkou řešení sociálních problémů, resp. podvod na neprivilegovaných. Pro jiné je ideologií. Vesměs se strašně zužuje. Multikulturalismus EU ale zůstal jedním z pilířů politiky EU, bez ohledu na jeho zjevnou nefunkčnost a dnes už i zjevné katastrofální následky. Merkelová jej pozváním všech migrantů do Německa na konci srpna 2015 a jejich následným vnucováním ostatním členským státům EU po shledání nezvladatelnosti migrační vlny formou povinných kvót dovedla do absurdna. EU se, vzhledem ke svým nekompetentním vládcům, ocitla ve smrtelném ohrožení. Začíná se rozpadat.

 

  1.       Role náboženských problémů

Církve jsou svou podstatou totalitní organizace. Pokud je pravda dána v Bibli, v Koránu, Védách, či v jiném písmu svatém, jsou mnohé další svobody zbytečné, podobně demokracie ad. Totalitarismus církve římskokatolické zesiluje skutečnost, že jde o církev mezinárodní řízenou přímo z Vatikánu. Papež je prý neomylný. Katolická církev v řadě evropských států včetně ČR kolaborovala s německými nacisty, v Chorvatsku se jako vládnoucí síla významně podílela na pogromech na Židy, Srby a cikány, na západní Ukrajině se významně podílela na pogromech na Židy a Poláky (Bandlerovci), na pogromech jen na Židy se katolická církev podílela na Slovensku (prezident Tiso byl katolický kněz) a další. Zakázat ji po válce ale v silně religiózních zemích dost dobře nešlo, ve značně ateistických českých zemích paradoxně s ohledem na silně religiózní Slovensko. Katolická církev zůstala v rozporu se svým křesťanským učením i po vítězství lidových demokracií významnou protisocialistickou silou, byť čas ji donutil do jisté míry spolupracovat se socializujícími vládami. V řadě socializujících států si uchovala velkou moc. V Polsku i za vedoucí úlohy Polské sjednocené dělnické strany bylo do jisté míry dvojvládí, které znemožňovalo kolektivizaci zemědělství aj. Není asi náhodou, že silně katolické státy (Polsko, Maďarsko) k socialismu příliš netíhly. Pravoslavné církve zůstaly vlastenecké, byť tragický vývoj na Ukrajině od prosince 2013 zde klade otazník.

Ideový nesoulad církví se socializací nemusí být zásadní. Zatímco církve vesměs slibují ráj až po smrti a na nebi, socializující moc slibovala usilovat o ráj už za života, tj. na zemi. Problémem bývá dva či více kohoutů na jednom hnojišti, ale také chamtivost zejména katolické církve po majetku včetně celibátu a časté praxe pedofilie katolických kněží. Když připočteme ateismus marxismu, jsou objektivní důvody k určité míře nevraživosti a třenic.

Mnoho národnostních konfliktů zesilovala rozdílná náboženská víra („křesťané – muslimové – Židé“, „katolíci – protestanti – pravoslavní“, „sunnité – šíité“ u muslimů apod.). Bylo tomu tak i při konfliktech ve státech reálného socialismu a zejména ve válkách po jeho pádu (Jugoslávie, Kavkaz).

Hrubou chybou bylo úsilí o ateistický stát v silně religiózní muslimské Albánii po celou dobu pokusu o socialismus. Albánská strana práce sáhla i k bourání mešit, pokud nebyly cennými historickými památkami. O ateistický stát se s katastrofálním výsledkem pokusil i afgánský levicový prezident Tarakí v letech 1978-79.

Samostatný okruh problémů představují sekty, zvláště některé. Poměry v sektách mívají nevolnický charakter. Sekty se můžou věnovat i zjevné protispolečenské činnosti včetně teroru. Soužití se sektami není a nebude jednoduché, nejen v Japonsku. Má-li být v zemi svoboda včetně svobody náboženského vyznání, nemůže společnost trpět sekty.

Poučení z výše uvedeného je, že je nutné víru občanů v boha při ateistickém školství a výchově a důsledné odluce církví od státu respektovat. Představa zejména první generace nadšených revolucionářů, budovatelů základů socialismu, že víra v boha a náboženství jaksi automaticky zmizí s vybudováním socialismu, co by přežitek starých dob, je mimo realitu. Nelze ale žádné církvi dovolit, aby rozeštvávala společnost (nábožensky, národnostně, třídně či jinak), porušovala základní lidská práva (církvemi často i úspěšně prosazovaný zákaz potratů je hrubým porušením základních lidských práv, leč nejen v současném Polsku je uzákoněný), zaváděla výuku náboženství do škol (v údajně svobodném dnešním Polsku je povinné vybavení učeben kříži) či dokonce podporovala terorismus.

Je nepřijatelné, aby církevní preláti byli ve vysílání veřejnoprávní České televize neustále a vytvářeli tak dojem, že převážně ateistická ČR je náboženský stát. Ožehavou otázkou zůstávají ekonomické potřeby církví, resp. dlouhodobé zneužívání veřejných rozpočtů církvemi přesahuje nejen v ČR, v SR, v Polsku či v Maďarsku únosné meze. Záleží jistě i na církvích samých, zda se budou věnovat náboženským věcem nebo zda budou politikařit a ždímat veřejné rozpočty. Nejde jen o nemravné tzv. církevní restituce majetku v ČR, který církvím, zejména římskokatolické vesměs nikdy nepatřil, resp. ho měly nejčastěji v dlouhodobém pronájmu nebo si jeho vlastnictví vymyslely. Výchova ke skromnosti je v souladu s učením Ježíše Krista, ale křesťanským církvím, zejména církvi římskokatolické, říká málo. Podobně je tomu se solidaritou s chudými.

Samostatným vážným mravním problémem je častá pedofilie katolických kněží a prelátů. Celibát je proti přírodě a nic dobrého nepřináší. Údajně to již vyslovil i stávající papež František. Jen pomáhá katolické církvi uchovat často všelijak získaný majetek a být ještě více odtržená od reality.

Socialismus lze dost dobře budovat i podle Koránu, jak ukázal libyjský vůdce M. Kaddáfí v letech 1969-2011. Filosofie Kaddáfího revoluce, viz 38).

 

9.2.7.   Role rasismu

Lidstvo zná také diskriminaci rasovou, tj. podle rozdílné barvy pleti. Člověk jiné barvy pleti (rasy) bývá rasisty považován za méněcenného, nebo je také určen přímo k likvidaci. Jde o absurdní, ale reálnou diskriminaci. V historii bylo mnoho národů zištně oloupeno o vše a často i vyvražděno pro svou odlišnou rasu, obvykle ve spojení s rozdílnou řečí a s rozdílnou vírou v Boha. Rasismus drasticky připomněl německý nacismus v letech 1933-45 (židovský a cikánský holocaust) a jeho odnož – ustašovci v Chorvatsku. S koncem nacistické třetí říše rasismus neskončil, viz Izrael, USA (nejen Kukluxklan), až do roku 1990 rasistická, resp. apartheidní JAR ad.

Není mně známo, že by rasismus způsoboval problémy při budování socialismu v jednotlivých socializujících státech. Jistě i proto, že jednotlivé socializující státy byly s výjimkou SSSR rasově více méně homogenní. Evropu obývá bílá rasa, ostatní socializující státy Asie žlutá rasa. Asi jedinou výjimkou byla cikánská rasa (má blíž ke žluté než bílé rase, cikáni přišli do Evropy z Indie), kde problémy vznikaly primárně v důsledku odlišného způsobu života cikánů (původně kočovný, po 2. světové válce sice usedlý, ale bez základních nejen pracovních návyků, nutných pro slušný život u nás), neslučitelného se životním způsobem většinové společnosti. Problém soužití s cikány byl podrobněji popsán v subkap. Národnostní problémy.

Tím nemá být řečeno, že by rasismus nemohl být vážný problém. Pracující v USA v boji za své zájmy zásadně oslabuje silně rozšířený rasismus bílých vůči černým, o rudých indiánech nemluvě, zejména na jihu a středozápadě USA. Osvobozenecký boj v Jihoafrické republice vedli celá desetiletí až do roku 1990 černí proti zrůdnému apartheidu, tj. proti uzákoněné nadvládě bělošské menšiny nad černošskou většinou a žlutou (indickou) menšinou, včetně zákazu sňatků osob různých ras.

Rasismus významně ztěžuje rozumné řešení jak sociálních, tak národnostních, tak náboženských problémů. Neváže se ale nutně na národnostní či náboženský útlak, klasicky v USA.

 

  1.       Zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany do ústavy

Při vysokých základních sociálních jistotách měly při rozhodování o řízení společnosti rozhodující slovo vládnoucí strany marxisticko leninského, komunistického typu, zejména jejich vrcholoví funkcionáři a jimi řízený stranický a státní aparát. Tzv. základní politické svobody byly vážně omezeny a některé (svobodné volby) zcela chyběly. Socialismus ale vyžaduje obojí.

V reakci na krvavý podzim 1956 v Maďarsku zformulovala mezinárodní porada komunistických a dělnických stran ve Varšavě v roce 1958 tzv. obecné zákonitosti budování socialistické společnosti. Začínají vedoucí úlohou dělnické třídy (její materiální postavení je objektivně nejhorší a má tudíž objektivně největší zájem na překonání kapitalismu i staré dělby práce) a jejím předvojem - politickou stranou komunistického (marxisticko leninského) typu, jež se nemusí jmenovat komunistická, při budování socialistické společnosti. Je zřejmé, že úspěch socialistické výstavby je podmíněn mimo jiné vedením státu politickou stranou či stranami, usilujícími o vybudování socialistické společnosti. Je špatně pochopitelné, že se tento logický závěr realizoval v praxi jako zakotvování vedoucí úlohy komunistické strany do ústavy jednotlivých socializujících států. Tato praxe zakládala monopol jedné politické strany na vládu v příslušném státě a tím i na diskriminaci a větší či menší potlačování ostatních politických stran, někde i nepřipuštění jejich existence. Logickým důsledkem takového monopolu bylo, že se vedoucí úlohu vládnoucí politické strany komunistického typu nejednou nesnažila zajistit tím, že bude nejlepší a tím pádem bude mít i přirozenou autoritu vést společnost, ale tím, že bude potlačovat ty ostatní, včetně špatné praxe kádrování kdekoho. Protisocialistické převraty v letech 1989-91 směřovaly zákonitě v prvé řadě ke zrušení vedoucí úlohy komunistické strany v jednotlivých ústavách jako základní podmínky zavedení nebo obnovení pluralitní demokracie, pokud byly zavedeny a pokud je reformující se strany komunistického typu nezrušily samy.

S vedoucí úlohou strany úzce souvisí praktická kontrola a podle potřeb i cenzura hromadných sdělovacích prostředků vládnoucí komunistickou stranou. Měla kladné stránky – nebyl bulvár, byť některými postrádaný, zprávy neměly charakter černé kroniky, nedocházelo k vymývání mozků filosofií zmaru, byla na uzdě držena komerční reklama, na rozdíl od vyspělých kapitalistických států s pluralitním politickým a informačním systémem. Tato praxe znamenala ale i určité ochuzení v informační politice (na něco se do zpráv zpravidla záměrně či nezáměrně nedostalo) a určitou diskriminaci, zvláště pak politickou a náboženskou. I když šlo o podstatně objektivnější informování ve srovnání s vyspělými kapitalistickými státy s pluralitním politickým a informačním systémem, v konfrontaci s rozvratným vysíláním stanic jako Svobodná Evropa a Svoboda z vyspělých kapitalistických států, ale i oficiálních státních rozhlasových stanic (britská BBC ad.) se nakonec ukázala nedostatečná. Otázka, jak čelit masovým manipulacím všeho druhu, je zásadní jak ve vztahu k minulosti, tak ve vztahu k budoucnosti, k prosazování moderního socialismu. Pokud má většina občanů na základě „svobodných“ komerčních i nekomerčních hromadných sdělovacích prostředků tak vymytý mozek, že kupuje všechno možné i nemožné a ve svobodných volbách buď nevolí, nebo volí proti svým zájmům, je prakticky nemožné budovat socialismus.

Říjnový převrat v Petrohradě uskutečnilo několik levicových a levostředových stran a straniček pod vedením VKS(b) (anarchisté, leví eseři ad.), přitom i ve VKS(b) byli frakce (trockisté, skupina Zinovjev a Kameněv ad.). Nereálné představy většiny z nich způsobily rozkol, který se musel řešit mocensky, viz vzpoura v Krondštatu. Tím ale pluralita revolučních stran a straniček padla. K vládě VKS(b) přestala být alternativa. V následné občanské a intervenční válce zůstala v rodícím se SSSR jen VKS(b), jež se později transformovala na KSSS. V prvních letech po revoluci v KSSS existovaly frakce, než je sílící J. V. Stalin potlačil. Podobná situace byla i v dalších státech, které se k socializaci musely probíjet „s puškou v ruce“ (Jugoslávie, KLDR, Kuba, Vietnam). V řadě socializujících států sovětského bloku zůstal menší počet stran nekomunistického typu. Dostaly se brzy do trvalé závislosti na vládnoucí straně komunistického typu, jako její vazal.

 

  1.       Vnucování sovětského modelu druhým

Vnucování sovětského, z počátku tzv. stalinského modelu rozvoje socialistické společnosti socializujícím se státům bylo chybné. Budování socialismu v kterémkoliv státě citelně ovlivňuje domácí kulturní prostředí, rozdílná sociálně ekonomická situace, mezinárodně politická situace ad. Problém si jistě zaslouží podrobný rozbor. Takto způsobené škody jsou dvojí:

  1.                   přímé roztržky - první byla se socializující se Jugoslávií (titulek v tehdejším tisku „Krvavý pes Tito“ byl mimořádně trapný), druhá se socializující se Albánií (koncem 50. let se ve vazbě na roztržku „SSSR-Čína“ začala orientovat na maoistickou Čínu a po pádu maoismu v Číně po roce 1976 šla zcela izolovaně) a koncem 50. let i se socializující se Čínou. I když výhrady N. S. Chruščova k chystané politice Velkého skoku v Číně byly oprávněné, neměly přerůst ve vměšování se do vnitřních věcí Číny, které nutně poškodilo obě strany. Ve vztahu k Číně byl J. V. Stalin pragmatičtější.

Rozkol SSSR s Čínou koncem 50. let měl dalekosáhlé negativní dopady na rozvoj socialismu a na mezinárodní komunistické a dělnické hnutí. Část zejména asijských levicových stran včetně komunistických přešla na pozice maoismu (nereálnost maoistické politiky přispěla i k velké tragédii levice v Indonésii od prosince 1965), Čína v roce 1969 řešila své pohraniční územní spory se SSSR vojenských útokem na řece Ussuri, hrála podivnou dvojí hru ve vietnamské válce (pro nespolehlivost čínských železnic – ztrácely se celé vlaky se zbraněmi – rozhodující zásobování severního Vietnamu muselo probíhat ze SSSR po moři), po krachu revolty roku 1968 se přidala k maoismu i část západoevropské levice, z maoismu vycházel i zrůdný Pol Potův režim v Kambodži v letech 1975-79, který v ní vážně kompromitoval socializaci. Po jeho porážce Čína zaútočila i na socializující Vietnam (únor – březen 1979). Pravda, omezeně a neúspěšně. Svévolné zničení Ho Či Minovy jeskyně bylo symbolické.

Otázkou jsou ideové zdroje maoismu. Jak v Rusku, tak v Číně šlo mimo jiné o rychlé překonání katastrofální zaostalosti. Jestliže v hlavních průmyslových centrech carského Ruska existoval silný tovární proletariát, v kterém se mohlo uchytit Marxovo učení, přinášený tam ruskými intelektuály, v Číně tomu tak nebylo. Sun Jat Senova revoluce v roce 1912 začala v Číně bourat asijský výrobní způsob. Dle Mao ce Tunga „Marxův Kapitál je velmi zajímavá kniha, ale pro Číňana velmi těžko pochopitelná.“ Snaha přenášet zákonitosti rozvoje z Evropy do asijského civilizačního okruhu byla problematická. Mao ce Tung se jednou vyjádřil, že je „maloburžoazní rolnický inteligent“. Extrémní zaostalost Číny sváděla ke snaze přeskakovat nutné etapy vývoje, vesměs s negativními tragickými výsledky. Čína sice neměla gulagy, ale Velké proletářské kulturní revoluci zbytečně padlo za oběť mnoho, podle některých odhadů až několik miliónů osob.

  1.                  v důsledku přijetí centralisticko přikazovací soustavy plánovitého řízení Československo opustilo vlastní cestu budování socialismu na základě regulovaného tržního hospodářství při uplatňování metody úplného chozrasčotu v hospodaření socialistických podniků. I když zásadní urychlení rozvoje bylo v podmínkách socialistického tržního hospodářství značně problematické, zejména nebylo s to plně odstranit nezaměstnanost a inflační vývoj, mělo jít jen o dočasné odchýlení se v podmínkách budování základů socialismu a vrcholící studené války, tj. mělo být omezené přibližně na 50. léta. Podobně a někde i hůř se socializovalo v jiných státech sovětského bloku.

Je nutné přitom rozlišovat deklarace od reality. Kuba sice deklarovala sovětský model řízení, ale v praxi centralisticko přikazovací soustavu řízení nezavedla. Závody v ekonomickém růstu jí byly vždycky cizí, odtud i občasné spílání Kubáncům co by údajným lenochům.

Vstup vojsk pěti „spřátelených“ armád do ČSSR 21. srpna 1968 v zásadě nebyl o připravované ekonomické reformě ani o připravované československé federalizaci, ale o tom, že vedení KSČ přestalo společnost řídit a ta se někam řítila. Ve hře byly zkušenosti z krvavého podzimu 1956 v Maďarsku. Sovětský vůdce L. I. Brežněv chtěl umístit též do ČSSR sovětská vojska k posílení společné obrany sovětského bloku. Předchozí šéf KSČ a prezident ČSSR A. Novotný k tomu nikdy nedal souhlas, vždy se z toho vyvlékl. Ve svých důsledcích 21. srpen 1968 ale vedl mimo jiné k obnovení centralisticko přikazovací soustavy řízení v ČSSR s výjimkou zemědělství.

Socializující státy nesovětskou cestou v konkrétních historických podmínkách neprokázaly její vyšší efektivnost. Jde zejména o Jugoslávii, která jediná zavedla částí levice velmi požadovanou výrobní samosprávu. Tu ale silně deformovalo, že jejím základem byl samostatný výrobní úsek (OOUR), nikoliv podnik. Diktování cen a tím i své neefektivnosti následujícím výrobním úsekům nutně vedlo ke stále větší inflaci, vysokému zadlužení a k hospodářskému rozvratu. Hrubou chybou bylo i zavedení „územního chozrasčotu,“ který nutně vytvářel nejen bohaté, ale i velmi chudé obce, města, regiony a republiky, což dál v zemi podněcovalo národnostní a náboženskou nevraživost a rozvracelo její soudržnost. Problémem byla i vedoucí úloha Svazu komunistů Jugoslávie včetně způsobů řešení národnostních problémů. Tito byl Chorvat, což se tragicky projevilo v přičlenění srbské krajiny k Chorvatsku co by autonomní oblast. I když žádný národ Jugoslávie s výjimkou Srbů v Kosovu a Metochiji nebyl utlačovaný, nacionalismus při rozpadu Jugoslávie přerostl, za pomoci zahraničního vměšování, v šovinismus a krvavou válku mezi Chorvaty, Bosenskými Muslimy a Srby v Chorvatsku a v Bosně a k vyvražďování nealbánců v Kosovu a v Metochiji. Občanská válka pokus o socialismus v Jugoslávii pohřbila.

Otázkou je, jak hodnotit neevropské socialistické státy, vesměs se rozvíjející na jiném kulturním základě a ve značně odlišných sociálně ekonomických podmínkách. Na rozdíl od států evropského socialismu v letech 1989-91 nejvýznamnější z nich ani později nezkolabovaly. Etiopie padla v roce 1991, ale socializace v ní nedosáhla ani minimální prahu nutného k vybudování základů socialismu. Socialismus v roce 1992 opustilo Mongolsko. V roce 2011 byla zahraničním útokem vojsk vyspělých kapitalistických států a islamistů zničena socializující Libye.

Netroufám si podrobněji hodnotit nesovětský model budování socialismu v Číně ani před rokem 1978, ani po té pod taktovkou Tengových reforem. Základní problém vidím v jeho realizaci vesměs bez zákoníku práce, bez základního sociálního zabezpečení (podle čínských tradic měla zajišťovat rodina, než tento model obrovská migrace do prudce se rozvíjejících pobřežních oblastí Číny + politika jednoho dítěte učinila nereálné), bez větší ochrany životního prostředí (řada regionů včetně metropole Číny Pekingu se dostala na pokraj ekologické katastrofy) a při prudce se rozevírajících nůžkách v příjmech mezi nejbohatšími a nejchudšími 10 % obyvatel. Zatímco v roce 1990 tyto nůžky činily jen 5 násobek, v roce 2013 činí 55-70 násobek, což je zjevně neúnosné. Počet obyvatel žijících v bídě se v té době ale snížil z 250-300 mil. na 25-50 miliónů. Připočteme-li k tomu vznik dolarových multimiliardářů v Číně, vzniká logicky otázka, zda je Čína ještě socialistická. Nemá ani sociální stát.

 

  1.   Nepřiměřené násilí

Otázka přiměřenosti násilí použitého k prosazování socialistických přeměn je značně ožehavá. Jisté je, že násilí provázelo lidstvo po celou historii a že bez určité míry násilí se žádná společnost neobejde, ani prosazování podstatných změn k socialistické společnosti. Každý stát je v prvé řadě organizovaným násilím jedné (vládnoucí) třídy vůči třídám ovládaným. Násilí je nemálo přítomno i v tzv. svobodných demokratických státech s tržní ekonomikou včetně ČR po roce 1989, a to nejen v souvislosti s agresivní zahraniční politikou a četnými diskriminačními zákony. Násilí může mít různý rozsah a různé formy. Otázkou vždy bylo, je a bude přiměřenost násilí včetně jeho přiměřenosti při prosazování socialistických přeměn.

Obecně platí, že míra použitého násilí v socializujících státech odpovídá míře odporu poražené buržoazie, resp. stoupenců starých pořádků. Chyby nové moci mohou vést k vyšší než nutné míře používaného násilí.

Utopické představy, že se revoluční přeměna společnosti obejde bez násilí, život rychle vyvrátil. Jeden z vůdců Velké francouzské buržoazní revoluce Maxmilien Robespierre před revolucí žádal zrušit trest smrti, leč po revoluci přišla k moci nechvalná gilotina, aby se revoluce ubránila. Shodou okolností nakonec sťala i jeho. Nejvyšší sovět pod vedením V. I. Lenina dva dny po převzetí moci v Petrohradě zrušil trest smrti, leč již v reakci na atentát na V. I. Lenina 30. srpna 1918 musel být trest smrti obnoven. Jako odpověď na rostoucí „bílý teror“ nastoupil „teror rudý“, aby se revoluce ubránila. Podobné zkušenosti učinily i další socializující státy.

Pokus o socialismus parlamentní cestou, jak se o to pokoušeli pařížští komunardi na jaře 1871, chilský socialistický prezident Salvador Allende v letech 1970-73 a další, nemusí skončit vítězným únorem 1948, ale povražděním komunardů v „májovém“ týdnu 1871 či krvavým vojenským převratem generála Pinoccheta 11. září 1973 v Chile a krutou vojenskou diktaturou trvající 17 let. Řecká protifašistická revoluce byla na sklonku 2. světové války napadena vojsky Velké Británie, které ji v letech 1945-49 utopily v krvi a demokratický vývoj v zemi na dlouho znemožnily. Svobodné volby při zákazu opozice a masovém teroru svobodné být nemohou.

Posoudit přiměřenost násilí v letech socializace není snadné. Jak už bylo uvedeno, podmínky VŘSR 1917 byly extrémní, občanská a intervenční válka vyloučila možnost demokratického vývoje v SSSR. Masový rudý teror byl odpovědí na masový bílý teror. Bez něj by VŘSR byla utopena v krvi, stejně jako Pařížská komuna. Občanská válka v sovětském Rusku doznívala v dalších letech, kdy teror bílých band v některých regionech potlačovaly jednotky Rudé armády, později jen jednotky policie.

Neutěšené poměry trvaly i v letech NEP i za stalinských pětiletek. Rozsah teroru a počet jeho obětí až do roku 1934 sice klesal, ale zůstával na vysoké úrovni. Jistě i proto, že obrovské válečné běsnění doznívalo jen zvolna, navíc ho podporovaly další pokusy imperialistických států rozvracet a sabotovat SSSR zevnitř. Mezinárodní situace si vynucovala urychlené budování základů socialismu v podmínkách obklíčené pevnosti, jež jsou živné pro nejrůznější podezírání, jež může vyústit v nezákonné procesy i soudy mimo soudní soustavu. Chyběly zkušenosti, obrovská ekonomická a zejména kulturní zaostalost se nedala překonat rychle. Životní způsob mužika se nedal zásadně změnit za jednu generaci, na rozdíl od potření negramotnosti.

Rozsáhlý teror si vynutila i Velká vlastenecká válka 1941-45, v které šlo o holou existenci národů SSSR. Zrádci se za války, nejen za té Velké vlastenecké, obvykle střílejí na místě, nejen v SSSR, ale ve všech armádách.

Masový teror je obvykle spojován zejména se sovětským vůdcem J. V. Stalinem. Největším prosazovatelem teroru ve vedení KSSS byl ale N. I. Bucharin, který byl sám nakonec popraven po tzv. 3. moskevském procesu, mimo jiné se spoluorganizátory těchto procesů. Je třeba ale rozlišovat skutečnost od fikcí, které uvedla chruščovovská garda po té, co si rozhodla umýt ruce tím, že vše hodí na svého předchůdce a učitele J. V. Stalina. Za J. V. Stalina nebyl teror větší než v letech občanské a intervenční války a krátce po ní za V. I. Lenina. Také až do roku 1934 klesal.

Prologem nárůstu teroru bylo zatčení a poprava řady delegátů XVII. sjezdu KSSS v roce 1934, neboť kritizovali J. V. Stalina. 1. prosince 1934 byl zavražděn předseda sovětské vlády S. M. Kirov. O okolnostech jeho vraždy jsou spekulace dodnes.

Podle N. S. Chruščova na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 bylo z 1966 delegátů 1 108 zatčeno na základě obvinění z kontrarevolučních zločinů. Ze 139 tehdy zvolených členů a kandidátů ústředního výboru bylo zatčeno a zastřeleno 98, tj. 70 %.

V letech 1936-38 přišly „moskevské procesy“. V červnu 1941 přišla teroristická vyhlazovací válka, vedená proti národům SSSR německými nacisty.

Při hodnocení stalinského teroru nelze vycházet z ideových škvárů typu Černá kniha komunismu, ale ze seriózních prací ruských historiků. Po otevření archivů Ruska za S. M. Gorbačova je podle ruských historiků zřejmé, že stalinskému teroru nepadlo za oběť 80-100 miliónů lidí, jak tvrdí Černá kniha komunismu, ale že šlo o 2-3 milióny lidí, z nichž podstatná část byli kriminálníci. I to je ale velmi mnoho. Platí samozřejmě, že škoda každého nevinného.

„V souvislosti se zkoumáním této formy represe se musím zastavit i u represí, které ve 30. letech byly uplatňovány v SSSR a které jsou dnes tak často používány jako dokument zvrhlosti Stalina a komunistického systému. Zastavit se musím proto, že mnozí politici, tzv. historici apod. uvádí, že počet obětí na životech těchto represí přesáhl 10 milionů, jiní uvádí, že 20 miliónů, a dokonce jsou tací, kteří uvádějí, že počet přesáhl veškeré oběti 2. světové války (72 milionů lidí). Zajímavé je, že nikdo z nich neuvádí, jak k těmto počtům dospěl, maximálně se neurčitě odvolává na nějaké nedefinovatelné zdroje. Protože to je velmi citlivá otázka a chtěl jsem se skutečně dozvědět, jak to s těmi počty je, tak jsem vyhledal zcela oficiální statistiky, které vycházejí z archivovaných dokumentů, přičemž statistiky, které oficiálně uvádí západní a ne komunistický sociální systém. Takže tady jsou skutečná čísla. Za období od roku 1917 do začátku roku 1990 (tj. za celé období existence komunistického systému) bylo v SSSR (do roku 1922 Ruska) odsouzeno za kontrarevoluční činnost 3 853 900 osob, z toho ke smrti 872 995 lidí, do vyhnanství 765 180 a do vězení přes 2 miliony lidí. To je fakt, který nelze zpochybňovat. Takže žádné desítky milionů, to je pustá propaganda, nic víc. Co by bylo možné kritizovat, je jiný fakt, a sice to, že z uvedeného celkového počtu osob bylo 2,9 milionů odsouzeno mimosoudními orgány, které v různém období té doby v rozporu s ústavou SSSR existovaly – kolegia OGPU, trojky a zvláštní porady. Pokud bychom chtěli hodnotit, do jaké míry bylo odsouzení výsledkem skutečného vyšetřování, anebo zvůlí moci, pak bychom se stejně, jako i u našich případů, museli zabývat individuálními dokumenty každého případu. Jsem si vědom toho, že se po této konstataci okamžitě objeví proti názory, které budou ubezpečovat, že statistika nezahrnuje osoby, které zmizeli z povrchu Země bez jakékoliv dokumentace atd. a tedy, že počet takto zlikvidovaných lidí dosahoval jimi uváděných hodnot. S takovýmto „argumentem“ nelze vůbec pracovat, nelze jej vyvracet, protože je to „argument“ na bázi „jedna paní povídala“ a patří tak do oblasti čiré spekulace. Je pouhým vyjádřením přání, aby tomu tak bylo, než reálnou skutečností,“ viz Jurka 29, s. 96).

M. Ransdorf v 17, s. 376-377), zejména s odkazem na práce V. N. Zemskova a A. N. Dugina, viz 38), vypracované na základě studia dokumentů po otevření archívů KGB, uvádí: „245 000 vězňů bylo v Gulagu v roce 1931, 510 307 v roce 1934, 994 000 vězňů v roce 1937, 1 313 000 v roce 1938, 1 360 000 v roce 1939, 1 560 000 v roce 1941. Úmrtí v letech 1937-38 byla 115 922 osoby, v roce 1939 asi 4 %, v letech 1939-53 v táborech umíralo 49 000 osob za rok. Na 1 000 vězňů zemřelo 30,9 osob v roce 1937, 34,7 v roce 1940 a 175,8 v roce 1942 za vrcholu války. Válka si připsala navíc 580 000 zemřelých v táborech. Podíl politických vězňů činil 25 – 33 %. Minimum politických vězňů bylo 127 000 v roce 1934, maximum za války 1941-42 asi 500 000 (průměr 272 000). Nejvyšší počet všech vězněných v Gulagu byl 1 948 158 v roce 1951, z toho politických 579 878, z nichž za zradu za války bylo odsouzeno 334 538 osob.“ Podle Ransdorfa jsou odhady obětí stalinského teroru D. Volkoganova, R. Medvěděva, R. Conquesta, Z. Brzezinského (20-40 miliónů mrtvých), Solženicyna a dalších zjevně mimo realitu.

Je třeba přihlížet též k historicko kulturnímu podhoubí. Pustit opratě z rukou ve společnosti neznající demokracii, jak to svého času udělal M. S. Gorbačov a B. N. Jelcin, může otevřít cestu k pogromům na občany podle národnostního, náboženského či jiného klíče. Přímé i zejména nepřímé oběti Gorbačovovy katastrojky (hlad, bída, zásadní pokles porodnosti, prudký nárůst alkoholismu ad.) činí milióny osob.

V rámci socialistické výstavby docházelo k nepřiměřenému užívání násilí. Navíc ne vždy směřovalo jen proti odporující buržoazii a jejím příznivcům, ale i proti leckomu dalšímu. Jestliže v přechodném období bylo vzhledem k tvrdému odporu buržoazie nejednou i značné násilí asi nevyhnutelné při maximálním respektování zásad spravedlnosti a přiměřenosti, po skončení přechodného období mělo používání tvrdého násilí skončit, s výjimkou válečných epizod.

Ne vždy se tak dělo. Tzv. moskevské procesy 1936-38 se odehrávaly paradoxně v době vyhlášení socialistické ústavy v SSSR 5. prosince 1936, jež nahrazovala ústavu přechodného období z roku 1924. Pravda, schylovalo se již k 2. světové válce. Podobně tzv. kulturní revoluce v Číně probíhala v letech 1966-69 (začala 17 let po vzniku lidové Číny), kdy už měl v Číně třídní boj slábnout. Navíc směřovala v prvé řadě na stranické a státní řídící kádry, nikoliv proti možnému třídnímu nepříteli. V mnohem mírnější podobě známe používání rozsáhlého násilí i z dalších socializujících se států. Samozřejmě, žádné nepřiměřené násilí nelze omlouvat.

Zdaleka největší teror přinesl zrůdný maoistický Pol Potův režim v Kambodži v letech 1975-79, usilující o primitivní komunismus v bídě (vysídlování obyvatel měst na venkov, fyzická likvidace inteligence atd.). Ze socializujících států ho podporovala jen Čína. Ideově hodnotit Pol Potův režim při jeho asijském kulturním zakotvení není jednoduché. I když v jistém smyslu sledoval primitivní komunismus, svou orientací na bídu a teror se socialismem neměl nic společného.

Situace byla ale složitější, viz známá polemika o předčasnosti VŘSR v roce 1917. Samotné zveřejnění nesouhlasu s chystaným revolučním převratem v tisku den před jeho plánovaným provedením G. J. Zinovjěvem a L. B. Kameněvem bylo zjevnou zradou, která jej mohla zmařit. Oba jej přežili zřejmě jen díky velkorysosti V. I. Lenina a hladkému průběhu Říjnového převratu v Petrohradě. Měli pravdu, že nejde o revoluci klasickou, ale o revoluci ranou. Problém byl, že šílená doba 1. světové války, v které tvrdošíjně pokračovala po svržení carismu i prozatímní vláda v Petrohradě, jinou možnost nedávala. Nešlo přitom jen o osud revolučního hnutí. V sázce byla i nezávislá existence národů tehdejšího Ruska. Zatímco vlastní Říjnový převrat až do počátku německého útoku 18. února 1918 si vyžádal asi 1 000 mrtvých (v úhrnu pokračující 1. světové války s asi 10 mil. padlých na frontách a asi 8,5 milióny civilistů zahubených bídou v zázemí velmi málo), následná občanská a intervenční válka v letech 1918-21 stála životy asi 7 miliónů občanů, viz Dějiny VKS(b), o obětech následného hladomoru nemluvě. Postihla asi 90 % obydleného území vznikajícího SSSR a nadlouho vyloučila demokratický vývoj sovětského Ruska a SSSR ve smyslu politického pluralismu.

Češi a Slováci by neměli zapomínat, že k rozpoutání hrůzné občanské a intervenční války v sovětském Rusku citelně přispělo povstání československých legií v květnu 1918.

Zřejmě čím ekonomicky a zejména kulturně zaostalejší společnost je, tím větší je riziko excesů při její případné socializaci, která navíc nejen v SSSR splývala s bojem za překonání historické zaostalosti a byla i proto masově podporována. Podobně čím šílenější jsou vnější i vnitřní podmínky socializujících změn, tím větší je riziko excesů. Rozpoutání občanské a intervenční války v sovětském Rusku bylo pro rozvoj socialistické revoluce mimořádně nepříznivé. I přes výše uvedené je jisté, že po upevnění sovětské moci mělo v 30. letech docházet postupně k politickému uvolňování, tj. v daných historických podmínkách k omezování represí a diskriminace z politických důvodů či pro sociální původ až po jejich zastavení. V tomto duchu šla sice nová ústava SSSR v roce 1936 proti ústavě SSSR z roku 1924, ale k zastavení stalinského teroru nepřispěla. Stalinský teror rozvíjející se socialismus sice výrazně upevnil, ale také těžce kompromitoval.

Totéž platí o letech 2. světové války. Smrtelné ohrožení SSSR žádalo extrémní prostředky včetně tvrdého trestání zrádců a kolaborantů, ale normalizaci zavedl prakticky až N. S. Chruščov po smrti J. V. Stalina v roce 1953, viz velká amnestie a umožnění návratu vysídlených, s nacismem kolaborujících národů. Ukončil také využívání statisíců zajatých německých vojáků na rekonstrukci jimi těžce poničeného území SSSR a umožnil jim návrat do vlasti. Podobně tomu bylo v Číně po vítězství revoluce 1. října 1949 či ve Vietnamu po pádu jihovietnamského loutkového režimu 1. května 1975 a následném sjednocení země. Totéž platí v podstatně menší míře v různých obměnách i pro jiné socializující se státy. Po skončení 2. světové války brzy nastoupila válka studená a mezinárodní situace nesla opět dlouhodobě znaky šílenosti.

Není snadné hodnotit rozporuplnou osobnost J. V. Stalina. Někteří se domnívají, že trpěl a konal pod vlivem nerozpoznané duševní nemoci. Reálnější je úvaha, že žil a SSSR vedl v šílené době, kdy mimořádné úkoly komplikovalo množství intrik a spiknutí organizovaných domácí kontrarevolucí a nepřátelským okolním kapitalistickým světem včetně vytvoření německého nacismu a jeho cílené směrování na SSSR. Za této situace se silná podezřívavost stala nutnou součástí výbavy politika. Idiotská politika Chamberleina, Daladiera, Beka a dalších ustupovačů nacismu skončila pro Československo, Polsko, Francii a další předvídatelnou katastrofou. Nadměrná podezřívavost J. V. Stalina nepřekvapuje. Jisté je, že kdyby nebylo tvrdé ruky J. V. Stalina, evropskou civilizaci by zničil hnědý mor nacismu a slovanské národy by nacisté z velké části vyvraždili (naši předci by svět opouštěli nejčastěji v plynových komorách a spalovacích pecích nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů), z malé části poněmčili či vysídlili na Sibiř. U Čechů by poměr přežití byl asi příznivější. Takové hodnocení bylo a je nad síly nejen N. S. Chruščova a M. S. Gorbačova.

Hodně záleželo na odporu poražené buržoazie a jejich spojenců. Markantně je to vidět na zásadních rozdílech mezi SSSR (zběsilý třídní boj) a Československem, kde rozhodující střetnutí proběhlo v roce 1948 i v roce 1989 bez výstřelu. I zde ale následně vyvstala otázka přiměřené reakce na narůstající teror poražené buržoazie a další pravice, na který vítězná KSČ nedokázala přiměřeně reagovat. Odpověď, učiněná pod tlakem sovětských poradců, byla nepřiměřeně tvrdá, o hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách nemluvě. Obětí se stali i někteří vedoucí funkcionáři KSČ.

Podobně na deformace z období reálného socialismu v Československu nedokázala přiměřeně reagovat čs. polistopadová demokracie, viz četné hrubě diskriminující zákony včetně zákona lustračního či zákona o 40ti letech temna, nařizujícím hrubé přepisování našich dějin.

K nejčernějším kapitolám socialistického teroru patří tzv. 2. moskevský proces v roce 1937 a politické procesy počátkem 50. let.

Druhý moskevský proces proti vysokým důstojníkům Rudé armády spustila hrubá provokace německých nacistů, kteří svůj plagiát o spolupráci řady vysokých důstojníků Rudé armády s nacisty podvrhli spolupracovníku československého prezidenta, ten jej předal Edvardu Benešovi a E. Beneš jej, zřejmě s dobrým úmyslem, předal J. V. Stalinovi. Tak byl spuštěn 2. moskevský proces, který skončil popravou řady nevinných vysokých důstojníků Rudé armády včetně náčelníka generálního štábu Rudé armády maršála Michala Tuchačevského.

Politické procesy z počátku 50. let vyprovokovaly tajné služby USA – CIA, vedená Allanem Dullesem. Plagiát, odhalující v řadě socializujících států údajné agenty, byly podstrčeny sovětské rozvědce prostřednictvím agenta USA, vysokého důstojníka kontrarozvědky, jednoho z dvanácti nevlivnějších a nejobávanějších mužů Polska, Josefa Swiatla. J. Swiatlo denuncioval nejvyšší funkcionáře stran jako americké agenty. V důsledku této operace bylo vyvoláno podezření z angloamerického a později i sionistického spiknutí, které vyprovokovalo J. V. Stalina k činu zničit „hnízdo zmijí“ v zárodku. „Věznice se plnily lidmi, kteří celý svůj život zasvětili věci, jež je nyní ničila,“ viz 39, str. 57). Když splnil své poslání, 21. prosince 1953 uprchl J. Swiatlo na Západ.

Plně vyhodnotit povahu působení Josefa Swiatlo a Noela Fielda, kteří organizovali akce, jež vedly k likvidaci řady nevinných špičkových politiků a dalších lidí v lidových demokraciích, se dosud plně nepodařilo. Bylo však „absolutně nejtmavším bodem americké zahraniční politiky v chmurných letech studené války. Škodila věci, které původně chtěla sloužit. Odsunula možnost uvolnění mezi Východem a Západem o jednu generaci,“ viz 39, str. 120-122). Jisté je, že tyto procesy vážně zkompromitovaly socializující státy a že budou radikální levici předhazovány ještě hodně dlouho. Citováno z Formánka 3).

Na procesech a jejich brutalitě se u nás významně spolupodepsali sovětští poradci. Československo jim ze socializujících států odolávalo nejdéle, ale po jejich zahájení v nich setrvalo déle než jiné evropské socializující státy. Také pozdější rehabilitace probíhaly nedůsledně a nepřiměřeně pomalu.

Zůstává zásadní otázka, jak demokratickými prostředky bránit socializující se společnost v podmínkách nucené koexistence s vyspělým kapitalismem a jeho snahám o permanentní rozvracení socializujících se společností cestou přímých vojenských intervencí, organizování teroru, různých ekonomických a dalších blokád, neutuchající ideové diverze a nově i organizováním tzv. barevných revolucí. Potřebu respektovat právní stát silně limituje organizování škůdcovských akcí všeho druhu včetně barevných revolucí západem. Dává za pravdu nejmenovanému prezidentovi, který pokus o barevnou revoluci zlikvidoval střelbou ostrými do organizátorů nepokojů.

Pokud už k nezákonnostem došlo, měla socializující společnost urychleně usilovat o nápravu včetně rehabilitací nevinných obětí. Naprosto špatná je praxe mýt si ruce shozením veškeré viny na své předchůdce, jak učinil N. S. Chruščov na XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Umožnil též západu zásadně zveličovat oběti J. V. Stalina. Nutné bylo „otevřít archivy,“ což se ale stalo paradoxně až za S. M. Gorbačova.

 

  1.   Nerozvinutá versus rozvinutá socialistická společnost

V SSSR byla v roce 1936 přijata ústava, která zemi prohlásila za socialistický stát. Podobně se Československo prohlásilo za socialistický stát ústavou v roce 1960, Jugoslávie (SFRJ = Svazová federativní republika Jugoslávie) v roce 1963, Rumunsko (RSR) v roce 1970, sjednocený Vietnam (VSR) v roce 1976, dále Libye = Libyjská arabská socialistická Džumhária, Etiopie. XIV. sjezd KSČ přijal usnesení, že se v ČSSR v roce 1971 vybudoval rozvinutý socialismus.

Šlo o kroky předčasné a socialismus kompromitující, protože ve všech případech byly vybudovány jen základy socialismu, resp. bylo ukončeno přechodné období od kapitalismu, popř. feudalismu k nerozvinutému socialismu a začala etapa nerozvinutého socialismu, ať už převážně netržního nebo tržního. V Etiopii nebylo dosaženo ani tohoto základu, podobně v řadě jiných afrických a arabských státech, které svého času uskutečňovaly určitou socializaci.

Nerozvinutý socialismus sovětského typu měl mnoho vážných problémů, počínaje nedostatečnou materiálně technickou základnou přes nedostatečné využívání zbožně peněžních vztahů až po omezenou politickou demokracii. Problém byl, že v extrémních podmínkách budování základů socialismu v Evropě došlo s výjimkou Jugoslávie k vychýlení socialistické výstavby k centralisticko přikazovací soustavě řízení s nízkým využíváním zbožně peněžních vztahů, z které nebyla snadná cesta zpátky. Různé tržní reformy znamenaly značné omezení základních sociálních jistot, zejména práva na práci, dále inflaci a další rozporuplné sociálně ekonomické jevy. Platí to plně i o reformě O. Šika v ČSSR v roce 1968, byť to bylo tehdy oficiálně odmítáno.

Základem socializace v Libyi bylo znárodnění ropy a zemního plynu v roce 1973 a využití rozsáhlých příjmů z jejich těžby a vývozu k rozvoji státu i k zásadnímu povznesení životní úrovně obyvatel. Údajně socialistická Etiopie začínala v roce 1974 s bojem proti hladomoru a na stejný problém v roce 1991 „dojela.“

Z evropských socialistických států se pasti centralisticko přikazovací soustavy plánovitého řízení vyhnula jen Jugoslávie. Vytvořila si ale jiné pasti, zejména za základ výroby uzákonila samostatné výrobní úseky, nikoliv podniky, a územní chozrasčot. Tyto pasti mohly být ještě destruktivnější ve srovnání s centralisticko přikazovací soustavou řízení. Uzákoněny ale být nemusely. Základem výrobní samosprávy mohl být podnik. Obce, města, regiony a republiky mohly být financovány podobně jako v ČSSR.

Inspirativní je jistě příklad současné Číny, která se neopíjí svými dosaženými úspěchy a předpokládá vybudování socialistické společnosti s čínskými rysy až asi za 50 let. Úspěšný urychlený rozvoj Číny jí umožnil toto období zkrátit. K 1. 7. 2014 středně rozvinutý socialismus předpokládá dosáhnout v roce 2021, rozvinutý socialismus v roce 2049.

Naopak tragický byl výrok N. S. Chruščova na 21. sjezdu KSSS v roce 1961, že „do deseti let budou sovětští lidé žít v komunismu.“ Komunismus tehdy nebyl dosažitelný v SSSR ani v jiném socializujícím se státu ani za 30 let. Reálné bylo jen usilovat o rozvinutý socialismus. Místo slibování nemožného, světlých zítřků, komunismu apod. je nutné slibovat poctivé úsilí o lepší společnost, o řešení aktuálních problémů socialistické společnosti a tyto sliby plnit.

K 1. srpnu 2016 jsou výrobní síly ale mnohem rozvinutější, takže hmotná nouze ani absence základních sociálních jistot by při rozumném rozdělování vytvořených hodnot a rozumném stanovení pracovní doby nikomu neměla hrozit. S využitím kladných a záporných zkušeností minulé socialistické výstavby by za příznivých podmínek neměl být problém vyvarovat se centralisticko přikazovací soustavy plánovitého řízení, národnostních, náboženských a dalších excesů a v rámci socialistických přeměn přechodného období přejít rovnou na socializující, sociálně a ekologicky regulované tržní hospodářství orientované na udržitelný vývoj, na rozvinutý socialismus. Tedy, za podmínky, že se socializující společnost nebude muset bránit imperialistické agresi, že nebude sdírána národnostní, náboženskou či jinou nevraživostí, že nebude zásadně ohrožena sílícím rozvratem klimatu a za podmínky, že její vůdcové i lidé dole budou potřebu účinné ochrany životního prostředí brát vážně a nebudou podvazovat razantní úspory paliv a energie, zásadní rozvoj kolejové dopravy při tlumení neúnosné silniční dopravy, že nebude zvýhodňována silniční doprava, že bude prosazováno šetrné zemědělství, že se nebude devastace vodních poměrů vydávat za protipovodňovou ochranu aj.

 

  1.   Stabilita kádrů

Vážným problémem se v některých socializujících státech stala praktická absence obměny vedoucích, zejména vrcholových politiků. Přestože rychle se měnící realita vytvářela situaci, že vrcholný politik ztrácel po deseti letech přehled o zásadních problémech rozvíjející se socialistické společnosti (kubáňští bratři Fidel a Raul Castro jsou zde asi čestnou výjimkou), řada vrcholných politiků reálného socialismu ve svých funkcích vydržela až do své fyzické smrti. Nejdéle sloužícím vrcholovým politikem  byl severokorejský Kim Ir Sen (49 let, 1945-94), po té kubánský Fidel Castro (47 let, 1959-2006), 41 let sloužil albánský Enver Hoxha (Hodža) (1944-85), 36 let vedl Jugoslávii a SKJ J. B. Tito (1944-80), 35 let vedl Bulharsko Todor Živkov (1954-89), 32 let vedl Maďarsko János Kadár (1956-88), 30 let řídil SSSR J. V. Stalin (1923-53) a Mongolsko Cedenbal (1952-84), 27 let řídil Čínu Mao ce Tung (1949-76), 22-24 let Rumunsko vedl N. Causescu (od roku 1965 /67/ do roku 1989). Z výše uvedených na své vedoucí funkce rezignovali jen T. Živkov a J. Kadár (oba spíš vynuceně krátce před koncem socialismu). Cedenbal byl odvolán ze zdravotních důvodů. Ostatní ve svých funkcích zemřeli. Causescu byl 22. prosince 1989 svržen a o tři dny později i popraven.

Podivně působí dynastie založená Kim Ir Senem v KLDR, kdy po jeho smrti se stal vůdcem KLDR jeho syn a po jeho smrti jeho vnuk. Ve výčtu lze pokračovat.

Zvlášť tragické bylo, když L. I. Brežněv zůstal generálním tajemníkem KSSS i v letech 1976-82, kdy mu zdravotní stav neumožňoval vykonávat vysoce odpovědnou funkci šéfa strany. Dobrý politik nemůže být směšný.

Ke kladům čínského vůdce Teng Siao Pchinga patřilo i jeho umění odejít včas. Založil tak správnou praxi čínských soudruhů, že ve vedení KS Číny a čínského státu lze být nejvýš dvě pětiletá volební období. Za deset let se dnes společnost příliš změní na to, aby vrcholný politik byl s to dostatečně vnímat probíhající změny a adekvátně na ně reagovat.

 

  1.   Jak pojmenovat socializující stát?

Výše uvedené se promítalo i do občas problematické volby názvů některých socializujících států. Je jistě správné, že prakticky ve všech názvech socializujících států byl obsažen název „republika“ = latinsky „res publica“ = „věc veřejná“. Ponechat možné zděděné monarchie v praxi i v názvu států by bylo chybou, byť nikoliv principiálně nepřípustnou. Přívlastek „občanská“ se v praxi socialistické výstavby nevyskytl. Mohl být oprávněný jen tam, kde by chtěli zdůraznit likvidaci přežitého feudalismu nebo asijského výrobního způsobu. Jinak ho považuji za málo říkající, protože „věc veřejná“ předpokládá svobodné občany, nikoliv otroky či nevolníky, byť známe z historie i republiky otrokářské a feudální. Problém byl, že otrokářské, resp. feudální republiky znaly demokracii jen pro svobodné otrokáře, resp. feudály.

Mám za to, že optimální základní název socializujícího státu je jeho historický název + „republika.“ Pokud má socializující stát federální uspořádání, měl by mít v názvu i přívlastek „federální“ (Jugoslávie) či „svaz“ (SSSR). Pokud příslušníci určitého národa vytvořili více států, je funkční zahrnout do názvu státu i název příslušného národa. Klasicky socializující arabské státy by měly mít ve svém názvu také přívlastek „arabská“.

Za spíše neškodný přívlastek považuji přívlastek „lidová“ (Polská, Maďarská, Bulharská, Čínská). Přeloženo doslova „lidová lidovláda“ zní všelijak.

Za problematický považuji přívlastek „demokratická“, „lidově demokratická“ a „socialistická“, přinejmenším pro dobu nucené koexistence s vyspělým kapitalismem a pro euroamerický kulturní okruh. Přívlastek socializujícího státu „demokratická“ ať už samostatně (Německá, Vietnamská), nebo ve spojení „lidově demokratická“ (Mongolská, Korejská, Albánská, Jemenská) byl v podmínkách vedoucí úlohy příslušné komunistické strany přinejmenším v euroamerickém kulturním okruhu problematický, protože proti třídnímu pojetí proletářské demokracie (základem je vyvlastnění rozhodujících výrobních prostředků, resp. buržoazie) stálo pojetí buržoazní demokracie v pluralitním smyslu. NDR si tím nepomohla, byť tak chtěla demonstrovat svou protikladnost k předchozí nacistické totalitě, a nakonec přívlastek „demokratická“ v jejím názvu byl použit proti ní samotné. Vietnamská demokratická republika po sjednocení severního a jižního Vietnamu v roce 1976 tento přívlastek zaměnila za přívlastek „socialistická,“ zřejmě jako nutné zakončení úspěšné obrany před imperialismem a sjednocením země.

Že by nějak pomohl, ale také ublížil název „lidově demokratická“ socializující Albánii, Mongolsku, severní Korey a Jižnímu Jemenu mně není známo.

 

  1.   Nevhodné symboly

Revolučnost nespočívá ve vyřvávání vítězství socialismu (podobně pravdy a lásky, svobody, demokracie apod.), kde se dá. V zásadě jde o zastrašování, stejně jako vyřvávání o vítězství národního socialismu, resp. nacismu v Německu v roce 1933. Rozhodující jsou reálné změny, uskutečněné ve prospěch občanů. Nemá smysl dráždit jinak smýšlející občany necitlivým vnucováním nového zřízení. Zřejmě vhodnější je provádět zásadní změny při maximálním zachování starých forem a symbolů. Zde se reálný socialismus nejen u nás dopustil řady chyb, které ho poškodily.

Zřejmě největším nevhodným symbolem v Československu a některých dalších státech sovětského bloku bylo zavedení oslovování „soudruhu“, „soudružko“ od školek a škol přes armádu a všechny úřady až po rozhodující společenské organizace. Bylo vhodné a tradiční při vnitrostranickém a vnitroodborovém styku, ale nevhodné bylo jeho zavádění do četných jiných sfér života. Někde se byli zvyklí oslovovat „bratři“ a „sestry“, někde „sousedé“, někde „přátelé“, někde „kamarádi“. Celkem vzato, zejména občané socialismu nenaklonění se tím cítili právem dotčeni. Jako neutrální lze doporučit oslovení „pane,“ „paní“, popř. „občane,“ „občanko,“ pokud v dané sociální skupině není zvykem se oslovovat jinak.

Nevhodným symbolem jistě bylo, když československý erbovní lev (podobně polský erbovní orel) dostal místo tradiční královské koruny na hlavu rudou pěticípou hvězdu (ctít tradice národní historie by mělo být samozřejmé, byť historické tradice mohou být různé – u nás svatováclavská a boleslavská, husitská a katolická, resp. protireformační) či když československá stokoruna uváděla mezi symboly socialismu kouřící komíny. I technický pokrok bývá rozporný.

Špatná byla i praxe, kdy málokteré město bylo bez ulice, náměstí, mostu, nábřeží ad. V. I. Lenina, K. Gottwalda a dalších významných činitelů komunistického hnutí či když se některé ulice ad. nešetrně přejmenovávaly bez ohledu na historické souvislosti. Za největší přehmat u nás je zde nutné označit přejmenování krajského města Zlín na Gottwaldov v roce 1949. Praxe horlivého přejmenovávání ulic (desatero přejmenování za 200 let lze na území ČR také dohledat), stěhování soch (ostudné bylo stěhování soch T. G. Masaryka a E. Beneše z veřejných prostranství do muzeí a depozitářů za socialismu), bourání pomníků a předělávání památníků po každém převratu a občas i mimo období krátce po převratu patří k českým tradicím. Vznikla dávno před pokusem vybudovat socialismus a pokračuje i po jeho ukončení, byť v obráceném gardu.

Osud sousoší J. V. Stalina na Letné v Praze byl příznačný. Bylo slavnostně odhaleno 1. května 1955. Ač mělo vysokou uměleckou hodnotu a J. V. Stalin kromě neobhajitelného teroru měl i velké pozitivní zásluhy, mimo jiné o záchranu českého a slovenského národa před nacistickou genocidou, bylo 6,5 let po odhalení Stalinova kultu osobnosti potají v listopadu 1962 zbouráno. Značka „Chruščovičky nad Vltavou“.

Protože se ČR podle všeho neobejde bez další vlny přejmenovávání ulic ad. (vlastizrádci, vrazi, gauneři a nuly nemohou být oslavováni pojmenováváním ulic ad. po nich), mám za přijatelné neutrální přejmenování stanic metra v Praze podle místních názvů, podobně přejmenování „Plzeň Gottwaldovo nádraž